V roce 1998 na konferenci pořádané katedrou antropologie Masarykovy university v Brně jsme se po oficiálních příspěvcích přesunuli do dalších intimnější prostory dořešit reakce vzniklé po přednášce o otiscích textilu (Olga Sofferová). Tam padla na stranu paleolitiků ze strany jedné specialistky na textil silná a velmi emotivní kritika formovaná do ,,naléhavých výčitek znějících nějak takto ,,jak by mohli tak dávní primitivní lidé tkát textil!
Na to docela explodoval Jiří Svoboda, který nadával na tyto představy a na Buriana a Štorcha, kteří mají tyto představy na svědomí.
Ačkoli se vina Štorcha a Buriana jeví jako očividná a tento úsudek jako oprávněný, není logicky správný.
Je v tom navíc i určitý alibismus, Burian a Štorch byly prostě ti nejlepší propagátoři a dovedli ve své době najít dobové účinné prostředky, kterým tehdy lidé rozuměli. Štorcha ani tak nezajímala vizáž pavlovience z roku 1925 od Absolna, ale vlastní evoluční a evolucionalistická fikce. Buriana také nezajímala Absolonova rekonstrukce a skutečné archeologické materiály a jen umělecky tu vytvářel onu představu, kterou divák očekával při vyslovení romantického slova ,,PRAVĚK. Kdokoli mohl Burianův iluzivní sugestivní a okouzlující realizmus použít k propagaci skutečné tváře pavlovienců a to už od dob Absolona. Pro propagaci paleolitických kultur to neudělal nikdy žádný archeolog!
Nikdo nenapsal žádný alternativní a skvělý a vyhovující román ani nenatočil skvělý a vyhovující film!
A za to může proboha Zdeněk Burian?
On si svoji práci odvedl fantasticky skvěle a špičkově, někdo jiný se plahočí celé dvacáté století slovy celých sto let v konvenčních expozicích v konvenčních průměrných rekonstrukcích a hromadami suchých, nudných a beznápaditých popisech. Kdo proboha z lidí prahne doopravdy, aby hltal nudné informace, koho opravdu zajímají suchopárné odborné texty?
Ale stačí jen něco magnetického, co přitáhne a osloví veřejnost, tak jak o odbornosti a magnetismu přemítal už řecký filozof Platón.
Generace paleolitiků u nás jsou především jen archeologové či jen antropologové a skvělý propagátor je talent a výjimka mezi nimi statisticky nepravděpodobná a objevením se Karla Absolona je možná statistika vyčerpaná na stovky let dopředu. A je to možná stejně drtivá statistika, jako v případě geniálního propagátora pravěku profesora Josefa Augusty, který pochopil význam iluzivního realismu i významu sugestivního podání rekonstrukce. Augusta byl pro Buriana navíc skvělý manažér, který byl schopen i finančně zajistit tvorbu Burianových rekonstrukcí. Takoví osvícení a fantastičtí lidé se zase statisticky vyskytují maximálně jednou za sto let, ale spíš počítejme, že za 200 nebo 400 let. Proč jsem tak nepřejícný? Je to logické. Protože využití sugestivního iluzivního realismu je velmi výjimečné nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku.
Navíc období komerční rekonstrukce, jak je popisoval Gould skončilo, publikace už nikoho neuživí a definitivně přeruší se výtvarná tradice našeho iluzivního realismu. V rámci povrchního symbolického myšlení je jen třeba namalovat od pana malíře nějaké pěkné obrázky, ale to přání a představa naivní a nesmyslná. Nic není samozřejmost... ani to, že existuje nebo dožívá nebo nedávno dožila poslední tradice iluzivního realismu. Dnes už neexistuje u nás nikdo, kdy by se věnoval iluzivnímu realismu a uživil se jako profesionální výtvarník. Ne, že by nebyla práce, ale je tak placená, že aby jste si něco vydělali můžete malovat 16 hodin denně soboty neděle, bez dovolených a jste finančně stále v katastrofickém stavu a takové pracovní tempo nevydrží ani páteř ani oči ani ruka a útěk od ilustrace u Jiřího Grbavčice už před léty a můj útěk nazpět do školství, to je realita postprůmyslové ilustrace. V reále je nutné se zabývat skutečně fundovaně propagací a rekonstrukcí, musím vědět, že obrázky například Zuzany Balákové nejsou jen nějaké nevinné roztomilé obrázky, ale umění se silným vlivem na publikum, protože fungují díky asociační regresy, kdy nás přenesou do světa našeho dětství, do vzpomínek a připomenou nám pocity a city k někdejším naším blízkým a z tohoto pohledu mění naše základní postoje z toho nejniternějšího místa, kam sugestivní rekonstrukce nepronikne. Sugestivní rekonstrukce zase nám představuje dokonalou vizi, ale abychom ji neodmítli je nutné ji posunout tak, aby vyvolávala stejné pocity libosti, jako když sami pozorujeme něco krásného, hezkého a poutavého. Je to stejné okouzlení jako sledovat venku přírodu, hory, moře a sledovat detaily, které zvláště silně takové pocity libosti vyvolávají. Je to vše na bázi neurotransmiterů, a dokonce psychologie a psychiatrie sleduje poruchy takového vnímání u lidí závislých na (umělých) neurotransmiterech způsobujících libost - povolených či nepovolených drogách. Právě Zdeněk Burian byl mistr v hledání takových prvků, které se pak v jeho obrazech objevovaly a vedly i u řady lidí, kteří se předtím o výtvarné umění nezajímali k sběratelství reprodukcí a originálů. Tyto prvky způsobující pocity libosti tak nezbytné pro zájem veřejnosti jsou někdy dodnes absolutními nevzdělanci zaměňovány zcela neprávem za kýč. Situace kolem samotného výtvarného provedení rekonstrukcí je kapitolou samou pro sebe, nicméně ji nelze přejít zavřením očí a spoléhat se, že to nějak samo dopadne, protože samo to může dopadnout jen a jen špatně. Je třeba každou takovou situaci posuzovat reálně, protože nic není zadarmo a nic není samozřejmost. Je naivní, když si myslí nějaký muzejník, že vždy najde nějakého skvělého výtvarníka a je stejně tak naivní si myslet, že výtvarník, který je nenahraditelný udělá zase nějakou drahou práci jen za pár korun, protože přece Burian ani tolik nedostal před víc jak třiceti léty. Navíc realitou je, že je dnes ,,nákupnost" dobře sledovatelná díky statistice i snaha platit a získávat materiály pro sbírky ze strany muzeí. Stačí si projít historii nákupu sbírek kolem paleolitu ale i způsob využití těchto sbírek a délku jejich životnosti. Pak možná bude jasné, že bude lepší hledat daleko přesvědčivější alternativy v rámci jiného specializovaného a fundovaného prostředí.
Spoléhání se na to, že změním pohled na paleolit jenom pouhým textem a přesvědčením, že mám pravdu, mě přece musí po letech konfrontovat s nulovým výsledkem. Stejně naivní a kolosálně hloupé je spoléhání se na to, že přijde sám od sebe nějaký skvělý vědec či muzejník rozený talentovaný propagátor, je to zase statisticky strašně naivní. Pokud za takovým nápadem není podvědomí tlak, tedy zase nějaký mechanismus, který je reakcí, dokonce obranou reakcí. Je možné, že daný člověk odmítající obrazové rekonstrukce či rekonstrukce vůbec bude pro nás konkrétním objektem studia, kdy vedle strachu z reálií, zobrazování, zobrazování reality bude vedle toho všeho další velmi mocný mechanismus, který nás vysvětlí selhávání těch lidí, kteří by měli propagaci a práci s veřejností rozumět.
Klasická expoziční muzeologie měla svůj vrchol v 19. a začátkem 20. století a v mnohém se zakonzervovala a speciálně u nás, ona nedokázala tento úkol zvládnout za minulé století (jak vidíme také z rozhledu o paleolitu u absolventů prehistorie na Karlově universitě) a zase bude pochopitelně nejpravděpodobnější, že prostě půjde dál ve starých tradicích.
Já bych rozhodně nechtěl vinit, archeology, že se nerodí jako prozíravý manažéři a propagátoři, mně stačí, že jsou skvělí archeologové, ani mně nevadil Burian, Štorch nebo Augusta naopak jejich tvorbu jsem vždy miloval, ale jejich výjimečně kvalitní a profesionální sugesce je oproti průměrné a spíše sporadické a nevyvážené propagační práci archeologů (v oblasti paleolitu) naprosto nesrovnatelná. Archeologové jsou jen archeologové nic víc. Koncepce z 19. století, kterou ještě využíval Karel Absolon toužící po nějakém výjimečném prostředku sdělení významu kultury moravských lovců mamutů veřejnosti snil svůj sen o svém Anthroposu jako trvalé výstavě ještě v první polovině 20. století už tehdy nedokázala vzdorovat svými občasnými výstavami knize Eduarda Štorcha a obecným představám. A v době, kdy se konečně začal skutečně stavět vysněný Anthropos se dostávala k moci už televize jako nejdůležitější nástroj propagace a osvěty.
Dnes je viníkem dlení v konvenci absence výkonné materiálně zajištěné rekonstrukční paleoetnologie, která produkuje takové rekonstrukce, které veřejnost skutečně oslovuje a je plně propojená s nejúčinějšími aktuálními médii.