Oblast gravettienské persony i oblast gravettienského textilu jsou určitým způsobem propojeny, nesou řadu paralelních i identických znaků. Například obě práce se týkají gravettienu, mnou zpracovávaná persona vycházela zhruba z 90 sošek a jejich zlomků a ze stejného počtu zlomků hlíny vychází i stanovení povahy otisků textilu, provaznictví a košíkářství. Oba dva typy materiálů, jak ty z kterých vychází persona (hroby a sošky) ležely dlouhá desetiletí tímto způsobem nezpracovány v depozitářích, stejně jako otisky textilu. Obě oblasti jsou svým závěrem pro naši společnost neuvěřitelně fascinující a jen velmi velmi obtížně přijatelné.
Obě oblasti, jak persona, tak i textil, jsou provázané zájmem obhájců gravettienského textilu hledat v materiálu gravettienských sošek košíkování a tkaní, či provaznictví a vidět je na hlavách a zdobících prvcích sošek (Sofferová, konference Mikulov 2002).
Vlastně tento určitý konflikt vykladu archeologického materiálů vedl k podrobnému zpracování persony daného období a kultur.
Přístup i charakter zpracování obou témat je však diametrálně odlišný, zatímco textil zpracovává hned několik lidí a specialistů a má institucionální a materiální záštitu, perona je zpracovávána jediným člověkem (bohudíky s velkou podporou velké řady konzultantů) ale bez řádného zázemí a bez materiální podpory.
Největší rozdíl však spočívá v tom, že textil vychází z materiálů, které jsou obecně neznámé, u nás navíc nikdo přesně nezná postup práce tak, aby mohl zopakovat výsledky původního mezinárodního týmu, nikdo přesně nezná povahu ani charakter výpovědní hodnoty daných textilních materiálů. Zatím co sošky a hroby gravettienu jsou více jak sto let obecně známé, těší se zájmu veřejnosti a veřejnost udělala už první krok, že i mezi informacemi jako jsou nahá ženská těla, účesy, ozdobné čelenky, hrudní a pasové pruhy a náramky si vybrala velká prsa a alespoň ta už akceptovala (kapitolka ,,Největší válka o prsa“). Nicméně účesy a ozdoby stejně jako bohaté zdobení oděvů v hrobech jsou každému snadno dostupné, jsou snadno rozpoznatelné a jsou evidentní, ale nejsou šířeji akceptovány a nepromítají se do obecných představ (pro naši kulturu se jedná o nepřijatelné materiály).
Obě oblasti jsou také zpracovávány odlišně, persona je zpracovávána tak, aby byla co nejlépe pochopitelná a snadno ověřitelná, jsou hledány jiné alternativy a uplatňuje se kritické hodnocení a určitá šíře možných forem výkladu a na prvním místě je srozumitelnost a názornost prezentace. Tohle není možné říci o způsobu zpracování tématiky otisků textilu v hlíně.
Diametrální rozdíl spočívá i v tom, že zpracovávání persony gravettienu je chápáno jako příležitost osvětlit povahu a charakter gravettienské kultury laikům (kam jsou pro jistotu počítáni i absolventi vysokých školjako archeologové, antropologové a prehistorikové). Předvedení otisků textilií naopak vůbec nepočítalo s obecnou neznalostí charakteru paleolitu a paleolitického materiálu.
A rozdíl spočívá i v tom, že práce o personě je zpracovávána od roku 2002 a může tedy stavět na zkušenostech prezentace a zpracování oblastí kolem textilu. Od brněnské konference o rekonstrukcích z roku 1998, přes článek o textilu v Archeologických rozhledech (1999), po dojem z výstupu Heleny Březinové na konferenci o experimentu v archeologii v na konferenci v roce 2002.
Otisky textilu v hlíně se představují
Pavlovienské materiály v depozitáři, konkrétně malé kousky pálené a nepálené hlíny, studované v polovině devadesátých let Olgou Sofferovou z lokalit Dolní Věstonice a Pavlov poskytly negativní struktury otisků textilií, nití a košíkování. Protože v USA se tento materiál normálně zpracovává a vyhodnocuje (materiál ze sídlišť paleoindiánů), byl i tento materiál poskytnut ke studiu do USA dr. Jamesi M. Adovasiovi. U nás jsme se mohli seznámit s tímto materiálem ve zpracované podobě v Archeologických rozhledech v roce 1999 č.1 v článku ,,Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy“ od Adovasia, Sofferové, Hynlanda, Klímy a Svobody (Adovasio 1999). Jednalo se o zkrácenou verzi původního ,,Perishable Technologies and the Genesis of the Gravettian“ z roku 1997 (Soffer-Adovasio-Hyland11997).
V prostředí a době, kdy od rentgenu nedostaneme snímek, ale ,,verbální“ popis, kdy místo obrázků, nákresů nebo projekce, ale i obrazové rekonstrukce života v prehistorických dobách dostaneme těžko pochopitelné popisy, kdy místo pochopitelného schématu a znázornění dostaneme matematizovaná a geometrizovaná data, někdy i v samoúčelných tabulkách, by nás nemělo překvapit, že nás místo názorného provedení světem otisků textilu pozvali autoři na prohlídku čísel, tabulek, schémat a fotografií, které mohou být fotografiemi čehokoli a mohou představovat cokoli dokud nám vystačí fantazie.
Přitom stačilo kdyby tady přibylo dalších deset nebo patnáct fotografií, které budou vedle zopakovány a bude na těchto duplikátech prostorově v tříčtvrtečním pohledu vkreslena pérovka schématizující ono otiskované vlákno. Pohled na pozitivní otisk je v tomto směru poněkud problematický, protože by hmota tkaniny byla vlastně z většiny zanořena v zobrazované matérii.
V této publikaci na více místech hořekuji jak bídně své materiály zachycují někteří badatelé a to je i tento případ. Samozřejmě, když si chce člověk udělat tady názor sám, nemá se vlastně hned v úvodu a v základu čeho chytit. Naopak je stavba článku klasicky autoritativní, je to prostě film na který jsme se přišli podívat někde od půlky a zaboha se nemůžeme dovědět od čeho se ten příběh vlastně odvíjí.
Potíž má jak laik, který považuje pavlovience za ,,Hu hu“pračlověky, ale má je i paleolitik, protože se domnívá, že uvidí obdobu skvělých otisků papilárních linií na keramické hmotě. Když držíte ve vlastních rukách trezorové otisky prstů a dokonce celý vnitřní otisk semknuté pěsti, vidíte ty nejjemnější detaily, vše je jasné a názorné a blízké, emoční prožitek je velmi sugestivní a vaše asociace i myšlenky se otvírají směrem k pavloviencům samým. Vidíte, že si dotyčný autor otisků hrál s výborně zpracovanou hlínou, že otisky zanechával záměrně a že vytvořil otisk sama sebe, své síly a svého já promítnutého do hlíny.
Ovšem otisky textilu jsou o něčem naprosto jiném, je nutné si přiznat, že nejsme schopni u drtivé většiny rozpoznat cokoli a rozdíl mezi předchozími otisky prstů a textilu jsou šokem, kdy přemýšlíme emočně a asociačně okamžitě o tom, zda se autoři-interpreti takových materiálů po čertech škaredě neutnuli.