V publikaci Čas lovců uvádí Jiří Svoboda dva vzájemně poněkud protichůdné myšlenkové celky, které mají v určitém smyslu hodně společného s personou. Jedná se o výklad lidského zdobení…,,Martin Wobst zdůraznil další a komunikativní význam lidského zdobení. Připomeňme jen, co všechno může sdělit tvar a malba na ptačím peru, zdobící hlavu indiána. Předmět se zvláštním statutem a významem poskytuje první informaci při setkání s neznámými lidmi a členy jiných společenských skupin – na první pohled se cizinec může dozvědět základní fakta o příslušnosti ke skupině, o společenském postavení, zásluhách a případně i o osobních vlastnostech, třeba o statečnosti. V tomto smyslu je ozdobný předmět velmi funkční a praktický, stává se spolupůsobící součástí adaptačního systému. Ovšem informace, které lovec sám o sobě deklaruje, nemusí být určeny jen lidem, mohou směřovat i do světa duchů, zvířat nebo přírodních sil.“ Věty jako vytvořené velmi trefně a v naprosto stejném duchu persony a rolí.
Druhý příklad je také o výkladu jiného zdobení, ale z jiné strany. ,, Teprve pod zorným úhlem minulosti a budoucnosti krystalizuje charakter osobnosti. Když Randall White sbíral nejstarší doklady osobních ozdob, ať už měly význam amuletů nebo šperků, předpokládal přímý vztah mezi pocitem osobní identity a způsobem, jak ji vyjádřit navenek. Již v Chatelperronské vrstvě (10) Sobí jeskyně v Arcy-sur-Cure jsou to přívěšky ze zubů, mušlí i zkamenělin s vyřezávaným žlábkem či hlavicí pro zavěšení. Na lokalitách aurignacienu už o modernosti člověka nepochybujeme, spektrum ozdob se tu rozšíří a morfologie i styl ozdob je odlišný: drobné, nyní převážně provrtané závěsky z mamutoviny, zvířecích zubů, kamene a kosti, přívěšky napodobující tvar fosílie i série nedokončených polotovarů k jejich výrobě (abri de la Souquette, Goyet). Morava přispěla k obohacení tohoto souboru objevem provrtaných zubů zvířat a kostěných předmětů z mladečských jeskyní.“
První větou Jiří Svoboda téměř cituje Junga, …,,Být si vědom jen přítomnosti a popřít minulost by byla naprostá nicotnost. Dnešek má smysl jen tehdy, pokud je mezi včerejškem a vede k zítřku. Ten kdo si dnešek uvědomuje v tomto smyslu, se smí označit za moderního.“ (Jung, Duše moderního člověka) pravdou však je, že Jung tomuto postřehu hodnot času dává značný prostor a přesto, že jsem citoval tři věty je to beznadějně málo pro pochopení celé souvislosti a určitě bude minut smysl a cíl, které Jung zamýšlel. Jediná věta kterou o včerejšku, dnešku a zítřku pro hodnocení charakteru člověka užil Jiří Svoboda je příliš málo a nezbývá mi než pozvat čtenáře, který se chce dopátrat víc, k Jungově i Svobodově publikaci.
Dál se v citovaném odstavci Jiří Svoboda zabývá ozdobami, patřících zřejmě do přímé persony. Svoboda nás přenáší do takového zorného úhlu, kdy prehistorik přemýšlí o tomto archeologickém materiálu jako o sociální adaptaci, která má vypovídat přímo něco osobního o samotném jedinci – majiteli takových ozdob. To je právě možné podle mne jen při dostatečném souboru, kdy například u gravettienu sledujeme stále se opakující schémata zdobení hlav a můžeme sledovat určitou oblastní nebo individuální variaci. Vzpomeneme-li si na liščí zuby na čelech mladých lidí z věstonického trojhrobu, nebo na tři řady perliček u sungirských pohřbených vidíme především snahu se někam zařadit, přijmout nějakou roli, nějaký úkol, nějakou specifikaci. Nebo naopak o originalitě a individualitě účesů v Maltě a Bureti a standartizace krátkovlasých účesů v kostěnkienských kulturách.
Když je však archeologického materiálu nedostatek velmi těžko můžeme mluvit sebeidentifikaci určitého individua, protože to prostě pro nedostatek materiálů nedokážeme přesně odvodit. U aurignacienců nebo chatelperronců takové hroby, které jsou provázeny dobře zmapovanými tělními ozdobami a navíc hroby porovnatelných více jedinců vůbec nejsou. Skoro bych přirovnal frekvenci těchto nálezů z nejstarší fáze mladého paleolitu a přechodných kultur k osamocenému výstřelu ve tmě, či zbloudilé kulce.
Je však otázkou, jak je zde ona sebeidentita vlastně myšlena. Někdy se jí autoři zabývají v staroevolucionalistickém pojetí s představami o zvířatech na úrovni 19.století a hledají ,,projevy probouzejícího se lidství, kdy jedinec procitne z blažené zvířecí nevědomosti a uvědomí si sám sebe ve své celé lidské jedinečnosti“ (což je i evidentní mytologický příběh). Nevíme jestli tím nebylo myšleno hledání sebeidentity na způsob hodnoty člověka jako individuálně profilovaného jedince? Tedy nejedná-li se i hledání dokladů o procesu rozvoje osobnosti typu opravdového moderního člověka, o kterém píše Jung? O takovém jedinci, který uniká konvenci a rozvíjí sám sebe svoji individualitu, nenechá se převálcovat rolemi a personami, které má ve společnosti a je sám sebou a rozvijí toto své vlastní já? Je to určitě fascinující oblast zájmu, nicméně skutečností je, že takové projevy můžeme v paleolitu posuzovat jen u gravettienu, kde je jakýs takýs srovnávací materiál. Ale sebeidentifikace může být chápána a je chápána některými psychology jako proces ztotožnění se s vlastní domácí kulturou. Myslím si, že je možná nutné specifikovat jestli máme na mysli sebeidentifikaci sami sebe jako naprosté individuality či sami sebe sebeidentifikujeme jako součást kultury. Pak se je možné dívat na vizuální personu ze dvou odlišných úhlů, kdy nám materiál vždy podává jiné specifické informace.
Archeolog Martin Hložek mne upozornil, že můj výklad směrem k naší součastné archeologii je nedostatečný, tak jsem prakticky přepracoval všechny kapitoly, abych dal prostor citacím našich paleolitiků a propojil tak více jejich práci s mojí. Moji pozornost však také upoutaly jiné materiály z obecněji pojaté archeologie, které se s mojí prací dostávají do rozporu, proto jsem se rozhodnul na ně upozornit, protože se tak zavčasu zabrání dalším nedorozuměním. Předně jsem narazil na článek ,,O studiu archeologické metodologii, antropologických koncepcí a jiném“ od Vladimíra Podborského. Cituji… ,,Jsem proti separaci archeologie a tzv. kulturní antropologie! Dobrý archeolog musí být schopen dovést svoje prameny až ke konečné fázi jejich vypovídajících schopností a k historickému, popřípadě historiozofickému výstupu. Anebo chceme, aby jedni ,,v potu tváře“ dřeli v terénu, po večerech sepisovali nálezové zprávy a poté naservírovali připravené prameny skutečným vědcům k jejich velkomyslnému posouzení?“…,,Osobně jsem přesvědčen, že zvládnout obě fáze: primární archeologickou a nadstavbovou (,,kulturně-antropologickou“) je možné.“ (Podborský, 2000, 49-52)
Z tohoto pohledu si pochopitelně připadám poněkud hloupě, jako někdo, kdo přišel k hotovému, co jiní zpracovali, potíž však je, že paleolitické materiály tak, jak je archeologové zpracují, se nedají v jejich finální podobě vůbec použít pro kritickou rekonstrukci. A to nehledě na fakt, že témat jsou desítky a několik archeologů stíhá jen určitý malý okruh oblastí, zatím co jiné výstupy zastarávají. Myslím, Vladimír Podborský měl na mysli 99 procent archeologie, která zpracovává holocení kultury a kde je dostatek archeologů, kteří společně mohou skutečně zajistit určité prostředí pro zpracování materiálů cestou kulturně antropologickou ( i když určitě plně nezvládnou cestu rekonstrukční etnologie)(a samozřejmě se jedná o ,,jen takové plácání", protože v rukách nejsou statistiky ani objemy vykonané práce. Navíc z druhé strany antropolog Jan Jelínek popisuje, co se katastrofického stane, když bude určitý materiál vyhodnocovat ryzí archeolog bez biologického vzdělání (Jelínek 1990).
Ale vraťme se k původnímu tématu. To jedno procento patří paleolitikům, kteří před sebou nemají nikdy tak komplexní materiál a jak ve své práci mnohokrát upozorňuji a jsou odkázáni spíše na výjimečné a unikátní nálezové situace. A proto představa archeologa – paleolitika jak ve dne kope, po večerech úředničí, popisuje, analyzuje a inventarizuje a navíc někdy k ránu pilně studuje hromady evolučních teorií, morfologii, fyziologii, etnografii a psychologii ve mně vyvolává pocit naprosto zoufalé a nezvládnutelné práce a dopředu hrůzu z výsledků, které půjdou na světlo světa. Budí to spíše představu mánie, která si dovede představit jak archeolog všechno zvládá, ale v reálu ji věci utečou mezi prsty, protože se nejednalo o racionální odhad, ale jen o nadšení a iraconální pocit všehozvládnutí pod eufórií pramenící ze skutečné mánie.
Vladimír Podborský ve skutečnosti snad spíš míří jiným směrem, jak je vidět z následujícího…,,Nepoznal jsem nikoho z opravdu velkých osobností naší discipliny v bývalé federaci, která by se štítila vzít keramický střep do ruky nebo sestoupit do sondy s rizikem, že si ušpiní sváteční oblek. Bohužel jsem se v zahraničí s několika takovými salonními badateli, kterým byl archeologický materiál na překážku v jejich ,,rozletu“, setkal a neměl jsem z toho dobrý pocit.“ Takže v tomto je ono jádro pudla, abych tak řekl.
Opačně myšleno nevím, jestli je vůbec možné kriticky vyhodnocovat archeologický materiál, aniž by člověk kdy vůbec pracoval v terénu, ale také aniž by se člověk seznámil s provozem nějakého ústavu, s možnými omyly, záměnami materiálu, administrativními přehmaty, ale také s převozem materiálu, s konzervací materiálu jeho deskripcí atd. Protože pokud u toho nejste, nemůžete tyhle věci vůbec pochopit, nikdy nebudete přesně vědět co máte přezkoumat, aby jste vůbec zjistili, že vámi zpracovávaný materiál je nebo není důvěryhodný.
A nemyslím si, že by ono kopání bylo za trest, nebo by mělo být chápáno jako něco podružného a nelukrativního. Když se mě nedávno ptal jeden archeolog, že když jsem zpracoval tolik materiálu kolem gravettienu, jestli bych ho také nechtěl kopat a já mu odpověděl, že ne – byl s toho chudák úplně špatný a vůbec to nechápal. ,,Ale přece si představ, že tam seš a že seš v té kulturní vrstvě a jako první, a co děláš? Ty objevuješ, ty to odkrýváš! … to je ten nejdůležitější pocit a ty tenhle pocit odmítáš?“
Mně se to vyznání výkopové archeologii strašně líbilo, ale tak jak topící touží po vzduchu já od mala toužím malovat ty dávné výjevy a roky běží a já nemám deset životů. Nakonec na paleontologii v Moravském muzeu jsme měli dost nejrůznějších terénních výjezdů, kdy jsme vždy něco našli a objevili, dokonce jsme několikrát sfárali v dolech a v depozitáři bylo tehdy nesčíslné množství zkamenělin nabízející se k studiu i k zamyšlení a asi podobně jako pan Profesor Podborský si dělám občas před přáteli legraci z výtvarníků, kteří mají malovat ,,rekonstrukce“ a předvádím dramatickou etídu ,,Kterak posvátně drží laik-výtvarník svými zpocenýma rukama poprvé v životě drahocenný kus minulosti naší historie a skoro nedýchá“ a pak najdete v jeho interpretaci dávných věků, patinu, barevnost a struktury i náladu z konzervovaného, rozpraskaného či poslepovaného artefaktu. Tedy nedojde k žádné rekonstrukci dávného života, ale k uměleckému volnému projevu na téma ,,já a moje EMOCE, POCITY A PROŽITKY z mojeho prvního setkání s opravdovou zkamenělinou“. Myslím, že teprve, když se stane pro vás fosílie jen dalším inventárním číslem a jste ji schopen hodnotit chladnou hlavou, pak teprve něco můžete dělat. Přitom všem jsem myšlením stále výtvarník a pořád bude mým největším vzorem a měřítkem Leonardo da Vinci, jinak bych ztratil vlastní duši.
Ale nemyslím si, že je skutečně nutné odmítat nevýkopové vědy. Opačně zase mne rozčiluje, když si lidé představují, že výtvarník přijde a namaluje určité obrázky v precizní podobě v minimálním čase, téměř bez podkladů a nejraději úplně zadarmo. Nebo mne štve, když si někdo myslí, že se dnes obejde bez profesionální propagační strategie a je vidět, že si neušpinil ruce barvami ani neklečel v přestrojení v montérkách u elektřiny pod exponáty a neposlouchal co si lidé o té či oné expozici povídají. Nebo když se někdo cítí povznesen nad obyčejné laiky, kteří jeho práci ve skutečnosti platí.