Wilson rozebírá jak scestné je pro racionální kritické hodnocení pohled přes nekritickou víru a to víru ať je jakákoli, například i přes státní atheistické náboženství. Sám odmítá sice přijmout představu, že ritualizované chování u zvířat má přímo něco společného s lidskými rituály, ale pak pracně dokládá na příkladech, že vlastně člověk se nakonec vždy nějakou ritualizovanou formou předvádí a že je to tak neodbytné, že takové chování, zase jak jinak, bude mít nakonec nějakou tu genetickou podstatu (Wilson 1978). Nechci v tomto článku spekulovat nad tím, že je možná lidské chování jen geneticky jinak složitější v procesu utváření díky hypertrofické tvořivosti, která si může volně pohrávat s jednotlivými prvky takového chování. Stejně tak svou veledůležitou roli zde má obecná vlastnost měnit projev jedince ve skupině. To je změna chování jedince v indivuduální psychologii na chování jedince v sociální psychologii. Kdy jsou výsledky téhož tvora dvojaké.
Navíc právě v kontextu teorie hypertrofické tvořivosti začínají ožívat normální a živé faktory měnící model lidských pospolitostí do naprosto nečekaných rozměrů, které jsou nám naopak až příliš důvěrně známé. Modelová rekonstrukční paleoetnologie naprosto osvobozená od archeologických materiálů najednou v rámci hypertrofického chování modelové skupiny paleoetnika řeší reálný stav výskytu psychických a psychiatrických onemocnění a poruch jako schyzofrenie a obsedantní nutkavé psychózy, turetův syndrom, nutkavé hromadění a hyperaktivity. Tyto statisticky vyjádřitelné poruchy v tvořivé populaci znamenají její nutný posun směrem k vyrovnání se s výskytem takových jedinců a světem, který ostatním otvírají. Tedy svět neznámých hlasů, bytostí, svět opakujících se rituálů otevření se k umění. Neandrtálec, moderní člověk stejně jako pozdní erectus se nám najednou jeví úplně jinak když uvažujeme o vzniku výtvarného umění. Všichni dovedli rozdělávat oheň a udržovat ho e je tím jasné, že u nich byla doložena dostatečná míra hypertrofické tvořivosti navíc podtržená různě tvarovaných typech kamenných nástrojů a stačí už jen aby se díky statistice objevil například turetův syndrom a stačí jeho lehčí podoba, kdy může mít dotyčný nutkání k uměleckému výtvarnému projevu se všemi dalšími zvláštnostmi co k tomu patří a je adeptem na člověka mluvícího se světem neviditelných duchů. Výskyt takových jedinců je věcí statistiky a ani největší zastánci primitivnosti a totální neschopnosti neandrtálců mu nemohou zabránit. Další otázkou je jaký je model společnosti, zda bude takový jedinec jen vůbec trpěn, zda bude jen tolerovanou výjimkou, nebo zda se stane jeho chování obdivované a přejde do společnosti jako norma. A pochopitelně pokud maluje takový jedinec obrazy do písku, na kůže, na kůry stromů, na tělo, nebo vyřezává předměty ze dřeva nebo maluje nestálými barvami na skalní podklad nebo maluje na skály, které nejsou schopny podržet dlouhodobě obrazy je to vše mimo archeologii. V reále takové obsesivní nutkavé chování mohlo být vzorem pro tetování, především pro plastické tetování, kdy původní vzorový jedinec měl nutkání k sebepoškozování. To vše se odehrává na jevišti sociální psychologie a sociologie, vše jasné, vše ze života vše úplně normální, vlastně stojící jen na pár drobných genetických změnách a přitom tak vzdálené teoriím, tézím a spekulacím o bující inteligenci, symbolismu, lidské revoluci a evoluci jaké sledujeme v konvenční prehistorii.
Důležité, že podobné shromažďovací nutkání, které se projevuje u člověka a velmi snadno přechází do nekontrolovatelných nebo někdy i patologických rozměrů, v projevech jako sběratelství, vystavování a přerovnávání inventáře je naštěstí mimo člověka patrné i lemčíků a rozvíjí se u nich tím víc čím je jejich peří méně nápadně barevné. Zde je možné si slibovat velké věci od studií CT mozkové tomografie a genetického materiálu u obou pohlaví, u různých druhů i ve srovnání s vzdáleně příbuznými rajkami.
Nicméně základní výsledek a snad i konkrétní genetická sestava spouštějící takové projevy v organismech bude možná shodná nebo hodně podobná jak u zvířátek, tak u nahých opic.
Důležité však je, že si Wilson všímá určitého hladu po víře a při jejím horlivém aplikování dochází ke změně informačního filtru. Asi bych se opakoval připomínáním Junga, který míří stejným směrem. Zaujala mne možnost klasifikovat evolucionalismus jako státní náboženství u některých kultur, které svého času vehementně a nekriticky prosazovaly černobílou evoluci.
Jiří Svoboda (Svoboda 1999) komentuje vznik takového náboženství s novomytologickým příběhem uprostřed, stojících na základních archetipálních principech příběhu o hrdinovy jak je vysvětloval Jung ,,Když Charles Darwin zveřejnil svou teorii o vzniku člověka, byla veřejnost pobouřena svým ,,opičím“ původem, ale velmi rychle jsme svému postavení na vrcholu vývoje přivykli. Misia Landaueová ukázala, že některé naše přístupy k evoluci člověka dodržují strukturu pohádky, dobrodružného příběhu, v němž skromný a primitivní hrdina nakonec dosáhne lidství a civilizace.“
Probuzení tohoto náboženství však znamená i otevření se vnějším, ale i vnitřním rituálům, které nijak nepomohou skutečnému bádání. Jiří Svoboda v téže publikaci charakterizuje takové horlivě naivní představování si prehistorie člověka ironickým komentářem. ,,Vždyť jestliže jsme povstali ze zvířat, jak vyplývá z evolucionistické perspektivy, jestliže my víme všechno a zvířata nic, pak lidé žijící před desetitisíciletími musí stát někde napůl cesty.“
Svoboda velice správně připomíná, že lidská fantazie pracuje na systému kombinace známých podmětů, kdy tak vznikají objekty naprosto nové. ,,Kulturní ikona ,,pračlověka“ původně vznikla kombinací prvků lidských a zvířecích, vychází z fosilního kosterního materiálu, ale byla automaticky doplněna i atributy z oblasti chování (strach, stres, pohyb a pozice, osobní vzhled). V této formě zfosilizovala a po desetiletí plní svou roli jako součást kultury a vzdělání.“
Domnívám se, že právě tato oblast, která má rozhodně prvky státního náboženství má v celé společnosti mnoho horlivých a fanaticky nekritických příznivců, kteří to o sobě ani nevědí, ale jakmile dojde na konfrontaci s kritickým hodnocením a s naprosto odlišným výsledkem v podobě názorné rekonstrukce bijí na poplach, obviňují autory s neskromnosti a považují je za rouhačské rebely a kacíře. Prostředkovaný popis takové reakce na jednom úřadě měl v sobě řadu prvků upomínající skutečný hon na čarodějnice, tedy spíš konkrétně odmítnutí kacíře s kacířskými myšlenkami s evidentním silným emočním prožitkem posunutým dokonce směrem k hysterii. Určitě by stálo za to, aby se psychologie mohla tomuto fenoménu podrobněji věnovat, protože je to velmi zajímavý a jedinečný materiál, který má právě své protějšky v historických dobách a srovnání takového chování by určitě přispělo prohloubení poznání v oblasti sociální psychologie.
Představení persony gravettienu především její přísné dodržení v rekonstrukčních metamorfózách je pro tento typ inkvizice naprosto nepřijatelný. Proto je možné, že archeologové a antropologové, když publikují pro veřejnost, proto aby se tedy nedostali do sporu se společností si volí takovou adaptaci prezentace své práce a svých závěrů, které jsou dvojího typu. Jedna je verbální druhá neverbální a obsahem opačná, ale podobné obětování zlým duchům najdeme i jinde. V této publikaci je dostatek citací o kvalitách gravettienu, pokud se to čitatelovi nezdá, doporučuji publikaci Jiřího Svobody Čas lovců, kde je směrem ke gravettiencům superlativ takříkajíc celá kniha. Ale obrazový materiál tak jednoznačně pozitivně rozhodně nevypadá. Podobně je tomu i u dalších publikací, které jsou doprovázeny ilustracemi. Dokonce právě v knize Čas lovců hned v úvodu najdeme tento přístup i ve verbální podobě. Jiří Svoboda sice rázně odmítá pro gravettien naivňoučkou superevolucionalistickou vizi pavlovienců přisouzenou jim stařičkým románem Eduarda Štorcha, ale v zápětí však přidává… ,,A takové populace asi skutečně v paleolitu existovaly.“ K tomu zbývá už jen dodat… ,,Císaři co císařovo jest“
Nemohu si nevzpomenout na jeden druh pavoučků, kteří pro své drahé samičí protějšky si připraví pečlivě zabalený dárek, aby se s nimi mohli spářit. Zatímco samička s kanibalskými sklony rozbaluje a rozbaluje, sameček uskuteční všechny svoje plány, které si usmyslil a zmizí. Bohužel obrazové předávání informací je pro člověka důležitější než hory slov, nejdůležitější zůstane vždy jen ono ,,Na vlastní oči“. Dárek, který pak jako úlitbu předává takový propagátor paleolitu ,,oplodní“ pavoučí samičku nikoli prostřednictvím textu, ale především prostřednictvím barevného pečlivě a názorně nakresleného dárku.
Pro paleolitická etnika by nebylo prostě vůbec špatné, kdyby se na ně pohlíželo jen jako na podezřelé a necejchovali se do prokázání viny, nebo zde, do doby evidentního doložení shodné podoby společnosti, uměle vykonstruované Eduardem Štorchem pro pobavení čtenářů v první polovině dvacátého století.
Ve skutečnosti daleko více informací předává právě obrázek a nikoli text, pro propagaci a skutečné předávání informací musí dojít k harmonizaci mezi smyslem textu a obrazem. Jinak se taková dvojakost také stane mustrem, který zfosilizuje a po dlouhá desetiletí bude plnit svou roli jako součást kultury a vzdělání“.
Domnívám se, že propagace nových poznatků kolem paleolitu směrem k široké veřejnosti musela být pro určité generace prehistoriků velice deprimující, protože se spoléhaly na verbální stránku odborné informace a klasický konzervativní a rezervovaný muzejnicko-sdělovací přístup jenž byl z mnoha důvodů prakticky neúčinný. Nicméně jsem tyto prehistoriky obdivoval a obdivuji je dodnes. Energie s jakou se vrhali do nových a nových projektů byla záviděníhodná. Na druhé straně se vlastně vůbec nezajímali o účinnost svých prací, možná díky tomu, že se těšili ve svém oboru úctě a uznání od ostatních odborníků a byli od praktického světa a jeho všedních zákonů příliš vzdáleni.
Perona a teorie tvůrčí exploze a lidské revoluce.
Když se dnes ve světě někdy mluví o lidské revoluci či tvůrčí explozi (Svoboda, Čas lovců, 1999) v mladém paleolitu je nutné kriticky zapracovat do takové koncepce upřesňující příslušné statistiky, pak vše vypadá poněkud odlišně. Když si prohlížíme hromady mladopaleolitických výtvarných předmětů a srovnáváme je se středopaleolitickou ,,prázdnotou“ pak jistě musíme souhlasit s koncepcí kulturní revoluce (avšak zúžené především na oblast Evropy). Naprosto jiná situace nastane, pokud začneme členit časové epochy na jednotlivé civilizace a kultury a kulturní okruhy.
Označení pro mladopaleolitickou revoluci se týkají evropské a maltskobureťské oblasti a nástup onoho fenoménu se datuje asi od 37 000-(40 000?) let, především však teprve od dat 33 000-32 000 let. Spadá sem řemeslné zpracovávání kostí, objevují se šídlovité nástroje, a předměty, které mohly sloužit jako přišité nebo zavěšené ozdoby. Objevují se dekorace, posléze sošky zvířat a lidí a ještě daleko později (v následující epoše střední fáze mladého paleolitu) především sošky žen. Objevují se kresby zvířat. Vše je však přísně vázáno na určitá časová období a na určité kultury nebo subkultury. Když vidíme mladý paleolit jako celek může nám to opravdu připomínat přehršel úžasných uměleckých a užitkových předmětů, v reále je nejčastěji každá kultura na něco úzce zaměřená a většina z onoho bombastického celku na té které jednotlivé lokalitě chybí. A obecně vzato, kdybych se měl rozpovídat co všechno chybí i na té nejbohatší mladopaleolitické lokalitě pak by to bylo velké povídání. Ale to se týká i celých kultur. Například absolutně chybí umění jako záznam a dokument, který předvádí lov, popisuje život v táboře, na výpravách, ukazuje obřady, svatby a rituály. Jedná se tedy spíš o otevření určitých skulinek. Navíc tento materiál známe jen proto, protože byl proveden v dochovatelném materiálu jako je kost a slonovina. Tomu odpovídá i rozvoj rydlovitých nástrojů, které především slouží k opracování tvrdých materiálů. Počítá se, že se předtím zpracovávalo především dřevo a kůže. Sáhnutí po organickém materiálu jako je kost a slonovina mohla být věcí prolomení určité stávající mytologie a také v archeologickém materiálu vidíme zpracovávání kosti v normální hroty mladopaleolitického typu v jižní Africe s datací 60 000 let, a u nás v Evropě v Lebenstadtu (střední paleolit). Spíš bych viděl mladý paleolit jako daleko otevřenější kulturu k užívání kostěných materiálů za dočasných příznivých mytologicko-kulturních podmínek pro vznik určitých několika dočasných typů dochovatelných artefaktů. Fakt poměrně masové plavby lidí do Austrálie před 60 000 roky zase ukazuje, že život paleoetnik byl rozhodně plný solidní a spolehlivé techniky, která zde musela být již dlouhou dobu přítomná a která přitom měla zcela nedochovatelný charakter.
Potíž lidské revoluce nastává i u srovnání s Murdockovým seznamem. Barviva, oheň a několik dalších archeologicky podložených nálezů často stářím daleko převyšujících oněch zaokrouhlených 40 000 let a naprosto neodbytně nás upozorňuje na nutnost počítat s typicky lidskou tvořivostí u nesrovnatelně starších etnik. Je zde snaha držet všechny trumfy v rukách pro moderního evropského sapienta nebo alespoň pro moderního sapienta, ale to nejde. Jedná se o nepochopení charakteru a povahy archeologického materiálu. Spíš je tato oblast více materiálem pro psychologické studie, které by se zabývaly konfrontací různých lidí sledující různý mrtvý archeologický materiál a v různém stupni chybění (podvědomé trauma z neúplnosti archeologického materiálu). Nejsem si zdaleka jist, že v tomto bodě nám archeologií předložený materiál je opravdu svědkem základní přeměny tehdejších lidí, nebo a to se mi jeví jako daleko pravděpodobnější, že předložený materiál jen demonstruje jen fakt, že je jen archeologickým materiálem a nikoli kompletní etnografickou sbírkou.
Kdybychom postupovali přísně logicky a spravedlivě s tím, že našim úkolem je rozpoznat charaktery dávných paleoetnik, určitě bychom prvně použili etnografický materiál. Etnografický materiál ať sběrový nebo datový je ideálem, z kterého skutečně můžeme dané etnikum docela dobře pochopit. Je však nutné říci, že to u paleoetnik absolutně nejde. Musíme si přiznat, že takovou možnost nemáme, etnografický materiál k paleoetnikům dnes nikde neexistuje. My máme k dispozici jen a pouze archeologický materiál a jeho výpovědní hodnota je silně vymezena jeho archeologickou povahou, především procesem archeologizace, při kterém dochází k ukládání jen určitého materiálu do dané kulturní vrstvy a dále k jeho proměně vlivem fyzikálních, chemických a biologických procesů ve vrstvě. A to vše za předpokladu, že bude geologie příznivá a dá vůbec vzniknou kulturní vrstvě. Proto musíme k jednotlivým archeologickým lokalitám i paleoetnikám přistupovat vždy s určitou specifickou metodikou poznávání, která celou tuto danou situaci zohledňuje a zároveň vymezuje možnou míru našeho poznání.
U archeologického materiálu mladého paleolitu totiž nevidíme plošnou a časovou evoluční expanzi, ale spíš projevy propojení, člověka, mytologie a kultury. Tak například přeslavné jeskyní umění je lokálně omezené pouze na západní Evropu, napříč čtyřmi kulturami počínajíc aurignacienem a magdalenienem konče, ale nenajdeme je už ve stejné situaci například v Moravském krasu, kde byly na Moravě jak aurignaceini, gravettienci, tak madléni. A i obsahem a provedením nemůžeme potvrdit nějaký evoluční proces. Naopak nejstarší aurignaceinská jeskyň má precizní, nápadité a hotové kresby zvířat. A ačkoli madlénci pronikli až do střední Evropy tady do zdejších jeskyní složitě nelezli, aby je vyzdobili, přesto, jak dokládají malé předměty tzv. ,,mobilního umění“ byli stále schopnými umělci. Tady jakýkoliv jednoduchý evolucionalistický výklad padá stejně jako nějaká expanze kulturní revoluce, ale nabízí se jako průchozí zase výklad Jungovy spojitosti mytologie a kultury a Boasovi plurality.
Stejně tak zpracovávání kostí, broušení a vrtání se váže na mladý paleolit, ale také na přechodné kultury a tam na neandrtálci nesený chatelperonien (a na severskou populaci středního paleolitu - Lebenstedt). Nejsem jungista, ale když hledám v psychologii nějaké vysvětlení musím znovu všimnout Junga a jeho koncepce proměny mytologie a kultury, je to koncepce naopak daleko praktičtější. Z tohoto pohledu, pokud mytologie a víra jsou něčemu otevřeny, tak se to v kultuře objeví a když se poměry změní, může být jiný přístup tabu a v dané kultuře takové kulturní prvky přestávají plošně nebo úplně existovat. Tak počátek kulturní revoluce začínající provrtáváním kostí je podle aplikace Junga jen zaregistrováním změny mytologie a jako takové se mohou tyto změny objevovat i jindy a jinde a zase mohou zanikat. Najednou má vše logiku a můžeme hned volně mluvit, že v jižní Africe si neevropané dovolili také ještě ve středním paleolitu zpracovávat kost mladopaleolitickým způsobem. Asi se jim to prostě hodilo a změněná mytologie a víra to najednou umožňovaly. Stejně u severských populací středního paleolitu Evropy, kdy místní neandrtálci museli upřednostnit kost při nedosažitelnosti vhodného dřevěného materiálu, přestože jinde z Evropy takový přístup neregistrujeme. Stejně tak se dá vysvětlit omezení existence jeskyních maleb, ale i konec zvířecích figurek, ale i dočasnost stojících venuší i dočasnost prohnutých venuší na konci magdalenienu.
V historii prehistorie totiž vidíme snahu graduálně-evolucionalisticky vysvětlit například jeskyní umění, archeologický materiál je roztříděn podle řemeslné náročnosti, kdy měly být čmárance prsty nejstarší a postupně se kresba měla zdokonalovat. Přesnější datace naprosto zničily tento umělý systém a první aurignacienská jeskyň je rovnou profesionálním velkofilmem, který s nesmělými a neumělými začátky nemá pranic společného. A v teorii kulturní revoluce jde o tutéž situaci. Sošky obecně negradují, gravettienské sošky jsou vytvářeny podle určitých pravidel a mají i schopnost nést informace, pak však, tak jak přišly odcházejí. V následujícím magdalenienu už nenajdeme jedinou takovou sošku. Vidění, ženy se diametrálně změní a stane se z ní se mnoha případech jednoduchý piktogram. Žádný další rozvoj, žádné udržení skvělých tradic, žádná exploze prostě konec. Tedy ani žádná kulturní revoluce jen prosté přijímání kulturních změn na podkladě změny víry a mytologie.
Někteří prehistorikové odkázáni na dochovaný archeologický materiál by v něm rádi spatřovali doklad velkých událostí a měli by ho rádi pevně ve svých rukou, ale uvedené faktické nesrovnalosti spíš nahrávají Jungově představě propojení člověka, mytologie, kultury a také představě o Jungově individuaci, nikoli však u jedince, ale rovnou u řady kultur. Mluvil bych zde tedy o objevení některých společných individuačních prvků. Řada těchto ,,novot“ ale není u madlénu, solutrénu a gravettienu nic překvapivého a revolučního, protože prostě opakuje některé prvky už jejich prostým přijetím od předchozích kultur. A že je aurignacien nebo schatelperonien v mnohém novátorský? Musí být musí se odlišovat od jiných kultur tak jak se jedinec odlišuje od ostatních ve skupině. Odlišuje se procesem Jungem nazvaným individuací, je to určitý ekvivalent náhlého výskytu od Goulda…
U kritického myšlení je uváděno varování, před úsudkem, který vychází z omezení jedné nebo dvou oblastí, je to totiž přímo ,,řeknutí si" o mylný závěr (náhodné podobnosti). Kritické hodnocení nás učí, že je třeba sledovat daleko více souvislostí, abychom mohli najít skutečné příčiny dějů (podstatu).
V této práci se nevěnuji ani střednímu paleolitu ani neandrtálcům, ale bez určitého zájmu o tato etnika se neobejdeme, protože nám chybí porovnání a dokonce, někteří archeologové sledují typy a vlivy u kamenné industrie gravettienců jak u některých přechodných kultur možná nesenými neandrtálci, tak také jejich další vzory vedoucí přímo do ještě starších kultur nesených tradičně neandrtálci.
Mne osobně zaujalo střídání teplot, jeho dopad na ekologickou situaci, a dnes už víme, že tak jak je negativní a přímo katastrofické ochlazení na ekologii může mít úplně stejný devastující dopad i oteplení.
Myslím si že nelze vyloučit, že velký zlom, jakým je otevření se zpracovávání dochovatelných velmi tvrdých materiálů mohl mít souvislost s novým prvkem, který se skutečně možná poprvé objevuje asi před 40 000 roky. Jedná se o úplně nový fenomén ,,kultura severského typu – arktická kultura. Všichni žijeme v symbolizmu neandrtálců spojovaných s mrazivým podnebí Jiří Svoboda se rozepisuje: …,,Tradičně se předpokládá, že neandrtálci přežili podstatné změny evropského klimatu, včetně nejchladnějších a nejsušších extrémů….Antropologové se pokoušejí prokázat vliv teplotních stresů na tělesný systém…Diskusi vyvolával svým tvarem neandrtálský nos, zřetelně větší a výrazně vystupující. První vysvětlení bylo jednoduché – velký prostor nosu je adaptace na chladný vzduch, který je v blízkosti mozku nutno co nejvíce ohřát. Pak se objevili námitky: dnešní africké populace mají nosy nízké a široké, aby dobře udržely teplo a vlhkost, a neandrtálský nos by tedy spíše teplo vypouštěl do okolí. I tady se však našlo vysvětlení. Podle E. Trinkause představuje paradoxně větší nebezpečí přehřátí při práci než podchlazení: Když se přehřejete, potíte se. Když pot zmrzne, pak je opravdu zle.“ (Svoboda 1999, str 68) Ale Jiří Svoboda konfrontuje spekulace o fyziologii neandrtálců s archeologickou realitou: ,,Neandrtálci jsou respektive euroasijskou formou adaptovanou na podmínky mírného pásu až po 52 stupeň severní šířky. Nejhustší výskyt jejich stop tvoří skupina nalezišť v jihozápadní Francii, menší skupiny leží ve Španělsku, v belgicko-porýnském prostoru, ve středním Podunají (včetně Moravy), v Chorvatsku, ve střední Itálii, na Krymu a ve východním Středomoří. Ojedinělé lokality zasahují do severní Afriky, severního Iráku a do Uzbekistánu a snad až na Altaj(neandrtaloidní zuby a altajských jeskyních)…Archeolog se ovšem znovu vrací k mapě neandrtálských sídlišť a k tabulkám jejich chronologického rozšíření. A začne pochybovat, zda neandrtálci opravdu žili v extrémně studených podmínkách. Objevili se totiž v Euroasii za teplého intergaciálního klimatu a vyvíjeli se zejména na počátku glaciálu, ještě stále v době poměrně teplých oscilací. Když glaciál dospěl asi před 60 000 lety do svého prvého chladného maxima a kontinentální ledovec se posunul hluboko k jihu, mizí i stopy neandrtálců z ohrožených oblastí, zejména ze střední Evropy, zatímco Přední východ právě v této době zaznamenává příliv neandrtálské populace (Kebara, Amud). Rovněž poměrně příznivé území jihozápadní Francie mohlo v době glaciálního maxima představovat klimatické refugium.“ (Svoboda, 1999, 67-69)
Když jsem pro Luďka Seitela kdysi připravoval několik ,,rekonstrukcí“ neandrtálců z historie jeskyně Kůlny (velikostí je to však nikoli kůlna, ale ale obrovský hangár) v Moravském krasu, dověděl jsem se, že na konci středního paleolitu na konci micoquienu byly v kulturní neandrtálské vrstvě staré 40 000 let, nejčetnějí zbytky sobů. a dalším četným zvířetem byl vlk. Docent Valoch mi ústně sdělil, že toto období bylo velmi chladné a v půdě tehdejšího okolí jeskyně můžeme očekávat permafrost. Byla to první opravdová severská kultura? Co je to vlastně severská kultura? Moderní člověk v Asii stejně jako neandrtálec ji nedokázal vytvořit statisíce let a dokonce spíš se dokázal plavit přes otevřené moře do Austrálie, než aby osídloval sever. Zajímavé je i vysoké množství vlčích kostí v Kůlně, přemýšlím nad tím, proč se zde vyskytuje tolik vlčích kostí, zda jsou to všechno skutečně úlovky. Etnografie totiž je na severská etnika, která tvoří jen společenství lidí skutečně skoupá. Jsou to nepočetné příklady vzájemné vazby člověka a štědrého zdroje potravy – například moře s rybami, mořskými savci a ptáky, nebo určité partie tajgy se zvěří lesa provázané rybnými potoky.
Daleko nejrozšířenější jsou však severská etnika žijící jako společenství živočišných druhů a to člověk a pes, nebo člověk a sob. Vypadá, že právě to sledujeme v pavlovienu a v Mezinu s psovitými šelmami a provázanost člověka a soba v magdalenienu.
Ačkoli jako výtvarník bych řekl, že to jsou zatím jen neurčité skici, na druhé straně bych přidal – skici velice zajímavého modelu, kdy zároveň sleduje jak proměnu archeologiského materiálu před, během a po přechodných kulturách, tak jejich souvislost s klimatickými podmínkami i jejich případné propojení či nepropojení s dalšími tvory.
Soužití se zvířaty totiž mohlo radikálně změnit život lidí, jejich hodnoty a možnosti, mytologii, otevřít prostory novým projevům a také dostat lidi tak daleko na sever, kdy jediným materiálem pro vyřezávání z matérie jako projev kratochvíle bude možné opravdu sáhnout jen po parohu, kosti a slonovině a kam zapadá i další archeologická situace v německém středopaleolitickém Lebenstedtu (kde byly objevili kostěné broušené hroty /Svoboda 1999/) . To jsou všechno zatím jen spekulace, ale alespoň tato spekulace se nepohybuje na úrovni nápadů, které se tlučou s daty kulturní revoluce a dobytí Austrálie pomocí techniky, konstrukce a řemesla, které ještě nemá vlastně existovat, a ani nemusím zapírat mladopaleolitické předměty v chatelperronienu, ani je nemusím vysvětlovat kotrmelci, a nebo zatajovat, že přivandrovalí sapienti z Předního východu tam ani nikde po cestě za sebou nezanechávali hory umění, skalní malby, provrtané předměty či drobné sošky! Sapienti z redukcionalistického pohledu archeologického materiálu přišli do Evropy jako barbaři bez umění jen s technikou mladopaleolitickou technologií štípání kamene pro dnes rozšířenou symbolickou fikci uměnímilovného sapienta nemáme plošnější archeologické doklady. (U obou stran však existují archeologicky izolované výjimky u afrického člověka středního paleolitu je to snad korálek ze skořápky pštrosího vejce a kostěné hroty a u lidí ze středního paleolitu Evropy je to uměle vytvořené geometrické držadélko nástroje, také kostěné hroty a rotační vrhací tyče a balistické oštěpy.)
Naopak víme, že neandrtálci měli zájem o barviva. Myslím si, že takovou skutečně hodnotnou nápovědou je samotná archeologie, kdy mladopaleolitická (spientní) technologie štípání úštěpů z jádra je konfrontována z domácí (neandrtálskou) velice složitou levalloiskou technikou a vzniká něco úplně nového jako je bohunicienská technologie, jejího nositele však archeologie nikdy nenašla.
Počínání některých prehistoriků hned vše vysvětlit evolucí (například termínem ,,dovršení lidské evoluce“ ke gravettienu – Svoboda, 1999) je jako snaha použít zaklínadlo budící pocit vědeckosti. Je to možná dost podobné jako když mi vyprávěl Jan Jelínek jak si Australci každičký škrábanec zafašují hromadou fášku, jen aby vypadali civilizovaně.
Můj kritický pohled na mnohé předváděné evidentně přestřelené evolucionalistické snahy není věcí odmítání evoluce jako naprosto reálného, ale i velmi komplikovaného a složitého reálného biologického procesu, ale jsem velmi opatrný a krajně podezřívaví ke snaze některých prehistoriků najít prvoplánové jednoduchounké a lehce ,,pochopitelné“ a hlavně obecně známé řešení.
Snahy některých prehistoriků o vysvětlení jevů evolucí v oblasti dochovatelných archeologických materiálů, bych někdy spíš přirovnal k dokazování, že železo vzniklo tavbou tím, že okolním železným předmětům měří teplotu a chtějí tak najít přímou souvislost z jejich někdejší teplotou v kovářově výhni.
V rámci umění gavettienu je myslím dost problém mluvit o nějaké kulturní revoluci i přes relativně velké množství figurek, protože pro zpracování persony jsme z figur měli k dispozici vlastně jen několik málo druhů sošek. Vše je vyráběno v jediném statickém prezentačním proudu, neexistují figury ,,z jiného těsta“ jiné charakteristiky a polohy. Neznáme sošky pracujících lidí, bavících se lidí, lovících lidí, lidí zpracovávajících úlovek, modlících se lidí – nic takového, chybí úplně dětské figury, miminka a pořádně i muži a předměty. Pro personu gravettienu jsme měli k dispozici vlastně jen něco málo drobtů po velké tušené hostině, ty představovala právě oblast venuší a hrobů, kdyby nebyly venuše měli by jsme pořádné problémy, a pro stanovení přímé persony u ostatních kultur mladého paleolitu nám tyto pořádné problémy zůstaly dál. Vlastně jsme přímou vizuální personu pro gravettien realizovali jen tak tak. A dokonce ani pro ,,revoluční mladopaleolitický “ aurignacien ani pro magdalenien ani pro solutrén nikdy nezjistíme přímou personu. V této souvislosti proto slovo revoluce považuji za značně přestřelené a objektivně nekorektní, jen se prostě daná kultura v některé úzké oblasti něčemu vzácně trochu pootevřela a dovolila nám se tak k ní určitým reálným způsobem přiblížit (byla pro nás laskavě a vzácně transparentní!).