Modelová rekonstrukční paleoetnologie vytváří hypotetické modely kultur či komunit a života v nich na základě proměnných vstupních dat a své dílčí výsledky generuje a přetváří programy geologických a půdních procesů. Také je nutné simulovat i to, co nazýváme archeologizací, aby pak tyto výsledné hodnoty byly porovnány se skutečným stavem archeologického materiálu. Modely mohou být přitom kresebné, plošné, prostorové, počítačové a experimentální.
Sledujeme tyto modelové náhledy: psychologický, společenský, ekonomický (sociální vztahy a suroviny), ekologický (niky pro určité určité formy člověka, pro komunity a pro společnosti), evoluční principy (gradualistický model, model skoků a stází, hypertrofickou tvořivost, genetický drift), selekční principy a podobně.
Jedno ze základních pravidel v rekonstrukční paleoetnologii vyžaduje, aby jedna věc, jedna oblast, byla prověřena z několika možných úhlů. Teprve, když se z pohledu několika, nejlépe alespoň tří, nebo čtyř různých oblastí dojde k stejnému výsledku je možné takový výsledek považovat za reprezentativní natolik, že lze přistoupit k sugestivní či emotivní rekonstrukci pro veřejnost ale i pro paleoetnology samé.
Takové hypotetické modely společností a kultur jsou tím věrohodnější a přínosnější, čím více skutečných psychických reálných mechanismů zahrneme ke každému hypotetickému jedinci. Snažíme se varovat rychlených a ukvapených soudů. Cokoli lze vysvětlit už z pozice statisticky pravděpodobnějšího děje, to je vítáno, a může být pak porovnáváno s heuristickými modely.
Výtvarně návrhářský model stanovení nepřímé persony (pro gravettien) -srovnání s archeologickým materiálem. Přímá persona z gravettienu je převedena do hypotetické podoby předmětů, kde se uplatňuje nepřímá persona a nyní se vyhledávají takové další artefakty, které jsou podobné nebo identické s hypoteticky stanoveným materiálem. Je zde možnost přímého porovnání skutečného s předpokládaným. Zde nesmíme zapomínat na variační škálu na jedné straně a na zvyklostní předpisový postup na straně druhé.
Poměr dochovatelných a nedochovatelných materiálů Jedním z důležitých ukazatelů pro jednotlivé typy kultur je poměr archeologicky nedochovatelných materiálů vůči dochovatelným v jedné kultuře. Sledujeme etnologický materiál a sledujeme proměny těchto poměrů v souvislosti s charakterem kultury, její ekonomikou, ekologickým začlenění, specializací, klimatem apod. Tento poměr slouží ke kontrole dat na rekonstrukcích (převážně tabulových).
Statistický poměr forem artefaktů - podle charakteru a užití artefaktů. Například sledujeme, že u přírodních národů v aridních oblastech převažují určité typy artefaktů, jako lehké přenosné síťky, objevují se artefakty pro uchovávání tekutiny, kuchyňské nástroje, lovecké nástroje, a to vše v určitých početních a objemových poměrech a posloupnostech. Jiné poměry vidíme u přírodních etnik žijících v tropech a zde můžeme zase konkretizovat, zda se jedná o populaci u pobřeží, u velké řeky s určitým charakterem, v pralese, či parkovém lese. Sledujeme i proměny kultury v době dešťů a v období sucha. A zase sledujeme změny poměrů u severských etnik, u různě specializovaných severských etnik a podobně. Je důležité, že řada statisticky nejčastěji se objevujících artefaktů je ve své podstatě nedochovatelná. Týká se to předně dopravních prostředků a předmětů určených k přepravě a předmětů napomáhající snadnější přepravě. Objemově jsou největšími artefakty obydlí, která jsou zase z největší části nedochovatelná a dokonce řada pobytů v krajině je možná mimo archeologický záznam. Konkrétní rekonstrukce tak mohou být velmi snadno porovnány s těmito statistickými údaji a snadno se zjistí, že například některé typy artefaktů na určité tabulové rekonstrukci zcela chybějí a tím je pak možné takové kompozice překvalifikovat jako nevěrohodné a zcestné.
Statistický poměr forem jednotlivých činností je podobný jako u předchozího poměru, u přírodních etnik sledujeme různé aktivity jejich charakter, čas, kterým je jim věnován. Sledujeme různá etnika v různých prostředích v různých obdobích a časových cyklech. Údaje začleňujeme do modelové rekonstrukční paleoetnologie, nebo je používáme ke kontrole stávajících rekonstrukcí. Například tabulové rekonstrukce jsou v pořádku, když zachycují velké pracovní úsilí v době příprav velkých lovů, nebo zpracovávání velkého objemu kořisti, jsou však chybné, když při jiných příležitostech vypouští hry, odpočinek, hygienu, krášlení poklid, snění, spánek a zahálku.
Experimenty další oblastí, která nám může prozradit některá fakta ze života dávných lidí jsou parazité a jejich genetický materiál. V rámci textilu jsme si povšimnuli v této souvislosti parazitů, žijících v oděvech, jako je například veš šatní a jejího možného geneticky stanovitelného ,,věku". Ale je také možné například stanovit délku loveckého způsobu života, kdy se zcela pravidelně kořistí člověka stali vepři. Takovým specifickým parazitem je lidská tasemnice a znovu její délka existence jako samostatného druhu ukáže pomocí genetiky minimální dobu pravidelné konzumace vepřového. Podobně se již zpracovávaly materiály kolem psů a jejich domestikace.
V reále se však nemusí jednat vždy jen o experimenty přírodovědné povahy, mohou to být prosté fyzické experimenty - jak co zhotovit, jak co užít a podobně. Experiment je součástí kritického uvažování a vědy, proto se musí vždy automaticky začleňovat do rekonstrukční paleoetnologie a nemůže tvořit, nějakou samostatnou izolovanou oblast. Takový projev je průvodním znakem vědního oboru prožívajícího krizi kritického přístupu.
Experimenty pro tuto publikaci byly provedeny kolem zpracovávání materiálů kostí, slonoviny, keramiky (materiály figurek) účesů, ale i oděvů a to jak přímo, tak nepřímo srovnáním zkušeností s etnologem Tomášem Boukalem a lékařem Janem Křístkem. Byly provedeny experimenty s šitím šídlem, dřevěnou řemínkovací otevřenou jehlou. S otisky textilu v hlíně a došlo k iniciativě, která vedla k vyšetřování určitých významných archeologických artefaktů fyzikálními metodami (věstonická venuše a mužská soška z Brna II.)