Působení a vliv vzájemného jednání v oblasti vědy je velice důležitý, na jedné straně může vést k nadšení a zájem o práci a přinášet radost z objevování a na druhé straně může být vzájemné jednání důvodem k rozčilovaní, silným negativním emočním prožitkům, ale také i důvodem k vlažnosti, nezájmu, znechucení, strachu se vyjadřovat či mohou vést k úplné neprůchodnosti pro vzájemné jednání a to může vést i k úplnému nezájmu o zkoumanou oblast nebo dokonce i o nezájem o celý obor.
Tato oblast mě velmi zaujala, protože jsem se s ní setkal pochopitelně i na vlastní kůži, a mohu říci, že je je fascinující fenomén. Stačí taktní poznámka ze strany archeologa Martina Hložka, že některé názory na úkoly a stav v současné archeologii je v mojí publikaci nepřesný a najednou ležím v hromadách separátů a knih a svoji práci s nadšením předělávám. Tento úkol, prostě beru za svůj i když jak zjišťuji při čtení o různých tahanicích a ,,vyznačování teritorií“ přestřelených výrocích – nevědomost byla daleko sladší. Jindy mně psycholog Pavel Chronc řekne, že moje znalosti psychologie se zastavily v době Konráda Lorenze a já zase ležím v hromadách materiálů a chodím po antikvariátech a knihkupectví a provádím špionáž co, kdy a kde mně uniklo, jak a kdy se kdo věnoval které oblasti a jak se na to díváme dnes a baví mě to. Stejně tak pro mě byla inspirativní poznámka o nutnosti mé orientace na americké autory ze strany Daniela Sosny a dalších přátel.
Vzájemné jednání se totiž může vést tak, že na stranu, která má nedostatečné a neinformované materiály se díváte jako na někoho, koho je třeba povzbudit, zaúkolovat ho - pověřit nějakým úkolem, motivovat jej - to však předpokládá jak určitý takt, tak i skutečné nadšení z objevování, které cítíte jako nakažlivé a přenosné.
Jinak bez nadšení, bez živé snahy spravedlivě hledat pravdu naopak lidi odrazujete, ničíte jejich entuziasmus a vzácnou snahu pomoci.
Na straně druhé jsem sám osobně zažil takovou emotivní ránu těžkou lopatou právě v periodiku REA, kdy se ozval jeden kritik, ale skutečně negativní kritik a začal vysvětlovat, že má představa oděného neandrtálce je špatná, protože se neandrtálec nepřízpůsoboval chladu kulturně, ale fyziologií. V původním kritizovaném jím článku jsem se věnoval především kulturnímu aspektu reakce na chlad, kdy jsem popisoval jedno naleziště, kde se tedy někdo jó schovával před zimuškou (Lazaret). Na jihu Evropy, kde měl onen člověk jeskyni a v té jeskyni chatičku a v té chatičce postýlku, ,,matrace“ z travin a plno kožešin (jak dokládali průvodní šnečci a kůstky prstních článků savců) a to se ještě onen človíček hřál u ohýnku (myslím, že takhle otužování opravdu nevypadá).
A najednou tohle to neznamená vůbec nic? A dokonce onen kritik byl ještě vlastně tehdy čerstvým otcem své skvělé publikace, kde na takové antropology, co neandrtálce honí na mráz, vyplazuje statečně jazyk a dává se do popisování situace z pohledu archeologa…
... ,,Archeolog se ovšem znovu vrací k mapě neandrtálských sídlišť a k tabulkám jejich chronologického rozšíření. A začne pochybovat, zda neandrtálci opravdu žili v extrémně studených podmínkách…“ (Svoboda, Čas lovců, 1999) Navíc samotné tvrzení o kratičkých nožičkách neandrtálců jako důsledku přizpůsobení chladu má evidentní potíže se zobecňováním, protože za kratičkými nožičkami mohou být i jiné vlivy a důvody (pohyb v určitém typu prostředí). A i kdyby zde bylo takové přizpůsobení, je věc hodně podobná poměrům nohou Eskymáků a Laponců (některé indexy jsou zcela identické) (Andrews a Stringer, 1998, 218-251) a neznamená to automaticky, že Eskymáci či Laponci chodí nazí.
V reále nikdo z fyziologů neprotestuje, když dostane informace o formě delfína skákavého, která je větší a má malé ploutve a žije v chladnějších vodách než všichni ostatní delfíni skákavý. To se bere jako adaptace na chlad, ale s tím, že dochází nejenom ke zkracování končetin, ale současně k zvětšování těla. Ale jiní specialisté mluví o relativním zkracováním končetin, protože ve skutečnosti končetiny mohou zůstávat stejné, ale zvětšuje se možná jen samotný trup. Hospodaření s teplotou se tak děje poměrem končetiny vzhledem k trupu, kdy se vlastně zvětšuje jen výhřevný kotel těla. Neandrtálci však měli trup malý a celkově byli malé postavy. O nějakém výrazném zvětšování samotného těla nemůže být ani řeči (zvětšování těla směrem do chladných podmínek má však i u mořských tvorů výrazné potíže se zobecňováním např. u tuleňů). Skutečně spravedlivě se dá říci z délky nohou vůči trupu a poměru holeně oproti stehenní kosti, že neandrtálec nebyl superrychlý běžec.
Kritik si také všímal kruhového otvoru nosu neandrtálce a hledal vysvětlení jeho tvaru jako adaptace na chlad (u Australců se zase vysvětluje velký nos jako adaptace na teplo), ale stejně nápadná je i kruhová velká očnice, ta je také adaptace na chlad? Proč se nezabývat i tímto znakem? Co když je prioritní a adaptační jen kruhová velká očnice a genetickou změnou celého souboru se mění zcela náhodně i tvar nosu? Ano mířím k pandinu palci zadní nohy a ke Gouldovi. Celá řada znaků nemusí být nutně přímo adaptací a my se pohybujeme ve velmi složitém prostředí a jednoduchá vysvětlení jsou vždy nanejvýš podezřelá.
Dokonce dotyčný kritik ve svém původním spise si dělal tak trochu legraci s antropologů i v této oblasti… ,,Antropologové se proto pokoušejí prokázat vliv teplotního stresu na tělesný systém, ale zatím se jim podařilo doložit jen celkovou robusticitu těla a tendenci ke zkracování distálních částí končetin ve prospěch femuru“ (Svoboda, Čas lovců,1999) …jak brilantně otáčejí někteří antropologové své názory o 180 stupňů dokládal autor v následujícím textu…,,Diskusi vyvolal svým tvarem neandrtálský nos, zřetelně větší a výrazněji vystupující. První vysvětlení bylo jednoduché – velký prostor nosu je adaptace na chladný vzduch, který je v blízkosti citlivého mozku nutno co nejvíce ohřát. Pak se objevily námitky – dnešní arktické populace mají nosy nízké a široké, aby dobře udržely teplo a vlhkost, a neandrtálský nos by teplo spíše vypouštěl do okolí. I tady se však našlo vysvětlení. Podle E. Trinkause představuje paradoxně větší nebezpečí přehřátí při práci než podchlazení: ,,Když se přehřejete, potíte se. Když pot zmrzne pak je opravdu zle.“ “ (Svoboda, Čas lovců, 1999)
Samozřejmě by jste si hned měli vybavit Australce s velkými nosy, které antropologové stěhují do Grónska a Eskymáky s malými nosíky do Austrálie. Proč zmrznutí potu nehrozí eskymákům, eskymačkám s malými nosánky v nikoli chladném, ale dokonce mrazivém prostředí to nebude asi poznámka stojící za zamyšlení a zpracování? Jestli by tedy někteří antropologové chtěli podle nosu tahat různá etnika, do těch kterých klimatických pásem, nabízí se otázka zda nebude slibnější vysvětlení, že především tahají za nos nás?
Uvolněný a nadhled mající autor, který ve své již citované knize na straně 79, hned v úvodu kapitolky - Stavby - dokonce doslova píše... ,,Ochrana lidského organismu proti chladu, ať už jde o oheň, o oděv nebo o obydlí, zřejmě tvořila významnou a nutnou součást prvotní adaptace člověka v Euroasii." ...se však najednou sám otočí o sto osmdesát stupňů zapomene na všechno, co sám napsal a pustí se do kritiky někoho, kdo pokračuje a navazuje na jeho vlastní práci a něčeho, co bylo ještě nedávno jeho vlastní prací a vlastním stanoviskem. A to bez velmi dobrého a podloženého vysvětlení proč on sám tak diametrálně změnil názor. A celá tato otočka je bez mrknutí oka akceptována redakcí REA. Nikdo se nedivý, nikdo se na nic neptá, nikdo neprotestuje, nikdo ani nechce dovolávky na literaturu, nikomu se nic podivného ani nezdá...
Stejná situace je i v archeologickém materiálu. Například šídlovité nástroje, jaké se používají k šití v archeologickém dochovatelném materiálu chatelperonienu (přechodné kultuře nesené právě neandrtálci) přece nemůžu úplně přehlédnout? A vyděsil jsem se sám nad sebou samým, protože po roce, co jsem psal předcházející řádky, jsem našel v Svobodově knize Čas lovců informace, které jsem musel alespoň už 30 krát číst a musel jsem je znát už od roku 1999, kdy publikace vyšla, ale plně jsem si je uvědomil až v roce 2005. Všude jsem vždy počítal, že neexistují kostěné hrotité broušené nástroje v evropském středopaleolitickém materiálu, které by tak mohly mířit i k šídlům, dokonce jsem se podivoval nad tím, proč neexistovala u neandrtálců taková severská kulturní etnika, která by z nedostatku vhodného dřeva použila k výrobě nástrojů kost. A najednou narazím v knize, kterou mám sedmí rok doma na zdánlivě neuvěřitelnou a novou situaci, v kapitole o středním paleolitu na straně 83 dole čtu... ,,..broušené kostěné hroty (Lebenstedt), které se dochovaly spíše v severnějších částech Evropy."nebo na stejné straně nahoře... ,,Několik středopaleolitických lokalit tu dokonce dokládá i určitou specializaci lovu, jak ji známe později z mladého paleolitu. Například v Lebenstedtu v severním Německu převažoval ve středním paleolitu sob (stejně jako je tomu v této oblasti i v pozdním paleolitu)..." Je jen logické, že kdybych na takové informace narazil už dříve, určitě bych si vše ověřil, našel fotografie popisovaných artefaktů a prohlédl nálezovou mapku s kostmi sobů a zjistil přesnější datace a stav celé lokality. Ale určitě jsem toto místo v knize musel číst a vůbec jsem je nevnímal. Jak je to možné?
Takovou zásadní chybu lze hodnotit jen jako totální ignorantství nejtěžšího kalibru, kdy unikají ty naprosto nejzákladnější informace. Unikla tak i sama možnost s nimi pracovat, natož s nimi kvalifikovaně pracovat. Zjistil jsem pak, že lokalita sama není známa dalším paleolitikům, kteří knihu taktéž četli. Proto jsem začal mít podezření, že si s námi hraje určitý zvláštní mechanismus, který nám sice dovolí takové informace, které nezapadají do konvence zpracovávat, ale zpracovátat někde jinde a bokem. Tady byla informace o Lebenstedtu zařazena bokem a do podružného zastrčeného článku o ,,výživě". Nikoli mezi základní orientační klíčové informace o hraničních dokladech chování neandrtálců. Proto i my sami jako čtenáři takto zašoupnutou informaci prostě přečteme, ale u čtení nám to prostě nezapálí... a nic nám nedojde. Tj., že nám vlastně vůbec nedojde co jsme to vlastně četli.
Vůbec kolem neandrtálců je skutečně rozprostřena určitá tragikomická síť jež pochopitelně padá tou hloupější stranou na nás samé. Významný český paleolitik Jan Fridrich ve své nové publikaci Ecce Homo se na straně 170 pustil do popisu další takové povedené patálie. Tentokrát si všímá předpojatosti kolem neandrtálců, která se týká řeči. Nechme však mluvit jej samotného... ,,...Laitman...a ...Lieberman ... se domnívají, že v porovnání se současným člověkem, nemohli neandrtálci vyslovovat některé hlásky. Jejich hrtan byl umístěn vysoko, protože spodina lebeční byla plochá. Z toho vyvozují významný evoluční záměr, že neandrtálci neovládali řeč, tedy dobrou vnitrodruhovou komunikaci a přišli tak o jednu ze základních evolučních výhod v soutěži s člověkem současného typu.
Na jejich názoru překvapivě nic nezměnil ani šťastný nález jazylky nendrtálce, kůstky, ke které se upíná svalstvo podílející se na tvorbě řečových zvuků z jeskyně Kebara na hoře Karmel v Izraeli (Frayer 1993), ani precizně provedená rekonstrukce lebky neandrtálce z La Chapelle-aux-Saints, která ukázala, že spodina lebeční tohoto jedince nebyla plochá, ale ,,zalomená", podobně jako u moderních lidí (Heim 1989, Koukolík 1997). Výše uvedené názory na neschopnost neandrtálců mluvit tedy doznaly značné trhliny, byly silně kritizovány a závěry označeny za nepřesné až nekorektní (Brandt 2000). Dokonce se ukázalo...že tento neandrtálec měl hrtan zavěšený tak nízko, že tedy mohl mluvit a tvořit vokály (Koukolík 1997,167)." (Fridrich 2005)
Myslím, že na jiném místě této publikace jsem psal o tom, že i kdyby neandrtálci nemohli vyslovovat hlásky, tak by klidně mohli mluvit dál, například mlaskavkama. Spíš mi to připadá, že Laitman a Lieberman se už tak nějak dopředu rozhodli... Moje nejmladší dcera vždy takové situace okomentuje...,,Ty máš pravdu, oni mají peníze...raděj bych, abysme měli ty peníze." Podobné seky pramenící z hluboké neznalosti základního inventáře staropaleolitických lokalit autorů a odborných poradců u jednoho televizního pořadu komentoval jeden laik...asi nějak v tomto duchu...,,kdyby takové zásadní chyby udělal pokrývač, elektrikář, zedník nebo dělník nejspíš by letěl z práce...mám pocit, že od určitého stupně vzdělání, titulu a postavení jsou vědci nedotknutelní i kdyby hlásali sebevětší pitomost."
Připomnělo mi to úklid pískomilů, kteří jako každá čistotná zvířátka se věnují sobě i svému hnízdu a co je nestandartní to zlikvidují. Vše musí být jako ze škatulky a standartizované, i jejich děti musí být standartizované. Když se tedy narodí do rodinky s odrůstajícími mláďaty nový přírůstek a tak se v rámci úklidu poklízí vše, co je nestandartní a na stávající děti jsou pískomilové zvyklí a navíc tyto děti by se mohli ,,úklidu" bránit a tak je nejsnadnější poklízet malé zrovna narozené pískomilky - co když je to úplně stejné jako naše kulturní zastínění vyplývající s křičících a hlasitých reklam s hlasitých politiků, nápisů a pouček, kdy se vytěsňuje vše tiché a jemné jako nepřípustná slabost. Pak jsou určité informace přeslechnuty a opomíjeny i když mají zásadní význam pro zobecnění při vytváření některých modelů chování lidí v paleolitu. Také lze na výše popsaný rozpor vnímání nahlížet jako ještě na jiný mechanismus...
Tento mechanismus jsem pracovně nazval ,,odděleným vnímáním" a samozřejmě je v psychologii známý a věnovalo se mu spoustu pozornosti. Pro nás je důležité, že existuje a jeho záludnost tkví v tom, že si roky - laicky řečeno - nedáme dohromady dvě a dvě. Že informace o Lebenstedtu a kostěných hrotech není duplicitně v kapitole o kultuře, ale vzadu jako drobná nerozváděná informace o výživě, to je pro oddělené vnímání okolnost velmi příznačná. Startuje se pak snadno schéma školního systému výuky a zkoušek, kdy jsme zvyklý na určité téma-zadaní pronést očekávaný monolog s očekávaným rozsahem a v očekávaných hranicích. Dokonce bych viděl, že vysokoškoláci mají takové schéma zafixováno nejvíc, protože jejich pobyt ve školním prostředí ze systémem takto naplněných zkoušek byl nejdelší (,,dávají nejdéle císařovi, co císařovo jest"). Na rozdíl od ostatního klasického vzdělávání, přece je přes všechnu uniformitu vzdělávání na uměleckých školách daleko nesešměrovanější situace, co se týká konvencí a škatulek. Takže je pak i logické, že jsem si těchto informací a situace všiml dřív než konvenčně vzdělaní specialisté. Teď se můžeme zase vrátit k rok starému textu a sledovat mou někdejší reakci a vesele se bavit, nad tím, co mi tehdy uniklo dalšího a co unikalo i dalším lidem. Dnes už víme, že za těmito ukázkovými a nepřehlédnutelnými zmatky leží mechanismy odděleného vnímání, klamu a sebeklamu....
Proč se mám najednou vzdávat pohledů z archeologických úhlů, které mně dokládají ohně u neandrtálců celé Evropy, proč se mám najednou vzdávat pohledu ze strany archeologie na rozmístění sídlišť oproti chronologii a klimatu a nakonec, proč mám tak nekriticky přijmou jeden z možných výkladů u morfologie a proč na tak úzkém, omezeném, nepřesvědčivém a vratkém předpokladu mám přijmout pro neandrtálce tak fatální závěr?
Na rozdíl od mého původního článku v REA se však Svobodova kritika (také v REA) nezabývala kulturními aspekty, nedovolávala se nějaké citace, nějakých pramenů, prostě to bylo jen tak napsáno, nekriticky, jen z jediného pohledu, z jediné perspektivy mimo oblast kritického hodnocení, ale i mimo oblast průchozího vzájemného jednání s porušením hned ve třech klasických bodech: Nebylo vzato v úvahu mínění druhé strany, byl zde velmi omezený úhel pohledu, a byla zde předvedena přehnaná sebedůvěra v tom, že ve sporu zvítězí (a to absurdně i sám proti svému vlastnímu dřívějšímu stanovisku).
Stojím v úžasu před takovou kritikou, kdy člověk, který je vzorem vědce majícího snahu postupovat multidisciplinárně a nejlépe v týmových organizačních strukturách je najednou úplně někde jinde. Přemýšlím jestli vedle hromady už zmíněných mechanismů způsobující zkreslení chápaní paleoolitických etnik zde také nepůsobí trvalé osamocení a izolovanost, které sebou nese právě oblast práce kolem paleolitu. Zda tato skutečnost nevytváří na duševní stav paleolitika silný tlak, který může někdy vést k rezignaci, úletům, sebeklamům, depresím, stavům úzkosti, marnosti a ústřelům, které vlastně nikdo z nepaleolitiků ani nepostřehne a pro paleolitiky se jeví jen jako extrémní zastávání nějakého absurdního názoru. Ale co když to jsou opravdu jen špičky ledovce psychického selhávání? Myslím si, že toto je velké téma, kterému se nikdo z psychologů nikdy nevěnoval a téma samé – znalost civilizace, o které ostatní veřejnost nemá ani potuchy je určitě velice podobná situaci, těch kteří věří, že byli uneseni UFO, ale ti se mohou setkávat, a veřejnost se o jejich případy zajímá už alespoň jako kuriozitu. Paleolitikové jsou u nás naprosto izolováni od společnosti jako několik osamocených jedinců. Bylo by naivní se domnívat, že se nevyskytnou nejrůznější negativní psychické projevy, ať už například moje notorická ubrblanost nad některými příklady určitého myšlení, či strach věnovat se větším rekonstrukčním celkům, u někoho jiného to může být právě i popírání vlastní celoživotní cesty, kdy se může do situace vmísit i řada podvědomích tužeb, pocitů a nálad, jejichž vnitřním motorem je snaha zase jen upozornit na téma a na celé to absurdní zacházení s ním.
Podobně zajímavý byl další článek v REA, byla jím negativní kritika na můj a Chroncův článek o mechanismu stavby hnízda lidoopů a jeho uplatnění při vzniku ustálených prostorových forem... Kritika nad kterou, když se více a více zamýšlím a více a více studuji tuto oblast, zjišťuji jak je prázdnější a nic neříkající a přitom je to kritická negativní kritika a nebo ne? Kritika se věnovala jakoby chybnému označení ,,přeskokové reakce" kolem stavby hnízda a jeho proměn u recentních šimpanzů (označení PŘESKOČENÍ MÍSTO PŘESMĚROVÁNÍ. Ovšem kritika nenabízela žádné alternativní označení. Zcela evidentně jsem to slízl za Jenne Gooddalovu (britský televizní pořad o vzniku řeči) a za Zdeňka Veselovského (Vesmír 79, únor 2000, 80-82) a další zoology, kteří pokládají stavbu hnízda za vrozený či pevně daný mechanismus . Například pan profesor Veselovský uvádí… ,,Pravidelná stavba často i několika spacích hnízd během dne je u lidoopů geneticky pevně zakódovaná a patří v přírodě i v zajetí k nepominutelným projevům.“
Aurorka kritiky píše… ,,Základní předpoklady ke stavění hnízda mohou být do jisté míry dané geneticky, ale samotný proces vyžaduje dlouhodobé učení a je podmíněn určitou věkovou hranicí – dospělý šimpanz, který neuměl postavit hnízdo předtím, bude-li mít možnost hnízdo stavět (zalesněný výběh, vrácení do přírody), nikdy není schopen tento typ aktivity zvládnout tak, jako šimpanz který se narodil v přírodě.“ (Vančatová, REA, 4/2003, 213).
Autorka kritiky přímo netvrdila, že by stavba hnízda nebyla vrozená, ale ani přímo nenapsala, že by byla projevem kulturním a plně naučeným. Takové to - ani né nahá, ani né oblečená. Proto je těžké se ke kritice nějak vyjadřovat, protože spíš člověk tuší, kam asi pisatelka mířila. Autorka kritiky totiž poukazuje na práci profesora Firsova, který vysledoval, že mláďata, která nemohla pozorovat stavbu hnízda u svých matek, nebo mláďata, která se dostala do zajetí v kojeneckém věku, postavit hnízda neuměla a spala na zemi nebo v transportních klecích.
Ve skutečnosti neexistuje v řadě případů typický čistě kulturní projev a typicky vrozené chování. Vrozené chování může být velmi složitě probouzeno a umocňováno, aby se časem mohlo projevit v plné síle a smyslu. Vést hranici mezi vrozeným a naučeným je obtížné, jak upozorňuje už Zdeněk Veselovský v úvodu knihy ,,Takzvané zlo" od Konráda Lorenze. Samozřejmě s informacemi od primátoložky paní Vančatové je už snadné se v celé situaci orientovat, obzvláště začleníme-li do oblasti postřehy sociobiologa Edwarda Wilsona o libosti mláďat šimpanzů a o jejich přirozený zájem směrem k hraní si s listy a větvičkami, který se mu jevil jako geneticky podložený libostí (oblast neurotransmiterů -oblast biochemie - nízkomolekulární mediátory). Tato libost se musí evidentně rozvíjet a dnes je už jasné, že se zde zřejmě evidentně startuje proces senzitizace. Učení může být v daném případě geneticky předpřipravené (podobně jako mají je to s lidskou mluvenou řečí), nebo dokonce můžeme spekulovat o učení vtiskem. Ale jedná se evidentně o celý komplex podmíněných geneticko-organických podkladů, který spolupůsobí s vnějšími podmínkami, jako dostupnost stavebního materiálu ke hraní a sledování vzorového chování, užívání hnízda matky a samostatné cvičení (hra) vedoucí k umění stavby hnízda.
Nicméně tyto spory nebo rozpory se nijak nepromítají do samotného předloženého mechanismu vzniku ustálených prostorových forem nejstarších lidských artefaktů o nichž původní článek byl. A Vančatová se nijak do kritiky ,,přesměrování" stavební aktivity ani nepouští, takže mně nakonec schází smysl, proč byl v REA publikován její článek v této rozporuplné a nedotažené podobě.
Proč považuje tolik lidí i odborníků stavbu hnízda lidoopů za instinktivní, vrozenou, pevně danou? Protože se v zásadě nemění jak u orangutana, tak u gorily ani u šimpanze nebo bonoba, i když jiné vzorce chování nebo kultury se mění velmi bouřlivě (například sociální vztahy, temperament, sexuální chování, potravní preference, ekologie atd…) Proto je takové chování vedoucí ke stavbě hnízda považováno zcela logicky za nějak velice pevně zakotvené.
V článku Vančatové se tedy nedozvíme nic o zařazení chování kolem stavby šimpanzů do souvislostí v oblasti srovnávací psychologie a etologie, jako porovnání mechanismu stavby hnízda u ostatních lidoopů, důvody absence takového chování u ostatních opic a nevidíme, ani porovnání se stavbou hnízd jiných dalších živočichů (savců, ptáků a plazů). Což by nám vneslo do nazírání na tyto mechanismy jasno a získali bychom nadhled, který od primátologa očekáváme.
Vančatová nás však alespoň správně upozorňuje, že věc, která se zdá jednoduchá nemusí být samozřejmá.
Na druhé straně nemůžeme chování šimpanzů zařadit pod typicky volné učení a volné kulturní chování, ačkoli paní Vančatová píše… ,,Nicméně chování šimpanzů v zajetí je velice plastické a pokud mají možnost si postavit takzvané hnízdo v zajetí, používají k této činnosti jakýkoliv vhodný materiál, který mají k dispozici – papírové pytle, látkové pytle, větve, které běžně dostávají do klecí, dřevitou vlnu…“ ...proč? Protože se nemění stavební plán chování, šimpanzi nemají určitě plastické chování, hnízdo nemění v zásadě svůj vzorec, geometrii atd. Takzvané hnízdo se nemění najednou v obdélník, v čtverec nebo v jiný geometrický útvar, ale stále se drží jediného vzorce a to kruhu nebo oválu. To samé pozorujeme v přírodě, hnízda se nemění jako lidská architektura. Proto můj a Chroncův článek vysvětlující vznik prvních geometricky pravidelných nástrojů u nejstarších paleoetnik na principu aplikace stavebního vzorce odvozeného od kruhového vzorce hnízda vypadá docela přes zmíněnou ,,kritiku" stále přesvědčivě. Tohle paní Vančatové úplně ušlo a myslím, že to je počertech podstatné.
Když jsem si však porovnával materiály od nejstarších lidí (erectů) s výtvory šimpanzů jak je publikovaly Marina Vančatová a Zdeňka Jeřábková v článku ,,Kresebné aktivity lidoopů“ zjistil jsem fatální rozdíl. V materiálech erektů v Evropě vidíme ryté rovnoběžné rýhy nebo obdélník, ale u lidoopů něco takového zcela chybí, jejich rukopis je chaotický nepravidelný klasifikovatelný jako čmáranice (byť sledující určitou plošnou kompozici). Rozhodně u evropského erekta vidíme čistou geometrizaci v rukopisu. Jednak se evropští erekti striktně už nedrží jen kruhového vzorce, navíc mají jiný typ rukopisu než lidoopy. Je však otázka jestli a do jaké míry se geometrizace tvorby uplatnila u nejstarších erektů, jejichž nástroje odrážely jen kombinace vycházející z kruhu. Tedy jestli je vůbec možné produkovat nástroje jen z pozice odvození tvořivého kruhového vzorce od stavby hnízda, nebo zda je také bezpodmínečně nutná přeměna rukopisu od chaotického po geometrický.
Kritika Vančatové se úplně jinak chápe, když znáte všechny souvislosti ohledně srovnávací psychologie a etologie a úplně jinak působí na toho, kdo se pohybuje jen v oblasti archeologie. Článek Vančatové působí na toho, kdo se pohybuje jen v oblasti archeologie tak, že budí dojem, že byl odhalen nějaký závažný koncepční nedostatek v dané myšlenkové konstrukci původního článku, která směřuje od typizované stavby hnízda lidoopů k typizované výrobě nástrojů. Silně vytištěná písmena kolem přeskokové reakce působí velmi emotivně a tvrdě jako nástřel pro odhalení závažné chyby. Nicméně Vančatová se zabývá jen polemikou o slovní označením určitého mechanismu a ve svém příspěvku nerozebírá dopad dané popisované činnosti do oblasti výroby nástrojů. Je totiž smutnou realitou, že se dlouhodobě nedařilo zapracovat přirozené chování lidoopů do vzniku typicky lidského chování a přitom se nabízí takové chování právě v případě hnízd lidoopů jako naprosto perspektivní model. Registroval jsem jen dvě takové práce a to Čas lovců od Jiřího Svobody, když kratičce mluvil o obydlí v paleolitu a ještě jsem registroval existenci slibného názvu publikace ,,Lidští stavitelé hnízd“ u fenomenálního zoologa Desdemona Morise.
Někteří prehistorikové, než aby nějak navázali na stavbu hnízd a proplétáním větviček u lidoopů, které se samo nabízí, raději vymýšlí nové někdy značně krkolomné, bizardní a někdy velmi ,,originální" cesty vzniku takové podobné činnosti u člověka. Zajímavé, že ,,rekonstrukce" staveb i výrobků přisuzované dávným paleolitickým lidem jsou vyobrazovány jako stvořené chaotickým (lidoopím či pololidoopím) rukopisem, ačkoli dochované rytiny evropských erektů jsou pravidelné a geometrické. Skutečně pletením, typu pletení hnízda, při změně rukopisu z chaotického na geometrický se snadno dostáváme k produkci košíkování a míříme zjemňováním k textiliím a erekti se drobnými a jemnými věcmi skutečně zabývali (mikroklínky z Bilzingslebenu).
Je škoda, že článek Vančatové se nerozvíjel tímto směrem.
Možná skutečně nebude tedy stavba hnízda lidoopů z náhradních materiálů přeskokovou činností, ale nejsem si tak jist, jestli je to vždy ..,,cíleně zaměřená činnost na stavbu hnízda“… jak píše Vančatová, protože podle dalších materiálů bude pravděpodobně část této produkce hnízd v umělých podmínkách patřit do určité hry a tvořivosti, která má určitou danou formu. Tedy nejsem si jist jestli cílem je vždy hnízdo, cílem může být tvořivé se vyřádění, pocity libosti při tvoření a forma hnízda může být jen prostředkem. Jednak může jít o rozvoj určité libosti s jiným materiálem, tak jak to u hry s větévkami předpokládal Wilson, nebo může jít o určitou formu cvičného hnízda, jaké si budují malí šimpanzi, kteří ve svých výtvorech ještě nespávají a činnost berou jako určitou hru.
Stejně tak je možné, že stavba hnízda může být skutečně vcelku vrozená a prostě jen v nepřirozených podmínkách dochází k paralizaci tohoto chování. Touto alternativou se kritický článek Vančatové také vůbec nezabýval. Poté, co jsem se seznámil z řadou materiálů, která se týká takového chování u živočichů a jeho podstaty chápu postoj Mariny Vančatové určitě v úplně jiném světle a její článek nevidím zdaleka tak tvrdě negativní. Nicméně její článek v REA pro oblast, které se věnoval chápu spíš jako nepřínosný a konstrukčně velmi prázdný, protože nereagoval na hlavní myšlenku předchozího článku. Ačkoli nějaké zkušenosti z produkce lidoopí tvorby právě pisatelka kritiky opravdu měla, evidentně je nevyužila a sama se dopustila také určitých nepřesností a neúplností na které jsem výše poukázal.
Přemýšlel jsem o REA, protože tam byly takové škaredé články už tři. Prostě ať napíšete cokoli- může se v REA kdykoli objevit neseriozní negatiní kritika, která vás negativně velmi silně emočně zasáhne.
Podávání příspěvků se tak stává nikoli radosti z objevování a sdílení, ale nechutnou ruskou ruletou. A hned se musí zcela zákonitě objevit otázky, když podával někdo kritiku, tak kdo jiný z paleolitiků se k tomu ještě vyjádřil? Když podával někdo kritiku na psychologii lidoopů, co na ni říkal jiný specialista na chování lidoopů? Co říkal na kritiku Heleny Březinové jiný odborník na textil?
To jsou věci odborné, které vyžadují jiné specialisty, ale zhodnocení, zda je dodrženo kritické hodnocení či nedopustil-li se pisatel vážných chyb v oblasti vzájemného jednání by měla být oblast uhlídatelná samotnou redakcí už v základní podobě.
Myslím si, že právě hlavním společným jmenovatelem takovýchto ,,kritik“ je nezpůsobilost k pozitivnímu vzájemnému jednání. Skutečnost, že mohou být některé argumenty správné, neopravňuje redakce k přijetí takového příspěvku, který je neprůchozí pro závažné chyby v oblasti vzájemného jednání, tedy pokud nechce redakce záměrně rozeštvávat lidi proti sobě navzájem.
Takové negativní prostředí totiž může velmi významně odrazovat od zájmu o paleolit, jak v celku, tak v jednotlivých oblastech. Pokud tedy máme za cíl propagaci archeologie a dalších podobných vědních disciplín, musíme mít i určitou pevnou publikační koncepci a určitou konkrétní strategii. Tam, kde nám půjde mimo jiné o profesionální propagaci našich oborů budeme se naprosto nutně muset naučit striktně trvat na žádosti o přeformulování kritiky do podoby, kdy bude práce vypracována z pohledu kritického myšlení. A naopak neponese ani jednu ze základních pěti chyb vzájemného jednání.