Při zpracování vizuální podoby zpracované kůže a kožešiny se zabývám technologickou otázkou úpravy kůží minimálně. Předpokládám, že nemohu soutěžit s profesionálními lovci, kteří měly velké zkušenosti, znalosti a vzhledem k jejich zdrojům kůže na experiment bych vypadal velmi amatérsky a neuměle. Proto spíš hledám jak se k této oblasti postavili jiní, kteří mají nějakou finanční odbornou a časovou základnu pro takové pokusy. I tak musí takový experimentátoři čelit řadě potíží od našeho kulturního zastínění a předsudků po konečný časový a finanční limit, který garavetienci prostě neměly. Do Persony jsem si vybral pro ukázku článek o experimentálním oveřováním zpracování kůží v pravěku od studentského kolektivu z Katedry archeologi FF UKF v Nitře. Například už při rekonstrukční metamorfóze sungirských oděvů je jasné, že osrstěná kožešina vlasem ven by zneviditelnila drobné řady korálků, proto experiment, který prováděli studenti z ukládáním kožešiny v bahně nebo v popelu jistě měl smysl (zbavení kůže srsti). Vlastně, protože jsem měl svého času jako ilustrátor májovek blízko k našim brněnským euroindiánům rychle jsem pochopil, že činění kůží je proces, který severoameričntí indiáni zvládali profesionálně a tak si naši indiáni pořizovali kůže již průmyslově vyčiněné. Experiment činění původními technologiemi provedl svého času někdy na začátku devadesátých let Mudr. Jan Křístek z Brna (Nesperse), který činil jelení kůži mozkem. Rozdíl byl oproti průmyslové kůži v její lepší zpracovatelnosti při šití. Po vpichu šídlem totiž zůstávali otvory otevřené u průmyslově zpracované kůže se měly tendenci uzavírat. Na rozdíl od průmyslového zpracování mozkem činěná kůže je čistě bílá. Mimo zmíněného kupování vyčiněných kůží brněnští indiáni si sami zpracovávali především hovězí kůže pro výrobky ze syrové kůže. Potíže ze zpracování, které popisují studenti odpadly, protože brněnští indiáni takto zpracovávají kůže už dlouho a jejich výrobky jsou k nalezení i ve vitrínách zahraničních muzeí vydávané omylem za originální autentické práce severoamerických indiánů. Také na Pau Hau se soutěží o nejlepší výrobky a dobré základní řemeslné zpracování je nutným předpokladem. Proto jsem se sám nevěnoval nějakému experimentování, protože bych to považoval jako nošení dříví do lesa a ztrátu drahocenného času.
U studentského článku jsou dvě nejasnosti, zaprvé chybí porovnání zkoušených technologií s etnografickými paralelami (Sibiroidi, Eskymáci, Indiáni atd. ale článek se zamýšlí a hodnotí schopnosti a možnosti činění kůží v paleolitu obecně a tak je nutno konfrontovat pokusy i s etnografickým materiálem lidí z aridních, tropických a subtropických i mírných pásem). Chybí i archeologický rozměr daný tradicí, že prášek z červeného okru mohl sloužit v procesu činění kůží (od gravettienu (Petřkovice) po barevné prášky drceného porcelanitu na písečném vrchu 150 000 let starého sídliště v Čechách. Tomuto aspektu se práce nevěnuje přesto, že se jedná o práci studentů archeologické katedry u niž by právě zájem o konfrontaci s archeologickým materiálem mohl být logicky očekáván. Osobně jsem na takový pokus zvědavý a skutečně bych byl rád zda má tato představa nějaké racionální jádro či dokonce etnografickou paralelu.
Druhá nejasnost vyplývá z poznámky … ,,V otázke, či sa v praveku při spracovávání surových kůží používalo chemické činenie se stotožňujeme s názorom S. A. Semenova (1968,172), ktorý predpokladá používanie činidel živočišného původu už v neskorom paleolite a činidel rastliného původu od neolitu. Argumentuje progresom špeciálizovaných koželužnych nástrojov v týchto obdobiach.“ (Čurný, 2003,107)
Jestliže se šest lidí tak snadno na něčem shodne a popisuje věci jako jeden muž, jsme rychle hotovi ze závěrem, že si zde zahrálo prim především skupinové myšlení. Logicky vzato lze předpokládat, že právě studenti archeologie budou znát pylovou situaci v jeskyni z Předního východu, kdy při pohřbu byly dány do hrobu neandrtálce především některé druhy léčivých rostlin, a tedy není možné z tohoto důvodu vyloučit využití znalostí rostlin i k činění. A v mladém paleolitu by zase studenti měli znát chemické užití přípravků na narovnávání mamutoviny v gravettienu (přesně řečeno - ve stření fázi mladého paleolitu bylo naprosto bezpečně prokázáno využití látek s určitými chemickými vlastnostmi). Proto zase ani zde není možno vyloučit, že to co zrovna nevidíme neexistovalo.
Absence popisu toho jak by mělo červené barvivo činit kůži evidentně chybí a nebylo také zahrnuto do úvah ,,komu, kdy a co dovolit“. Bez porovnání s etnografickými paralelami a praktickou orientací, k čemu speciálně je které činění výhodné a proč - vypadává závěr studentského týmu z kritického hodnocení a je spíš určitým mementem jak bez kritického myšlení se rychle a neúprosně změní sebereflexe badatelů. Studenti dělají svůj první pokus, který jak sami popíší ještě ani nedopadne nejlépe, ale mají o sobě tak vysoké mínění, že se cítí plně oprávnění rozhodovat kdo mohl co v minulosti používat za technologie a rozhodují o charakterech kultur, jejich nesčíslných variant a i celých civilizacích. Kdyby měl článek psát každý sám za sebe rozhodně by se do takových zbrklých závěrů úplně všichni nepustili a byli by podstatně opatrnější.
Samozřejmě, že S. A. Semenov porovnával nástroje a předměty lovců a sběračů se zemědělci a pochopitelně musel dospět ke konstatování rozdílu. Potíž však je v tom, že kde má zemědělec keramický hrnec tam má stále se stěhující lovec košík, a kde má zemědělec dřevěnou mísu tam má lovec kožený vak nebo síťku. Nároky na provedení téhož jsou mezi zemědělci a lovci odlišné a velmi často hraje u lovců prim lehký a skladný nástroj, který je většinou nedochovatelný. Proto by bylo nutné skutečně vyčíslit a popsat takové nástroje a z nějakého zcela průkazného důvodu je případně pro paleolit zamítnout. Závěr práce studentů připomíná nikoli pluralistickou koncepci specializovaných kultur, nýbrž starou konvenční evolucionalistickou teorii drženou souhrou omylů a pochybení při životě.
Především se studentům z Nitry povedl psychologický pokus se skupinovým myšlením, a možná si o dané problematice něco v budoucnu některý z nich něco i načte a následné pokusy budou mít i archeologický rozměr i široké etnografické porovnání a pak jejich článek bude opravdu hodnotným a vyčerpávajícím materiálem, který bude skutečně přínosem umožňujícím pomocí kritického hodnocení se orientovat šířeji a přesněji v tématu.
Rozhodně není nutné, aby studenti brali moji kritiku jako paralizující ránu jejich práci, jsou to jen studenti a jejich úlet a ukvapený závěr ušel i redakci REA, a skupinové chování páchá své dílo zkázy i u daleko ostřílenějších kolegů, protože týmové práce je v archeologii paleolitu stále málo a o zkušenosti je nouze. Byl bych rád, kdyby moje poznámky probudili jejich zvídavost.