Šídlo lze definovat jako hrotitý nástroj, který zpracovávanou matérii neprořezává, ale propichuje. Přitom je jedno z jakého je šídlo materiálu. Známe kovová šídla, kostěná šídla a dřevěná šídla. Pro paleolitická šídla platí dva materiály, tvrdé vysušené dřevo a tvrdá kost. Dřevěné šídlo nebylo nikdy nalezeno, tak jako většina dřevěných předmětů, ale zájem o tkaní typický pro moderního sapienta (Wilson) v severských podmínkách je dovoditelný i na šídlo, které by zde nikdy chybět nemělo. Navíc tvor, který topí dřevem a opracovává dřevo by měl mít malý ostrý nástroj na odstraňování zabodnutých třísek. Archeologicky dokladovatelná jsou až kostěná šídla, první malý šídlovitý nástroj pochází z období přechodných kultur a patří do kultury Schatelperronien nesené neandrtálci. Předchozí archeologické prázdno v oblasti šídel jak u sapientů tak neandrtálců může souviset s dobrými znalostmi zdrojů tvrdého dřeva a kulturní tradicí a orientací na nekostěné zdroje surovin, vše podloženo mytologií. Využití jak dřeva nebo i kosti k výrobě šídla mohlo mít tak i mytologický podtext. Ve středním a starém paleolitu se právě znalost rostlin a dřevin stala klíčovou pro řešení řady technických úkolů (Shöningen) a jeho váhová výhoda mohla být u mobilnělšího života evidentní výhodou, navíc jak jsem experimentálně zjistil, dobře vyschlé tisové dřevo je pro šídlo naprosto ideálním materiálem.
Takové činnosti jako šití patří do kategorie tvořivosti, která je člověku vlastní a naplňuje ho (oblast libosti), právě této oblasti se věnuje připravovaná práce ,,Hypertorofická tvořivost“, která bude také publikovaná v Antroparku.
Právě pobyt v táboře, kde pomalu rostou děti, se nesmí naplňovat nudou, proto je hypertorofická tvořivost jako by darem seslaným ze samotného nebe (hypertrofii v obecné rovině popisuje Wilson (Wilson, 1978). Jak máme bezpečně doloženo, jak erekti tak neandrtálci si dokázali vyhrát i s miniaturními nástroji, což svědčí o rozvinuté jemné motorice a nápadité tvořivosti. Naši neandrtálci si s technologiemi skutečně pohrávali a již zmíněná lokalita právě z Königsaue se stala proslulou, když v ní Ditrich Mania popsal velkým teplem zpracovanou pryskyřici použitou na dva artefakty, jednou jako hmotu k spojení kamene a držadla podruhé jako naprosto unikátní drobné tvarově a dizainérsky pěkné držadélko k velmi drobnému kamennému nástroji. I samotný výčet typů kamenných nástrojů na této lokalitě je značný a obsahuje i krásné kamenné projektily, které se sami nabízejí pro upevnění do tenkých ratišť (upozorňuji, že o nějakém okoukávání od pokročilých sapientů nemůže být ani řeči, datace spadá k číslu 58 000let, tedy nějakých 18 000 let před prvním příchodem sapientů do Evropy). Stejně tak dávní předkové neandrtálců evropští erekti někdy označovaní za Homo haidelbergensis dokládají na lokalitě Bilzingsleben (350 000 let) miniaturní jako nehet drobné kamenné nástroje opatřené navíc retuší (Bilzingsleben-mikrolity s retuší)(Mania,1980). (Zase raději upozorňuji, že ani zde nemůže jít o nějaké napodobování moderních sapientů, protože ti v této době ještě ani neexistovali.)
Zpracování povrchu a konstrukční úroveň můžeme zase dobře sledovat u dřevěných loveckých vrhacích rotačních tyčí a u celodřevěných kompaktních těžkých zastavovacích balistických oštěpů. Zpracování hrotů jedné takové vrhací tyče je dobře patrno v publikaci (tam a tam), nejsou to žádné jednotlivé odřezky hrubou rukou a primitivní myslí, ale povrch zpracovávaného hrotu je evidentně zpracován do úplné povrchové kompaktnosti.
Ale ani sapienti nebyly technologicky pozadu a nečekali až do evropského mladého paleolitu. Tak v oblasti odlehlé jižní Afriky zřejmě padla alespoň na nějaký čas mytologie zakazující užití kostí jako suroviny a shledáváme se zde s prvními archeology známými kostěnými broušenými hroty a to z doby před 60 000 roky.
Tyto materiály uvádím, aby byl patrný celkový technologický a mytologicko-kulturní kontext směrem ke gravettienu, kdy gravettien není rozhodně výjimečný, ale je jen archeologicky velmi dobře transparentní pro užití archeologicky dochovatelných materiálů v takových lokalitách, které charakterem své půdy a celkové geologické situace dovolují jeho zachování. V tomto kontextu pak nepřekvapí, že při obecném užívání kostěné suroviny v mladém paleolitu se objevují kostěná šídla někdy v takovém počtu, že jsou na některých lokalitách nejběžnějšími kostěnými nástroji (např. Klíma, Dolní Věstonice). Kostěná šídla byla nalezena jak u nás, tak například i v Itálii, kde bylo daleko příznivější klíma a mamut a sob byly takřka neznámými zvířaty.
Paleolitická šídla lze však přesněji nazvat šídlovitými nástroji, protože není zcela jasné, zda jde vždy jen o nástroj k šití. Dan Sosna upozorňuje, že se šídlo může hodit i u košíkování. V Sungiru jsme viděli, že velké dlouhé šídlovité artefakty byly sponami či jehlicemi k sepnutí pláště u krku. A dlouhý kostěný hrotitý artefakt z lví kosti je v konvenční nekritické interpretaci posuzován jako dýka (bez udání důvodu). Různé uplatnění hrotitých kostěných nástrojů patří do oblasti přirozené následné inovace, která šídlovité nástroje uvedla do celé řady oblastí života od výrobních procesů, přes reprezentaci až pro drobnou chirurgii.
Kostěná šídla jsou tím, co mimo jiné má podle archeologů být charakteristické pro mladý paleolit. Při pokusech s jemným řemínkováním a s dřevěnými tisovými šídly se ukazuje, že šití pomocí kostěného šídla možná jen určitým kulturním řešením tam, kde je možný i větší výčet technických cest. Je však důležité stále připomínat, že kostěné šídlo je jediným dochovatelným artefaktem mezi ostatními alternativami –se vším všudy ať pozitivním či negativním, co taková skutečnost pro nás znamená.