Věcí prezentace, která má něco obecného říci vnějšímu pozorovateli ,,o někom“ jsou i ,,něčí“ živé bytosti, které má daný jedinec různou formou ve své moci, ať už to jsou ženy, děti, muži jako otroci a sloužící či zaměstnanci k ruce Ale také dobytek či zvláštní speciální zvířata jako jedineční koně, dravci a šelmy, nebo údiv vzbuzující exotická zvířata (pávy místo slepic), ale patří sem někdy i vlastnění manžela (manželů) či manželky (manželek).
Prvním náhledem na tyto živé tvory je jejich množství, jako počet žen, manželek, otrokyň, sloužících, sekretářek, nebo počet dětí, velikost dvora, počet zaměstnanců, četnost hlav v armádě, velikost jezdectva, velikost námořní flotily, velikost stád koní, koz, krav, ale i slonů a i sobů a výčet by určitě mohl pokračovat.
Druhým pohledem je kvalita a vlastnosti živých objektů. Výpovědí o rybáři je fotografie s co největší rybou, dále to jsou půvabně vypadající ženy, roztomile vypadající děti a dobře vypadající zvířata. Různou formou vlastnění muži by však měli vypadat v první řadě jako věrně sloužící, tedy ustaraně (starosti o svého pána) a zaneprázdněně (kvůli nepřetržité službě pánovi), pak slyšíme označení jako věrný sluha, oddaný služebník, vzorný voják, obětavý pracovník či nejlepší pracovník. Uniformita a ta může být reprezentativní tím více, čím se blížíme v hierarchii blíže k pánovi a naopak. K uniformitě však patří právě vnější znaky podřízenosti a stádnosti, případná drobná individuálnost je shůry daná (medaile řády, kříže) a je jí povoleno měnit především za odměnu, nebo jako gesto nesmírně dobré vůle shora a nebo je vydávána za dobrou vůli, ale ve skutečnosti se jedná především o umožnění důležité praktické identifikace (např. vojáci, jejich vozidla a letadla (popsání pomalování), atypické šátky, klobouky (např. vojáci USA ve Vietnamu ).
U gravettienských kultur se také mohou stát takovým předmětem majícím vypovídat a naznačit postavení a charakter jejich majitele vlastněná zvířata. Tak jak známe z etnografie příklady běžně známé především z Afriky, kdy jsou takto chovány krávy, nebo kozy. Podobně je to v některých případech chovu sobů na Sibiři. Nález pohřbené kostry soba v anatomickém pořádku u Moravan ze západního Slovenska z konce gravettienu naznačuje, že v gravettienu se vedle vlčků ze středního gravettienu (moravský pavlovien) chovali také soby. Chov zápřahových zvířat může vysvětlovat ledacos, co se týká váhového aspektu především těžkých slonovinových předmětů typu Sungir. Vzhledem k iracionálnímu heuristickému posuzování vzniklého nástřelem ,,doby kamenné“ a tradicí konvenčních představ, které se vzpírají představě takového úzkého soužití zvířat a lidí ještě před neolitem, je nutné vysvětlit, že pokud zde máme co jednat o normální duševně zdravé populaci Homo sapiens sapiens. Což opravdu tak děláme, statisticky musíme vědět, že tito lidé zkoušejí cokoli neustále překonat, obejít, přelézt a podlézt, jen aby dosáhli svého cíle. Myslím, že stačí připomenout situaci na našich silnicích.
V době změn vnějších podmínek jsou i vnitřní pravidla (i mytologie) společnosti oslabena a tak se může snadněji uplatnit i před tím nemyslitelná inovace. Není však jistě nutná generalizující tendence vybavit všechny gravettience, psy a tažnými soby, protože už samotný vegetačně topografický prostor Evropy a severu Asie byl bezpochyby rozdělen na různá vegetační a klimaticky přece jen odlišná pásma a určitý způsob soužití se psy a soby byl výhodný jen za určitých podmínek, jinde a to se týká především soba, byla taková možnost omezená. A to vše se pochopitelně ještě měnilo při samotných klimatických změnách průběhem samotného deset tisíc let dlouhého období gravettienu. Takže k personě si můžeme přidat prezentaci člověka vlastněnými zvířaty popřípadě jejich množstvím.
Určitě by stálo za to podívat se na mtDNA pavlovienských vlčků a předchozích mikokienských vlků (z Kůlny). Jednak obecně psí genetické zúžení u mateřské linie je odhadováno dnes na více jak 100 tisíc let a bylo by dobré vědět jak si v daném rodokmenu stojí naše osteologické nálezy.
Pochopitelně, že časově a prostorově mají k sobě blíže vlčí zbytky pavlovienu a micoqienu. Neměli bychom se dopředu vzdávat možnosti, že přeci neandrtálec psovitou šelmu nemohl domestikovat, protože je přeci příliš ,,primitivní“ a že je to výsada jen moderního člověka, stejně jako zpracovávání kostí, šití oděvů a umění. Tedy pokud přehlížíme, že součastně s neandrtálcem chybí kostěná šídla i ,,modernímu člověku“ a pokud si myslíme, že na Písečném vrchu u Bečova se připravovali barviva už před stopadesáti tisíci roky (Fridrich, Střecha nad hlavou) jen pro srandu králíků. Nakonec stejně jako u chatlperronienu je vždy i pro ty největší skeptiky možné připustit, že ti hloupý neandrtálci se jen opičili po sapientech a že nejspíš dostali ony domestikované vlky od sapientů. V reále ten, kdo se dovede starat o pomalu se vyvíjející děti, což u tak velkých lebečních kapacit jako měli neandrtálci je nutností, se dovede postarat už o cokoli. A například starost o daleko nevyspytatelnější oheň nikdy nikdo neandrtálcům nebral. Jistě v rámci hraní, zábavy, zaměstnání dětí a poznávání je dát dětem mládě uloveného zvířete je statisticky a logicky naprosto nevyhnutelným úkonem. Tady spíš nemusí nutně dojít k trvalé genetické kontinuitě držení zvířat, protože ta mohou být i živým rezervoárem zásob a čas od času se mohou prostě tyto zásoby úplně vyčerpat. Podle mtDNA bychom mohli sledovat jen trvalou linii z matčiny strany. Náš materiál mikokinských kostí zvířat už jednou posloužil pro zkoušku v pokusu s mtDNA neandrtálců, tudíž by technicky nešlo o neznámý a nejistý krok.¨¨¨¨