Když si archeologové objednávají nějakou práci, týká se často nějaké konkrétní lokality, na jejímž výzkumu se podíleli. Pak k ní ale mají přirozeně i určitý citový vztah. Navíc na některé lokalitě mohly pracovat i celé generace archeologů. Můžeme se tak snadno dostat až do velmi specifické oblasti geopsychologie a začneme se zabývat i psychologií archeologů. Rekonstrukce a představy archeologů směrem k původní podobě takových lokalit jsou určitě emočně podvědomě zabarveny osobním vztahem k lokalitě a dochází tak k určitým konkrétním zkreslením. K řadě věcí chybí analogie a podklady. Velké reprezentační tabulové celky jsou jen více či méně trefnými odhady. Jsou napodobeninami, které se budou dál měnit s přibývajícími archeologickými výzkumy. A to mnohdy i zcela podstatně. Je otázka, zda je takové dílo spíše ilustrací představ archeologů nebo zda překročilo alespoň místy hranici modelové rekonstrukční etnologie či paleoetnolgie.
Specificky se pro rekonstrukce vybírá archeologické téma hierarchicky významného místa - rondelu, svatyně, kostela, paláce, dvorce. To přesto, že některé jiné menší celky by přinesly daleko autentičtější informace. Ohromné množství práce s ohromným množstvím neznámých a vedle toho jen cítíme totální absenci ožívání těch nálezů, které jsou výmluvné a poskytují přesné a podrobné informace jako sokolník na koni, hliněný model sedla, hliněný model domku, soška ženy v sukni nebo v šortkách, gombík s motivem arkád se sloupořadím...