Řemínkovací jehla vypadá jako dřevěné nebo kostěné drobné tenké šídlo, které otevírá a pročišťuje nařezané otvory od jiného nástroje například od drobného úštěpku silicitu. A z druhé strany je ne nástroji malinký zářez ve tvaru písmene V, ten pomáhá vtlačit řemínek do otvoru v kůži. Taková řemínkovací jehla může být klidně dřevěná, ale i kostěná, vypadá pak jako jehla se zlomeným ouškem.
Řemínkovací kostěná jehla z našeho pavlovienu je však příliš velká, než aby šlo mluvit o jemném řemínkování. Dan Sosna uvažoval u tohoto artefaktu spíš o nástroji ke košíkování.
Samotné jemné řemínkování je postačující i pro velmi solidní zcelování kůží. Samozřejmě použití šídla místo úštěpu znamená těsný a lepší průvlek pro spojovací materiál. To je výhoda tam, kde se bude výrobek namáčet a vystavovat extrémní zátěži. Samozřejmě by to chtělo prověřit experimentálně.
Pokud jemným řemínkováním sešitý spoj prostě namočíme do vody a necháme ho srazit můžeme ho tak zpevnit. To znamená zpracovávat daleko větší výrobky a pak je zmenšovat ve vodní lázni. Je to rychlé a praktické. U vepřové kůže můžete za pár hodin udělat z mokasínů dospělého muže dětské botičky.
Jemné řemínkování lze obecně považovat za rychlejší než šití šlachou, přesto, že některé vlastnosti scelení a sešití nese také. Nevýhodou může být snížená odolnost švu v tahu, tam kde se takové namáhání vyskytuje (ale to jen u prořezávaných otvorů). Jemné řemínkování vzniklo jako součást komplexů umělých modelových experimentů technických možností pro kultury středního a starého paleolitu. Ve vizuálních zobrazeních s kterými se setkáváme můžeme nezřídka najít tak hrubé sešití kůží, že ačkoli by mohlo kulturně jít o sešití šlachou s použitím šídla přesahuje hrubost a nepravidelnost daleko i vlastnosti jemného řemínkonání. Jemné řemínkování zapadá do kategorie oblastí zájmů středo a staropaleolitických lidí o miniatury a drobnůstky v rámci velmi jemné motoriky i dovednosti pravidelné a rytmickou opakující se tvořivost. To jsou materiály známé u evropských pradávných lidí, jak neandrtálců tak erektů (viz výše v předchozí kapitole ,,Šití šídlem“).
Poznámka:
Tyto dvě výše uváděné technologie scelování kůží určitě není možné považovat za jediné možné, vždyť můžeme například registrovat v etnografii proříznutí otvorů v kůži s následným sešměrováním silnějším řemínkem, registrujeme například u bot vnější řemínkování, které se jen šměruje. Snad existuje možnost kůže i slepovat, nevím, určitě by bylo dobré najít všechna dostupná etnografická srovnání a možnosti. Skutečná pracnost při sešívání nebo při jemném řemínkováním v paleolitu určitě nezapadá do evolucionalistické představy, kdy se nepředpokládá trpělivost a akceptování složitého a titěrného technického a řemeslného řešení. Je to proto, že evolucionalistická představa úplně vypouští aspekt persony, tedy přesněji řečeno reálnou a tvůrčí výstavbu vizuální persony. V reále se pak setkáme jen s údivem, že dotyční nechápou k čemu by někomu v pravěku byly textilie, či složité sungirské ozdoby oblečení, nedává jim to žádný smysl.