Oblasti, jimiž se zabývá propagační oblast rekonstrukční paleoetnologie - kompetentnost, organizace řízení, psychologie organizace, společensko-politická situace, psychologie, vzdělanost, stav médií, ekonomicko-publikační prostředí.
V současnosti je možné sledovat nejen oblasti psychologie ovlivňování veřejnosti, ale i samotnou psychologii rekonstrukce, která je cestou v čase, nebo je rekonstrukce začleněna do poznávací „rekreační“ cesty. Tak se dostáváme do oblasti geopsychologiea skutečně například v publikaci Geopsychologie psychologa Jiřího Šípka najdeme řadu důležitých postřehů, které se dají aplikovat, ale najdeme zde také speciální kapitolu - Psychologická rekonstrukce (Šípek, 2001). Touto cestou se tak dostáváme do oblasti informatiky a managementu, kde na akademické půdě Jiří Šípek působí.
Figura (strach z figury) - figura je sama o sobě obrovským tématem v rekonstrukční paleoetnologii, vždyť v materiálech, ze kterých vycházíme, bývají mrtvé lidské zbytkové ,,figury" coby osteologický materiál. Známe nespočet drobných zlomků figur nebo dokonce celé figury a to jak lidské, tak zvířecí. A psychologie rozehrává kolem zobrazování figur celý ohromný informační koncert. Tady v oblasti propagace tomu nebude jinak, psychologie nás učí, že náš postoj k figuře je přímo závislý na naši psýché.
Do života někdejších lidí se dostáváme právě skrze figuru a její emotivní nebo sugestivní podání. Iluzivní realismus nebo asociační regrese jsou jedněmi z nejlepších a nejúčinnějších výtvarných zpracování. Oslovování veřejnosti pomocí figury je sice vysoce účinné a nutné, ale není bez potíží, protože jakékoli schvalovací či jiné komisní procesy budou nutně promítat nejen osobní, ale také společensko-stavovský úhel pohledu. Proto byl tak vynikajícím malířem pravěku Zdeněk Burian. Dílna jeho rekonstrukcí se skládala z minima lidí, kteří stejně jako on nepocházeli z velkoměsta a tím byla garantována pestrost a přirozenost forem osobitě emotivně postaveného iluzivního realismu. Naopak tam, kde je negativní prostředí podporující růst bez přirozené úcty k autoritě přírody, je možné se setkat s jedinci nebo i skupinami lidí, kteří do výtvarného projevu (buď jako autoři nebo jako konzultanti) vnáší svoje emoce vyplývající z narušených sociálních vztahů, různé úzkosti, strachy, obavy, slabosti - odbíhají od reality k nezřetelným nekonkrétním a odrealitněným formám, které by rádi viděli přetvořené do nějaké ,,zajímavé“ umělecké polohy. Určitě není špatné bavit se o velkém umění a s ním zcela pochopitelně i o velkých penězích, ale pokud náš záměr je informovat veřejnost a nikoli se od ní izolovat, můžeme mluvit především o vyhozených penězích. Je nutné zajistit takovou organizační strukturu propagace, aby nedocházelo k výstřelkům ze strany objednavatelů. Komise či pracovní týmy musí obsahovat laiky stejně jako je tomu u opatření proti skupinovému myšlení. Sledujeme proto i samotné pracovní organizační jádro a testujeme jednotlivé osoby.
Sebeprojekce a přenos na zlé dvojče - u figur ,,pračlověků“ můžeme sledovat jak symboly, kterými jsou dávní lidé doplněni, sledujeme i zacházení se sexuálními symboly, které jsou přenášené naší kulturou. Také však můžeme sledovat například symboly, jakými mohou být materiály zakrývající genitálie (cáry kožešiny, kožešina, špinavá kůže), které patří do promítání individuálního nitra podvědomí v rámci hlubinné psychologie, kdy se osobní vyrovnávání se s určitými reáliemi promítají do figury, která nás samé zástupně symbolizuje. Dávný člověk (jeho figura) se tak může stát naším dvojčetem, do kterého promítáme určité negativní vlastnosti nebo prožitky, obavy i nezdary. Tedy prostřednictvím figury na sebe prozrazujeme věci, kterých se sami bojíme, protože by nám mohly způsobit nesnáze ve společnosti, nebo nám už nesnáze způsobily. To je patrné jak v dětské kresbě (touto oblastí se například zabývala psycholožka Roseline Davido (Davido 1998), podobně je tomu však i u ,,vyjádření se" dospělých, kde však situaci komplikuje jak kulturní zastínění, tak vztahy se sociálně-kulturním prostředí a významný vliv má i role, kterou na sebe dospělý bere bez ohledu na svůj vlastní subjektivní názor. Ve skutečnosti však do ,,pračlověků" promítáme vše, co patří k dětské kresbě a to díky tomu, že už generace se s ubohými syrovými ,,pračlověky" setkávají v předškolním věku a ve škole, kde se tito kreslí a malují. Tento vzor jak obecné, tak vlastní kresby ,,pračlověka" si pak nesou lidé do života dál jako mustr, který mohou obohacovat dalším promítáním. Roseline Davido si všímá, kde všude dítě promítá do kresby samo sebe a je to nakonec vše od kresby stromu, vlastní figury, figury fiktivního staršího nebo mladšího ,,dvojčete“, ale promítání sebe najdeme i ve zvířecích figurách a i v kresbě samotné ruky. Vlastně se zde dostaneme velmi blízko Jungovu stínu persony, který je na ,,rekonstrukcích“ promítnut na dávné lidi (kapitola - Stín persony).
Strach z reálného života (strach z reality, života) -je projevem odmítání reality, která je pro daný subjekt příliš složitá, neuchopitelná a nepřehledná. Místo toho se volí jednodušší konstrukce světa. V dějinách umění vidíme patetické výrazy, monumentalitu, strohost, statiku, jednobarevnost v těch kulturách, které se vyznačují agresivitou (vnitřní nebo vnější) a moc je silně hierarchizovaná v systému pyramidy. Strach ze života může být jak individuální tak skupinový. Jak strach z figur, tak strach z reality vlastně zamezuje vzniku rekonstrukcí provedených ilusivním realismem a tudíž se takové snažení opírá jen o nesugestivní výtvarné práce, které nemají potřebné účinnosti.
Strach z rekonstrukcí - specifickým momentem je přivlastnění si artefaktů vykopaných archeology. Dávné kultury dnešní archeologické materiály vyprodukovaly a tudíž by se měly spojovat s nimi především ony, určitě by se neměli s nimi spojovat jen jejich novodobí objevitelé. V reále se můžeme zabývat přestřelenou mírou přivlastnění artefaktů objevitelům a zpracovatelům (teritoriální chování, sběratelství, začlenění do společenské hierarchie, ovládání, uzavření se apod.). Můžeme také registrovat četné, velmi časté projevy soupeření objevitelů s původními producenty dané kultury a s projevy symbolického poškozování někdejší kultury (promítnuté do jejich zobrazování, vystavují se jen nahé venuše, ,,bezdůvodně" se vystavují jen figury nahých či nedostatečně oděných lidí nebo se zcela odmítá jejich zobrazování). U realizovaných rekonstrukcí pak sledujeme projevy jako je omezená barevnost, odživotňující zjednodušení, ztráty objemu, neživé formy figur, absence očí, úst a podobně. Někteří objevitelé a zpracovatelé tak mohou velmi tvrdě odmítat cokoli, co by dávná etnika nějak ,,oživovalo". Sledujeme proto vždy i míru vlivu sběratelství, vlastnění, teritoriálního chování, ale i sociální vazby dané osoby a jejich možné přenosy a promítání. To může být spojeno i s teritoriálním chováním, což může souviset s velmi nebezpečnými formami agresivity (od přezírání, přes zesměšňování po přímé podvody a útoky).
Neskutečně „vykradený“ stan a do naha okradená gravettienka v jednom skutečném a velkém muzeu u nás. ,,Nenechali jí ani tanga... parchanti"! Tak nějak vypadá rekonstrukční prázdnota v kombinaci se snahou „Tedy nějaké ty rekonstrukce udělat, když to kvůli té veřejnosti musí být..“. Typické je, že neexistuje ani zásoba otopu a co je horší, děvče nemá nic na sebe ani ve stanu a ani před stanem, ani nikde v dohledu. Experiment mysli, v reále opravdu prekérní situace.
Asociační test- nám má ukázat do jaké míry je daná osoba vhodná pro práci na rekonstrukcích nebo kolem rozhodování o nich. Například výborné jsou barvy, které si člověk vybaví, když slyší bronz, železo nebo co se mu vybaví při slovech nádoba, hrnec, ohniště... Normální běžný člověk si vybarví u bronzu zlatočervenou barvu, ten, kdo je už mimo realitu a vytváří si vlastní svět jako takovou ulitu kolem sebe a chce se oddělit od ostatní společnosti, vidí bronz jako zelenou, což je barva patiny bronzových archeologických nálezů. Podobně železo vidíme jako stříbrnošedé, někdo však může asociovat hnědočernou barvu konzervovaných, rozpadajících se, zrezivělých předmětů. Při slově nádoba se zase onomu člověku mimo realitu vybaví střepy, taktéž u hrnce a u slova ohniště vidí vlastně jen studený, dávno vyhaslý popel. Tento test se dá rozšířit i pro oblast etnografie, kulturních projevů člověka, artefaktů apod.
Asertivní přístup k lidem odmítajícím iluzivně realistickou koncepci rekonstrukce - někdy stačí klidné a stálé opakování požadavků, jindy se snažíme získat souhlas s tím, že prezentace je určena široké veřejnosti, široká veřejnost se skládá z jedinců, kteří ve velké většině reagují velmi podobně. Například, když měli lidé možnost volit mezi tištěnými novinami a rozhlasem, pořídili si rozhlas, když měli volit mezi rozhlasem a černobílou televizí rozhodli se pro černobílou televizi. Když mohli volit mezi drahou barevnou televizí a levnou černobílou televizí rozhodli se pro barevný obraz. Dokonce vidíme, že se prodávají různé přehrávače pro vizuální projekci a dokonce se dnes těší oblibě velkoplošné, barevné obrazovky. S tím vším můžeme souhlasit. A teď, jak bychom se dívali na počínání někoho, kdo by místo barevných akčních nebo jiných filmů a pořadů si nastavil obraz na černobílý nebo na nějakou omezenou barevnost, rozostřil jej a ještě rozházel přes nějaký digitální program. Patrně bychom si o něm mysleli, že je trochu divný, ale je to jeho věc ne? A teď si představte, že by někdo, tedy nějaký televizní kanál vysílal právě s takovým nečitelným obrazem. Kolik lidí si myslíte, že by se něho dívalo? Kolik lidí by bavilo sledovat takové vysílání? A proč bychom tedy měli dnes představovat rekonstrukce nějak zdeformované, barevně omezené a nezřetelné?
To jsou věci, které můžeme na vhodných příkladech objektivně zkoumat a opačně můžeme požadovat odhad sledovanosti od druhé strany. Můžeme dokonce požadovat statistický průzkum, pro kolik lidí bude taková nerealistická prezentace přijatelná a můžeme tento údaj chtít oficiálně. Můžeme se snažit zaúkolovat oponenta, aby sledoval údaje, které jsou ve prospěch realistické sugestivní prezentace rekonstrukcí. Samozřejmě bez speciálního studia asertivního chování bude naše situace obtížná. I tak se prostě musíme smířit s tím, že někdy bude zadavatel příliš úzkostně vázán k odlidštěné a odreálněné vizi rekonstrukční práce a přímá domluva s ním nebude možná.
Psychologie cestování – geopsychologie - v Šípkově publikaci (Šípek, 2001) najdeme kapitolku - Psychologie lidí určité doby a lokality. Tady Šípek rozebírá i průvodcovskou roli, konkrétně ,,komentář, obrázky a doprovodné materiály“ na cestu. To lze u nás velice snadno převést do roviny cesty v čase, do určité kultury a na určitou lokalitu. ,,Průvodce se může omezit na spoustu faktů o daném prostředí, může dokonce získat velký obdiv svými znalostmi. Patrně vyšším stupněm je schopnost předložit klientům co nejvěrohodnější model doby a lidí v ní. Formulujme to tak, že manažér turismu nebo průvodce by měl být schopen prokreslit ,,psychologii lidí určité doby". Co je tím myšleno? V podstatě je to rámcová sociální struktura dané společnosti i typická struktura lokální a rodinná určitého historického období. Dále to jsou potřeby a možnost i způsob jejich uspokojení, hodnoty, rizika, délka a ,,rychlost" života. Z čeho se lidé radovali, čeho se obávali, které okamžiky jejich života byly kritické, jak mohl být jejich život periodizován? V co lidé na dané lokalitě věřili, jaké měli či mají tradice, zvyky, obyčeje? Mají svoji mytologii, báje, pohádky a v nich typické postavy? Jaké byly nebo jsou jejich obřady? V čem je to všechno podobné (nebo jiné) našemu způsobu života našim podmínkám? Takové srovnání může pomoci vytvořit si ještě barvitější představu a snad i pochopení. Samozřejmě, že k tomu musí být průvodce schopen dodat příslušné umělecko-historické zakotvení a geografické pozadí. Lze nacházet nějaké zajímavé vazby mezi způsobem života, myšlením lidí a stavebním slohem, uměleckým stylem nebo krajinou a prostředím včetně klimatických podmínek?“ To už jsou přece velice jasné a dlouhodobé úkoly pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii. Velice snadno dosadíme jako příklad cestu někam cestu do pozdního gravettienu, na lokalitu na jihozápadním Slovensku k datu 22 tisíc let. Vše ostatní je věcí postupného zpracovávání materiálu tak, aby byl kladen důraz na pokud možno právě popsané body, které zajímají našeho turistu v pravěku. Zcela jasně zde je rekonstrukční paleoetnologie v úplně stejné oblasti jako psychologie cestování a tato se tak stává naprosto nutnou součástí práce rekonstrukční paleoetnologie.
Teprve po verbálním a schematickém zpracování (ze strany modelové rekonstrukční paleoetnologie) by se přistupovalo k vizuálnímu zpracování materiálu. To abychom neuvázli jen u případného ,,obdivu ke vzdělanému průvodci", ale abychom si pravěké krajiny užili i my ostatní. Proto rekonstrukční paleoetnologie se svým systémem obrazového a verbálního zpracování persony vyhovuje i cestovatelům v čase. Zobrazování a další materiály mají napomoci bližšímu pochopení dané kultury. Pokud zobrazení a další materiály někdo, kdo má dávat nahlížet na dané kultury odmítá nebo tyto náhledy nějak mlží, křiví a deformuje, může to být prostě v tom, že s nimi bojuje o pozornost veřejnosti. Řekli bychom, že je ještě nevyzrálý. Čeká na nějakou formu pochvaly za vlastní práci a vlastní vědomosti o tématu. Jiří Šípek tak vlastně naznačuje určitou oblast chování, která zřejmě stojí za neskutečným zbržděním předávání informací o paleolitu, ale i jiných období směrem k veřejnosti. Je to sice jedna z cest, ale zdá se v logickém celku jasná a rozhodně stojí za přezkoumání. Existuje totiž řada konkrétních testů, které nám mohou takovou zralost či nezralost vyhodnotit.
Tento prostorový graf nám znázorňuje naše specické vnímání času. Dole je současnost, nahoře minulost, pohybujeme se odzadu dopředu zprava do leva. Nalevo je znázorněn čas, tak jak ho vnímá laik, nebo ten, kdo s časem tolik nepracuje. Na bočním pohledu vidíte, že časová přímka je dlouhá, ba přímo nekonečná, při pohledu zepředu (obr nalevo) z celého útvaru vidíte jen část a z horní části starého času se vám promítne jen jediná černá díra. Sem pak padají všechny informace o paleolitu a není je možné řadit chronologicky (stává se z nich guláš a mnohé jsou rychle ztraceny nebo přímo vytěsněny). Z tohoto pohledu pro vnímání celé časové osy chybí předpoklady. Dole napravo je mírně zdvihnutý časový tunel, vždy podle patřičných kultur, lokalit a nálezů. Při pohledu zepředu - pohledu archeologa se jeví takový čas jako nad sebou řazené schody. Zase je to jen velmi zevrubná a zkreslená perspektiva postrádající plné vnímání času. Srovnej se zakřivením prostoru v geopsychologii zeměpisu (Šípek 2001). Hypotetický příklad - Brno leží nedaleko Vídně. Pro studenta ze západní Evropy je však Vídeň blíž a Brno leží kdesi na Sibiři nebo na zdárné cestě k ní. Západoevropané pravidelně umísťují města ze střední a východní Evropy podstatně dál na východ. Rozlišujeme tedy různé úrovně vnímání času, jinak jej vnímá laik, jinak historik, archeolog, paleolitik či úplně jinak paleontolog nebo geolog.
Politicko-společenská situace - je také reálným a velice důležitým faktorem týkajícím se rekonstrukcí a vůbec dialogu mezi veřejností a vědou o dávných kulturách. To nakonec naprosto přesvědčivě dokázala změna finanční politiky ve velké Británii. Nutnost se komercionalizovat způsobila, že britská archeologie vyšla ze své ulity, kdy místní nálezy (až na výjimky) znalo, tak jako všude jinde, ne víc než několik málo desítek lidí. Důležitý tlak k samofinancování nebo zániku vedl k tomu, že se archeologické lokality proměnily v turisticky přitažlivé skanzeny. Myšlenka tkvěla v tom, že pokud lidé nepotřebují ke svému životu archeologii, nepotřebuje ani společnost, aby ji financovala. Proto se díky skanzenům archeologie dostala v Británii do běžné součásti života. Stojíme-li dnes například v Těšeticích u Znojma na poli, nic nenasvědčuje tomu, že tady stál fascinující a i dnes velmi atraktivní celodřevěný ,,Stounhenč". Kdyby i u nás byla stejná politika liberalizace, neznalo by zdejší archeologickou situaci jen pár odborníků a několik studentů. Postavila by se replika rondelu s průměrem kolosálních a původních 60 metrů, která by přitahovala turisty z daleka široka. Změna této situace však pro rekonstrukční paleoetnologii neznamená žádný přímý přínos. Peníze, které se proinvestují, jdou totiž především do stavebních prací. Jak dalece jsou skanzeny věrohodné, je druhou otázkou, protože fakt, že se pravidla změnila, jen znamenal, že bylo nutné takříkajíc přes noc zajistit rekonstrukce, což samozřejmě zodpovědně nelze. Ani prezentace paleolitu například v televizi nevypadá přesvědčivě (jak jsme řešili již tolikrát v této publikaci). Sice jsou při takové politice archeologické naleziště archeoturisticky značeny a směrem k veřejnosti propagovány, potíž je však s kvalitou obrazu, který je předváděn. Provozovatelé archeoparků mají časový problém - co nejdříve skanzeny postavit a co nejdříve je zprovoznit pro veřejnost, nijak je však netrápí autenticita nebo vědeckost. Řada lokalit by se musela zkoumat desetiletí, aby vznikly odbornější náhledy na situaci. Například stavební rekonstrukce starého kostelíku je spíše heuristickou, gradualistickou slepenicí předpojatostí, takže nad rozměry původního základního věnce vzniká malá, nízká stavba. Je to staré, tak to jistě ještě nebude pompézní a tak monumentální. Nikdo se nezajímá, že tyto kostely vznikaly v konkurenčním prostředí pohanských svatyň a musely jim být nejenom alternativou, ale i schopným soupeřem a to ony pohanské svatyně za sebou měly dlouhá tisíciletí úspěšné existence. Do výšky a obsahu stavby se totiž musí započítat vnější efekt, promítnutí dominance a předvádění se, ale i prostý fakt, že hodně lidí na malém prostoru potřebuje (na rozdíl od předchozích venkovních svatyní) dostatek vzduchu (alespoň na stání, určitě už ne na tanec) uvnitř stavby. Také je nutné, aby prostředí působilo nejen opticky, ale i akusticky. Staré kostely totiž byly zároveň samy o sobě hudebními nástroji, o jejich rovné vnitřní stěny se odrážel zvuk a vytvářel specifickou ozvěnu, která jakoby visela někde ve vzduchoprázdnu jiného zvláštního světa. Takovou akustiku neměly žádné dřevěné domky, stodoly nebo venkovní obřadní prostory, akustika kostelů byla něco úplně nového, pompézně a emotivně oslovujícího. Výroba skanzenů je tedy něco jiného, než rekonstrukční etnologie, která bude vypočítávat přes počítač, u jaké výšky stavby kostela vzniká určitá požadovaná akustika. Pohled na někdejší vizáž holocenních kultur u archeologie a jejich potřeb se rozchází s rekonstrukční etnologií. Rekonstrukční etnologie jde do pozadí a objevuje se jen místy a nekoncepčně. Pohled na politická řešení, která by byla příznivá pro rekonstrukční paleoetnologii a etnologii tak, aby tyto vědní oblasti mohly účinně sloužit veřejnosti a aby byly stále vědecké a kritické a navíc mohly kooperovat s archeologií a ostatními vědními disciplínami, je dnes poněkud nejasný z důvodu úplné absence zkušeností. Můžeme dnes vycházet jen z těch teoretických modelů, které nabízí příslušné oblasti psychologie společnosti.
Prvním úkolem je teprve prezentace rekonstrukční paleoetnologie a etnologie před veřejností, aby se vůbec vědělo, že nějaký takový obor může existovat a co od něj může veřejnost dostávat. Druhým krokem, který se odvíjí z prvého, je získat pro rekonstrukční paleoetnologii takové lidi, kteří jí dovedou zajistit podporu.
Kapitola pátá: DALŠÍ SPECIFICKÉ ČLENĚNÍ REKONSTRUKCÍ
Rekonstrukce klíčová (základní) – je rekonstrukce (myšlenková konstrukce) mapující a vymezující hranice chování, jednání kultury a související anatomie či genealogie jednotlivých paleokultur či typů a forem člověka. Bez vzniku takových vymezujících dílčích, ale základních rekonstrukcí není možné jak ucelenější hodnocení paleoetnik, tak ani provedení dílčích rekonstrukcí (viz metodika rek. pal.).
Rekonstrukce multidisciplinární - rekonstrukce mnohaoborová - je to taková rekonstrukce, která je v souladu se všemi souvisejícími obory a čerpá z nich materiály a podklady k práci. Tento přístup poskytuje možnost udělat si určitou konkrétnější představu. Proto je základní součástí a filozofií paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie (viz metodika rekonstrukční paleoetnologie).
Rekonstrukce podoby podle lebky – jedná se o řadu metod, jak doplnit lebku tak, aby se vrátila podoba jejího nositele (nanášení průměrné tloušťky tkáně, nanášení svalů podle stavu úponů). Ať ruční nebo počítačové práce jsou všechny vždy velmi blízké pravdě díky veliké individuální odlišnosti lidských lebek. Práci ovlivňují negativně chyby zásadního charakteru. Podobu však také velmi sugestivně ovlivňuje i neodhadnutelný růst vlasů a jejich účes. Doporučuje se užívat soudobého výtvarného záznamu nejlépe tzv. rekonstrukční metamorfózy (viz heslo) nebo odpovídajících souběžných vzorů, vše dokládat textem a zaznamenávat důvody postupu. Ty nejkvalitnější rekonstrukce obličeje podle lebky musí bezpodmínečně zahrnovat zohlednění stavu kostí nohy, které mohou nést informaci o případném namáhání kloubů nadměrnou vahou jedince (může dojít až k perforaci povrchu určité části kosti). Tímto způsobem tak můžeme určit i velmi pravděpodobný stav tuku v obličeji.
Z důvodů registrace spousty chyb, které se v rekonstrukcích podob objevují, je nutné doporučit, aby portréty vznikaly v sériích a aby výtvarník byl zkušený portrétista. Nejčastější chyby spočívají v prosté záměně nějaké míry tloušťky tkáně na jednom místě. Rekonstruktéři pak tuto chybu aplikují všem svým pracím, často celé roky či dokonce celoživotně. Pak mají všechny jejich takto vzniklé tváře např. příliš dlouhý obličej, jiná dílna zase špulí rty stále a stále dopředu. Zkušený, všímavý portrétista by si právě u větších sérií ihned nesmyslné a nápadné shody některých rysů všiml a chybu by ihned odhalil. Rozhodně není zárukou kvalitní práce nějaký ten akademický titul. U této práce je třeba skromnosti a zároveň snahy o co nejkritičtější pohled. Solidní jsou rekonstrukce bez vlasů, ty by měly být určitou samozřejmostí, ale musí se s jejich expozicí pracovat profesionálně - například je porovnávat se součastnými bezvlasými hlavami. A zase můžeme prezentovat určitou variační šíři. Je třeba si přiznat, že si prostě mnohdy nejsme jisti a principiálně si mnohdy jisti být ani nemůžeme. Takový pravdivý přístup nám pomůže lidsky přiblížit naši práci laikům a naše práce pak bude daleko přijatelnější.
Rekonstrukce vstupní – prvotní řádné výtvarné vyobrazení dávné situace. Je přínosné tím, že během práce se nad jednotlivými aspekty zobrazovaného života dá u malování konečně dlouho přemýšlet (to jen v případě, že je výtvarník zároveň specialista na rekonstrukční paleoetnologii). Takto vzniklé úvahy a komentáře v písemné podobě tvoří dokumentaci tématu. Vyjasňování si vzniklých nesrovnalostí a poukazování na další možnosti, jak zdokonalit danou představu o tématu, jsou nedílnou součástí vzniklého odborného článku. Někdy vznikají i náčrty a studie jiných, lepších řešení. Rekonstrukce brzo dohání velký časový propad minulého století a tak se dostává každá taková dokumentace do nutné polemiky, zda opravdu všechny materiály nabídnout do odborného pojednání, protože hrozí, že kdokoli jiný bude v práci pokračovat a sebere si pro sebe slávu a prvenství z realizace a precizace výše uvedených náčrtů a studií. (Je to obdobná situace jako s objevy genetiky ve spojených státech, které se hned nedávají veřejnosti, ale k patentovému řízení.) Proto se práce často řeší zastavováním jednotlivých projektů a hledáním finančních prostředků, aby se dokončily v plné podobě a byly prezentovány i obrazově v definitivnější ucelené podobě.
Rekonstrukce zakázková – za vznikem každé rekonstrukce či ,,rekonstrukce“ je nějaký konkrétní důvod, proč byla vytvořena.Pro posouzení dané práce je nutné znát důvody, které vedly někoho, aby se jí věnoval.
1. Vědecká objednávka. Rekonstrukce a obzvláště ty, které jsou ve spojení s rekonstrukční paleoetnologií a rekonstrukcí obličejů podle lebek, by měly mít svůj přirozený původ a zastřešení i zadavatele pro systematickou práci a zastřešující vazbu ze strany Akademie věd. To z principu obecné náplně hledání a bádání i v oblastech prehistorie. U nás však prehistorie jako taková ani neexistuje a pracoviště prosté paleoetnologie (nikoli však rekonstrukční paleoetnologie - viz paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie) při ústavu Akademie věd vzniklo až koncem dvacátého století.
2. Muzeologická objednávka. Důvodem je názorná a atraktivní prezentace sbírkových fondů. Většinou se jedná o nárazové akce (viz rekonstrukce tabulová, prezentační). U nás byly učiněny pokusy i v největších našich muzeích držet si výtvarníka jako běžného zaměstnance, které vždy měly krátkého trvání pro nepoměr mezi vytvořenou uměleckou hodnotou a zaměstnaneckým platem (akce skončila ještě v průběhu 80. let dvacátého století emigrací dotyčného výtvarníka na západ). To byl pokus, jak obejít zkolabovaný mechanismus nákupů sbírkových předmětů, který je i komisního, těžkopádného charakteru. Spíše je zde možný nákup celoživotních sbírek, tedy již klasického a známého materiálu, který bude uznán za hodný nákupu. Avšak rekonstrukce jsou mincí spojenou s vědou, čili rychle zastarávají, takže takové sbírky nemají praktické muzeologické hodnoty. Lepší je vždy „ušít na míru“ (objednat si) současné a aktuální nové práce, které mají před sebou ještě nějakou tu perspektivu.
V tom horším případě jsou zadavateli archeologové či antropologové, kteří s rekonstrukcemi nemají žádné zkušenosti a někdy má rozhodující slovo i architekt, který už o paleolitu či rekonstrukcích nemá vůbec žádnou kvalifikovanou představu. Z tohoto místa se mohou pak zadávat jak ,,rekonstrukce,, nebo i výtvarné práce, které jsou spíše „legrácky“ obcházející fakt, že zadavatelé a autoři výstavy si s opravdovými rekonstrukcemi neví rady. To je dosti tragické, protože odčerpávají prostředky na skutečné, kvalitní rekonstrukce.
3. Politická objednávka. V tradici východoevropských zemí jde především o prezentaci politické názorové ideje (vědecký světový názor) jak ji známe u nás z 50. až 80. let dvacátého století. Zde rekonstrukce nebyly shledány za hodny samostatné vědecké disciplíny, protože se od nich očekávala jen poslušná ilustrace gradualistické evoluční cesty vývoje života od jednoduchých forem ke složitějším a složitějším a dokonalejším až k hypotetickým výšinám vysněného komunismu, kdy budeme nakupovat zadarmo a pracovat, jen když se nám bude chtít, budeme všichni šťastní a ústa budeme mít od ucha k uchu samou spokojeností a nevýslovným štěstím. Tématicky se někdejší ,,rekonstruktéři“ nevěnovali žádné konkrétní lokalitě nebo odbornému problému. Rekonstrukce neprovázel zápis ani obhajoba, neprovázelo je cokoliv, co by připomínalo vědu. Nebyl na to čas, požadovalo se jen kvantum materiálů v minimálním čase s nábojem obrovské přesvědčivosti. Vše bylo zaměřeno především na mládež. Rekonstrukce byly degradovány jen na ilustrace a jako takovým jim byl dán prostor v publikacích i v televizi či filmu (Z. Burian, Karel Zeman). (Spojeno i s vydáváním cizojazyčných mutací s vývozem ideologie, jejím upevňováním a šířením). Oficiální Akademie věd nespustila vlnu kritiky ani blíže neprozkoumávala takové práce, protože by to mohlo ohrozit přímočarost onoho politického záměru. V oficiálním tisku či televizi neexistoval žádný prostor pro kritický pohled na práci Z. Buriana a to i někdy proto, že by to byla zároveň i možnost nechtěně ohrozit existenci naprosto výjimečně výtvarně slušných ,,rekonstrukcí“.
Stejně společensko-politické pozadí měly rekonstrukce a představy někdejšího života kolem piltdownského podvodu a obhajoby koloniálního vidění světa v Británii. Velmi poslušně pracovala archeologie pro Velkoněmeckou říši ve 30. a 40. letech 20. století. V současnosti se společensko-politický diktát může daleko skrytěji uplatňovat přes dnes zaběhlý způsob financování pomocí grantové politiky, tedy i mimo oblast klasických institucí z oblasti muzeí a škol.
4. Ekonomicko-politická objednávka. Je od předešlého původu rekonstrukcí západní provenience. Jedná se o zájem rekonstruovat podobu konkrétní lokality, to vše je spojeno s určitým teritoriálním chováním v širším slova smyslu. Tj. rekonstrukce mají být určitým zatraktivňujícím prvkem, který přiláká pozornost turistů a následně kupujících. Je propojen s prosperitou a prezentací konkrétních lokalit a tedy s prosperitou a zájmy úředníků, politiků a obchodníků. Zase nejde o systematickou rekonstrukční odbornou práci a není žádná záruka , že takto orientované rekonstrukce nebudou mít spíš určitého cirkusového ducha. To se vždy dá ověřit u dokumentace jednotlivých rekonstrukcí. Každopádně kladem těchto rekonstrukcí je začlenění povědomí faktické konkrétní prehistorie známé krajiny do kulturního povědomí. To je spojené s expozicemi na lokalitách jak vnitřních, tak venkovních. Je to spojeno s časopisy o prehistorii zaměřenými pro veřejnost. Odráží se to nejen v komunální politice, ale v kultuře jako celku a to i ve filmové tvorbě (zase ve spojení s určitou lokalitou)
5. Komerční objednávka. Například pro oblast publikační, vzdělávací, hračkářskou, atd. Ze zásady jde o to v minimálním čase za co nejnižší náklady vytvořit alespoň výsledek budící pocit rekonstrukce a pravěku (uplatnění primitivnosti, rozházenosti a divokosti). Komerční objednávka chce spíše využívat již zhotovených odborných materiálů a zatraktivňovat je. Takové materiály však chybí, takže bere materiály, kde se dá (docela se hodí heslo ,,Sela bába mak, nevěděla jak!“). Tím se vlastně šíří a žije spokojeným životem i ona ,,lidová tradice o paleolitu“(viz heslo „Lidová tradice o paleolitu“).
6. Jiný důvod objednávky - zvídavost. Posledním důvodem by měla být čirá zvědavost, jak to v minulosti vypadalo. Můžeme toto prázdno naplnit horami fantazie (viz rekonstrukce fantazijní) či nějakými spekulacemi nebo tradičními pohledy, tj. modernizace představ našich předchůdců z 20. a 19. století (viz termín ,,rekonstrukce“) a nebo začít seriózně systematicky s využitím výsledů, jež vyplývají z porovnání z dalších materiálů, které nabízí řada souvisejících vědních oborů. Tedy práce ne nepodobná ve své podstatě některým oblastem kriminalistiky. Tady je však nutné, aby měla práce svého mecenáše, protože systematicky se rekonstrukci žádná státní instituce nevěnuje a chybí pro ni jako pro profesionální oblast komplexní pracovně-ekonomické zázemí.
Rekonstrukce zatraktivňující – je výběr atraktivních témat, artefaktů a typů lidí se záměrem upoutání pozornosti za propagačním účelem. Tyto práce pak časem musí v souborech být doplněny ,,normalizujícími“ pracemi, aby celek zůstal objektivní. Realitou však je otázka, kdo bude tuto drtivou následnou většinu prací zadávat a financovat, právě proto, že není atraktivní. Tyto normalizující práce tak monitorují zájem společnosti poznávat a šířit objektivní informace. Zrcadlí tak stav a úroveň současné společnosti, která rekonstrukce oficiálně neprodukuje ani jinak je výrazně nepodporuje, jen je toleruje jako alternativu k pro ni přijatelnějšímpseudorekonstrukcím nebo pro ni nejpřijatelnější absenci rekonstrukcí.
Rekonstrukční etnologie – je multidisciplinární metoda (obor), který zpracovává archeologické, historické, antropologické a další materiály o daných etnikách tak, aby vyvodil dnes již chybějící informace. Rekonstrukční etnologie zpracovává etnika holocenních kultur, tedy od data 10 000 let a navazuje tak na rekonstrukční paleoetnologii. Rekonstrukční etnologie používá všech metodik a zásad rekonstrukční paleoetnologie. Její práce je v zásadě velmi zjednodušena faktem, že holocenní kultury byly neseny vždy jediným druhem člověka (Homo sapiens sapiens) a lze tedy přímo použít sociobiologie a obecných znalostí z antropologie (např. Murdockovy společné oblasti v chování všech kultur moderního člověka). Název rekonstrukční etnologie vznikl jako potřeba označit práci, která se již evidentně vzdálila od archeologie, ale chce být dále v oblasti racionální kritické vědy. I zde hraje výraznou roli zájem o oblast psychologie a právě práce archeologa PhDr. Luďka Galušky, která vysvětlovala pohřby na staré Moravě z desátého století na předtím duchovně-historicky význačných někdejších lokalitách, je komplexním dodržením kritických postupů i volbou metodiky totožná s postupy rekonstrukční paleoetnologie. Evidentně už však tato práce opustila rámec konvenční archeologie a dále by na ni mohlo být pohlíženo jako na jakousi nadstavbovou spekulaci spojenou s nutným podílem fantazie. Proto bylo od označení rekonstrukční paleoetnologie odvozeno označení rekonstrukční etnologie. Pak je možné na rekonstrukční etnologii pohlížet jako na vědu, která musí ze své podstaty postupovat ve své práci s kritickým hodnocením a patří sem automaticky i pokusy a experimenty. Rekonstrukční etnologie je tedy odvozená od rekonstrukční paleoetnologie a má identickou metodiku a principy. Znamená to v praxi, že například nebudeme tak jako archeologové dělat ,,rekonstrukci“ obydlí podle základů, byť by to bylo na nějaké známé lokalitě, kde se dochovala spousta základů obydlí, ale že se raději budeme věnovat takřka neznámé malé lokalitě, kde se dochovaly hliněné modely domků se střechami a specifickými zdobeními, které bychom si nikdy nevymysleli. Také to například znamená, že budeme dodržovat nálezové situace, břitva v hrobě by měla vést k oholené tváři, nikoli k zarostlému muži. Rovněž velikost, výška a charakter stěn starého kostela by měly být věci nikoli kulturně evolucionalistického pohledu, ale měli bychom se k nim dopracovat výpočtem vhodné výšky a vnitřního prostoru chrámu jakožto hudebního nástroje, jakými první evropské kostely opravdu byly. V modelové rekonstrukční etnologii bychom se měli zaměřit nikoli na evolucionistický pohled, ale na modely společností v jednotlivých kulturách a obdobích s důrazem na vztah určitého etnika k relativně rychle se měnícím zdrojům a způsobům získávání těchto zdrojů. Rekonstrukční etnologii určují specifické psychologické faktory, jako je ztráta přímé sociální vazby, zvýšený vliv sociální psychologie, zvýšený vliv skupinového tlaku, skupinového myšlení. Ale charakteristická je i závislost na nestabilním zdroji potravy úplně odvislého od libovůle počasí s modely situací případných následných krizí a jejich průběhem. Modely zemědělských holocenních etnik jsou zajímavé především ve srovnání s modely předchozích kultur a modely společností přírodních národů. Využití rekonstrukční etnologie se samo nabízí například v prognostice. Některé ,,experimenty“ s ,,rekonstrukcemi" způsobu života holocenních kultur lze nejspíš zařadit jako experimenty na pomezí rekonstrukční etnologie. Zvláště ty, které sledovaly nedochovatelné vztahy a prvky logicky předpokládaného materiálu, který klasická archeologie sledovat nemůže.
Rekonstruktér – výraz je u nás poprvé použitý v padesátých letech v publikaci ,,Úvod do všeobecné paleontologie“-Augusta, Remeš. Označuje profesi věnující se specializovaně rekonstrukci podoby vymřelých organismů. Ačkoli taková profese byla realizována v USA u osoby malíře Charlse R. Knighta, u nás celé 20. století taková trvalá profese nikdy oficiálně nevznikla. Tato spolupráce Charlse R. Knighta vznikla jako systematická spolupráce s Americkým muzeem pod patronací velmi schopného ředitele Osborna. Malíř umělec zůstal umělcem malířem a jeho malby byly použity k reprezentaci muzea. Zůstal statut luxusní špičkové práce.
Značně nešťastný podobný pokus byl na začátku 80. let 20. století učiněn v brněnském Anthroposu v osobě muzejního zaměstnance - výtvarníka. Ovšem jen na úrovni běžného pomocného personálu, obyčejného, málo placeného a snadno nahraditelného muzejního výtvarníka, jakých je všude dostatek. Celá filozofie spočívala na komické představě udržet si jen těžko nahraditelného a naprosto výjimečného umělce, který by odváděl unikátní specializovanou práci a to vše jen při běžném platovém zařazení středoškoláka. Pak zcela nevyhnutelně a zcela přirozeně muselo velmi brzo dojít k neúnosnému napětí mezi odváděnou unikátní prací umělce a neadekvátním finančním ohodnocením. Brzo celý pokus končil odchodem takového umělce-zaměstnance na lépe placené pracoviště do Národního muzea v Praze, kde celá fraška pokračovala navýšená jen o několik stokorun a vše pochopitelně vyústilo krátce na to emigrací do zahraničí v zámoří (viz profesionální rekonstrukční paleoetnolog).
Druhá možnost byla stát se profesionálním výtvarníkem, což znamenalo stát se součástí Českého fondu výtvarných umělců, což byla prestižní společnost, kam se dostal jen málo kdo. Rekonstrukce se daly provádět a samofinancovat přes ilustrace a autorské honoráře v publikacích. V této dimenzi se pohyboval geniální malíř Zdeněk Burian. Co by ilustrátor a výtvarník ve státě, kde se dodržovaly autorské smlouvy pod státním dozorem, mohl žít slušným životem profesionálního, dobře placeného výtvarníka. Po revoluci v roce 1989 nebyl stát sto zajistit dodržování autorských práv, smlouvy s nakladatelstvími dostávají kuriózní podoby nebo přímo chybí, honoráře se katastroficky propadají dolů pod úroveň hodinové práce uklízečky. Éra knižních ,,rekonstrukcí“ a rekonstrukcí končí.
V současnosti lze na označení „rekonstruktér“ nahlížet jako na dobové, výjimečně příležitostné označení, které bylo naplněno jen ve výjimečných případech a v současnosti jej už nelze užívat. To proto, že znalosti, které musí mít současný specialista na vědecké rekonstrukce, jsou nesrovnatelně přesahovějšího charakteru a dnes můžeme označovat takové specialisty za rekonstrukční paleoetnology, nebo za rekonstrukční etnology či zkráceně za paleoetnology. Lidé vytvářející ,,rekonstrukce“ bez dodržení kritického přístupu a specifických metodik rekonstrukcí pochopitelně z takového označení vypadávají. Ty lze označit pouze jako specificky nekvalifikované výtvarníky či vědce, kteří zcela volně a fantazijně (pseudovědecky) zpracovávající témata dávného života nebo úplně popravdě za podvodníky a mystifikátory. Pokud někdo pseudovědecké práce vydává za rekonstrukce, je pochopitelně logické jej plným právem označit za podvodníka.
Kapitola šestá: PSEUDOREKONSTRUKCE -