Přednášky o rekonstrukční paleoetnologii narazili na tvrdý odpor v momentě, kdy jsem mluvil o možnosti výroby textilu ve větších plochách a větší míře v gravettienu. To jsem definoval jako možné v rámci variační šíře uplatnění textilu. Taková moje představa byla kritizována jako neevoluční, a popírající vše, co se učí prý studenti o neolitu i na vysoké škole. A skutečně jsem jsem byl velmi těžko schopen na mnohé věci přesně odpovídat. Řada materiálů a oblastí kolem textilu, pracovních výkonech a schopnostech gravettienců je vlastně paleoetnologicky nezpracovaná a tak jsem musel reagovat a improvizovat a některé věcí jsem nemohl vůbec vědět, protože je nikdo nikdy neřešil. Tak to prostě je. Pracoviště zabývající se profesionálně a systematicky rekonstrukční paleoetnologií u nás kupodivu dodnes není stejně jako ve světě a řada oblastí není tedy řádně odexperimentovaná nebo není ani řádně popsaná. I když logicky tu takové pracoviště mělo být nejméně od šedesátých let minulého století.
Zajímavé, že zase vystoupila v roli oponenta dívka...to jsem si uvědomil, že statisticky dráždí představa textilu v paleolitu více ženy a dívky než muže. Její námitky se budou objevovat asi často, proto je vypíši a odpovím na ně.
1. Tkalo-li se vůbec?...nemáme přeci hliněné setrvačníky z vřetének
2.Spotřeba rostlin při výrobě textilu je obrovská, muselo by se sklízet z velké plochy, to připomíná zemědělství a neolit. Neolit je však unikátní a jedinečný a až tam teprve takové věci mohou začít. Tvrzení, že se tkalo v paleolitu staví na hlavu všechno, co se učíme o neolitu a neolitické revoluci na vysoké škole.
3.Kde namáčeli pavlovienci rostliny určené k produkci textilu a kde je pak dlouhodobě sušili, museli to být ohromné haldy rostlin.
4.Pavlovienci nemohli tkát velké kusy textilu, protože je nepotřebovali a vlastně nepotřebovali žádný textil, jim stačila kůže a kožešina...a hotovo.
5. Pavlovienci nemohli tkát moc textilu, zatím co by tkali, umřeli by hlady.
Takže první otázka, hledat hliněné setrvačníky je naše kulturní zastínění. V době neolitu bylo ,,všechno" z hlíny, hrnce, hrnečky, zásobnice, mísy, štěrchátka, stěny obydlí měli hliněnou mazanici, země byla z udusané hlíny, i na zarovnání a krytí slaměné střechy se dala hlína také použít. Z hlíny se také dělaly venuše i figurky zvířat, ale i další podivné, či zdobné předměty (korálky, krychle). Lidé v neolitu měli určitý vzorec kulturního chování, byli vázáni na jedno místo a váha hlíny jim nevadila. Zřejmě si i lokalitu k osídlení vybrali, aby měli poblíž zdroj hlíny a vlastnosti hlíny dobře znali, proto pak užívali hlínu, kde to jen bylo možné, tedy i jako materiál setrvačníku vřetánek.
Vidím-li nádobu, mísu, venuši a hned si představujeme jako materiál hlínu, jedná se pak evidentně o mechanismus kulturního zastínění neolitem a jinými mladšími kulturami úzce sepjatých s keramikou. Pokud se však na kultury díváte z nadhledu, nemůžete dávat rovnítko nádoba - jedině keramický hrnec. Vždyď to může být i proutěný koš, nebo kožený vak. Není nutné dávat vodítko k venuši - jedině keramická venuše, vždyď ta Věstonická je výjimečná, ostatní paleolitické venuše jsou z kamene, kosti a slonoviny. Ano pro neolitické lidi, které celý den obklopují výrobky z hlíny, je prvním nejjednodušším a nejdostupnějším řešením materiálu pro venuše keramická hlína. Je to myšlení podle určitého kulturního vzorce. U pavlovienců zase použijí jim blízké materiály, jinde v gravettienské Evropě to vyřeší zase po svém a v magdalenienu zase po svém. Nejjednoduším způsobem jak vyrobit setrvačník pro pavlovience je stočit jej z pruhu syrové kůže a zatmelit. Je to přirozené a bude to blízké jejich surovinovým a technologickým možnostem, je to podle jejich kulturního vzorce. A ten je od lidí neolitu odlišný. Ale takové řešení vede ke skutečnosti, že paleolitický materiál se rozpadne a už mimo archeologicky dokladovatelný materiál. Pavlovienci tento vzorec chování neporuší a proto jej archeologové nikdy nenajdou. Ale to se týká i těch košíků a to se týká i těch měchů...Neolit je díky keramice tak relativně dobře čitelný. Archeologie, co by pramen informací, má svá logická a velmi zásadní omezení při popisu některých dávných kultur vyplývající právě z odlišnosti kulturních vzorců dávných etnik.
Druhá otázka. To není problém paleolitických lidí, není to problém kulturní antropologie. Už Boas nabídnul koncepci pluralistického řazení kultur, protože evolucionalistické řazení kultur má určité zásadní problémy v praxi. To je i tento případ a pan Boas a jeho koncepce je tady už přes sto let. A pan Boas není někdo přehlédnutelný, je to zakladatel moderní americké kulturní antropologie. Co se tak zkusit trochu vzdělávat a reagovat na podněty staré sto let?
Třetí otázka je nezodpověditelná, alespoň v současnosti. Je to proto, že se prováděli jen jakési symbolické exporimenty nikoli skutečné modelové situace hodné profesionální rekonstrukční paleoetnologie. Jedná se spíše o informace o konfrontaci modelu funkčního gravettienského tábořiště s archeologicky zachycenou celkovou nálezovou situací. Ale i tak, právě pavlovienská sídliště splňují určitá opakující se kritéria určitě jednak voda byla vždy poblíž. Co se týká prostor pro sušení rostlin například v DV byl jeden ohromný základ obydlí, který B.Klíma se bál zastřešit na své kresebné rekonstrukci....byl by velmi nepaleoliticky ohromný. A pak se mohl rostliný materiál dát sušit ke stropu všech zimních trvalých obydlí, kde navíc mohl sloužit i jako izolace. Ale to už je věcí experimentů, které zatím nikdo nedělal. Hned mě totiž napadá...nezhoří tam pod stropem rostliny, nebude z nich padat nějaký sajrajt, nepřeschnou, nepřeudí se....apod. Hned mě napadá popsaný požár úlomků mazanice z DV, jak jej popisuje Olga Sofferová, v naší předtavě v takovém obydlí nemá co hořet, kůže ani kožešiny nehoří, spíš se seškvaří, ale nechytnou, představa velokých zásob mamutího loje ke svícení a ohřevu ve velkých vacích dole a u stropu velkého možství sušících se rostlin nám už snadno může vysvětlit, co mohlo takový pořár vlastně živit. Až tedy budeme mít oficiální a profesionální pracoviště rekonstrukční paleoetnologie, tak máme skutečně zrovna co řešit.
Čtvrtá odpověď je jasná, gravettienci zacházeli s textilem podle vlastních kulturních vzorců. Produkce textilu sama se zhoduje se sociobiologickou podstatou moderního člověka Homo sapiens sapiens. Jestliže Murdock zjistil, že tkají všechny současné kultury, tak tkají a je logické předpokládat, že je-li to tak v současnosti (i v případešlích kultur přírodních národů), bylo tomu statisticky stejně i v minulosti.. Jsou-li hodnoceni pavlovienci jako Homo sapiens sapiens platí tato statistika i pro ně. Taková je podstata logického uvažování.
Představa, že u člověka - příslušníka přírodního národa je prvořadou prioritou se uživit či zásobit se topivem a kožešinami, aby nezmrznul časově tou nejdůležitější věcí, je zastaralá mylná a je v rozporu s etnografickým pozorováním. Naopak - zbývá značný či většinový časový prostor pro jiné činnosti. Představa úzkostného zaměření aktivit směrem k přežití s minimalizováním ostatního chování je umělá a nespadá ani do oblasti srovnávací psychologie a etologie u zvířat. Jednak jen očista má i u zvířat své časové pevné místo, spoustu času se věnuje sociálním aktivitám, někdy i sexuálním aktivitám, hrám, pozorováním okolí a předmětů a značný čas věnuje řada živočišných druhů odpočinku. Navíc některá zvířata také dělájí něco, co nemá zjevný význam k přežití, ale mají k tomu nutkání a tak to dělají. Například mýval umývá kde co, i když jej to někdy zcela zbytečně zdržuje a dostává se mnohdy i do absurdních situací. Jestli, že něco nemá význam k přežití směrem k potravě a k přežití zimi neznamená, že to nebude existovat, protože to má smysl uvnitř kultury a společnosti směrem k mytologii, sdílení, směrem k vztahům mezi jedinci, směrem k estetice, sebeuspokojení apod. Ale může to mít i vliv, uklidňující, terapeutický apod. A to jak samotné tkaní, a procedůry kolem a také samotné nošení a užívání textilních výrobků. Nachystal jsem níže obrázky, kde ukazuji, že si gravetienci někdy situaci udělali složitější, jen aby měli hezčí a výtvarně efektní výsledky. Množství a forma textilií jakož i její alikace jsou je totiž věcí kulturní zvyklosti. Není možné, aby lidé chodili povenku v mínus dvaceti v plátěné košilce a doma měli na stěně pověšený pěkný kožíšek. Ale je možné, že na pěkném kožíšku jsou jak lokální aplikace, tak se přes celý kožíšek navleče kompletní textilní návlek. Neznamená, že je to skutečnou nutností, ale tato představa patří do variační škály možností, jak byla textílie vyrobena a jak užita, vylučovat svévolně takové chování proto, že je daná kultura dávná nebo severská a nám se to nějak subjektivně nezdá je velmi povrchní, nelogické a nepluralistické..... a nadřazené a diktátorské.
Tady je nutné, aby se dotyčný seznámil s literaturou o lidech - lovcích sběračích. Aby jsme nedleli někde v nějakých pověrách na úrovni druhé třídy obecné školy padesátých let minulého století.
Obrazová část:
Kresebné schéma ukazuje výrobu kotoučků ze zuboviny mamutí stoličky. Nahoře vidíme koutouček vyrobený z vertikální štěpiny (V). A skutečně členit mamutí zub na takové vertikální destičky je relativně snadné, protože sleduje vnitřní strukturu zubu. Jedna taková zpracovaná slavná lamela z naleziště Tata v Maďarsku se našla v neandrtálském táboře, zpracovaná do obdélníku a nabarvená na červeno (mylně označovaná za ,,čuringu"). Kotouček ze zuboviny gravettienského hrobu z Brna II je však vybroušen z horizontální štěpiny (H). Je to rozhodně daleko obtížnější, protože jedete napříč proti přirozené struktuře zubu, ale výsledkem je velice efektní kresba klikatice na povrchu kotoučku. Je to struktura vnitřní stavby zubu. Tento výrobní proces dokládá, že člověk v tomto případě klidně raději volil složitější a časově náročnější cestu výroby a věci rychle neodbýval ,,aby se ještě stihl uživit". Nevšedního technologického charakteru kotoučku si všilm a poprvé jej u nás popsal Martin Oliva.
Argumentace, že je textil neskonale pracný a časově náročný a že by se paleolitický člověk určitě nepouštěl do větší plochy je zde přímo konfrontován s třemi zdobenými sungirskými oděvy. Na obrázku máme pěkne pohromadě tři a půl tisíce korálků, které zdobilo mužský oděv. Dětské oděvy zdobilo každý o 500 korálků navíc. Korálky jsou seřazeny vedle sebe v horizontální hustotě, tak jak byly našívány. Zaplnily více jak jeden list formátu A3. A časovou pracnost si jistě dovedeme spočítat, když uvážíme sběr materiálu na paleontologické lokalitě a čištení roster belemnitů, pak se musí každé rostrum rozřezat na kroužky a to zřejmě hlubokým rýhováním s následným odlomením. Segmentace odlomením by se musela dělat kleštičkama, nebo odbitím majzlíkem a paličkou. Pak se musí každá strana kotoučku zabrousit a poté se odvrtává materiál ze středu belemnitových kotoučků z jedné a pak z druhé strany. Nakonec se střed začistí. Kroužky se dál navlékají na nit a přišívají na oděv. Rozestupy mezi nimi ukazují, že byly navíc přišívány snad každý sám, nebo byly prokládány navíc dalším jiným materiálem, například korálky z kůže. Čímž pracnost velmi rychle stoupala. A nyní přistoupí matematika. Pokud by jen samotné členění korálků a jejich vrtání mělo trvat jen pouhých 6 minut na jeden kus (což je velmi optimistický odhad na základě zpracování nepáleného hliněného modelu rostra), máme 10 korálků za hodinu a za pět hodin práce denně to je 50 korálků. 3 500 korálků by jste tímto tempem vyráběli přesně 70 dní. A to nepočítám hledání belemnitích roster a nepočítám jejich našívání a nevím, zda práce sama na odřezání skutečných kotoučků a jejich provrtání nebyla náhodou daleko pomalejší. A to jsme počítali pět hodin práce bez přestávek a zaváhání. Pokud by jeden člověk tedy zpracovával perličky se všemi operacemi a pracoval denně 6 hodin (s přestávečkami) pak celá práce by mu trvala minimálně čtvrt roku. Pochybuji, že čtvrt roku by trvalo na ručním stavu utkat kus látky celkové velikosti formátu A3. Tvrdit, že je tkaní pro paleolitického člověka tak náročné, že by mezi tím, co by si něco utkal zemřel hlady je tedy totální nesmysl.
Tkaní se tak jeví o proti perličkování daleko jednodušší a rychlejší, nálezy sungirských hrobů dokládají jen to, co dávno ví i etnologové, že přírodní národy si potravu získávají jen za několik málo hodin denně, volného času je dost. Naše 8 hodinové zaměstnání, které nám často nestačí pokrýt všechny naše potřeby, jakož i potřeby našich dětí, je pochopitelně nesrovnatelně zaostávající, to je fakt, který se někomu, kdo je zarytý (věřící) kulturní evolucionalista nemusí vůbec líbit, ale má prostě smůlu. Prostě je to tak.
Zase je dobré připomenout, že by bylo velmi záhodno přesněji odexperimentovat hledání, výrobu a našívání perliček. Je to zase jeden z budoucích základních úkolů pro profesionální paleoetnologii.
Na obrázku jsou asi dvakrát vyzvětšované sungirské perličky, vidíme různé tvary a malé otvory.
Poznámka: v ruském materiálu o Sungiru, který je uveden v literatuře této publikace, nebyla nikde žádná makrofotografie (natož řezy-rentgeny) korálků, tak není vůbec možné kontrolně zhodnotit technologické postupy. Proto myšlenkový experiment je v této fázi jediný přijatelný a zbytečně nezávádějící postup. Petr Škrdla uváděl jednoho specialistu, který zkoumal technologii výroby dírek v sungirských korálcích. Druhá část poznámky se týká suroviny: Pracoval jsem pět let v paleontologickém oddělení moravského zemského muzea a mám představu v jakém stavu se v současnosti nacházejí belemnitová rostra a jak pevný je tento materiál. Proto jsem se pokusil udělat určitý pracovní orientační odhad. Šest minut na jeden korálek je evidentně velmi nízké číslo, ale počítám, že sungirci, měli v dané činnosti velikou praxi, byli nesmírně zruční, měli praxi se štípáním a zpracováváním kamene, měkčením a zpracováváním slonoviny a tady oba přístupy možná zkombinovali ještě technologii korálků urychlili, aby nebyla o mnoho pomalejší než tkaní. Důležitou otázkou je samotný zdroj belemnitů, protože belemniti například v Olomučanech na Moravě jsou ve zpevněných horninách, což je velmi časté. Usazeniny s belemnity nejsou tak mladé, aby se běžně vyskytovaly ještě v sypkém materiálu. Je totiž možné, že jedotlivá rostra se musela z tvrdší horniny prvně preparovat, což by znamenalo další podstatně drastický časový nárust práce na belemnitové výzdobě. Ovšem pak by jen rostra rostla na ceně už i pro samotné sungirce. Ale to se musí ověřit.