Sledujeme-li v morfologii a etologii popis přesunu persony z vlastního fyziologického těla obratlovce (i když se tak děje stále v rámci morfologie) na přesažné rohy, parohy nebo hřívu sledujeme v etologii i jiné formy projevu předvedení se a to jak v rámci druhu, tak i mezidruhové předvádění. Například skákání některých antilop před dravci ukazuje kondici a šelma tak nezaútočí, podobně někteří pěvci v ohrožení dravcem zpívají za letu, aby ukázali svoji sílu.
Ale předvádění se posunuje i úplně mimo tělo samotných tvorů v případě, kdy například někteří samečkové ptáků například snovači budují svá hnízda, podle kterých je samičky posuzují. Jen samotná předváděcí funkce je však připsána dvorům, rohožím, pyramidám a tunelům lemčíků. Tito ptáci řazení do blízkosti rajek sami sice nemají nádherná předváděcí péra, přesto jejich samičky obdivují nádherné a barevné scenérie, které pro ně samečci připravují. Tak vznikají besídky, které jsou u některých druhů jen jakousi symbolickou bránou až po složité vyzdobení prostoru jako například u druhu Archiboldia papuensis, který na vyčištěnou mýtinku v lesním podrostu klade propletené kapradí, které zdobí ulitami hlemýžďů, krovkami brouků, pestře zbarvenými plodnicemi hub, kousky dřevěného uhlí a jinými předměty. Do okolního prostředí navíc vplétá květy orchideí. Některé konkrétní námluvní besídky jsou budovány na stabilních místech, které přetrvávají už půl století.
Zcela evidentně se u lemčíků rozvinulo hypertrofické chování směrem co do tvořivosti a shromažďování předmětů, ale i předvádění a to jak pasivního tak aktivního, kdy sameček ukazuje i svůj nejlepší kousek. Vše je vymezeno libostí časově ohraničenou délkou námluv a je zaměřeno právě jen na námluvy. U člověka stejné hypertrofické chování tvořivosti, shromažďování i předvádění je libostí směrováno daleko šířeji a promítá se do oblastí sociální prezentace, pro prezentaci směrem k opačnému pohlaví, ale i do duchovního světa, ale může být určeno i k mezidruhové komunikaci. Navíc na rozdíl od lemčíků člověk se zajímá o hezké věci i proto, aby se z nich mohl těšit i jen on sám (ale vlastně nikdo netvrdí, že se ze svých výtvorů netěší i sám sameček lemčíka).
Archeologové registrují i u australopitéků kámen, který byl určitě přinesen z jiné oblasti vzdálené několik kilometrů a tento kámen má na sobě pukliny ve tvaru obličeje. Chováte-li však doma jako mazlíčka činčilu, zaregistrujete takové shromažďování zajímavých předmětů i u ní. Fascinovalo mě, že to, co se vám samým líbí a považujete to za kuriozitu může být zcela stejně oceněno i činčilou, u které takové předměty pak najdete po nějakém čase v jejím pelíšku. To lze klasifikovat jako libost pro atraktivní předměty, ale tahat se s kusem záhnědy nebo křišťálu padesát kilometrů jako v případě lidí, konkrétně neandrtálců z jeskyně Kůlny v Moravském krasu je zase v jiné kategorii chování, umocněné hypertrofii anebo prostě tím, že na rozdíl od malého lemčíka je člověk veliký.
Domnívám se, že etologie jako vědní disciplína nashromáždila v poslední době velmi solidní materiály, a to díky filmovému záznamu. Proto pro chování kolem persony u člověka můžeme brzo objevit řadu paralel s ostatními živočichy. Takové chování tedy není nic zázračného a ojedinělého. Samozřejmě asi bude možné hledat genetické příčiny takového chování jak u jednotlivých zvířat, tak další cestou bude porovnání genetického materiálu lidí, kteří mají primární poruchy v této oblasti s geny zdravých lidí.
S pohledu etologie stojí za takovým chováním v oblasti prezentace nějaké konkrétní mechanismy, které mají svá pravidla, proto je možné považovat tuto oblast za mapovatelnou a i předvídatelnou, čili pro rekonstrukce samotné průchozí.