Dylan Evans ve své publikaci Evoluční psychologie vysvětluje vznik logiky jako vedlejší produkt modulu původně sloužícího k odhalování přestupků a podvodů. Evans se opírá o tvrzení Cosmidesové a Tobobyho, kdy určité konkrétní důkazy poskytuje Wasonův psychologický test. Watsonův test spočívá v tom, že ryze abstraktní úloha je daleko úspěšněji řešena, když se změnilo zadání úkolu na konkrétní úkol, vedoucí k odhalení přestupku nebo podvodu. Většina nesprávných výsledků se pak změnila na správné výsledky.
,,Skutečnost, že vyřešení stejného logického problému je v jednom kontextu snadné a v druhém obtížné, naznačuje, že mysl není jediným mnohaúčelovým zařízením, ale spíše souborem jednoúčelových mechanismů.“
Uvádí Evans a dále informuje.
,,Cosmidesová a Tooby uskutečnili množství kontrolních testů, jimž eliminovali jiné hypotézy. Zjistili, že lidé snadno test zvládnou jen tehdy, když je zarámován v kontextu situace, za niž dochází k podvádění či přestupkům. Jestliže se tedy naše schopnost deduktivního uvažování vyvinula proto, aby nám pomáhala odhalovat podvody a umožnila lepší dozor nad plněním sociálních smluv, potommůžeme předpokládat, že deduktivní uvažování pro nás bude snažší užívat v kontextu odhalování podvodů než v jiných kontextech.“
Samozřejmě si nejsem tak zcela jist, že takový modul vznikl jako adaptace, mohl také vzniknou jako naprosto náhodná mutace v zcela nevhodném prostředí, která jen náhodou našla využití až po nějakém čase při změně podmínek. Z daného textu také nevyplývá jak se Cosmidesová a Toby postavili k obecné vlastnosti mozku dát cokoli do vzájemné souvislosti, jak ukazují pokusy s lidmi, které mají operativně odděleny hemisféry. Navíc je známo, že citová vazba s řešením úkolu je povzbudivou silou (přímá sociální vazba). Určitě by bylo také zajímavé sledovat na CT tomografu, jak a zda pracuje odlišně mozek na Vasonových úlohách, ve srovnání s jinými citově zabarvenými úlohami.
Jedná se mi o kritický pohled, kdy se plně ztotožňuji s Stehepenem Jay Gouldem, který podezřívá evoluční psychology se sklonu věřit, že všechno je adaptace (pan-adaptacionismus) a domnívá se, že mnohé vysvětlující mechanismy jsou pouhými vedlejšími účinky, jimž Gould říká ,,spanderely“(architektonickými dekoracemi klenby).
Nicméně to jsou jen nesrovnalosti s vnitřním pochopením vzniku a příčin fungování daného mechanismu, ale nijak nezpochybňují fungující a vnější ověřitelnou stranu umění CNS odhalovat podvodníky a myšlenkový náskok nad ostatními orientacemi podob zadání. Proti výkladu evoluční psychologie, že jde o nějakou sociální adaptaci člověka během jeho zespolečenštění, hraje základní roli fakt, že mozek sám, každá jeho hemisféra zvlášť je uzpůsobena dát cokoli do logického celku, a jde jim to tím lépe, čím jsou dané souvislosti směrem k řešiteli citově propojenější. Logika, či zdánlivá logika je velmi starou funkcí mozku a tvářit se, že se objevila až s člověkem je zoufalostí připomínající teorii nultého předka. Ostatně, abychom mohli abstraktně myslet, musíme si vždy najít nějaký konkrétní příklad, na kterém si situaci modelujeme. Taková konkrétní představa nám umožní stanovit určitou modelovou situaci, kterých potřebujeme pro kritické posuzování velké množství a to, jak záměrně řazených, tak pro kontrolu i náhodně vybraných. Abstraktní myšlení je ve skutečnosti redukováno jen na určité oblasti, v reále je řada abstraktních problému vlastně velmi konkrétních. Jako lidé máme vždy s ryze abstraktním myšlením potíže, a mnohé řešení jsou bez názorného zobecnění konkrétním příkladem neřešitelné či vůbec neuchopitelné. Dalším prvkem jsou emoce a záhadno spojené s pocitem ohrožení, to nás činí citově zainteresovanými, a to znamená, že náš výkon v oblasti duševních schopností může prudce stoupat už jen proto, že jsme zvýšili svoji pozornost. Nejsem si tedy jist, zda názornost v oblasti kriminalistiky je výdobytkem evolučního procesu, možná skutečně je, ale dovedu si představit, že nevšední otevření se vnímavosti kolem podvodů a zločinů skutečně existuje vlivem přirozenějších mechanismů.
Docela pak dává smysl veliká obliba klasických detektivek Erkyla Poarota či Scherloka Holmese. A vidíme, že není třeba ani pátrat po neznámém pachateli, člověk může od začátku znát pachatele a jen je nadšen s prezentovaným odhalovacím postupem myšlenkové dedukce, jako například u slavného televizního poručíka Colomba. A vůbec nevadí, že příběh není akční.
Mně osobně tyto informace kolem výjimečnosti modulu odhalování obzvláště zaujaly, protože moje první seznámení s gravettienem jde označit nejspíše jako klasickou detektivní práci a také jsem si toho byl tehdy na konci 80. let okamžitě vědom.
Moje zadání práce na komixovém seriálu pro čtenáře někdejšího časopisu ochranářů přírody mě vedlo z Prahy rovnou do Brna do pracovišť Anthroposu, kde za doprovodu archeologa Martina Olivy jsem byl uveden do velkého archeologického depozitáře. Tady jsem čekal hromady kostěných spon od vest a kamenné špičky oštěpů, které Zdeněk Burian vždy a tak hojně kreslil, že jde mluvit o určité konkrétní uniformě. Ale tady jsem zažil okamžitě opravdový šok. Velký depozitář je velká místnost plná skleněných stolů a vitrín s archeologickými artefakty, vše je přehledné a jako na dlani. Žádné spony a žádné kamenné velké hroty Burianem přisouzených tvarů. Zato zde byly hojné kostěné nebo slonovinové velmi dlouhé hroty, byly zde také četné dlouhé lopatky s kulatými rukojetěmi, kostěná šídla, a spousta dalších praktických a uměleckých předmětů, které jsem do té doby neznal. Zde vystavené kamenné nástroje nepřipomínaly kamenné hroty Burianových zbraní, ty zde vystavené měly svoji přísnou kulturní a typologickou specifikaci a hned mi bylo jasné, že bez delšího studia těchto materiálů není možné vůbec cokoli řešit, pokud by si člověk nechtěl úplně vymýšlet. Jestliže poručík Colombo vždycky našel tu svoji maličkost, která mu nějak nedávala smysl, tady neodpovídalo Burianovým obrazům nic. Burianovi lovci mamutů mnoho nešili, měli jen jakési cáry, ale často s hrubými vestami, precizní a pracné na nich byly Burianovi všudypřítomné spony. Realita byla opačná nejčastějším reálným archeologickým materiálem byla šídla a všelijaké kostěné a slonovinové bodce. To všechno na mě bylo trochu moc, věděl jsem, že Burianovi obrazy s paleontologickou tématikou mají mnohdy značné problémy s kritickým uvažováním a s vedoucím Anthroposu osteologem a paleontologem Luďkem Seitlem jsme občas na nějaký problém narazili, jako například blánu u Edaphosaura stále napjatou mezi pevnými kostěnými výrůstky páteře. Fyziologický nesmysl na souši, kde řádí větry. Kůže ale není guma, nemohla by být stále napjatá, leda prověšená a napínala by se až v mezních pohybech při prohnutí páteře. A nebo by zde nebyla vůbec a celý kostěný aparát na zádech by sloužil jako kaskaněty nebo hudební dřívka tak, že by plaz prudce prohýbal páteř hlavou dozadu a nahoru, jak to s oblibou dělají leguáni a tak chřestil svoji četnou výbavou po svém teritoriu předvádějíc se ostatním. Ale to byla jen špička ledovce. Burianův Brachiosaurus ve vysokém vodním sloupci jdoucí po dně vody s vystrčenou hlavičkou na hladinu by se prostě utopil, protože by mu v takové hloubce na plíce tlačila váha několika lokomotiv. Trilobiti nerespektovali jím vlastní stopu nazývanou Crusiana atd.
Tohle všechno jsem v roce 1988 dobře věděl, už v roce 84 jsem napsal rukopis k ,,Základům rekonstrukce pravěkého života". Ale o rekonstrukce kultur dávných lidí jsem se do té doby nezajímal. Takže se mně vůbec nelíbilo, co mně Martin Oliva říká. Navíc Martin Oliva podtrhl, že Zdeněk Burian se svými poradci vůbec nerespektoval konkrétní lokality. Zobrazené prostředí vůbec nikdy neodpovídá krajině v které se archeologická naleziště nacházela a z toho Martin Oliva vyvozoval, že se Burian vůbec nezajímal o někdejší reálná sídliště a o jejich skutečnou, archeologicky podloženou situaci. Zmateně jsem odcházel a ztotožněn s osobou poručíka Colomba jako jediné jistoty, jsem zašel za docentem Klímem a na Archeolgický ústav, abych si onu ,,maličkost“ která neseděla ověřil z nezávislé strany.
Vůbec jsem docentu Klímovi neříkal o předchozích šetřeních a byl jsem zvědavý jestli zcela nezávisle na předchozí skutečnosti se posunu někam jinam, nebo zda bude výsledek stejný jako v Anthroposu. A Klíma jen zopakoval výsledky mého předchozího šetření, navíc přidal, že Burian nerespektoval ani obyčejné klimatické podmínky studeného podnebí a vůbec ho nezajímala skutečná a podložená vegetace a stejně tak neodpovídala ani zvířena.
Když jsem tehdy dělal svůj první komix o lovcích mamutů nebyl jsem schopen plně akceptovat tuto velkou změnu i když mi pomáhal už i Jiří Svoboda. Prostě v hlavě jsem měl fikci teplého prostředí, bronzová opálené polonahá těla. Sofferová, kritizovala moje oblečení jako příliš vypasované. Klíma se taktně a klidně chytal za hlavu, že jsem děj nezasadil do chladnějšího počasí a nedal lidem teplejší oděv.