Samozřejmě, že o člověku samém nemusí vypovídat ve smyslu persony jen to, co ho přímo utváří, jako vlastní vizáž a charakter jednání, tedy jen to jak se češe a jak se obléká, ale i vlastně vše co vlastní, ve smyslu, jak říká Jung: ,,Persona je onen adaptační systém nebo způsob chování, jímž se stýkáme se světem.“ Personu tedy rozlišuji na přímou personu a nepřímou personu, kdy vlastněné předměty a objekty jsou za určitých okolností pak nepřímou, ale evidentní součástí daného individua a jeho podstata, nálady a stav a postoj k životu, společnosti a duchovnímu světu se promítá do těchto držených (někdy i okolních) předmětů a objektů (do nepřímé persony).
Je až neuvěřitelně zajímavé, že i například jelenovití převádí svoji fyzickou způsobilost a kondici do jednoho lehce čitelného symbolu jakým je paroží. Je to vlastně určitý atribut, je to sebou stále nošená, přirozená persona posunutá mimo vlastní tělo majitele. Taková funkce paroží, odhlédneme-li od funkčnosti jako zbraně, informuje případné protějšky o kvalitách nositele, a šetří se čas a síly bezprostředním předváděním síly před dámami v zápasech, které jsou tak zbytečné. Zůstávají jen skutečné zápasy o harémy samotné. Šetří se tak čas a energii, omezuje se tak možnost zranění, vysílení atd.
Tady je rozhodně zajímavé jednak převedení informace o tělu do nějakého atributu nebo části těla (u člověka to je hlava a především vlasy, péřová čelenka, koruna nebo svatozář), a také to, že takové informace, které jsou nějak zjevné snižují napětí ve skupině a brání zbytečným soubojům. Krásně je to vidět v hierarchizované armádě, kde je každý stupínek zjevný a to jak samostatně na hlavě (nebo také přesněji nad hlavou) tak ve znacích samotných uniforem.
V tomto případě si personu nepořizuje jedinec, ale určitá společnost (např. armáda), proto někdy jedinec nemůže mluvit do vlastní podoby přímé persony, což znamená, že je podřízen ať již někomu nebo společnosti nebo určité části společnosti (nevybral si roly spojenou s určitou personou dobrovolně). Někdy je to statut postavení, jindy je tím stanoven úkol, jindy se oba póly mísí.
Například skafandry letců, rytířské plátové brnění, skafandr kosmonauta, skafandry potápěčů, požárníků, záchranářů, ale i oděv lékaře nebo sestry, nebo pošťáka pověřují jedince úkolem a dávají nositeli ochranný pocit profesionality, podobně je to s cyklistickým oblečením i když toto je dnes navíc určitou zárukou, že vás řidiči aut nějak vůbec vnímají a prostě vás jako obyčejného šedého cyklisty nebudou přehlížet a zřejmě vám takový oděv a výbava může i zachránit život.
Armádní uniformy, školní uniformy a dresy zaměstnanců mají především směrem dovnitř potlačovat jakoukoli individualitu jedince a pověřují ho jen k vykonávání příkazů z nadřízených míst. Rozdíl od předchozí skupiny je jasný, tady už není možné se individuálně prezentovat libovolným účesem, či jen tak jednoduše nějakým libovolným doplňkem. Samozřejmě i zde oděv a výbava pověřuje u nějakému úkolu, ale ten je definovatelný vždy jen v rámci hierarchie.
Vyjádření společenského postavení se někdy může stát diktátem ať už pro anglickou královnu, která si na obřad vůbec nemůže vzít to, co by sama chtěla, nebo to co by zdraví selský rozum velel vzhledem k počasí, ale společnost ji prostřednictvím ritualizovaných předpisů i v horkém létě nadiktuje hromadu velmi teplého oblečení i kdyby jí to mělo ohrozit na zdraví. Na opačném konci si zase vzpomeneme na vizáž černobíle pruhovaných oděvů stejnokroje vězňů.
To zbývalo dodat k charakteru přímé persony, ale ta může být ještě doplněna speciální výbavou a dalšími vlastněnými předměty a objekty. To se hlásí zcela přirozeně o slovo další pojem a to nepřímá persona. Nepřímá proto, že přímo není součástí jedince, kam patří oděv, účes popřípadě malování nebo tatuáž a příkrašky a stále nošené předměty. Jsou to předměty a objekty mimo své majitele.