Představa Březinové a Bravermanové o nápravě je však poněkud nešťastná i když jí nelze upřít konvenčního ducha, doporučují totiž ustanovení jakési velké poroty… ,,…bude nezbytné, aby se do celého problému zapojil široký okruh mnoha odborníků – paleolitiků, textilních historiků, paleobotaniků, antropologů a dalších.“ (stále tentýž společný původní článek obou autorek).
Domnívám se, že největším skutečným problémem je zde jen nedostupnost materiálu k prostudování ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hliněných artefaktech“ a to je celé. A na sepsání takové příručky stačí jediný člověk, ideální by byl Dan Sosna, který tímto školením v USA u Adovasia už prošel. Zbytek jsou jen maličkosti, které jdou už snadno dohledat a prošetřit. Původní koncepce Sosnova doktorátu v USA dokonce měla být snad právě v tomto duchu zpracována.
Kolosální šetření by znamenalo především řadu negativních projevů v rámci sociální psychologie, kde by znovu zapracoval hierarchický a skupinový tlak (čili by zase došlo k mnohým ,,přehlédnutím“ a ,,zmatečnostem“). A předně se musí počítat, že by bylo nutné nejprve všechny nepaleolitiky vzdělat v oblasti paleolitu, aby jejich závěry a přístupy nebyly předpojaté, a to by bylo časově velmi velmi náročné. A i tak by bylo nutné zřídit další komisy specialistů například psychologů, kteří by kvalifikovaně sledovali danou velkou komisy, zda se i nyní u ní neprojevuje předpojatost. Myslím si, že taková realizace tohoto návrhu Březinové a Bravermanové by byla nejenom velice finančně a časově drahá, ale i efektně neúčinná a přinejlepším by doporučila, aby se sepsala příručka ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hlíně“, a otázka by byla, zda by na nějakou takovou realizaci vůbec zbyly peníze a pokud ano tak, jestli by pak jednotliví členové neprosazovali svoje favority na její sepsání, spojené možná i s vyhlídkou na lákavý pobyt v USA. Mně se pořád zdá naprosto nejlevnější a nejjednodušší, kdyby tuto příručku napsal rovnou sám Daniel Sosna.
Představa velké poroty, komise nebo velké skupiny specialistů z mnoha oborů odpovídá právě podvědomé snaze obrátit se na společnost, v níž je hledána záruka konvence, jistoty a pomoci. Navíc takové dohledávání se pravdy, tímto způsobem, spíš připomíná dovolávání se mechanismu inkvizice a úplně se tak dostává mimo vlastní funkční mechanismy vědy, které stojí vlastně jen na prostinkém dodržování kritického hodnocení, mnohdy zastávané a dodržované skromnými a pilnými a někdy i osamělými lidmi (Mendel, daVinci, Mendělejev, Paster atd).
Do sociální psychologie spadá i podobně vypadající poznámka, která dopředu připisuje emoce a postoje paleolitikům a jiné emoce a postoje textilním odborníkům. ,,Ke schopnostem a možnostem mladopaleolitické společnosti patří ještě dvě poznámky, které patrně vyvolávají úsměv na tvářích odborníků na paleolit, ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky a experimentátory. K textilní výrobě je kromě řady již výše uvedených okruhů potřeba i dostatku času, tepla, světla a rovněž zručných prstů…“ (Bravermanová, Březinová 1999)
Autorky se snaží s rozporem mezi nimi a paleolitiky vyrovnat přimknutím se k nějaké skupině, je to velmi podobné chování, které je vyvoláno pocitem ohrožení, vzniklé již předchozí kritikou v roce 1998 na semináři v Brně. Proto rozdělují společnost na paleolitiky (oni) a na na odborníky na textil (my). Mechanismu takového dělení si všímá a docela dobře jej popisuje Wilson (Wilson 1978). A těmto skupinám připisují autorky ukázky i role, které je mají charakterizovat (v jejich očích). Usmívající se se paleolitikové ( patrně vyvolají úsměv na tvářích odborníků na paleolit ) (v řeči těla ,,úsměv“ může zakrývat strach, nejistotu nebo může být ,,úsměv“ vyložen jako výsměch, který je projev útoku, nebo hrozby) a chápající textilní historikové (ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky) (slova jako ,,jistě a pochopení“ signalizují hledání opory v nějaké oblasti v tomto případě mezi textilními odborníky).
Rozdělení na my a oni patří k nejzákladnějším dělením, kdy my jsme ti dobří s dobrými vlastnostmi a ti druzí mají především negativní vlastnosti a vůbec nepatří do kategorie my. Wilson chápe toto dělení jako spíš projev některých přírodních národů, ale ve skutečnosti je zcela vlastní celému druhu Homo sapiens. Philip Zimbardo pro nás nachystal stejný experiment, kdy uměle rozdělil do té doby jedinou skupinu dobrovolných účastníků psychologického experimentu na dva týmy (Lidská zoo). Rozdělení, ať už na jakémkoli základě a byť by bylo jen dočasné, ovlivňuje totiž dál jednání jedinců i mimo vlastní samotné soutěživé střety. Vnímání reality je totiž najednou změněno pozměněným informačním filtrem, který se naučil rozlišovat na my a oni v době soutěže, ale zůstává v činnosti i dlouho po ní (mechanismy vznik přímé sociální vazby pro my, ,,odhalení" protivníka).
Určitým vnitřním projevem znalosti člověka v oblasti paleolitu je pro mne taková jednoduchá pomůcka, která je vlastně takovým ekvivalentem psychotestu, jedná se o prosté vyjádření datace. Paleolitik, kterému jsou jím zpracovávané materiály blízké a stejně tak je mu blízké paleoetnikum s nímž si takto ,,prostředkovaně" vybudoval vztah na základě určité formy přímé sociální vazby (alespoň s archeologickým materiálem), udává dataci rovnou v absolutních číslech. Nerozlišuje totiž mezi my a oni, ale všechno jsme my, jen jsou ti jiní blízcí my o něco starší. Naopak nepaleolitik se stále snaží do datace nějak vložit ono ,,my a oni“ uvedením dovětku ,,před naším letopočtem“. Deklaruje tak svou vlažnost k paleolitickému materiálu i dávným etnikům, které nepřijal za svoje. Pokud vás to zaujalo doporučuji najít odborné texty opravdových paleolitiků a srovnat je například s texty novinářů, kteří prostě musí ono ,,př.n.l.“ všude přilepit ať to vypadá sebekomičtěji, protože to jsou někdy ochotni klidně přilepit i k hrubým odhadům staří 300 000 let.
Ve vědě se takové dělítko spíš vede a musí vést mezi pseudovědou a vědou, mezi racionálním a iracionálním, mezi kritickým a nekritickým a také mezi mravním a nemravným, to je realita. Tento tlak myslím používám i určitě já, když upozorňuji, že ,,ti“ nebo ,,ti“ specialisté by se nám vysmály, ale proto, že se zdráháme něco pro prehistorii z jiného oboru akceptovat. Například jak rád upozorňuji… ,,schopnosti, které připisuje etologie a psychologie některým současným živočichům jsou někdy daleko před schopnostmi, které připisují někteří prehistorikové neandrtálcům a erektům.“ Je to rozhodně podobný nátlak a hrozba jinou skupinou a zesměšněním, ale mající za úkol rozmetat konvenci a strnulost a otevírat se poznání a především má donutit a nadchnout čitatele k otevření se kritického vnímání světa pobídkou k osvobozením od negativní strany konvence. A to má proběhnout nikoli ze strany kritického negujícího brblání, ale nadšením pestrostí a velikostí a fantastičností světa a otevření se mu v celé jeho šíři.
U autorek ukázky je to přesně opačné, dovolávají se konvence a dovolávají se pomoci specialistů na textil, protože od konvence zcela zjevně utekli právě paleolitikové a je třeba změnit jejich postoj, nebo se od jejich postoje distancovat (prostě udělat to, co cítíme a emotivně asociujeme u vyšinuté skupiny v rámci sociálního chování a pociťujeme pod slovy - přesvědčit, usměrnit, umravnit, navrátit, napravit, přehlasovat, převálcovat, převychovat, přeprat, pokárat, potrestat, vystrašit, vyobcovat, vyloučit, utišit, uspat, upálit, utratit a zatratit). Pokusy v rámci sebeklamu vyvolané hierarchickým a sociálním tlakem jak uvádí Wright mění úsudky v iracionální a sebeklamná tvrzení, přesto, že pokusy dokazují, že na určité vnitřní úrovni si je jedinec velmi dobře vědom skutečného stavu věcí. Dokonce Wright popisuje takové jednání právě u některých žen, které se samy degradují, vlastně tak takovým jednáním utvrzují muže v tom, že ony sami nejsou tak skvělé, ale že právě muži jsou nejlepší a nejskvělejší a že si svoji práci zvládnou. To, že do role odpůrců a kritiků vstoupily ženy nemusí být žádná náhoda, stačí jen aby určitý vzorec, který už uplatňují jinde aplikovaly do dalšího jednání. To však rozhodně neznamená, že stejně tak nemohou jednat i muži, spíš mě zaujala určitá shoda jednání u Bramverové a Březinové. Je možné, že vyhodnocení materiálů proběhlo na dvou úrovních, na jedné racionálně a podvědomě a na druhé úrovni se přidaly bloky znemožňující prostudování patřičného materiálu, a tlak zastávat co nejkonvenčnější a nejnajivnější či přímo smyšlená závěrečná tvrzení a to nikoli z důvodu manipulace druhých a ve snaze perfektního klamání druhých, ale také za účelem udělat ze sebe obětního beránka (udělat ze sebe toho, kdo nechá někomu jinému vyniknout.). Tedy vystupovat tak, aby jejich závěry byly ihned označitelné za zjevně chybné. Jestliže má zastánce evoluční psychologie Wright skutečně pravdu, mrazí mě po zádech a nemám s toho vůbec příjemný pocit. A napadá mě, jestli takové jednání není spíš určitým modelem možného obecného chování pro určité jedince v rámci sociální struktury v hierarchizované komunitě i společnosti. Hned mě napadá, jestli by právě v redakcích periodik neměli být opravdu lidé, jejímž úkolem je takové situace řešit. Vím, že společnost nás učí, že věřit, že určití lidé nejsou lidé ale především vědci a odborníci a že vědecká práce je vědecká práce, ale nějak stále si nemohu pomoct vidět na prvním místě člověka, který má personu vědce, ale ve skutečnosti je to stále jen člověk a nic jiného, stejně jako, že vědecká či odborná práce je především produktem tvořivosti a myšlení člověka.
(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako především stín persony a nástřel)