,,Ženy podle něj (lékař a psycholog Leonard Sax) spatřují barvy, které muži nevidí, a slyší zvuky, které mužům unikají. Muži lépe vnímají pohyb. Již krátce po narození se chlapci více zajímají o pohybující se předměty. Když povyrostou, hrají si s autíčky a jinými pohyblivými hračkami, zatímco dívky dávají přednost barevným panenkám. Dívky lépe také slyší některé zvuky.... ....Vysvětlením je podle Saxe historický vývoj člověka. Ženy si lépe pamatovaly barvy a strukturu jedovatých rostlin a mohly varovat ostatní. Muži si všímali všeho co se hýbalo. Oba způsoby vnímání se doplňovaly, žádný nebyl nadřazený." (100 +1zahraničních zajímavostí, 8/2005, str6)
I k nám do tisku proniklo uvažování stylu ,,a je to", které nás učí spokojit se s jediným pohledem, jediným možným řešením, neklást si otázky a být s věcí rychle hotov. K tomu se náramně hodí ,,evoluční psychologie". Ve skutečnosti, pokud je skladba rozdílného vnímání muže a ženy opravdu reálná, musíme se za prvé zeptat, jestli obdobně tomu není tak náhodou i u ostatních tvorů. Rozdíly ve vývoji mozku totiž ovlivňují mužské a ženské hormony během vývoje jedince a zcela identické hormony mají i ostatní savci. Teprve po té, co bychom zjistili lidskou výlučnost, bychom mohli uvažovat tak jako Sax. A to by také nebylo dobře, protože nevíme zda byla dříve slepice nebo vejce. Sax nás tlačí vidět rozdíly, jako následek diferenčního tlaku v pozorování okolí, nebo už vlastně mluví o využití následků geneticko-organické predispozice? Evoluční psychologie se stala štítem za kterým se schovává nedotažený výzkum a sám štít je pomalován hloupými jednosměrnými hesly.
Přítele inženýra Víta Langa zaujal článek tvrdě a otevřeně kritizující sociobiologiii a evoluční psychologii antropologa Rogera N. Lancastera (Lancaster, 2004) profesora a ředitele kulturních studií z George Mason University v USA a tak jej celý přeložil. Ing. Vít Lang se domníval, že materiál je natolik závažný, že se sním musím seznámit a musím ho do knihy o personě určitě zapracovat.
Vybral jsem tedy určité citace, z nich některé velmi upomínají určité předchozí pasáže z ,,Persony“, například Lancasterovi postřehy o vědě… ,,…věda je utlačována ideologií, bere na sebe formu lidských legend…“ …(srovnej Junga a jeho koncepci o novodobé mytologii) a za této situace ve vědě…" ,,... pak vědecké studie v oblasti antropologie si většinou nevšimnou ,,slona v obýváku“.“
Lancaster se především svoji kritikou orientuje na ty oblasti zabývající se člověkem, které mají zájem o oblast lidského genomu. Píše… ,,v úzké návaznosti na to (na výzkum lidského genomu) jsou šířeny v denících a týdenících všudypřítomné historky evoluční psychologie uváděné bez odbornosti a bez upozornění na jejich omezenou platnost. Tento nový bioredukcionismus, který nyní převládá jak na akademické půdě, tak mezi veřejností…“
..Lancaster tedy rozšiřuje náš slovník o nové výrazy jako bioredukcionismus, biomytologie, genománie, evoluční show. Vytýká přílišnou a nerealistickou orientaci na genetiku u sociobiologie a evoluční psychologie, od které tyto obory zcela nerealisticky očekávají to, co nemohou ve skutečnosti dostat… ,,Na titulních stranách se hlásí nové objevy a tyto závěry jsou pak potichu odvolány na straně 19 – pokud byly odvolány vůbec, když se v následujících studiích nepodařilo zopakovat výsledky ze studií původních.“
Dále Lancaster vytýká evoluční psychologii, některé závěry o genetické předurčenosti sexuální orientace a to v souvislosti se způsobem označování, co je a není přirozené. Lancaster vidí bioredukcionalismus jako způsob podpory určitých politických požadavků v americké společnosti.
Osobně se nemohu ubránit pocitu, že společnost (rozuměj určitá zájmová část společnosti) určitým způsobem požaduje, aby ze strany vědy dostala klasického požehnání, přesně v duchu novomytologické koncepce Carla Gustava Junga o vědě, která dnes nahrazuje původní roli náboženství. A některé obory v určitých oblastech to tak opravdu dělají. Jungova práce vidí však společnost bílých z nadhledu, proto je analýza takových vztahů tak přesná, z textu je však vidět, že Lancaster zcela evidentně tuto Jungovu koncepci nezná.
Lancasterova kritika je velice otevřená a na naše poměry nezvyklá, z naší perspektivy, kdy jsme ještě pořádně nezareagovali na práce Loranze a Morise z šedesátých let a moderní evoluční psychologie je spíš nové naprosto neznámé a nerozbalené zboží v regále, může taková kritika způsobit nedůvěru k základním pracím na tomto poli a to naprosto zbytečně. Evoluční psychologie nemůže stát jen na výzkumu genomu a ani programově nestojí a ani nás nic nenutí abychom takovou extrémní pozici brali za svou. Stejně tak je to se sociobiologií, ani tady není všelékem genetika, ale je nepochybně u živého tvora jednou z velmi determinujících reálií, stejně jako následné organické příčiny chování, či jiné vnější či složité vnitřní individuální vlivy.
Vysvětlování příčin chování v biologii či psychologii a hledání příčin až do oblasti neurologie, biochemie, biofyziky či genetiky je zcela přirozené a žádané, jak však uvádí Fraňková a Bičík (1999), ale je zatím vzácné.
Držení se kritického hodnocení a propojování mezi jednotlivými obory je jistě důležitým kontrolním momentem, který dělá vědu vědou a drží ji v jejich mezích. V momentě, kdy se někteří výzkumníci přespříliš zaměří z ekonomických, sociálních, individuálních, náboženských důvodů či pod vlivem kulturního zastínění na jen na určitou oblast, jakou je v tomto případě genetika, stanou se tak spíše politicko-ekonomickými propagátory určitého záměru a jejich zveřejňované práce se stanou výkladní skříní mířící někam ke genovému inženýrství a v reále udržují zájem o určité oblasti, kam jsou dnes vkládány velké peníze a zpětně se také očekává odpovídající finanční zisk. Této komerční a zájmové atmosféře kolem genomu u nás zatím tak nerozumíme a je nám ve skutečnosti vzdálená. A vůbec přitom opravdu nemusí jít o skutečnou snahu ovládnout genom, stačí jen, že v duchu novodobé mytologie se před nás postaví daleká perspektiva ,,Nebe na zemi", kdy všechny problémy, nemoci i stáří odstraní genetika. Jde možná jen o samu ,,náboženskou naději", která společnost sjednotí ve víře společného očekávání šťastných zítřků. Společnost se tak uklidní a bude pracovat co nejklidněji, aby se přiblížil její vytoužený sen, dnes tušený kdesi na vzdáleném horizontu ,,šťastných zítřků lidstva". V Jungově slovníku to znamená, že by šlo takové chování kolem genetiky - určité moderní vědy označit jako novodobou mytologii (Duše moderního člověka).
Skoro jsem měl pocit, že Lancaster přisuzuje evoluční psychologii a sociobiologii ulétnutí některých vědců až tak daleko, že by nápravou mohlo být jen úplné zlikvidování sociobiologie a evoluční psychologie, ale to byl můj subjektivní pocit. Připadne mi to však podobně absurdní jako tentýž problém léčit tak, že odstraníme společnost. Možná můj pocit z Lancasterova článku je umocněný tím, že Lancaster nevěděl jak celou věc napravit a příčiny úletu neviděl v absenci kritického hodnocení, ba ani v systému financování, které nutí vědní obory odklonu od kritického hodnocení.
Odklon od složitého, mnohaúrovňového kritického myšlení, je vždy lákavý, protože to samo je příliš složité a pro většinu lidí nekontrolovatelné, zjednodušené myšlení nahrazující kritické myšlení však vždy jednoznačně vede k příklonu k myšlení heuristickému a dílčímu zpracování některých jednoduchých konstrukcí. Ty jsou pak vydávány za myšlenkové konstrukce rovnocenné kritickému hodnocení, nebo ještě hůře za dokonalejší a to s důrazem na použití drahých analytických měření a přístrojů. Tedy přeorientování složitého světa vědy na jednoduchý pro laiky uchopitelný model, navíc podpořený nevyslovenou úvahou že, když to bylo tak drahé tak to určitě musí být pravda.
Důležité zde u heuristického myšlení je, že je model jednoduchý a laik ho rychle pochopí a po té, co jej pochopí, může mu dát svoji podporu a své peníze, to je často stav současné politiky vedené mnohými vědeckými institucemi, protože takto jsou jejich záměry daleko snadněji financovány ze strany, těch, kteří by složitým vědeckým pracím neporozuměly pro svoji neodbornost.
Je to opravdu potíž, když toto postihuje i základní výzkum a negativní vlivy se promítají ve velkém do nově se formujících oborů.
Když přemítám nad Lancasterovou kritikou, uvažuji také o možnosti, že tady nebo v jiných podobných kritikách existuje určitý společný jmenovatel a tím je faktor evoluce. Jak evoluční psychologie, tak sociobiologie totiž někdy skutečně pracují s úplnou samozřejmostí s evolucí jako s faktem, proto ten, kdo dodnes neuznává evoluci může skutečně velice striktně tyto obory odmítat. Ale stejně důvod k zastávání tak radikálně negativního postoje může tkvět v rivalství mezi obory, mezi fakultami, ústavy a podobně.
Profesor Jan Jelínek v takových případech říkával, ptejte se vždy, co je za tím článkem? Kdo ho vydal? Kdo ho financoval? Kdo ho podporoval? Známe pozadí celého příběhu?