Poznámka předem - podstata sporu. V druhé polovině devadesátých let objevila doktorka Sofferová určité struktury na povrchu drobných úlomků hlíny, které interpretovala jako otisky textilu. A to v materiálech uložených v depozitářích, pocházejících z doby našeho legendárních moravských lovců mamutů, z éry civilizace gravettienu, staré kolem 25 tisíce let. Taková interpretsace nezůstala osamoceným počinem. Od té doby se kolem otisků textilu střetly zájmy a pohledy z různých opačných stran - gradualističtí evolucionalisté s pluralisty, kritický pohled s grantovým zaslepením, nedorozumění s manipulací, emoce s vírou, nevědomost s touhou po poznání. Tak začala velká Válka sukna, která trvala do roku 2005. Byl to jeden z nejostřejších názorových střetů v dějinách naší vědy, kdy dramatičnost na poli vědy, která jinak láká v zahraničí zájem médií, obzvláště u světového objevu, spojeného s nějakým prvenstvým, se střetla s tradičním nezájmem domácího prostředí ,,o opičáky". Dnes je a bude určitě pro mnohé snadné se v celé situaci vyznat, a mnozí se budou divit, proč se vlastně vůbec spor vedl a proč se dávno nevyřešil. Ale byla to i situace, na které jsme se učili a která nás některé motivovala dopátrat se příčin toho všeho. Jistě budou existovat osamocení střelci, pro které, stejně, jako pro japonské osamělé vojáky mnoho let po II, světové válce v Pacifiku nepřestala tato válka existovat.
Válku sukna ukončil prostý vstup do depozitářů a pokračování a prohledávání a focení dalších a dalších materiálů vytrvalým a pečlivým antropologem Miroslavem Králíkem z Katedry Antropologie v Brně. Tyto zatím neprozkoumané materiály, které zde zbyly s první vlny po objevu otisků textilu v hlíně. Seděli jsme v Těšeticích večer v létě roku 2005 u ohně já, Martin Hložek a Miroslav Králík a rozebírali situaci, klidně a věcně. Miroslav Králík vlastně přišel k materiálům, které doktorka Sofferová teprve načala. On v samotě depozitáře, pak nafotil tisíce fotografií z ohromného množství hliněného materiálu. Vlastně celá válka sukna se opírala jen o zlomek daného materiálu. Miroslav Králík si dal tu velikou práci projít ten ohromný materiál všechen. A tak našel daleko dokonalejší otisky textilu, které by rozeznalo pouhým okem i malé dítě a to i na vypálené hlíně. Domluvili jsme se v klidu, jako už to bývá na půdě archeologického ústavu filozofické fakulty zvykem, že bude dobré prověřit, zda příslušná hrudka je opravdu vypálená a nikoli sekundárně zabarvená. A že fotografie této unikátní hrudky s otiskem nezůstane jen v rukou pár odborníků, ale, že bude zveřejněná v Antroparku, kde si otisk textilu může prohlédnout každý.
Pozůstalé rozpory budou šetřeny z hlediska psychologie, jako hledání mechanismů, klamu, sebeklamu, omylu. Dokonce jsem si dal také práci, abych zjistil jak se má postupovat, v případě komunikačních potíží. Především jsem našel tři prameny, jeden udává Zimbardo ve svém televizním pořadu ,,Poznáváme psychologii", když se v jedné kapitole, věnuje psycholologii komunikace. Zadruhé je to publikace ,,Řeč těla", která nám může objasnit ovlivňování našeho úsudku způsobem a jinými neverbálními okolnostmi, těm lidí, kteří nám určité informace předávají. A nakonec je to publikace o asertivitě (Pospíšil 2005). Vlastně podle těchto publikací se dají, moje následující kapitoly o Válce sukna, hodnotit jako přestřelené a konfliktní. To však jen na první pohled. Samozřejmě by se daly předělat a udělat daleko vstřícnější a snad dokonce takové, že by je nešlo označit jako konfliktní. Mám však pocit, že by unikal smysl toho všeho a tím je ,,podstata sporu". Vždy je totiž v každé psychologické práci věnovaná speciální kapitolka s informacemi, že je nutné zjistit o povaze sporu, protože je možné, že se spor někdy nedá vyřešit jednáním a bude nutné přikročit k jiným daleko radikálnějším opatřením, jako je změna pracoviště, zaměření, oblasti a podobně. Hledání ,,podstaty sporu" je důležitým úhlem, někdo může hledat chybu v druhém, nebo ve způsobu myšlení toho druhého, ve společnosti, v neschopnosti , v zanedbání, či nevzdělanosti nebo zaslepení. Moji snahou bylo hledat primární původ zmatečností. Teprve za čas po určité době vidím příčinu konfliktu v neexistenci specializovaných paleolitiků, paleoetnologů, kteří mají odpovídající velmi speciální vzdělání. Vlastně každý ,,objev" ,,moderního" projevu lidí v paleolitu může potencionálně vyvolat stejnou válku, jako byla válka sukna a argumenty i protiargumenty by byly velmi podobné. Pospíšil ( 2005) si všímá, že asertivní chování chybí v drtivé většině případů, kdy dochází ke komunikaci mezi lidmi. Výjimku spatřuje u vědců, kteří jsou k asertivnímu jednání a hodnocení vedeni. Jak však registrujeme z úryvků různých článků, sledujeme řadu projevů, které rozhodně nelze klasifikovat jako asertivní. Proč? Odpověď bude možná v tom, že v současnosti vědecké zázemí pro specializované a plně dostatečné hodnocení chování lidí v paleoelitu je naprosto nedostatečné a plně zastaralé a některé komunikační projevy tak vlastně nebylo možné ani zařadit coby vědecké, spíše se dostaly do oblastí sociálního chování.
Vlastně, proto se dnes bavíme o rekonstrukční paleoetnologii a neřešíme oblast rekonstrukce dávných paleolitických kultur na úrovni antropologie nebo archeologie. V oblasti je už v samotných přístupech řada pohledů a názorů tak rozdílných, že nejdou nijak překlenout a jsou zcela neprůchozí.
Množství psychických mechanismů zabraňujícím, abychom mohli bezproblémově logicky zpracovávat materiály o paleolitu se odvíjí také od konkrétního momentálního společenského klimatu. Je důležitý stav vzdělání na různých stupních škol. Zjistil jsem, že vzdělání o paleolitu bude nejspíše obecně daleko přeceňováno. Ve skutečnosti však bude stav našich paměťových stop velmi nejasný u středoškolsky vzdělaných lidí a u vysokoškoláků, kteří se věnují určitou krátkou dobu paleolitu. Těm zůstane v paměti většinou mix pozoruhodně přesných údajů, spojený se závažnými deformacemi. Při kresbě obrázků tábora lovců mamutů nevěděli 13-14 leté děti, co vlastně mají kreslit. Většinou se jim vybavil táborový oheň odvozený od nástřelu slova tábor lovců mamutů. Pak sem tam přioděný divoch s oštěpem a sem tam mamut nebo past na mamuta. Ojediněle se vyskytnul člověk v kombinéze. Tyto děti považují lovce mamutů za členy kultury staré nejčastěji - 600 000 let. Menší část uvádí data 10 000 a 1,5 až 3 miliony. Minimum udává 40 000 let. Skutečnou dataci neznal nikdo. Ve sto procentech všichni uvádí klima jako dobu ledovou. Naopak drtivá většina udává za nositele kultury lovců mamutů zcela nesprávně - neandrtálce. Správnou odpověď moderní člověk Homo sapiens sapiens uvádělo jen minimum dětí, které vypověděli, že viděli televizní snímek ,,Země ledu". To byly ty samé děti, co uvedli stáří lovců mamutů na 40 000 let. Studenti prvního ročníku gymnázia se nevyznamenali o mnoho lépe. Většinou se nedovedli pohybovat po časové ose a zároveň ji spojovat alespoň s nejzákladnějším dělením paleolitu. Podrobnější členění bylo už zcela iluzorní.
Naopak geograficky vzdálený Starý Egypt znali úplně všichni, uváděli velmi přesné datace. Znaly základní slovníček výrazů a názvosloví. Zcela evidentně proto, že tyto dějepisné znalosti měli spojené se symboly, které jsou atraktivní, jasné, lehce zapamatovatelné a stojí za nimi další dětem známé příběhy, začleněné do naši kultury. Tedy jako pyramida, mumie, faraon, Sfinga, otrok, Kleopatra, Kahira, Luxor, Gíza, ale také palmy, písek, slunce, Nil a krokodýly. Některé děti znaly podoby staroegyptských Bohů a jejich symboly.
Mnemotechnický ekvivalent jakýchsi symbolů pro lovce mamutů je jen táborák, mamut v pasti, holý zadek, chlupy na těle a cáry kožešin, jeskyně a věstonická venuše. To jsou však velmi slabé ,,symboly", které jsou mnohdy vyloženě mylné. Kdybychom chtěli skutečně někdy v budoucnu vzdělávat mládež, museli bychom prvně najít a zpracovat solidní a účinné symboly, z kterých se dá snadno odvodit patřičný obrázek o životě lovců mamutů.
Tady jsem začal uvažovat, že možná přeceňuji i vysokoškolské vzdělání, protože časově se v hodinách dějin umění na středních školách věnuje značný počet vyučovacích hodin tomuto tématu a výsledky i tak nejsou nijak uspokojivé. Vlastně všude i na vysokých školách, kde se přednáší kultury a vývoj člověka je tématu paleolitu, vždy vymezen jen určitý velmi vymezený čas. Nemůžeme tedy určitě hovořit, o skutečně specifickém vzdělávání zaměřeném jen na paleolit. Proto někdy ta pozoruhodná přesnost u některých vědomostí a na druhé straně ty závažné vědomostní deformace. Skoro mě až zaráží, když si uvědomím, že například studovat starý Egypt je možné v samostatném oboru - egyptologii. Nikoli však paleolit, který v reále bez znalosti určitých biologických oblastí (srovnej - Jelínek 1991) a dalších oblastí jako etnologie, sociálně kulturní antropologie a psychologie a dalších oborů bude pro absolventy z pohledu kompetentnosti vyhodnocení chování někdejších etnik naprosto ztracený.
Vlastně bylo by dobré se zabývat sociologickou studií, do jaké míry je společnost vlastně seznámena s materiály o paleolitu a do jaké míry a kde se objevují, tak vzdělaní lidé, kteří mohou nějak tyto informace kompetentněji zpracovávat. Je totiž možné, že informace o paleolitu jsou vymezeny na nejzákladnější archeologický materiál spojený s především s typologií kamenných nástrojů a že další posouzení dané kultury je na této poznávací úrovni považováno jen to, co se nám vybaví při slově pravěk. Jedná se tedy jen o heuristický přístup?
Také je dobré říci, že sice užíváme slova jako rekonstrukční paleoetnologie, paleoetnologie, paleolitikové nebo gravettologové, ale ve skutečnosti neexistuje žádná vysoká škola, kde by se dalo takové specifické studiu absolvovat. Jestliže tedy používáme taková označení, mluvíme o lidech, kteří se především vlastním přičiněním, samovzděláváním, někam propracovali, ale v jejich vzdělání mohou být dnes i tak závažné nedostatky.
Proto z tohoto pohledu nám už budou ukázky a popisy událostí ve Válce sukna srozumitelnější a budeme lépe rozumět příčinám nekompetentností a omylů u některých aktérů. Budeme tak moct vědět, že příčina není v určitých konkrétních lidech, ale v systému výuky, kde chybí zcela plně specializované studium pro výzkum a vyhodnocování paleolitu.
(2005)