Oblasti jimiž se zabývá propagační oblast rekonstrukční paleoetnologie - kompetentnost, organizace řízení, psychologie organizace, společensko-politická situace, psychologie, vzdělanost, stav médií, ekonomicko-publikační prostředí.
V současnosti je možné sledovat nejen oblasti psychologie ovlivňování veřejnosti, ale i samotnou psychologii rekonstrukce, která je cestou v čase, nebo je rekonstrukce začleněna do poznávací rekreační cesty. Tak se dostáváme do oblasti geopsychologiea skutečně například v publikaci Geopsychologie psychologa Jiřího Šípka najdeme řadu důležitých postřehů, které se dají aplikovat, ale najdeme zde také speciální kapitolu -Psychologická rekonstrukce (Šípek, 2001). Touto cestou se tak dostáváme do oblasti informatiky a managementu, kde na akademické půdě Jiří Šípek působí.
Figura (strach z figury) - figura je sama o sobě obrovským tématem v rekonstrukční paleoetnologii, vždyť v materiálech z kterých vycházíme bývají mrtvé lidské zbytkové ,,figury" coby osteologický materiál. Známe nespočet drobných zlomků figur nebo dokonce celé figury a to jak lidské tak zvířecí. A psychologie rozehrává kolem zobrazování figur celý ohromný informační koncert. Tady v oblasti propagace tomu nebude jinak, psychologie nás učí, že náš postoj k figuře je přímo závislý na naši psyché.
Do života někdejších lidí se dostáváme právě skrze figuru a její emotivní nebo sugestivní podání. Iluzivní realismus nebo asociační regrese jsou jedněmi z nejlepších a nejúčinnějších výtvarných zpracování. Oslovování veřejnosti pomocí figury je sice vysoce účinné a nutné, ale není bez potíží, protože jakékoli schvalovací či jiné komisní procesy budou nutně promítat nejen osobní, ale také společensko-stavovský úhel pohledu. Proto byl tak vynikajícím malířem pravěku Zdeněk Burian, dílna jeho rekonstrukcí se skládala z minima lidí, kteří stejně jako on nepocházeli z velkoměsta a tím byla garantována přirozená pestrost a přirozenost forem osobitě emotivně postaveného iluzivního realismu. Naopak tam, kde je negativní prostředí pro vyrůstání bez přirozené úcty k autoritě přírody je možné se setkat s jedinci nebo i skupinami lidí, kteří do výtvarného projevu (buď jako autoři nebo jako konzultanti) vnáší svoje emoce vyplývající z narušených sociálních vztahů, různé úzkosti, strachy, obavy, slabosti - odbíhají od reality k nezřetelným nekonkrétním a odrealitněným formám, které by rádi viděli přetvořené do nějaké ,,zajímavé" umělecké polohy. Určitě není špatné bavit se o velkém umění a s tím zcela pochopitelně i o velkých penězích, ale pokud náš záměr je informovat veřejnost a nikoli se od ní izolovat můžeme mluvit především o vyhozených penězích. Je nutné zajistit takovou organizační strukturu propagace, aby nedocházelo k výstřelkům ze strany objednavatelů. Komise či pracovní týmy musí obsahovat laiky stejně jako je tomu u opatření proti skupinovému myšlení. Sledujeme proto i samotné pracovní organizační jádro a testujeme jednotlivé osoby.
Sebeprojekce a přenos na zlé dvojče - u figur ,,pračlověků" můžeme sledovat jak symboly, kterými jsou dávní lidé doplněni, sledujeme i zacházení se sexuálními symboly, které jsou přenášené naší kulturou. Ale také můžeme sledovat například symboly jakými mohou být materiály zakrývající genitálie (cáry kožešiny, kožešina, špinavá kůže), které patří do promítání individuálního nitra podvědomí v rámci hlubinné psychologie, kdy se osobní vyrovnávání se z určitými reáliemi promítají do figury, která nás samé zástupně symbolizuje. Dávný člověk (jeho figura) se tak může stát naším dvojčetem do kterého promítáme určité negativní vlastnosti nebo prožitky, obavy i nezdary. Tedy prostřednictvím figury na sebe prozrazujeme věci, kterých se sami bojíme, protože by nám mohly způsobit nesnáze ve společnosti, nebo nám už nesnáze způsobily. To je patrné jak v dětské kresbě (touto oblastí se například zabývala psycholožka Roseline Davido (Davido 1998), podobně je tomu však i u ,,vyjádření se" dospělých, kde však situaci komplikuje jak kulturní zastínění, tak vztahy se sociálně-kulturním prostředí a významný vliv má i role, kterou na sebe dospělý bere bez ohledu na svůj vlastní subjektivní názor. Ve skutečnosti však do ,,pračlověků" promítáme vše co patří k dětské kresbě a to díky tomu, že už generace se s ubohými syrovými ,,pračlověky" setkávají v předškolním věku a ve škole, kde se tito kreslí a malují. Tento vzor jak obecné, tak vlastní kresby ,,pračlověka" si pak nesou lidé do života dál jako mustr, který mohou obohacovat dalším promítáním. Roseline Davido si všímá, kde všude dítě promítá do kresby samo sebe a je to nakonec vše od kresby stromu, vlastní figury, figury fiktivního staršího nebo mladšího ,,dvojčete", ale promítání sebe najdeme i ve zvířecích figurách a i v kresbě samotné ruky. Vlastně se zde dostaneme velmi blízko Jungovu stínu persony, který je na ,,rekonstrukcích" promítnut na dávné lidi (kapitola - Stín persony).
Strach z reálného života (strach z reality, života)je projevem odmítání reality, která je pro daný subjekt příliš složitá, neuchopitelná a nepřehledná. Místo toho se volí jednodušší konstrukce světa. V dějinách umění vidíme patetické výrazy, monumentalitu, strohost, statiku, jednobarevnost v těch kulturách, které se vyznačují agresivitou (vnitřní nebo vnější) a moc je silně hierarchizovaná v systému pyramidy. Strach ze života může být jak individuální tak skupinový. Jak strach z figur, tak strach z reality vlastně zamezuje vzniku rekonstrukcí provedených ilusivním realismem a tudíž se takové snažení opírá jen o nesugestivní výtvarné práce, které nemají potřebné účinnosti.
Strach z rekonstrukcí specifickým momentem je přivlastnění si artefaktů vykopaných archeology. Dávné kultury dnešní archeologické materiály vyprodukovaly a tudíž by se měly spojovat s nimi především ony, nikoli úzkostně jejich novodobí objevitelé. V reále se můžeme zabývat přestřelenou mírou přivlastnění artefaktů objevitelům a zpracovatelům (teritoriální chování, sběratelství, ovládání, uzavření se apod.). Můžeme také registrovat četné velmi časté projevy soupeření objevitelů s původními producenty dané kultury a s projevy symbolického poškozování někdejší kultury (promítnuté do jejich zobrazování, nebo odmítnutí jejich zobrazování). U realizovaných rekonstrukcí pak sledujeme projevy jako je omezená barevnost, odživotňující zjednodušení, ztráty objemu, neživé formy figur, chybění očí, úst a podobně. Někteří objevitelé a zpracovatelé tak mohou velmi tvrdě odmítat cokoli, co by dávná etnika nějak ,,oživovalo". Sledujeme proto vždy i míru vlivu sběratelství, vlastnění, teritoriálního chování ale i sociální vazby dané osoby a jejich možné přenosy a promítání.
Asociační test- nám má ukázat do jaké míry je daná osoba vhodná pro práci na rekonstrukcích nebo kolem rozhodování o nich. Například výborné jsou barvy, které si člověk vybaví, když slyší bronz, železo,... nebo co se mu vybaví při slovech nádoba, hrnec, ohniště,... Normální běžný člověk si vybarví u bronzu zlatočervenou barvu, ten , kdo je už mimo realitu a vytváří si vlastní svět, jako takovou ulitu kolem sebe a chce se oddělit od ostatní společnosti, vidí bronz jako zelenou, což je barva patiny bronzových archeologických nálezů. Podobně železo vidíme jako stříbrnošedé, někdo může asociovat hnědočernou barvu, konzervovaných rozpadajících se zrezivělých předmětů. Při slově nádoba se zase onomu člověku mimo realitu vybaví střepy, taktéž u hrnce a u slova ohniště vidí vlastně jen studený dávno vyhaslý popel.
Asertivní přístup k lidem odmítající iluzivně realistickou koncepci rekonstrukce - klidným opakováním požadavků. Snažíme se získat souhlas s tím, že prezentace je určena široké veřejnosti, široká veřejnost se skládá z jedinců, kteří ve velké většině reagují velmi podobně. Například, když měli lidé možnost volit mezi tištěnými novinami a rozhlasem, pořídili si rozhlas, když měli volit mezi rozhlasem a černobílou televizí rozhodli se pro černobílou televizi. Když mohli volit mezi drahou barevnou televizí a levnou černobílou televizí rozhodli se pro barevný obraz. Dokonce vidíme, že se prodávají různé přehrávače pro vizuální projekci a dokonce se dnes těší oblibě velkoplošné barevné obrazovky. S tím vším můžeme souhlasit a také budeme určitě souhlasit, a teď jak bychom se dívali na počínání někoho, kdo by místo barevných akčních nebo jiných filmů a pořadů si nastavil obraz na černobílý nebo na nějakou omezenou barevnost, rozostřil jej a ještě rozpřeházel přes nějaký digitální program. To by jsem si o něm mysleli, že je trochu divný, ale je to jeho věc ne? A teď si představte, že by někdo - tedy nějaký televizní kanál vysílal právě s takovým nečitelným obrazem. Kolik lidí si myslíte, že by se něho dívalo? Kolik lidí by bavilo sledovat takové vysílání? To jsou věci, které můžeme objektivně zkoumat a opačně můžeme požadovat odhad sledovanosti od druhé strany. Můžeme dokonce požadovat statistický průzkum pro kolik lidí bude taková nerealistická prezentace přijatelná a můžeme tento údaj chtít oficiálně. Můžeme se snažit zaúkolovat oponenta, aby sledoval údaje, které jsou v prospěch realistické sugestivní prezentace rekonstrukcí. Samozřejmě bez speciálního studia asertivního chování bude naše situace obtížná. I tak se prostě musíme smířit s tím, že někdy bude zadavatel příliš úzkostně vázán k odreálněné poloze rekonstrukční práce a přímá domluva s ním nebude možná.
Psychologie cestování - geopsychologie V Šípkově publikaci (Šípek, 2001) najdeme kapitolku - Psychologie lidí určité doby a lokality. Tady Šípek rozebírá i průvodcovskou roly, to je ,,komentář, obrázky a doprovodné materiály" na cestu. To lze u nás velice anadno převést do roviny cesty v čase do určité kultury na určitou lokalitu.... ....,,Průvodce se může omezit na spoustu faktů o daném prostředí, může dokonce získat velký obdiv svými znalostmi. Patrně vyšším stupněm je schopnost předložit klientům co nejvěrohodnější model doby a lidí v ní. Formulujme to tak, že manažér turismu nebo průvodce by měl být schopen prokreslit ,,psychologii lidí určité doby". Co je tím myšleno? V podstatě je to rámcová sociální struktura dané společnosti i typická struktura lokální a rodinná určitého historického období. Dále to jsou potřeby a možnost i způsob jejich uspokojení, hodnoty, rizika, délka a ,,rychlost" života. Z čeho se lidé radovali, čeho se obávali, které okamžiky jejich života byly kritické, jak mohl být jejich život periodizován? V co lidé na dané lokalitě věřili, jaké měli či mají tradice, zvyky, obyčeje? Mají svoji mytologii, báje, pohádky a v nich typické postavy? Jaké byly nebo jsou jejich obřady? V čem je to všechno podobné (nebo jiné) našemu způsobu života našim podmínkám? Takové srovnání může pomoci vytvořit si ještě barvitější představu a snad i pochopení. Samozřejmě, že k tomu musí být průvodce schopen dodat příslušné umělecko-historické zakotvení a geografické pozadí. Lze nacházet nějaké zajímavé vazby mezi způsobem života, myšlením lidí a stavebním slohem, uměleckým stylem nebo krajinou a prostředím včetně klimatických podmínek?" ....To už jsou přece velice jasné a dlouhodobé úkoly pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii. Velice snadno dosadíme jako příklad cestu někam cestu do pozdního gravettienu, na lokalitu v jihozápadním Slovensku k datu 22 tisíc let. Vše ostatní je věcí postupného zpracovávání materiálu tak, aby pokud možno právě popsané body, které zajímají našeho turistu v pravěku. Zcela jasně zde je rekonstrukční paleoetnologie v úplně stejné oblasti jako psychologie cestování a tato se tak stává naprosto nutnou součástí práce rekonstrukční paleoetnologie.
Teprve po verbálním a schematickém zpracování (ze strany modelové rekonstrukční paleoetnologie) by se přistupovalo k vizuálnímu zpracování materiálu. To abychom neuvázli jen k případnému ,,obdivu o vzdělaném průvodci", ale aby jsme si pravěké krajiny užili i my ostatní. Proto rekonstrukční paleoetnologie se svým systémem obrazového a verbálního zpracování persony vyhovuje i cestovatelům v čase. Zobrazování a další materiály mají napomoci bližšímu pochopení dané kultury. Pokud zobrazení a další materiály někdo, kdo má dávat nahlížet na dané kultury odmítá, nebo tyto náhledy nějak mlží, křivý a deformuje, může to být prostě v tom, že s nimi bojuje o pozornost veřejnosti. Řekli bychom, že je ještě nevyzrálý. Čeká na nějakou formu pochvaly za vlastní práci a vlastní vědomosti o tématu. Jiří Šípek tak vlastně naznačuje určitou oblast chování, která je zřejmě za neskutečným zbržděním předávání informací o paleolitu ale i jiných obdobích směrem k veřejnosti. Je to sice jedna z cest, ale zdá se v logickém celku jasná a rozhodně stojí za přezkoumání. Existuje totiž řada konkrétních testů, které nám mohou takovou zralost či nezralost vyhodnotit.
Politicko-společenská situace je také reálným a velice důležitým faktorem týkající se rekonstrukcí a vůbec dialogu mezi veřejností a vědou o dávných kulturách. To nakonec naprosto přesvědčivě dokázala změna finanční politiky ve velké Británii. Nutnost se komercionalizovat způsobila, že britská archeologie vyšla ze své ulity, kdy místní nálezy (až na výjimky) znalo, tak jako všude jinde, ne víc než několik málo desítek lidí. Důležitý prvek samofinancování nebo zániku vedl k tomu, že se archeologické lokality proměnily v turisticky přitažlivé skanzeny. Myšlenka tkvěla v tom, že pokud lidé nepotřebují ke svému životu archeologii, nepotřebuje ani vláda aby ji financovala. Proto se díky skanzenům archeologie dostala v Británii do běžné součásti života. Stojíme-li dnes například v Těšeticích u Znojma na poli - nic nenasvědčuje, že tady stál fascinující a i dnes velmi atraktivní celodřevěný ,,Stoun henč". Kdyby i u nás byla stejná politika liberalizace neznalo by zdejší archeologickou situaci jen pár odborníků a několik studentů. Změna této situace však pro rekonstrukční paleoetnologii neznamená žádný přímí přínos. Peníze, které se proinvestují jdou totiž především do stavebních prací. Jak dalece jsou skanzeny věrohodné je druhou otázkou, protože fakt, že se pravidla změnila jen znamenala, že bylo nutné takříkajíc přes noc zajistit rekonstrukce, což samozřejmě zodpovědně nelze. Ani prezentace paleolitu například v televizi nevypadá přesvědčivě (jak jsme řešili již tolikrát v této publikaci). Sice jsou při takové politice archeologické naleziště archeoturisticky značeny a směrem k veřejnosti propagovány, potíž je s kvalitou obrazu, který je předváděn. Provozovatelé archeoparků mají časový problém - co nejdříve skanzeny postavit a co nejdříve je zprovoznit pro veřejnost, nijak je však netrápí autencitita nebo vědeckost. Řada lokalit by se musela zkoumat desetiletí aby vznikly odbornější náhledy na situaci. Například stavební rekonstrukce starého kostelíku je spíše heuristickou, gradualistickou slepenicí předpojatostí, takže nad rozměry původního základního věnce vzniká malá nízká stavba. Je to staré, tak to ještě nebude pompézní a tak monumentální. Nikdo se nezajímá, že tyto kostely vznikaly v konkurenčním prostředí pohanských svatyň a musely jim být nejenom alternativou ale i schopným soupeřem a to ony pohanské svatyně za sebou měly dlouhé tisíciletí úspěšné existence. Do výšky a obsahu stavby se totiž musí započítat vnější efekt, promítnutí dominance a předvádění se, ale i prostý fakt, že hodně lidí na malém prostoru potřebuje (na rozdíl od předchozích venkovních svatyní) dostatek vzduchu (alespoň na stání, určitě už ne na tanec) uvnitř stavby. Také je nutné, aby prostředí působilo opticky, ale i akusticky. Staré kostely totiž byly zároveň sami o sobě hudebními nástroji, o jejich rovné vnitřní stěny se odrážel zvuk a vytvářel specifickou ozvěnu, která jakoby visela někde ve vzduchoprázdnu jiného zvláštního světa. Takovou akustiku neměly žádné dřevěné domky, stodoly nebo venkovní obřadní prostory, akustika kostelů byla něco úplně nového, pompézně a emotivně oslovujícího. Pohled na někdejší vizáž holoceních kultur u archeologie a jejich potřeb rozchází s rekonstrukční etnologií. Rekonstrukční etnologie jde do pozadí a objevuje se jen místy a nekoncepčně. Pohled na politická řešení, které by byly příznivé pro rekonstrukční paleoetnologii a etnologii tak, aby tyto vědní oblasti mohly účinně sloužit veřejnosti a aby byly stále vědecké a kritické a navíc mohly kooperovat s archeologií a ostatními vědními disciplínami je dnes poněkud nejasný z důvodu úplné absence zkušeností. Můžeme dnes vycházet jen z těch teoretických modelů, které nabízí příslušné oblasti psychologie společnosti.
A prvním kolem a úkolem je vlastně teprve prezentace rekonstrukční paleoetnologie před veřejností, aby se vůbec vědělo, že nějaký takový obor může existovat a co od něj může veřejnost dostávat. Druhým krokem, který se odvíjí z prvého je získat pro rekonstrukční paleoetnologii takové lidi, kteří ji dovedou zajistit podporu.