V otiscích rozpoznávali autoři článku (Adovasio 1999) dokonce různé způsoby tkaní, někdy i směry stáčení příze, a rostlinný charakter příze. A jak mi potvrdil Martin Hložek, který se věnuje otiskům v keramice, je ještě opravdu v možnostech záznamu keramické hmoty nést takové informace (ovšem jen v ideálním případě, kdy je hlína správně prohnětená protože příliš řídká nebo naopak oschlá hlína takové detaily pochopitelně neposkytne).
Martin Hložek mi také ukázal unikátně dochovaný archeologický materiál z halštatu (doba železná) z Levoči na Slovensku, kde jsou stáčeny tenulinké provázky, avšak až přímá analýza materiálu ukázala, že se jedná o lýko. Předtím bych předpokládal, že stáčení lýka bude směrem k menšímu a menšímu průměru v určitou chvíli neproveditelné, právě na rozdíl od jemnějších rostlinných vláken. Daniel Sosna a Marie Buňatová (Sosna 1999, Buňatová 1999) také opustili práci s lýkem, protože se orientovali jen na rostlinný materiál doložený v místních pavlovienských lokalitách, což je možná základní chyba omezující šíři možných variant v koridoru možného (porovnávali svoje vlastnoručně vyrobené lýko, místo aby porovnávali lýko zpracovávané od zkušených provazníků).
Další oblast zdrojů pro moravský textil bude podle mne však nutné asi trochu rozšířit. Právě v pavlovienu totiž máme velice dobře dochovanou distribuční mapu kamenné suroviny, silicity proudily na moravské lokality na vzdálenost i dvě stě kilometrů. A to je kámen na přepravu velmi těžké závaží, zato textil je velmi lehký a dá se tak převážet na velké vzdálenosti velký objem relativně velmi lehkého a cenného reprezentativního zboží. A sledujeme-li obchodní trasy kanadských indiánů dlouhé stovky kilometrů, můžeme tušit, že podobná situace mohla existovat v mladopaleolitické Evropě. Pro příklad si dojdu na lokalitu, kde jsem opravdu stál, v magdalenienském jihozápadním Německu v Petersfelsu byly totiž nalezeny ulity mořských živočichů jak z Atlantiku a v jiné kulturní madlénské vrstvě zase ze Středomoří. Doporučuji zájemcům změřit vzdálenosti Engenu (u kterého je lokalita Petersfels) od obou slaných vod.
Proto bych zásadně doporučoval otevřít se i materiálům vyskytujících se daleko jižněji v tehdy daleko teplejších oblastech. Vlastně, a je to velmi zajímavé, o importu textilu neuvažuje ani článek Adovasia i když se na něm podílí Klíma a Svoboda a ani o něm neuvažuje žádná kritika. Toto téma se přitom totiž samo nabízí, když se autoři článku o textilu začnou zabývat zdánlivě nadbytečným množstvím typů tkaní a zpracovávání příze. Část materiálu totiž mohla být opravdu domácí produkcí z kopřivy, jiná reprezentativnější a jemnější (z jiného kvalitnějšího materiálu) mohla být dovozním zbožím vyrobená z jiných materiálů. Jiný typ rostlinné suroviny by také mohl uspokojivěji vysvětlit jemnost látek, která bývá někdy kritizovaná. Adovasio a kolektiv přitom otevírají kapitolku paleoetnologie na straně 85-86, ale věnují se jen jedné možnosti vysvětlení rozrůzněnosti typu textilií. O to zajímavější je, že vysvětlení původního mezinárodního týmu zaměřeného na idiosynkratickou produkci na úrovni domácností hledá obdobné paralely v oblasti zacházení s kamennou surovinou a přitom možnost importu ani nezváží a je úplně vynechána. Spíš to vypadá na snahu vysvětlovat jevy nikoli v celé šíři spektra možného, jak si to vyžaduje kritické hodnocení, ale omezit se jen na taková vysvětlení, která jsou zdánlivě jednoduchá (tak jako se v konvenci očekává od ,,jednoduchých“ dávných lidí). Tím pochopitelně nechci nic namítat proti předložené teorii domácnostních specifických zvyklostí výroby textilu v prostoru někdejšího teritoria daného přírodního národa, který se zde v určitou roční dobu koncentroval. Ale pokud je zde skutečný problém ze surovinou, která se nemůže upříst na tak tenké vlákno je pak nutné zcela pochopitelně hledat další racionální řešení. Zatím však ani nevím, zda kopřivové vlákno bylo alespoň v době historické zpracováváno v stejných rozměrech, které uvádí Adovasio a kol.
Vysychání. Kritika jemnosti textilního materiálu vedla původní tým k přehodnocení archeologizačního procesu s řešením, že hlína vysychá a smršťuje se a že, tedy původní textil byl hrubší a nikoli tak neuvěřitelně jemný až ,,k neuvěření“ (tuto opravu jsem však registroval jen ústně, zato z několika pramenů /Oliva, Králík,/). Koncepce, že materiál během vysychání ztrácí část svého objemu (odpaří se voda) a určitým způsobem se smršťuje a takto dochází k ,,zjemnění“ struktury otisku plátna pozastavila určitý typ kritiky.
Otisky ve stavu, tak, jak je nyní známe, jsou určitým zdrojem informací, který se musí evidentně po všech stránkách dekódovat.
Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto zkreslení velikosti se zjistilo tak opožděně, přes to, že odpočátku byl do celé věci zapojen doktor Adovasio, který měl mít s tímto materiálem dostatek předchozích zkušeností. Ale osobně se domnívám, že tak malé procentuální zmenšení hlíny Adovasia nikdy ani zvlášť nezajímalo, protože je prakticky snad zanedbatelné. Protože jsem si už zvyknul na permanentní nedostatek dotažených a permanentně písemně podávaných informací zajímalo mne jestli bude skutečně vysychání hlíny tak enormní, že by skutečně zásadně ovlivnilo původní měření a raději jsem přistoupil k experimentu sám. Chtěl jsem si udělat alespoň orientační představu, proto jsem zakoupil standartní modelářskou hlínu a vymodeloval sošku Věstonické venuše zdéli 12, 6 cm. Hhed druhý den bylo patrné, že dochází k pnutí materiálu, hlava se naklání mírně na jednu stranu a evidentně ztratila na objemu, do 48 hodin dochází už ke zkrácení těla na 11cm a 6 milimetrů a tento stav setrvává už i do následujícího dne. To už je povrch venuše evidentně světlý, pevný a téměř celý vyschnutý. Ztráta objemu při vysychání zde tedy dosáhla téměř deseti procent, řečeno laicky venuše ztratila na délku přes půl vlastní hlavy. To tedy znamená, že rozměry otisků v hlíně jako 0,35, 0,31, 0,38 mohou projít rekonstrukční metamorfózou v rozměry skutečného plátna a pak výsledky budou maximálně 0,39, 0,35, 0,42.
(Další můj pokus s jinou hlínou s vysokým obsahem vody vedlo k prakticky idenickému výsledku). Tedy dojde vlastně k určité korekci, ale zásadně se výsledky nijak podstatně nezmění. Adovasio i Sofferová stejně jako Sosna nepovažovali smršťování hlíny za podstatné u tak malých kousků materiálu (často jen kolem 2-3 cm) jakými jsou právě ty, které nesou otisky. Spíš to zapadá do tradičního způsobu nahlížení na archeologický materiál jako na jediný objektivní zdroj informací bez ohledu na jeho reálně živou minulost. Myslím, že ono „smrsknutí“ se stalo pověstnou ,,kostí“ předhozenou teprve co by obrana před silnou kritikou vyplývající především z velmi rozšířené gradualistické koncepce kulturní evoluce, která počítá se solidnější kulturou jen pro několik málo posledních tisíc letech. Abychom však byly spravedlivý, je nutné přiznat, že tato gradualistická koncepce však měla od svého počátku v devatenáctém století veliké potíže s některým reálným archeologickým materiálem paleolitu (Altamira). Slepá Víra v gradualismus v kultuře prostě nedává vůbec žádný prostor pro kalhoty starší než nohavice Keltů a textil starší než neolitický. Samozřejmě pokud registrujeme mechanismy zkreslení hodnocení paleolitického materiálu (v přílohové zadní části publikace), jsme už od mala vychováváni tak, že paleolitické lidi ztotožňujeme s našim stínem persony. Tedy podoba ,,pračlověka“ a jeho schopnost jsou uložené v naší osobnosti a jsou i začleněné společensky. Existenci materiálu oponující společensky zažité představě můžeme brát jako útok proti vlastní osobě či celé naší společnosti. Proto mohou být takové reakce velice emotivně negativní a zkratkovitě obranářské, navíc mohou být jen velmi povrchní a dožadující se jen opětovného příklonu k společenské hodnotě, než k vybídnutí ke kritickému myšlení.
Takovým mechanismem je například poznámka.
,,…jemné plátno se vyrábělo ve starém Egyptě, ale jak by se mohlo vyskytnout už u lovců mamutů?“
Celá úvaha má naprosto zcestnou kombinační i informační náplň. Při segmentaci věty na jednotlivá slova vidíme spíš verbální symboliku a řazení hesel otvírajících a dožadujících se našich společenských hodnot a naší mytologie. Už samotné zacházení se starým Egyptem, který byl válečný kolos plný falických hrozeb ukazuje na určité podvědomé zastrašování silou, kdy nás nutí nástřelem k celkovému srovnání nesrovnatelného. Gravettienci byli přes všechny možnosti vnitřní hierarchizace společnosti vždy daleko svobodnější a nikdo je neměl na povel (a proto zde chybí ony monumenty za kterými stojí administrativa, úředníci a nařízení). Ale my přeci nevíme, zda výroba textilu musí být také na povel a jestli bude textil jemnější, když kolem bude řvát armáda a budou se vztyčovat obelisky a prodávat otroci a lidé při pohledu na jediného člověka budou padat na zem a modlit se k němu.
A nebo měli pavlovienci zkřivené ruce nebo jen dva prsty? A nebo rostliny produkující vlákno k přízi tehdy byly také ještě pravěké, hrubé, nedokonalé, syrové a primitivní? Kdo mohl pavloviencům zakázat dělat jemné plátno? Je to stejné jako mluvit o nějaké mladopaleolitické kulturní revoluci, jakoby lidi do Austrálie ve střední paleolitu snad vozily z Asie létající talíře nebo nějaká vesmírná Síla, či transportér z lodi Star treku. Stála v pozadí pavlovienu snad nějaká tajemná bytost Strážce vesmíru, aby dbala na to aby pavlovienci netkali?
Dovolávání se společenských hodnot a schémat místo racionálního a kritického hodnocení právě na konferencích, kde funguje silné skupinové chování je vysoce účinné a může skutečně ovlivňovat velkou část účastníků. Snad jen dočasně. V klidu pracovny při studiu materiálu o samotě, kdy neplatí principy sociální psychologie, ale individuální psychologie, můžeme dojít silná osobnost i k zcela opačnému závěru, nebo se posunout do úplně jiné individuální pozice.
Zajímavá je pozice rekonstrukční paleoetnologie zaměřená na asertivitu a komunikaci. Zcela jasně se dostáváme do konfliktu povrchního zkratkovitého jednání s asertivitou. Taková drobná poznámka skrývá vetší studium dané oblasti psychologie, kdy se dozvíme, že právě ono kritické a logické řešení a zpracovávání úkolů je typické pro asertivní myšlení. Asertivní myšlení se očekává právě u vědců běžně, u normálních lidí je totiž vzácnější či rovnou řečeno vzácné. Proto, když se setkáme ze zkratkovitým myšlením právě v oblasti vědy, nutně nás to může pobouřit. Zvláště, když sledujeme množství charakteristických znaků běžné laické komunikace, kdy nechybí jasné znaky manipulace či dokonce agresivnější manipulace. Proto doporučuji publikaci o asertivitě, osobně jsem vycházel z nejnovější publikace PhDr. Miroslava Pospíšila ,,Asertivita je stále živá, ".(Pospíšil 2005).
Můj experiment s řídkou mazlavou hlínou byl zajímavý ještě z jiného důvodu, když jsem se této hlíny dotknul rukou nezanechal jsem v řídké hmotě povrchu žádný otisk papilárních linií, ale když jsem se jej dotknul plátnem, voda se rychle do plátna vsákla a na povrchu se vytvořil okamžitě docela solidní otisk struktury plátna. Takže dnes vím, že na rozdíl od otisků papilárních linií ruky vznik otisku plátna je daleko snadnější.
Poznámka k požáru. Zaujala mne možnost požáru popisovaná v článku (Adovasio 1999) v souvislosti s poznámkou etnografičky Věry Halászové na konferenci v Brně v roce 1986 Střecha nad hlavou. Popisuje využívání trvalých obydlí u severských populací a uvádí, že festovní trvalé stavby se užívají do té doby než například zdejší lidi postihne nějaká epidemie. Protože u některých etnik například i u severoamerických indiánů má oheň očistný charakter, dovedu si představit, že i pavlovienci by po úmrtích při nějaké epidemii spálili své obydlí. Že by to pro pavlovience nebylo až tak cizí naznačuje několik zajímavých pavlovienských předmětů, které se našlo v popelu (i slavná věstonická venuše) a je popisováno několik osteologických materiálů, jako lidské nebo vlččí (od slova vlček- menší forma vlka s některými morfologickými změnami domestikovaného tvora) kosti. Z toho se udávají některé vlččí kostry opálené podobně jako dětské ostatky z DV. Určitě by stálo podrobněji porovnat znaky charakteru ohoření u kostí s výpalem kousků hlíny s otisky textilu a proutí z prostoru obydlí. Je možnost, že lze oba jevy spojovat s obdobnou událostí a bylo by pak možné potvrdit předpoklady uvedené v článku od Adavasia a jeho kelektivu.