Konkrétním úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je realizovat rekonstrukce ve třech naprosto jasně oddělených základních podobách a to jako rekonstrukční transformace-metamorfózy, dále jakorekonstrukční napodobeniny-imitace a konečně v podobě uměleckých kvalifikovaných volných představách.
Rekonstrukční metamorfózy-mají za úkol uměleckou formou přeměnit vybraný archeologický a antropologický materiál do snadno pochopitelné živé formy. Jedná se jen o převedení stylizovaného či skutečného, ale špatně čitelného neživého materiálu do dobře čitelné, živé a sugestivní nebo emotivní podoby. Úkolem je jak jasně ukázat spojitost dané rekonstrukce s původním materiálem, tak převést trauma z nedokonalého, zbytkového a časem poznamenaného nálezu do pozitivní pomocné akce. Rekonstrukční metamorfózy či transformace tak mají podpořit vznik mechanismu ,,nedokonalý archeologický materiál - rovná se - práce na jeho oživení". Rekonstrukční metamorfózy tak pracují proti ustrnutí-uvíznutí v archeologickém materiálu a jeho ,,traumatizující nehybnosti-neživosti" a vzniku jednostranného sběratelství artefaktů a kultu mrtvých artefaktů.
U mladého paleolitu, především u gravettienu, vzácně u magdalenienu a aurignacienu můžeme využívat rekonstrukčních metamorfóz k pochopení vzhledu někdejších lidí, k pochopení jejich vizáže, úpravy vlasů, oděvu a ozdob. Právě pro pochopení persony gravettienu byly použity rekonstrukční transformace sošek a hrobů. Některé rekonstrukční transformace jsou už na pomezí rekonstrukčních imitací, a to především jen některými částmi (například oděvy ze Sungiru). Stejně je možné rekonstrukční transformace zaměřit na obydlí, na výrobu předmětů, na technologie. Prvním krokem zde bylo však stanovení podoby gravettienců, protože různé práce pak už mohou vykonávat lidé s konkrétní autentickou vizáží.
U přechodných kultur a středního a starého paleolitu jsou rekonstrukční transformace realizovatelné jen k výrobě artefaktů, provozování ohnišť a podob lovu. Navíc se musí řešit výtvarně důležitý ale těžký úkol - neukázat dávné lidi, protože neznáme jejich skutečnou kulturní vizáž. Vznikl by tak naprosto nežádoucí nástřel spekulací. Proto bude nutné prezentovat dlouho jen čisté rek. metamorfózy, které ukáží činnost, ale ne tvůrce. Tyto práce budou seřazeny do cyklů, kde budou vyprávět svém tvůrci a vlastně nám obraz kulturní vizáže dávných předmladopaleolitických lidí bude vznikat až za pomoci nepřímé persony a dojmů z rek. metamorfóz.
Rekonstrukční metamorfózy se hodí používat vždy a všude a to nejen pro paleolit, ale i pro holocení kultury. Jen je nutné vždy zjistit výtvarný klíč někdejšího zobrazení člověka a jeho vizáže a vždy postupovat od nejednoduššího úkonu postupně k úkolům složitějším a nebát se častého opakování, to je součástí sugesce a prosazení se správných autentických vzorů do našeho podvědomí.
Variační šíře možností u transformací(různé možnosti výkladu) se zachycuje buď na jedné kompozici nebo na více kompozicích. Je přirozené, že další variace se objevují teprve během práce samé, proto je třeba začlenit ostatní možné variace alespoň do textu, který se vztahuje k rekonstrukcím a má zůstat dostupný (např. na internetu). U rekonstrukčních transformací by měly být variační možnosti podloženy jasným materiálem z jiných podobných nálezů téže kultury. Jinak bychom bez podložení mohli mluvit o rekonstrukční imitaci - tedy o jiné kategorii rekonstrukce.
V této publikaci se setkáváme především s těmito typy rekonstrukcí, ať u účesů, pokrývek hlavy nebo tělních ozdob.
Rekonstrukční transformace až imitace-je kombinovaná kompozice, která ve výchozím materiálu zahrnuje jeden celý objekt na němž jsou zcela jasně vidět určité kulturní předměty či jejich zbytky, jejichž původní podoba je snadno odvoditelná tak, jako u normální rekonstrukční transformace, ale s tím rozdílem, že jiná místa nenesou takové informace a musí být jen kvalifikovaně odhadnuta (například u vizáže a to nejlépe na základě nepřímé persony). Rekonstrukční napodobenina je tedy taková metamorfóza, kdy se výsledek jeví také jako logický a statisticky pravděpodobný, ale nemáme jej podložený ani jinými podobnými archeologickými nálezy dané kultury.
Takovou typickou prací v této publikaci je metamorfóza sungirského dětského dvojhrobu.
Rekonstrukční imitace-je kompozice, která u transformovaného objektu nemůže jednoznačněji představit takové řešení, které by bylo v dané kultuře dokladováno například v jiné podobné souvislosti, avšak doplnění je logické a statisticky pravděpodobné. I tady je možné otevřít určitou variační šíři možností. Například u vizáže se využívá již hotové rek. transformace odjinud - ze stejné kultury nebo materiálů z oblasti nepřímé persony. I rekonstrukční transformace musí postupovat od jednodušších úkolů k těm složitějším a to se vlastně bavíme stále jen o rekonstrukcích jediného artefaktu (např.účesu) či jediného komplexu artefaktů (např.celkové odění).
V Antroparku na internetových stránkách Akademii věd je taková ukázková rekonstrukční imitace u madlénského oděvu, který má aplikovaný dekor z nálezu lopatkovitého předmětu z Moravského krasu. Z gravettienu je ukázka brněnského šamana. Poloha kamenných kruhů, stejně jako poloha kelnatek na čepici nebyly zaznamenány, dokonce obličej muže někdo z kopáčů prošlápnul a se střepy se nikdo nezaobíral, tak podoba muže vlastně unikla. Dále registrujeme zlomek předmětu interpretovaného Martinem Olivem jako část paličky, kosti v pozadí stejně jako lebka nosorožce symbolizují zvířecí kosti, které se našli v mužově hrobě. I nosorožčí lebka byla při někdejším záchranném výzkumu rozšlapána.
(Tabulové /zvěřincové/ rekonstrukce)- jsou kompozice ukazující množství předmětů ve velkých názorných celcích, proto je nejlogičtější předně zpracovat tyto předměty samostatně, pak pomoci modelové rekonstrukční paleoetnologie dosadit další nutné, ale nodochované předměty a tyto zase samostatně zpracovat jako rekonstrukční imitace.
Tabulová rekonstrukce sídliště předmostského gravettienského typu je v Antroparku na internetových stránkách Akademie věd. Tato práce má však spíš charakter určité předběžné sondy a určitě má i velmi blízko ke kategorii umělecké kvalifikované volné rekonstrukční představě. V práci o personě se taková rekonstrukce pochopitelně nikde nemohla objevit, protože kritický výzkum vizuální podoby kultur paleolitu je teprve ve svých počátcích, modelová rekonstrukční paleoetnologie je také spíše někde před námi jako úkol budoucnosti.
Umělecká kvalifikovaná volná představa-je uvolněním a prvkem z uměleckého světa, dává průchod emocím náladám a názorům, je to umělecký rozměr a opak té úzké a přísné rekonstrukční paleooetnologii, která vznikala jako přísný opak pseudorekonstrukcí a pavědy. Tím se ztrácel určitý lidský a umělecký rozměr kreativního a citlivého myšlení. Zvláště u šeptajících kultur je nutný určitý jemnocit a specifický individuální přístup. Označení umělecká kvalifikovaná volná představa je zároveň termínem charekterizujícím práce provedené s ohledem na psychiku tvůrce rekonstrukce, na jeho kulturní zastínění, na vtisky, nástřely, traumata, zatížení, symboly, konvence, stíny persony, či další strašáky z hlubinné psychologie a z jiných oblastí naší duše. To vše je tedy na úplně opačném břehu než je pavěda pseudorekonstrukcí. Prostor pro umělecké rekonstrukce skrze rekonstrukční paleoetnologii zajišťuje právě onu potřebnou kvalifikaci, aby se autor během osobního niterného prožívání neutopil v bludech, jak to bývá běžné u snahy realizovat představu o paleolitických lidech bez patřičných vědomostí a zkušeností. I zde se samozřejmě pracuje s písemnou zprávou a práce sama slouží jako sonda, mající vyvolat interakci ze strany především obecné a modelové rekonstrukční paleoetnologie a stejně tak může i prognostikovat.