Modelová rekonstrukční paleoetnologie pracující ze statistickými výskyty a statistickou pravděpodobností chování společnosti a jedince nabízí zcela samostatně naprosto jiný pohled na to co se dělo v dávných populacích než například archeologie a přesto, že nemá základ v materiálních artefaktech je její pohled stejně vědecký. Modelová rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné vytváří statistické modely společností jak sapientů tak neandrtálců či erektů, ale také severských etnik tak lovců sběračů. Nepracuje se zde s průměrným modelem pravěkého člověka, ale naopak ze statisticky možnými kombinacemi jedinců, a do populace či do komunity můžeme promítat i lidi, kteří jsou mimo průměr populace, a sem patří i různé psychické poruchy, jednou z nejzajímavějších je obsesivní nutkání (turnerův syndrom) a podobné poruchy, kdy jedinec se projevuje iracionálně a toto chování je mimo jeho kontrolu, patří sem záchvaty mnohahodinového úklidu uklizené místnosti, iracionální shromažďování předmětů, přeritualizované chování až po sebepoškozování a další možné projevy. Je možné si představit, že genetický a organický základ který vede, ke kulturnímu projevu u erektů, neandrtálců a bezpochyby i sapientů v oblasti hypertrofické tvořivosti může při genetických poruchách sklouznou právě k projevům turetova syndromu. U moderního člověka dokonce máme statistiku výskytu této poruchy a je zase věcí statistiky hledat nápad přejít od košíkování (pletení hnízd) k vlastně šílenému nápadu košíkovat z jemných drobných vláken (tkát). Pak by se nejednalo o technický a konstrukční nápad ale přesněji řečeno o samovolné nutkání. Jedinci s turetovým syndromem mohou mít i další projevy poruchy, které je odlišují od ostatních a jejich práci by mohla být v omezené komunitě věnována pozornost jako produktům člověka spojujícího svět lidí a neviditelných duchovních sil. Takové textilie a textilie by pak mohli sloužit také jako prostředek k nějaké konkrétní komunikaci z duchovním světem (Udržení dobrých ochranářských duchů apod.) Odmítnutí pohledu na paleoetnika jako na šedou jednolící masu průměrných lidí, a příklon k představě pestrého společenství lidí různých forem a úrovní IQ, či představě populací s výsky tem jedinců s různými nemocemi, poruchami či jinými abnormalitami je statisticky realistický a přibližuje nás v některých případech někdejší realitě daleko více než jiné byť hmotné materiály.
Vyhodnocení textilií a jejich dokladů
Předvedené obrazy jsou vstupními rekonstrukčními napodobeninami z oblasti rekonstrukční paleoetnologie a mají za úkol nejen informovat a prezentovat zdobnost a nápaditost konstrukční i řemeslnou v koridoru a v duchu persony gravettienu, ale určitě mají i poutat pozornost k tématu a tak pomáhat nám udržovat a podporovat zájem o zkoumání a zpracovávání této oblasti a tak povzbuzovat hledání dalších doplňujících informace tak, abychom mohli vůbec někam pokračovat. Textil v mnoha bodech vyhovuje a zapadá do určité představy technologie a prezentace i ve směru košíkování a pletení jako starobylé činnosti hypertrofie konstruktivní tvořivosti.
U mladých etnik jako byly gravettienci, kteří tak dbali na svůj zevnějšek a věnovali mu dostatek času a pozornosti, zajisté patří takové užití textilií, které je prostředkem vyjádření určité reprezentační vizuální persony a patří i do oblasti strategického sebepředvádění se.
U některých etnik a některých prezentačních slavnostních oděvech mohly nášivky látek mít důležitou předváděcí úlohu a i zaplňovat značnou část oděvu. Vzory měly velmi pravděpodobně mytologickou podstatu a mohly i jinak zaštiťovat svého majitele a přímo ho mohly předurčit pro nějaký úkol, či roly.
Zároveň je nutné věnovat se zajištění konkrétnějších materiálů o schodněnské lebce s otiskem textilu jako dalšímu nezávislému zdroji informací, protože vlastně chybí i slušná fotografie, o originálu ani nemluvě (zřejmě se někde ztratil). Stejně je nutné překontrolovat ostatní (pavlovienské) svrchlíky lebeční, zda byly skutečně odsekávány střídavě z obou protilehlých stran.
I když někteří archeologové mluví o prvenství textilu na Moravě ve světovém měřítku, jedná se o klasický hyperarcheologický přístup. Poskytnuté informace ze strany archeologie a a dalších oborů (sociobiologie, genetiky, teorie evoluce, etologie, antropologie, etnografie) a následných analýz nás vůbec neopravňují přiřknout gravettiencům prvenství z výrobou textilu. Spíš si musíme uvědomit zcela neuvěřitelnou výjimečnost konstelace příznivých přírodních a kulturních podmínek a někdejších reálných historických událostí, které umožnily archeologizaci dokladující textilie. Můžeme tak mluvit o tom, že máme obrovské výjimečné štěstí když je k dispozici alespoň materiál několika málo našich lokalit. Je to podobně výjimečně příznivá situace jako když můžeme sledovat účesy na soškách, které nemusely být prostě jak před gravettienem a po něm produkovány, stejně jako máme obrovské štěstí o dokladech ozdobného řemínkování, které je jinak než na soškách nedovoditelné a stejné štěstí máme, že nám gravettienci zanechali těch několik výjimečných podzemních pohřbů a zase zcela výjimečně, že byly objeveny i osamocené a ojedinělé hroby dokládající celkový oděv v Sungiru.
Chceme mít vše pevně v rukou, chceme mít vše spočítané, dávná etnika a jejich chování chceme mít zmapované a pod kontrolou, dávná etnika by se neměla vzdalovat od běžného většinového paleolitického velmi chudého a velmi skromného archeologického materiálu, který nejčastěji tvoří na malých lokalitkách jeden izolovaný nebo jen několik ojedinělých většinou neúplných patinovaných kusů kamenné industrie. Ale tak to prostě není, paleolitická etnika žila úplně vlastní skutečný život paralelní našim představám, které stojí právě na těch několika patinovaných artefaktech. Ve skutečnosti jsme odkázáni na nevýslovné náhody a nevýslovné štěstí, kdy najednou se před námi objeví nečekané a fantastické informace, které jsme nehledali a odpovědi na které jsme se neptali. Je to snad proto, protože jsme si ani netroufli pomyslet, že onen paralelní dávný svět tolik bude odlišný od našich představ vlastně proto, že skládáme-li sami podobu života na základě našich představ, a jsme nachytáni, že životu vlastně vůbec nerozumíme? A že to na co si ani netroufáme pomyslet je právě ten skutečný a reálný živý svět?
Syndrom chlapáka. Velice zajímavé jsou pokusy s malými dětmi, které jsou převlečeny za jiné pohlaví a dány na chvíli na pohlídání cizím lidem. Lidé jak ženy tak muži se k holčičkám či domnělým holčičkám chovají daleko jemněji. Dokonce i k chlapečkovi v šatičkách, kterého znají a ví, že je to chlapeček se chovají jeho rodiče jemněji. Zajímavé však je, že ačkoli jsou lidé schopni dávat hračky klučičí holčičkám tak se v drtivé většině zdráhají dát holčičí hračku chlapečkům. Toto chování platí jak pro muže tak pro ženy. Nejprve mne zaujala tato studie pro pochopení přisuzování nebo odmítání některých projevů neandrtálcům. Neandrtálci mají silné mužské prvky ve stavbě těla a obličeje a vehementní (a především nepodložené) popírání sapientního chování může být chápáno na podvědomé úrovni jako zjemělost-zženštilost. Neandrtálec prostě jen může vyvolávat pocit chlapáka a umění, provrtávání ozdob a zdobení se je obecně přisuzováno jemnějšímu přístupu k životu, opakem je síla, hrubost, výdrž otužilost a ta je zase neandrtálcům přisuzována. Jestliže tedy statistická většina lidí nedá panenku na hraní chlapečkovi je zase statisticky nejpravděpodobnější, že hodnotitelé neandrtálcům ,,jemné“ chování prostě neandrtálcům nepřisoudí i když archeologický materiál sapientního aurignacienu i neandrtálského schatelperonienu je obdobný. Pak jsem si uvědomil, že spouštěcí schéma pro pračlověka je také v oblasti svalovitého lovce nebo držitele dřevěného kyje, tedy zase v symbolu chlapáka a tedy zase mimo oblast přisouzení onoho ,,zženštilého“ chování jako je tkaní textilu.