Rozdíly mezi rek. etnologií a rek. paleoetnologií
V podstatě je situace velmi podobná v obou případech. Reálně je rekonstrukce holocenních kultur daleko snadnější a i samotný koridor možného je daný chováním jediného druhu Homo sapiens sapiens. V paleolitu pracujeme nejméně se třemi druhy lidí a s možnou proměnou chování v čase vlivem selekce. Období holocénu oproti tomu je velmi krátká doba s jediným lidským druhem. Ve skutečnosti je však i tady nekritický kulturní i biologický evolucionalismus velmi živý a promítá se v mnoha oblastech našeho vnímání dávných kultur. To se děje většinou, když se ocitneme mimo historický či archeologický materiál. Například i jen drobná poznámka typu, že Římané se setkali s Barbary či cizími etniky, nám okamžitě evokuje opak civilizace a tedy i opak náš. Takže zde se uplatňuje dělení na ,,my“ a ,,oni“, jak je známe zesociobiologie. Na mysl nám přijde opak civilizovaného a už si představujeme dlouhé, rozcuchané vlasy, oděvy z kožešin, vousaté, nemyté tváře...
Terminologie holocenních kultur je plná takových zavádějících označení, která působí jako odrazový můstek pro nevhodné a přímo mylné asociace (dávný, pradávný, pravěk, první, starobylý, starý, stará, nejstarší, primitivní). Tyto termíny vznikají jako přirozené opaky označení - vyspělý, kulturní, civilizovaný, apod. Jedná se samozřejmě o nástřely. Vlivu nástřelu se však nikdy úplně nezbavíme a proto i zde musíme používat takové speciální pracovní postupy, které nástřely úplně a kvalifikovaně obcházejí (jednoduché rekonstrukční transformace či ilustrace jednoduchých činností, jež jsou dokladovatelné z nálezů – jako např. holení se, které vyplývá z nálezů břitev). I tak mnozí archeologové nebudou schopni skloubit obé dohromady. Představa muže z doby bronzové holícího se pomocí břitvy, kterou měl v hrobě, může být respektována na rekonstrukční metamorfóze, ale ne už v jiné souvislosti. Tady platí, že se může prosazovat oddělené vnímání téže reality při různých okolnostech. Specialitou posuzování holocenních kultur je mechanismus záhadného vzniku ,,vyspělých“ a ,,složitých“ kultur. Je dobré si všímat, jak se staví jednotliví badatelé k počátkům takových výrazných holocenních etnik či kultur. Často registrujeme velký údiv ,,Kde se vzaly tyto kultury?“
To proto, že tito badatelé se nemohou dobrat ničeho, co by dané kultury předcházelo. Je to především velkým dílem absolutně nedostatečná znalost paleolitických kultur a absence základních znalostí lidské psychologie. Malý zájem o paleolit pramení z velikého podceňování paleokultur. Pak se ovšem vytváří jen pole pro předsudky kolem ,,lepších“ etnik, ty jsou zbožšťovány a mytologizovány a kolem jejich zrodu je pak už dost prostoru pro ,,velmi solidní“ víru v zásah mimozemšťanů. Víra v mimozemšťany je dnes realitou a statisticky ne nevýznamnou, proto taková zásadní neznalost předholocenního archeologického materiálu u odborníků přináší dnes značné problémy vědě obecně.
Rozdíly v samotné oblasti rekonstrukcí jsou tyto:
1) Téma paleolitu je spojeno s nutností znalostí evolučních mechanismů, u holocenních kultur prvoplánově nikoli. Přesto nekriticky evolucionalistický pohled na kultury bez znalosti kulturologie je ošidný. Při řešení konkrétních úkolů někteří archeologové úspěšně obcházejí tuto oblast citem pro obecné lidské chování.
2) Koridor možného chování jednotlivců je pro paleolit jasněji definovatelný a etnika jej zdánlivě mnoho nepřekračují. U holocenních kultur se daleko více uplatňuje teorie chaosu pro složitou hierarchii společností (všichni nemohou být privilegovaní, všichni nemohou čerpat zdroje a pravděpodobně jsou sami zdrojem, který využívá někdo jiný).
3) Materiály v paleolitu jsou velmi významně redukovány vlivem času a prostředí. Naopak holocenní kultury jsou daleko lépe archeologicky dokladovatelné. Výjimečně se objevují i zakonzervované organické materiály (kůže, dřevo, kůra, traviny apod.) a to už z období první poloviny holocénu. Fenomenální je oproti paleolitu běžné používání dobře uchovatelné pálené hlíny, kdy tak máme celý nový vydatný zdroj informací o řemesle, dizajnu a výtvarném cítění. Navíc z hlíny nebyly zhotovovány jen užitkové předměty a tak máme i modely předmětů a objektů. Dále máme v pozdějších období holocenu prameny iluminační a obrazové a také písemné popisy.