Rekonstrukce– je znovuobnovení, znovuvytvoření, znovuoživení. Rekonstrukce je napodobenina původní podoby, iluze původního stavu. Do této kategorie patří například rekonstrukce budov podle původních plánů, ale také (v oblasti výjevů z minulosti) rekonstrukční metamorfózy - transformace.
Rekonstrukce výjevů z minulosti– je myšlenková (a následně verbální, plošná, prostorová, filmová či digitální) konstrukce napodobující někdejší život, podložená solidními informovanými domněnkami, odborně zpracovaná na základě kritického hodnocení (kritické hodnocení je soubor kritérií daný psychologií limitující vědeckou práci). Rekonstrukce výjevů z minulosti je racionální a co nejlogičtější a také co nejvěrohodnější ,,obraz“ (představa, napodobenina) minulosti s použitím všech možných pomůcek k dosažení co nejpravděpodobnějšího obrazu minulosti. Je to také napodobenina někdejšího dojmu-image již bychom získali, kdy by jsme navštívili někdejší lidi, to vše v určitém jasně vyhraněném koridoru možného. Předpokladem dané práce je kvalifikovaný přístup. To znamená, že jsme obeznámeni s procesy archeologizace, geologickými a půdními procesy, které ovlivnili stav současného archeologického materiálu a že rozumíme psychologii a jsme schopni zajistit nezkreslený a nestranný výzkum a posouzení někdejší kultury či určitých daných projevů dané kultury.
Rozlišujeme primární rekonstrukci a sekundární rekonstrukci. Primární rekonstrukce, jsou ty, které jsou jasně vymezeny archeologickým materiálem jejich konstrukce je jasná a pomocí kritického hodnocení jednoduše odvoditelná, tyto rekonstrukce se nazývají rekonstrukční metamorfózy (nebo transformace).
Složitější odvozené myšlenkové konstrukce, bez přímého či dostatečného archeologického podkladu (sekundární rekonstrukce) nazýváme rekonstrukčními napodobeninami. Některé rekonstrukce zůstávají některými znaky jak v oblasti rekonstrukčních transformací a některými znaky zase v oblasti rekonstrukčních napodobenin.
Příklon ke kritickému přístupu, písemné doložení myšlenkové konstrukce řadí rekonstrukce do světa vědy. Odklon od kritického hodnocení produkuje pseudorekonstrukce, které nejsou ničím jiným než produkt pavědy. Pro současnou vědeckou rekonstrukci je nutné akceptování mnoha dalších oborů a nesmírně důležité je jejich propojování.
Psychologie uvnitř rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné odhaluje zkreslující mechanismy, které nám automaticky brání kvalitně zpracovat paleolitický materiál. Těchto mechanismů bylo nalezeno téměř ke stovce a některé mají na nás tak silný vliv, že se tohoto vlivu nikdy nezbavíme úplně. Proto psychologové navrhují určité složité, velmi speciální a odborné postupy práce na rekonstrukcích, tak abychom se negativním vlivům dokázali vyhnout a mohli se v oblasti hodnocení a poznatků pomalu posouvat kupředu. Dnes je možné rekonstrukce tedy správně chápat, jako cestu k širším výsledkům, které leží teprve daleko před námi a které zatím ani neumíme produkovat a teprve připravujeme pro takovou práci půdu. Zatím tedy vědecké rekonstrukce budou velmi tématicky omezené, velmi zúžené na jednotlivá zpracovávaná základní tématika. Větší rekonstrukční celky v samotné rekonstrukční paleoetnologii jsou tedy dnes jen zkušebními modely a určitými pracovními sondami, než definitivnějším skutečně plně podloženým komplexem. Rekonstrukční paleoetnologie tak mění dosavadní chápání a obecné hodnocení rekonstrukce zcela zásadním způsobem. Rekonstrukční paleoetnologie může také prognostikovat. To díky skutečnosti, že hledá propojitelné cesty mezi jednotlivými obory snadno získává solidní velmi pravděpodobně správné teorie a metodiky, které ji dovolují získat data odhalující základní mechanismy a zákonitosti, ty se dají aplikovat jak na rekonstrukce tak i v oblasti prognostiky.
Obecná rekonstrukční paleoetnologie je důležité, aby jsme aktivně hledali takové archeologické a antropologické materiály, které prozrazují určité konkrétní informace o chování někdejšího etnika. Je to metodika segmentace, kdy se pro určitou danou kulturu a určité paleoetnikum hledají jednotlivé klíčové materiály, které mají potřebnou výpovědní hodnotu pro určitou konkrétní psychologickou vlastnost a schopnost či dokonce pro určité konkrétní kulturní řešení. Tyto jednotlivé materiály se dlouho analyticky zpracovávají izolovaně, aby se zabránilo připsání subjektivních prvků v chování a schopností zkoumané kultuře. Tato metoda je blíže popsaná ve Slovníku základních pojmů rekonstrukční paleoetnologie. Dále se provádí syntéza chování a popřípadě kulturních zvyklostí s možností určitého doplnění.
Důležitá hesla obecné rekonstrukční paleoetnologie jsou: klíčová lokalita, klíčový archeologický materiál, klíčový antropologický materiál, segmentace, analýza, syntéza.
V naší personě byl takovým klíčový materiálem gravettienský soubor popisných ženských sošek a materiál hrobů s dochovanými nášivkami. Materiál byl zpracován bez ohledu na to, že se jedná o dávný paleolitický materiál, pozornost byla při analýze věnována všem výpovědním aspektům tak, jako by se jednalo i o současné materiály. Vznikly tak kategorie střihů, účesů, pokrývek hlavy, ozdobných pásů a kategorie severského arktického oděvu. Odloučením od celkového dojmu naší obecné podvědomé představy-předpojatosti o paleolitu, tak nedošlo k zastření, které mohlo zamezit objektivní a jinak zcela jasné interpretace. Z pohledu již zpracované persony bylo pak možné znovu sledovat paleolitický materiál a hledat pak další klíčové materiály, které dokládají i v jiných oblastech severský způsob života, kdy je důležitým konstrukční, řemeslné a umělecké zpracování artefaktů.