Právě velikost míry zkreslení představy o paleolitu a její hodnověrnost je měřítkem úcty k jinému etniku i naší etické úrovně vztahu k vlastním předkům. Nakonec obráceně řečeno, podle stavu rekonstrukcí (tj. stavu komplexnějších představ o dávných etnikách) můžeme posuzovat samotnou naši společnost v etické oblasti a stavu vztahů a předsudků k jiným kulturám a našeho postoje k vlastním předkům.
V současnosti můžeme objektivně a zcela jednoduše posuzovat zda mají rekonstrukce více charakteristik vědy nebo pseudovědy.
Jestliže máme reálně pracovat s představami o pravěku musíme pro určitou oblast práce akceptovat i určitou míru rozdílnosti naší představy o dávném paleoetniku v teoretickém srovnání se skutečným daným paleoetnikem (v materiálové oblasti mimo rekonstrukční transformace). Naše představa ať je jakkoli objektivní je určitým schématem, nebo přesněji koridorem možného s určitým často větším množstvím proměnných forem jejíž počet se astronomicky zvyšuje směrem ke kombinacím jednotlivých možných podob jejich samotných možných částí (rekonstrukční napodobenina a ilustrace některých představ).
V reále však už samotný koridor a nebo schéma je dostatečně konkrétní a postačující výsledek, který v žádném případě není samozřejmostí a sám od sebe se neobjeví a vyžaduje množství specifického kvalifikovaného pracovního úsilí. Je to (rekonstrukční napodobenina) určitá rámcová představa, která se blíží v celku skutečnosti a v jádru odpovídá někdejší skutečnosti.
Je to stejné jako kriminalistická rekonstrukce události zločinu. Kriminalisté přece nepověsí svoji práci na hřebík s konstatováním, vždyť u toho nikdo celou dobu nebyl, není to nikde zaznamenáno a vždyť to je z naší strany jen spekulace a každá profesionální snaha bude marná. Kriminalisté ve své době, kdy chtěli odhalovat minulost neměli k práci nic jiného než zápisníček a lupu a stejně dělali svoji práci. Dnes mají k dispozici velkou technickou základnu a neuvěřitelné možnosti. Stejně je to s rekonstrukcemi paleolitu, no pokud jsme se jim systematicky nevěnovali v minulých více jak sto letech, tak jsme pochopitelně toho mnoho nevypátrali, flinta se prostě hodila příliš brzo do žita. Tak vlastně věda vyklidila dobrovolně celý jeden prostor pro pavědu a pseudovědu a tento stav společnost překvapivě toleruje.
Rekonstrukce a hlavně atraktivní rekonstrukce oslovující širokou veřejnost, jsou chápány správně jako výkladní skříň oborů kolem prehistorie člověka. Jakkoli se představa, že známé obrazy a filmy a jména rekonstruktérů odsunou archeology na okraj zájmu společnosti ať je jakkoli reálná a oprávněná, není prozíravá. Je totiž faktem, že pokud se nebudou produkovat žádné pro veřejnost pochopitelné a atraktivní rekonstrukce nebude ze strany veřejnosti o práci archeologů vůbec žádný zájem. Je možné se dívat na věc přesně obráceně, archeologie už i tak je na okraji společnosti a už to ani nemůže být horší. (Popularitu archeologie udržují především zahraniční filmy a pořady)
Absence systematické práce kolem rekonstrukcí povede nakonec i k finančním, prostorovým a personálním škrtům právě u samotné výkopové a muzejní archeologie a antropologie. A určitě tato situace stojí za řadou neuvěřitelně dlouhých prodlev a zpoždění některých projektů, či dokonce za jejich zrušení či neschválení.