Sungirské naleziště jako celek je velice zajímavé z hlediska rekonstrukční paleoetnologie, je nalezištěm plným symbolů, které jsou naší kultuře jasně srozumitelné. Symbol pro oděv (vytvořený kresbou perliček) jako spouštěcí schéma oděvu je již dostatečné, aby každý kdo vidí samotný mužský hrob poznal, že tito lidé měli velmi zdobený oděv. Podobně působí i výbava u dětí, kterou podvědomě čteme jako projev lásky a náklonnosti sungirců směrem k mrtvým dětem. Pro narovnání mamutího klu nemáme žádný adekvátní pohotový ekvivalent pro porovnání, proto představa manipulace ze zubovinou nás udiví při představě, kdyby nám někdo ohýbal naše zuby a to nám připadne často naprosto nemožné. A tak narovnávání mamutího klu nám připadá velmi tajemné a obdivuhodné.
Ale zato jako zcela jasné symboly pro domov chápeme tři obdelníkové půdorysy obydlí na nalezišti. Ty jsou pro naši kulturu daleko čitelnější a pochopitelnější než nějaké kruhy nebo ovály.
Pro laika je proto Sungir jako součet archeologických materiálů unikátní, protože tyto materiály jsou zároveň symboly-znaky, které dovede laik lehce a správně přečíst a interpretovat. Proto unikátnímu mladopaleolitickému památníku Sungir musí být věnována prvořadá péče a pozornost ze strany rekonstrukční paleoetnologie.
Ale to také naopak znamená, že jsou pro nás nečitelné jiné pozůstatky kultur a to těch, které se pohybují v pro nás odlišné symbolice (nebo mají vysokou absenci nedochovatelného materiálu) a pro nás už nezbyly žádné nám jasné a srozumytelné symboly.
Mám podezření, že navíc u takových materiálů dochází k velkému šoku pro naši psychiku. Setkání s archeologickým materiálem je vždy šokem pro psychiku jednotlivce. Je to jako, když jdete na návštěvu za známým a mezi tím jejich dům rozprášilo tornádo, nebo zničily záplavy. Chodíte po troskách a vidíte jen náznaky některých věcí, které jsou již definitivně k nepoužití. Například moje maminka nemůže obdivovat romantické rozvaliny či trosky hradu, protože ji příliš připomínají trosky po bombovém náletu, který jako malá holčička zažila. Lidé mají z takových událostí velké a dlouhotrvající traumata. Snad každý viděl někde a někdy nějaké zbořeniště, zbytky vypálených budov. Podobně působí i stopy po někdejším osídlení, je to vlastně jako když vás chirurg pozve k operaci břišní dutiny, prostě to každý nezvládne. A naprosto stejně na vás působí takový archeologický materiál (který je vlastně etnografickým materiálem zredukovaným díky času na minimum) a vy chcete těm lidem (které tohle postihlo) podvědomě pomoci. Tato podvědomá touha pomoci vytváří napětí, kterého se dá zbavit několika způsoby, například, že za těmi pozůstatky začneme vidět někdejší život i s někdejší živou kulturou. V tradičním přístupu však lidé spíš nedovedou pomoci (těm dávným lidem) a vlastně si racionálně podvědomě vysvětlí, že to ani nejde, dávní lidé už přece nežijí. A tak jako po bitvě si z ležících odnáší někdo nějakou tu cenou trofej, vyhrabávají se a očistí ty nejlepší kusy jako starožitnosti. Zbytek jako inventář. Vše zůstane na úrovni položek a artefaktů.
Když vidíme kulturní spoušť snažíme se (podvědomě) pomoct, je to symbol pro pomocné chování jako ruka tonoucího nad hladinou. Ale tady nikdo (sociální skupina, společnost) najednou nechce nic oživovat a znovu vybudovávat (pod vlivem níže popsaného mechanismu vyrovnání se smrtí ,,pralidí“), a tak se používá pro vyrovnání s šokem myšlenka, že ti lidé vlastně toho tehdy ani tak moc nepotřebovali a že to co zbylo už je opravdu téměř vše, co k životu potřebovali. Prostě se chceme vyrovnat s tím proč se nepomáhá (proč se nerekonstruuje).
Asi máme tady opravdu velký problém, tomuto šoku jsou vystaveni už malý školáčci a oni si najednou musí vyrovnat i s tím, kde ti dávní lidé jsou, a to jsou prosím tak malé děti, že o smrti naše kultura jim toho ještě moc oficiálně ani neřekla. Můžeme říct, že toto bude možná jedno z prvních oficiálních seznámením se se smrtí. Můžeme u takových dětí počítat ze vzpourou proti smrti, s odmítnutím smrti a z neztotožněním se se svojí smrtí. Umřít nemůže nikdo jako já. A přijatelná je jen taková představa, že oni předkové tedy nebyly jako já a byly daleko hloupější a odlišnější než já ( Já -malého školáka ve čtvrté třídě). Sem patří představa přihlouplého špinavého a komicky nešikovného pračlověka, který nemůže vymyslet ani botu, protože by si ji nedovedl zavázat na mašličku. Zemře, protože je hloupí, to trdlo neumí ani pořádně lovit, na ulovení jednoho mamuta zahyne v boji jeden nebo hned několik mužů. V tomhle věku se důvod smrti přičte jednoznačně, pračlověk umírá, protože je hloupý, nepřátelé umírají, protože jsou zlý a dobří lidé umírají, protože jsou hrdinové. Hloupý pračlověk se tak stává součástí naší mytologie, našeho vnitřního nevědomí a tak i součástí naší psyché. Pračlověk se stane v našem nevědomí místem, kam můžeme projektovat i svůj stín naší persony a pračlověk v nás ožije a bude s námi žít náš moderní život, jako ďábel nebo čert s lidmi ve středověku.
Poznámka: Popsaný aspekt byla v této publikaci původně jen moje konstrukční myšlenka, nicméně po čase jsem narazil na stejný problém řešený v rámci srovnávací psychologie, kde autoři takový jev nazvali velice trefně traumatický vtisk. Toto označení se mi jeví jako velice názorné a šťastné a také se k němu přikláním. Specifické pohledy na traumatický vtisk z jiného pohledu si tedy můžete prostudovat v doporučené publikaci (Fraňková, Bičík, 1999)
Z tohoto pohledu je tedy vlastně vážně míněná snaha produkovat systematicky a vědecky rekonstrukce naprosto zabetonovaným územím, protože brání jednoduchému mechanismu s vyrovnáním z šoku (traumatického vtisku) z velmi špatného stavu paleolitického archeologického materiálu.
Zakázáním si, pomáhat paleolitickým lidem při symbolické obnově jejich silně (časem) poškozené kultury, přechází pak celý problém do nevědomí odkud zpětně řada nutkání, projekcí, či některých celých mechanismů zase někdy příležitostně vychází ven a podílejí se v dalších oblastech procesu vyhodnocování paleoetnik. To je samozřejmě logické vysvětlené dovolávající se podobných mechanismů, ale je jej třeba podrobněji zpracovat a kriticky zhodnotit. Každopádně to už není práce z podvědomím, kterému rozumí i leckterý laik, to není evidentní pocit z řeči těla, kterou všichni chápeme. Tady se jedná o oblast, kde jsou emoce a pocity skryty někde uvnitř nás a odsud řídí, některé naše počínání aniž bychom to mohli jen trochu tušit. To samozřejmě vysvětluje více jak sto let absence vědecké rekonstrukce, nebo jak to, že tak blízko vědy, řekli bychom pod oběma střechami, jak antropologie tak archeologie se produkují obrázky dávného života a vizáže paleolitických lidí bez pořizování naprosto obyčejného popisu a záznamu. Tady uprostřed vědy tak samozřejmého, ale tady tvrdošíjně absentujícího. Poněvadž zde máme u tohoto mechanismu evidentně co dělat s nevědomím rozhodně není možné očekávat, že by se mohly zabývat rekonstrukcemi jiné obory než je rekonstrukční paleoetnologie, která sleduje psychologické mechanismy a je silně propojena s psychologií.
Pro překonání řady negativních mechanismů znesnadňujících racionální vyhodnocení je nutné dodržovat některé speciální postupy. Je však několik mechanismů jako například nástřel pevného bodu, ale právě i šok (traumatický vtisk) ze špatně dochovatelného archeologického materiálu, který totálně znemožní kriticky zpracovávat daný materiál. Proto je nutné dokonce úplně obcházet některé oblasti a naprosto speciálním postupem zabezpečovat průchodnost možnosti kritického hodnocení materiálů.