I v této souvislosti je nutné se znovu vrátit k Eduardovi Wilsonovi a jim proklamovanému přirozenému chování člověka. Ve své knize určené pro veřejnost ,,O lidské přirozenosti“ naznačuje velmi jasnou až literárně parodickou formou vedle typického lidského chování zjištěné antropologem Murdockem také předpokládané fiktivní chování ,,lidských“ mravenců a jako někdejší specialista na chování mravenců vykresluje specifické chování mravenců s podobným postavením jako lidé v jejich velké a vrcholně evoluční civilizaci.
Tedy živý organismus nejde vysvětlovat jen jako pouhou na různém stupni rozvinutou hromádku naprosto svobodného myslícího vědomí, jak se tak někdy děje, ale lze se na živý organismus a na jeho myšlení a projevy dívat jako na různé typy počítačů s různými vlastnostmi, funkcemi a specializacemi za působení zcela specifických a konkrétních a nezaměnitelných programů, jejíž vzájemné působení si dokáží vytvářet sami další vlastní podprogramy.
Jestliže Murdock zjistil, že tkaní textilu je mezi kulturami obecně rozšířené neznamená to nutně, že je snad nutné přímo hledat nějaký gen pro tkalcovství, ale zřejmě se nejspíše jedná o činnost, která vyhovuje určitým oblastem pro něž má člověk geneticky naplánovanou libost, které pak mohou být nebo nemusí být v praktickém životě dále rozvíjeny. Jedná se tedy o možnou výslednici řady tlaků v oblasti libosti a existencí oblastí v mozku, které jsou schopny takovou činnost zajišťovat. Všímal jsem si vždy pletení hnízd u lidoopů, které je u orangutana, šimpanze i pro gorilu velmi stabilní a to přes velkou rozdílnost v rodinných vztazích. Vždy se jedná o kruhové pletené hnízdo, z nalámaných a původních větví. Wilson upozorňuje, že u šimpanzů hraje pravděpodobně důležitou roli libost v hraní si z větvičkami (pozorovatelnou už u mláďat), kterou sledovala a popsala u šimpanzů Jane Goodallová. Libost je načasována pro tu či onu činnost v určitou dobu. Jak během vývoje jedince, tak průběhem jednotlivých akcí. Tohle celé je veliké téma, kterému se samostatně věnuji v připravované práci ,,Hypertrofická tvořivost“, není možné tuto oblast zjednodušit a tvrdit, že se jedná jen o prostý proces učení, a že je zde možné registrovat použití různých materiálů pro stavbu hnízda. Zavání to příliš nekritickým přístupem a snahou připsat šimpanzům lidské vlastnosti. Ve skutečnosti, je hnízdo fixní a neměnné, teprve v zoologických zahradách pozorujeme změny (co se týče materiálu) a co se týče pokusů s osiřelými mláďaty, které se nenaučí sami stavět hnízda, může jak jsem právě upozornil na Wilsona chybět rozvoj libosti v hraní si z větvičkami, protože psychicky narušené mládě bez matky a přirozených pobídek je jen hromádka nešťastných nervů, které si ponesou do života nejeden šrám. Dělat proto z daného velké závěry a tvrdit, že je tímto prokázáno, že se šimpanzi učí stavět hnízdo je přestřelené a zavádí to nesmyslným srovnáním s učením se určité dovednosti u lidí. Šimpanzi se však nemohou stát lidmi, protože ono učení není učením v daném smyslu slova. Wilson použil krásné označení ,,předpřipravené učení“. Myslím, že moudrému zoologovi to řekne vše. Wilson ukazuje jak funguje předpřipravené učení například u dětí ,,učících se“ mluvit. Jeho argumentace, co se týká nadnormativního množství přijímaných informací, které daleko přesahují normálně zvládnutelného množství učení, i jeho sledování libosti si v nesmyslném breptání ještě nemluvících dětí, vyznívá velmi přesvědčivě. Na druhé straně předpřipravené učení jako vlastně geneticky vrozená otevřenost ke zvládnutí konkrétního úkolu vymezuje velmi úzce hranice, které jsou nepřekročitelné.
Samotné tvrzení, že by šimpanzi se učili stavět hnízda musí navozovat pocit předávané kultury, kultura je však širší ve způsobech provádění práce a paralelně s genetickým driftem se objevují i specifické kultury, vytvářející poněkud odlišné artefakty. Hnízda lidoopů jsou však stále kruhová, nemění se v obdélníky, čtverce, trojúhelníky ani v jiné komplikovanější sídelní struktury (na rozdíl od nástrojů člověka, které se někdy mění zásadně). Je tedy více jak jasné, že celý proces je vrozený a je velice úzce vymezen. Samotný úkol najít vhodný strom s určitými vlastnostmi, najít vhodné místo a větve pro stavbu a zajištění dalšího materiálu, jakožto samotné upletení hnízda tak, aby opravdu solidně drželo a aby bylo pohodlné je i tak náročný úkol, který bude zaměstnávat obě ruce a velkou část mozku a to jak oblastí pro synchronní ovládání rukou, ale i oblasti představivosti a fantazie. Tvor musí mít dokonalý vhled, nemůže každé hnízdo a každé vpletení zkoušet metodou pokusu a omylu. Tady má každý šimpanz svůj daný prostor pro pozorování ostatních, pro vlastní zkoumání a učení podporován libostí, aby se naučil postavit takové hnízdo, z kterého nespadne a nezmrzačí se nebo se dokonce nezabije. Ten úkol je těžký a zodpovědný a i každý člověk, který má stejný úkol vyřešit pozná, že tohle není práce pro nějakého primitiva, robota nebo duševně méněcenného, jedná se o normální, ale vysoce náročný konstrukční úkol s omezenými prostředky a v kratičkém termínu. Je to úkol, na kterém se podílí určitě (vedle předpřipraveného učení) i (úžeji nasměrované) učení i zkušenosti a vhled, ale vše v úzkém pruhu, který sleduje jediný cíl. Překročení daného cíle a celé oblasti je určitě možné a registrujeme je i u jiných živočichů jako Darwinových pěnkav nebo galapážských či zelených leguánů, kdy sledujeme zájem o oddělený a izolovaný artefakt. Ale tento zájem nepřekračuje určitou mez a pevně danou hranici a je často ojedinělým, ale reálným počinem přirozené normální tvořivosti (nikoli hypertrofické tvořivosti).
U stavby lidoopího hnízda se jedná především o kombinaci konstrukční a destrukční tvořivosti. Nevím přesně proč jsou prehistorikové tak posedlí právě jen destrukční tvořivostí a úplně je vykolejilo svého času, když zjistili, že šimpanzi vytvářejí své pruty na termity a na druhé straně dlouho známý fakt, že konstruktivní tvořivosti při stavbě hnízd je nechává většinou chladnými, že jde mluvit i o přehlížení a tabuizování tématu. Možná, že to má něco společného s dávnými kamennými nástroji, o které se nejstarší prehistorie člověka tradičně opírá a které jsou výhradně vytvořeny destruktivní tvořivostí. A možná se zde promítá i Jungův stín persony (na konci knihy v kapitole o stínu persony), který přičítá těm dávným a vzdáleným primitivům destrukci než konstrukci, konstrukce je příliš moderní a dnešní, šílenému asociálnímu opaku naších duší odpovídá spíš obrázek dávného předka, ale i stejně tak dnešního lidoopa jak bije zuřivě klackem bez zábran v záchvatu nekontrolované hysterie.
Konstruktivní tvořivost do toho obrázku nezapadá a proto možná právě z tohoto důvodu se povětšinou prostě velkostylově v oblasti prehistorie ignoruje. V literatuře, která by se více měla danému tématu věnovat jsem našel jedinou výjimku, u muže který v šedesátých letech šokoval svět, že popsal člověka jako každé jiné zvíře, ano mluvím o Desdemonu Morisovi, v seznamu jeho knížek jsem našel titul knihy - ,,Lidští stavitelé hnízd“.
Oblast nelze plně pochopit, když neotevřeme mechanismy prostorového a obrazového vnímání, zpracovávání informací v mozku, když neotevřeme oblast představivosti a fantazie a nezačneme studovat hranici tvořivosti na jedné (normální tvořivost), ale i na druhé straně (hypertrofická tvořivost). Ale to už je téma jiné práce. Otázka, kdy vznikla taková nadměrná tvořivost, která by umožňovala tkaní je v této publikaci neřešená oblast, ale u druhu sapiens sapiens by měla podle evoluční teorie náhlého výskytu a stáze být už v základní výbavě moderního člověka plně v souladu s murdockovým seznamem (Gould, 1994, Wilson, 1978). (ale bez podrobného srovnání záznamu jemné motoriky a obecného hypertroficko-tvořivého přístupu doloženého archeologickým materiálem to není přesné, protože v praxi stačí jen drobná změna intenzity libosti k hypertorofické tvořivosti v genetickém materiálu stále v rámci jediného zoologického druhu a fatálně se najednou mění chování (stejně jako se najednou chová odlišně skupinka leguánů zelených, když žijí v prostředí, kde by měli žít stromovým životem, pozemně a podzemně). Takže u jednoho zoologického druhu (u nás by to bylo u druhu Homo erectus, daleko před rozdělením na sapienty a neandrtálce) by mohla být určitá možná daná variační šíře chování, podmíněná drobnou změnou jediného genu, která by měla ve výsledku v oblasti kultury obrovské ba přímo diametrální rozdíly. Raději ještě zdůrazním, že u mladopaleolitického gravettienu není o hypertrofické tvořivosti (nebo jiných mechanizmů a geneticko-organickém základu, který má týž efekt) žádné pochybnosti. Nástroje a předměty i jejich konstrukce jsou nanejvýš rozrůzněné, věci mají různou základní geometrickou stavbu.