V současné rekonstrukci ať neverbální nebo verbální jsou někdy vidět znaky koloniálního přístupu. Z této pozice ani není vlastně třeba systematické rekonstrukce, protože podle této společenské filozofie se prostě schopnosti ,,jiného" etnika posuzují z patra a míří se hodně dolů a jsou otevřeně podhodnocována (co se týká jejich schopností). U živých lidí se pak očekává, že si svoji úroveň a práva musí taková etnika vybojovat. V 18. a 19. století sotva kdo černochy ,,přímo nevítal“ na lékařské fakulty a popravdě ještě před druhou světovou válkou sám tehdy světově známí filantrop Albert Schweizer sice sám černochy v Lambaréne léčil a po světě pro ně organizoval pomoc, ale nijak zvlášť nevěřil, že by bylo možné, aby i z černochů samých se stali lékaři.
Když se dnes díváme na americký televizní seriál, kde pracuje afroameričan jako mozkový neurochirurg připadne nám to normální, ale toto není samozřejmost, je to realita, která se musela vybojovat.
Skutečné schopnosti se časem v určitém typu společnosti nakonec prosadí, přes to, že nebyly z počátku očekávány, ale to jen za předpokladu, že jsou tato etnika velká a leccos vydrží.
Absolutně bezbranná jsou ale už vymizelá paleoetnika, sami magdalenci, solutrénci, gravettienci nebo aurignáčtí lidé opravdu nic neudělají proti tomu, že je někdo označí za rozcuchance a hadráře. Absolutně bezbranní jsou i lidé středního a starého paleolitu. Naše společnost nikomu nic nedává zadarmo, o všechno se člověk musí někam přihlásit a obrnit se trpělivostí a vyznačovat se ohromnou usilovností a postupovat podle pravidel naší společnosti. Opravdu pro prehistorická etnika stejný způsob zjištění ,,jejich kvality“ nefunguje. Nikdy taková etnika nebudou hrát podle našich pravidel a nadbíhat našim zvyklostem. To už není možné. Proto, bez toho, abychom opravdu a profesionálně začali hodnotit údaje o paleoetnikách, nikdy se o nich nic bližšího v širším rozsahu ani nedozvíme.
Rozdíly mezi koncepcemi paleolitu ve školství
Je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi představou knihy Lovci mamutů od Štorcha a mezi publikací V zemi lovců mamutů ode mne a Jaroslava Koláře. Nebo stejně je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi knihami ,,Cesta za Adamem“ od publicisty a rozhlasového redaktora Josefa Kleibla a ,,Čas lovců“ od archeologa a paleoetnologa Jiřího Svobody. Dal jsem ukázky na porovnání několika učitelkám, které tuto látku učí děti na základní škole a překvapili mne naprosto stejně velké tři skupiny odlišných reakcí.
Do první patří pozitivní rekce a nadšení, že mají něco nového v ruce, co se dá použít pro výuku, protože s tím, ,,…že všechno bylo jinak“ se setkávají už delší dobu a nové ukázky publikací jim připadnou jako vhodný zdroj aktuálních informací.
Druhá skupina nedovedla při nejlepší vůli rozlišit rozdíl mezi publikacemi a podle nich byly posudky a informace v Cestě za Adamem identické s Časem lovců. Nepovedlo se mě tehdy hned zjistit příčinu oné situace (protože podle mne je rozdíl očividný), až teprve po čase jsem mluvit s účastnicí onoho průzkumu a vyšlo najevo, že dotyčná rozlišuje člověka a primitivního pobudy. A to vlastně jen na základě toho, zda zkoumané etnikum nebo jedinec chodí do školy, studuje, jestli mají úřady, vládu, písmo, učebnice a podle toho, jak je berou vážně ostatní slušní a řádní lidé a politici. Pokud si gravettienci nevyzdobili žádné místo v srdci našich předních politiků, nepsali úřední zprávy o stavu jejich školství, neměli písmo, neplatili daně, neměli číslo sociálního a zdravotního pojištění ani placené přesčasy - zůstávají pro tuto skupinu zkoumaných pedagogů daná etnika stále na stejném místě- v kategorii primitivních pobudů. Je jim jedno jestli lovci mamutů dovedli šít a měli solidní skafandry proti chladu nebo jestli chodili v kožešině přes rameno s holým zadečkem. To je pro tyto posuzovatele zcela lhostejné a zaměnitelné. Takto hrubý rastr je určitě alarmující realitou v školství, které vlastně poprvé seznamuje s jinou kulturou a jiným typem člověka malé školáky v takové zkratce, která často rychle a povrchně učí děti jen z pár odlišností, vlastně jen odsoudit sledované kultury a lidi na primitivy a nám nerovné chudáky (což je právě onen jeden pytel). Tohle je základní vtisk klíče, který si odnášejí ze školy pro posuzování odlišně vypadajících kultur a lidí.
Ještě je však i možnost, že určitá část těchto pedagogů si rozdíl popřela v rámci mechanismu nalhávání si. To je také pravděpodobné, protože jsme se nezabývali vůbec stavem psychiky učitele, kterému prostě najednou sdělíme, že to, co učí, z čeho dává po léta známky je úplně jinak. Myslím, že směrem k učitelům bychom měli být daleko citlivější, protože vztahy mezi učivem, dětmi a pedagogem jsou často velmi osobní a jemné a změna musí být provedena tak profesionálně, aby pomohla překlenout nejeden problém, který určitě vyvstává.
Třetí skupina testovaných se ještě během čtení rozčílila a odmítla se dál seznamovat s materiálem, protože prý se pořád někde něco mění a ať už jim to někdo jedou dá tak, aby jim ta látka vydržela po celou dobu praxe. Evidentně registrují rozdílnost koncepcí výše uvedených puplikací ato tak zásadní, že považují za nutné naprosto nové nastudování látky a to se jim nelíbí. Bojí se jakékoli změny a chtějí, aby se to, co se naučili na fakultě mohli přednášet do důchodu. Všiml jsem si také, že především nejmladší učitelky patřily do první skupiny, starší učitelky do dvou posledních skupin. Svůj test považuji osobně jen za předběžný a v současnosti si myslým, že do určité míry není ani podstatný. když se změní obecné povedomí a bude k dispozici dostatečný prostor a dobré výukové materiály situace se snadno změní k dobrému.
Stejně tak je třeba provést změny v obsahu výuky o paleolitických etnikách v daleko větším měřítku a i na jiných typech škol. Rozhodně nové poznatky a změny v prehistorii musí být zahrnuty do nových koncepcí výuky kolem kultur paleolitu. A představení persony gravettienu rozhodně patří kprvním krokům, které snad povodou k nutným změnám.
Poznámka. Přes všechny dobré postřehy, které jsem před rokem či dvěma výše napsal, dnes vím, že v praxi to pro samotné žáky či studenty ve výuce nemusí znamenat větší rozdíly. Sice se žáci mohou učit současné poznatky, ale bude to jen suché a prázdné učivo. Jedná se totiž o fakt, že nám chybí k verbálním informacím solidní symboly, které jsou atraktivní, snadno zapamatovatelné a skutečně dobře charakterizují danou jednotlivou kulturu a navíc otvírají mytologickou asociaci. Bez těchto symbolů jenom chodíme kolem hrnce. Hrnec neudělané práce je dnes prostě tak veliký, že na pokličku nikdo nedosáhne. Pro výuku dějin umění na středních školách jsem nachystal písemný materiál, co by vypracovanou maturitní otázku. V praxi měli studenti i s výborně nachystaným materiálem problémy, když si daná data měli zapamatovat a měli k dispozici jen kresby nalezených předmětů. Studenti totiž nezvládají přemísťování v čase a v prostoru, nemají žádnou časoprostorovou zkušenost. Myslím, že časové představě (vhodné pro paleolit) se člověk dlouho učí. Na druhé straně z dějepisu si studenti přináší nadbytečně příliš přetížený a zmatečný model gradualistických stupňů evolučních typů ,,lidí" včetně naprosto sporného ,,člověka" ,,Homo" habilis a vlastně neví, co patří pod označení člověk, co člověka skutečně charakterizuje. Abych tak řekl, nevěděli jak zoologicky charakterizovat člověka a jeho typické fyziologické a duševní stráncei. Nevěděli tak, jak si vlastně vizuálně představovat život ve starém paleolitu, jak ve středním paleolitu a jak v mladém paleolitu. To samé se týkalo představy podoby těchto lidí. Bez základních představ není možné na čemkoli stavět a studenti se tak pouze začínají biflovat suché fakta.
Znalost starého Egypta, coby kontrolní oblasti, byla značná, a to přesto, že na rozdíl od lovců mamutů není toto téma domácí. Všem byly velmi dobře známy staroegyptské symboly někdejších říší a dynastií. Nejvýraznější naše domácí civilizace lovců mamutů, která je specificky jen naše, vlastně nenechala jiné informace než, že nějaká kultura lovců mamutů kdysi velmi dávno byla a snad asi všude, nejméně po celé Evropě. Studenti si na žádné srovnatelné symboly nemohli vzpomenout s výjimkou táboráku, pomýlené pasti na mamuta a věstonické venuše.
Zajímavé je i používání knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Někteří gymnazijní studenti na vyšším gymnáziu považovali tuto literaturu za vědeckou nebo odbornou, popřípadě jako základní a orientační. To znamená, že některé představy o životě lovců mamutů by se nebáli podpořit citacemi a odvolávkami právě na tuto knihu. Upozornil jsem je proto, že v jiném oboru ZVS - základy společenských věd se učí skladbu odborné nebo vědecké práce a i kritéria kritického hodnocení a práci s literaturou. Podle těchto norem nelze práci pana Štorcha jistě považovat za vědeckou či odbornou, protože svá tvrzení nepodepírá ověřitelnými experimenty ani dovolávkami na nějakou odbornou literaturu, prameny a pod. Například výrobu věstonické venuše si představuje z hlíny, popela a kostní drtě. Nikde však necituje autora ani analytickou laboratoř, která by takovou analýzu kdy provedla. Přesto se i dnes setkáváme s názory, že právě z této směsy věstonická venuše byla vyrobena a to i u vysokoškolsky vzdělaných lidí. Zjišťuji, že málo kdo si takové základní údaje ověřuje. Podobně se přece nemůžeme stavět ani k literatuře o barbaru Conanovi, Pánu prstenů a další fantazijní literatury. Při mojí výuce si v této souvislosti, pod skupinovým tlakem třída jako celek uvědomuje tato fakta, někteří jedinci, především dívky jsou evidentně smutné a otevřeně přiznávají, že jim tím beru Kopčema a Veverčáka, které považovali za skutečné, kdysi žijící a doložené postavy. Tady platí vše, co jsem říkal jinde, předkládání takové fikce je pro děti velmi emotivní záležitost, s hrdiny se snadno stotožní a celý příběh přijmou z mnoha důvodů jako reálný. Je pak součástí jejich osobní mytologie a vědomostní skladby. A brání takovou mytologii velmi podobně jako víru.
Určitým naprosto nevhodným nástřelem je doporučování této literatury ze strany školství (např. v učebnicích dějepisu). Například docent Popelka z katedry prehistorie Karlovy university v Praze v jedné z učebnic vyšlé relativně nedávno, také doporučil ,,Lovce mamutů" jako zdroj informací o životě lidí v paleolitu. Například Jiří Svoboda, ani já, bychom takové doporučení nikdy nedali. Navíc jsem už před několika lety poslal dokonce žádost na ministerstvo školství, aby se statut knihy Eduarda Štorcha ,,Lovci mamutů" přešetřil, protože je příliš zastaralá a dnes je kontraproduktivní.
V reále je situace komplikovanější, protože doktor Popelka si je na jedné straně vědom zastaralosti Štorchovy publikace, na druhé straně, kdyby ji zcela odmítnul, nikdo by u nás nějakou epochu lovců mamutů už vůbec neznal, stařičkou publikaci je totiž dnes nesmírně složité čímkoli jiným nahradit. Nahrazení jiným literárním dílem je dnes neúčinné, protože knihy jsou vydávány v stokrát menším nákladu, než před patnácti roky, protože se dnes knihy zdaleka tolik nečtou. Bylo by třeba televize, filmu nebo počítačové hry. Sice muzea mají za úkol a povinnost předkládat lidem nové poznatky a to také dělají, ale svým institucionálním přístupem nikdy nedokázaly nabídnout veřejnosti stejně sugestivní, přijatelný a emotivní materiál jako Štorch s Burianem. Doktor Popelka by tak úplným odmítnutím ,,Lovců mamutů" mohl totiž dnes udělat více škody než užitku.
Vysokoškolské vzdělání neznamená automaticky vývoj k lepšímu. I seznamování s paleolitem zde není časově dostatečné a neděje se na nepopsaném papíře, ale v předpojatém prostředí reálné společenské situace. Takže student přijímá dané informace přes určitý informační filtr a řada vysokoškolsky vzdělaných archeologů bez dostatečného rozhledu sociálně-kulturní antropologie a psychologie velmi často podhodnocuje paleoetnika a snaží se jim nekriticky přisoudit jednoduchoučké, nekomplikované a přísně vymezené role ,,rohožky před opravdovým domem". Kritické hodnocení, jako například vymezení určité šíře možností zcela chybí. Překvapivě jsem sledoval u řady ,,absolventů archeologie" jakési šílenství a posedlost odvolávat se na soukromé představy domnělých autorit. O kritický pohled na takové představy se tito vysokoškoláci nestarali. Naopak vše, co takové představy nereprezentovalo považovali za zcela pomýlené (reakce se podobaly klasickému vyšinutí, od zvýšené pozornosti k zesměšňování).
Velice kladný přístup ke kritickému hodnocení paleolitických materiálů jsem zjistil u některých ,,absolventů antropologie a archeologie", kteří alespoň nějaký čas, (především během diplomové práce) zpracovávali paleolit. Obzvláště jsem registroval více otevřenosti i ke komplikovanému kritickému přístupu u absolventů antropologie, kteří, jak se mně jevilo, si byli schopni snadno uvědomit i závažný psychologický rozměr dané oblasti, přesto, že jej spíše jen tušili, protože jejich znalosti psychologie byly příliš kusé a povrchní.
Rekonstrukční paleoetnologie je právě vědou, která své výsledky míří k veřejnosti a práce na typických symbolech pro určitá období, nebo literární či obrazová práce patří k základním trvalým úkolům vyplývající z její podstaty.
Závěrečná vyhodnocení
V případě rozboru kultury gravettienu pomocí pohledu přes personu je především nutné vyloučit, že by bylo možné gravettien hodnotit jako nějakou úpadkovou a ubohou kulturu. Sošky žen nezobrazují vychrtlé strádající postavy. Sošky ani nejsou koncipované v ustrašených pózách, nemají rozcuchané nebo slepené vlasy a nebo jinak neupravené vlasy, nedokladují četné jizvy, kdy je přepadl tam medvěd, tu lev, tam zase vlk. Na povrchu sošek nevidíme žádné znázornění srsti ani chlupaté hrudi nohou nebo rukou. Na krku nemají žádné náhrdelníky ze zubů, ani nemají přes boky nebo přes jedno rameno naznačeny cáry kůže nebo kožešin a to ani v případě figurek z Malty a Buretě. Dokonce na sobě nemají ani jen jakési odbyté a všelijak škaredě sik sak rozvěšené kaničky a řemínky.
Negace znaků primitivismu. Proto nelze tyto sošky považovat v žádném případě za doklad nějaké evolicionalistické kulturní teorie popisujících ubohé strádající trpící a hadrářsky zanedbané předky a takové spekulace se musí na základě sošek rázně odmítnout jako archeologickým materiálem nepodložené.
Negace znaků kulturního úpadku. Stejně tak sošky nedokládají reálnou úpadkovou kulturu, kdy by byly lidé na útěku, a už by byly rezignovaní, stresovaní a otupělý tak, že by přestali dbát na svůj zevnějšek. Sem patří projevy jako špína, nemytí se v obličeji, nemytí rukou, ztráta zájmu o úpravu vlasů o stav oděvu, změní se i celkový postoj a držení těla, popisuje se změna výrazu tváře, mizí úsměvy, někdy se popisuje, že děti si hrají tiše a zdrženlivě, atd. Strach, úzkost a deprese se mění na úzkost paralyzující, která vyřazuje člověka z normálního života ( Chronc Pavel, Úzkost a strach)
Negace znaků z nemocí. Stejně tak vylučuji na základě materiálu zničení populace nemocemi do stavu rezignace a nezájmu o zevnějšek.
Náhled na materiál a evoluční teorie. Upřednostňuji sledování a vyhodnocení v oblasti výtvarné, řemeslné, konstrukční a způsobem znalosti a využívání zdrojů, s ohledem na mytologii, v souladu s přístupem C.G.Junga k definování člověka jako komplexu kultury, náboženství a mytologie.
Proto pomíjím tradiční sledování inteligence nebo nějakého organického nebo (tradičního) kulturního stupně evoluce, protože je zde příliš velká pravděpodobnost skupinového, konvenčního a subjektivního výkladu spojená s chybami informačního filtru už při nástřelu pevného bodu už samotnými evolučními termíny a v případě nesouladu s některými materiály může automaticky celé vyhodnocení zhatit mechanismus nalhávání si, zvláště se tak vyhýbám (efektu modrookého) tj.svévolné diskriminaci. (Celkový výčet zkreslujících psychologií sledovatelných jevů je v závěrečné příloze publikace)
Teprve pokud by nebylo možné jiné vysvětlení v rozdílu jednotlivých kultur než evoluční, pak by bylo možné o něm uvažovat. V reále je historicky evolucionalistický výklad změn kultur v čase (z 19.stol) koncepčně vytvořen na základě zcela nedostatečných materiálů především právě v oblasti paleolitu a navíc při naprosto specifických společensko-filozofických dobových kontextech. Při současném hodnocení je nutné zahrnout všechen typový archeologický materiál a využít jak například psychologie, etologie, ekologie etnografie, ekologie tak koncepcí z oblasti sociobiologie, ale i nové moderní náhledy na evoluci (náhlý výskyt a stáze, genetický drift, pulzující evoluci apod.). Zatím je však možné vyložit kulturní rozdíly právě prostým výčtem možných rovnocených různě specializovaných společností s rozvojem podle principů nahodilosti (jak bylo pojednáváno v předchozí kapitole). To patří do normálního racionálního postupu, protože je to statisticky a racionálně očekávané chování, že člověk (byť dávný, ale biologicky identický) se bude chovat zase jako člověk. Jiný postup by byl prostě heuristický.
Z hlediska psychologie je vlastně zajímavé, že dnes, kdy je v oblasti evoluce obecně uznávána teorie stáze a náhlého výskytu od amerického propagátora Stephena Jay Goulda, ale tato jeho představa, nebývá tak často aplikována i na kulturní řazení. To by pak mělo vypadat jako množství podob výčtu možností, které se jako kultury mohou navzájem ovlivňovat měnit, reagovat na vnější a vnitřní podněty. Gould má rád, když místo schodiště a žebříčku od primitivního k dokonalému je nikoli mnoho stupínků, ale jak píše keř plný vedle sebe paralelních různých nových druhů, které sice vesměs za čas zahynou ale dělají ve své době tu plnost života (Goul, Pandin palec). To v době, kdy se seznamuji s fascinující teorií pulzující evoluce, celkem tragikomické, protože jen se zvyšuje ohromný náskok specializovaných vědních oborů před vlastním uvedením těchto teorií do praxe.
(Teorie pulzující evoluce zahrnuje termíny jako druh, hybrid, superdruh. Spočívá v modelu reakce živočichů na vnější podmínky, kdy druh někdy rozmělní se v množství dalších druhů v druhé, které se dále mezi sebou kříží a vytvářejí nové a nové druhy, v opačné fázy se všechny druhy mezi sebou intenzivně kříží a dávají vzniknout jedinnému genetickému proudu, který zahrnuje geny těch předchozích druhů - vzniká takzvaný superdruh.) (Tento princip pulzace lze velmi snadno přenést na kultury už jenom tím, že si všimneme označení multikulturní a kulturní specifikace. Stejně tak sledujeme kulturní a technologické specifikace v paleolitických kulturách stejně jako ohromné společné kulturní zázemí trvající celé epochy a věky, které přesto zcela nestagnují.)
Myslím si, že stejně tak se dá tedy dívat i na kultury, tedy jako na velký výčet paralelních možností. A tyto paralelní možnosti v sobě zahrnují jak stabilní kulturní formy se stabilním ekologicko-společenským modelem, tak opačné velmi proměnlivé kultury z nestabilním ekologicko-společenským modelem. Do první formy patří kultury, kdy nevzniká příliš velké společenské napětí a i využívání zdrojů běžně příliš nepřekračuje ekologické možnosti určitých využívaných struktur. (Dokonce například severoamerický aligátor svým chováním, kdy čistí odklízením větví a klacků dno svého jezírka, je ekologicky klíčovým organismem, který mění prostředí tak, že je stabilnější a úživnější i pro další druhy živočichů, kterými se zase zpětně aligátor živí.) Takže tento model chování je dlouhodobě stabilní a více je ovlivňován až velkými vnějšími změnami méně vnitřními a historickými.
Naopak druhá kategorie složitěji hierarchizovaných kulturních forem společností je charakterizována mocenskou situací, kdy malá část lidí (mocenská elita) ovládá větší část, která je pro ni využívatelným zdrojem. V takových společnostech čerpání zdrojů (lidských i přírodních) se odehrává až do úplného, nebo takřka úplného vyčerpání dosavadního zdroje (pak se zajišťují nové další zdroje).
Takto je druhá forma už ve své podstatě vnitřně nestabilní a proto podléhá změnám. Lidské zdroje se vyčerpávají a nebo se pod vlastním vnitřním tlakem na obranu před elitou přeformovávají a přírodní zdroje se vyčerpávají a musí se na novou situaci reagovat změnou taktiky vlastního chování. Sledujeme tak vnější nestabilitu v oblasti proměn změn ekologických vztahů, využívání dalších následných přírodních zdrojů a technologií, změn stavu společnosti a subkultur obyčejných lidí a u elity sledujeme materiální proměny a změny taktiky reagující na změny ve zdrojích a vnější (i vnitřní) konkurenci se snahou udržení si zvláštního elitního postavení a jeho rozšíření. Rychlé základní změny jednoho typu kultury v druhý pod vnějším tlakem popisuje a rozebírá i Wilson (Wilson, 1978).
U elity vzniká specifická mytologie ospravedlňující jejich privilegia, a jiná mytologie může vznikat i ze strany ovládaných a to z mechanismu nalhávání si (vzniká mytologie vysvětlující si ,,důležitost“ a ,,potřebnost“ daného stavu věcí) .
Pozorovatel registrující rychlé změny takové kultury může mít opravdu dojem kulturní evoluce. Kulturníevoluce vysvětluje relativně rychlý sled změn však platí omezeně a v praxi v archeologii a v etnografii zde máme i takové kultury u nichž nedochází k žádným proměnám a prostě stagnujíc prosperují desetitisíce let. Z pohledu kulturní evoluce pak tyto stagnující kultury jsou ,,opožděné a vývojově zaostalé“. Z pohledu aplikovaného gouldovského výčtu jsou naopak tyto kultury vyhovující, jen jsou prostě v rámci celkové pestrosti jiné. Samozřejmě, že taková žravá a proměnlivá společnost, která potřebuje kvůli zdrojům zabrat území stagnující kultury ráda uvěří v kulturní evolucionalismus, ,,…protože vlastně jen pomáhá evolučnímu pokroku“.
Společensko-mytologická konvence je pak obsažena v prostředí a tak například v dějinách výtvarného umění student ví, že je výtvarník vždy determinován svoji dobou. Stejně je determinován každý aspekt života a to i věda a v takové kulturní pozici je i většina současných pozorovatelů a hodnotitelů paleolitu. Vymknout se znamená opustit konvenci, většinu, v Jungově slovníku – stádo. Opustit stádo je však složitý mechanismus a nese to jasná rizika. Zastávání konvence zase vede k evidentnímu ,,zasklívání“ některých faktů, a odklonu od reality světa. Může být ignorováno, odmítnuto (nebo i zakázáno) velké množství odborných materiálů i celých oborů a vědeckých disciplín.
Můžeme u toho vidět i vnější vizuální známky projevu vnějšího ukáznění se (přijetí společenské konvence), to je ve vystupování a oblékání užití prvků z arzenálu oficiální společenské uniformity, která je jako uniforma vojáka hájícího a bojujícího za danou společnost a za její tradiční hodnoty.
To znamená, že takový daný prehistorik je mimo kritické hodnocení, tj. už mimo vědecké hodnocení a používá jen ty oblasti a ty prvky, které mu pomáhají upevňovat a hájit a bránit hodnoty jeho společnosti spojené s danou živou mytologií (i novodobou mytologií) jež je identická z vírou. Lze tedy registrovat obranu hodnot v oblasti víry, společnosti a civilizace. Podle Junga je nutností při posuzování různých kultur dostat se mimo běžné vidění Evropana a Američana a ty vidět vlastní kulturu jako kulturu bílého muže. Posuzovat kultury z pozice evropské kultury znamená silné subjektivní zkreslení (kulturní zastínění). Takové tendenční nazírání vidíme především v anglofonních oblastech se specifickou silnou koloniální tradicí a hodnotami. Zde může být práce v celém spektru materiálů a oborů, která se snaží jen o náznak nestranného posuzování jiných paleoetnik označována jako projev společenské a individuální slabosti.
Dnes už je docela běžné, že řada vzdělaných Evropanů s rozhledem se dovede na svoji kulturu podívat zvenčí. Je samozřejmostí, že pak tito vidí naprosto nesprávné a kostnatě vyhodnocené materiály svých poněkud společensky upjatých kolegů. A tak cítí potřebu bránit paleoetnika. Právě jednoduché dělení na my a oni (kterého si v lidském chování všímá i Wilson) například u moderního člověka a archaického člověka, ale i u detailů vizáže, my učesaní, mladopaleolitičtí lidé rozcuchaní, stupňují iracionální hodnocení, které v případě posuzování neandrtálců vedlo do absurdních rozměrů, takže proti konvenčnímu loajálně společenskému proudu, se zvedla vlna odporu dokonce ve formě založení konkrétní společnosti na obranu neandrtálců.
Je absurditou dnes zastávat nebo účastnit se těchto sporů, protože jde především o pranici o pacienta, který už mezi tím zemřel. Z pozice kritického pohledu na kulturní evoluci jsme přece osvobozeni používat nepřesné a zavádějící evoluční termíny jako ,,primitivní a vyspělý“, když v samotné evoluční paleontologii se vzhledem k odklonu od gradualistické evoluční teorie od nich opouští (Václav Petr,). Asi poslední dožívající baštou nějaké postupné evoluce vůbec je právě výklad změn kultur a ten je také častěji a častěji kritizován a zpochybňován (například je zpochybňován rozvoj, pokrok a přínos v oblasti společenského postavení jednotlivce, žen, dětí, ale taktéž zpochybňován údajný nárůst volného času i kvality stravy u přechodu od lovce k zemědělci).
Pro laika je nepochopitelné, co se tady odehrává za spor, a chtěl by ho vidět názorně tak, aby mu rozuměl. Použiji názorný příklad.
Jedná se o diagnózu pacienta vyslovenou na dálku někým, kdo pacienta pořádně neviděl a ještě v té době ani nebyl lékařem. Ovšem je to tak dávno, že už je v tradici lékařství, které mezi tím vzniklo, že diagnóza zněla tak a tak a řada lékařů na ni trvá, protože ji berou jako součást existence lékařství.
A jiní lékaři říkají …,,dnes jsme kvalifikovaní lékaři s řadou diagnostických metodik, pojďme a toho dávného pacienta jimi zkoumejme, máme ho tu už tak blízko, jak nikdo před námi nikdy neměl“. A ti druzí říkají …„Ne ne! co to děláte? vy podrýváte základy toho na čem naše lékařství stojí, na původní diagnóze se musí trvat“. A aby vypadali jako moderní lékaři, dělají jen některé dílčí vyšetření dávného pacienta, které by mohly podpořit dávnou zastaralou diagnózu.
Sledováním gravettienského materiálu a sledováním unikátně vysoké úrovně někdejší společnosti (typu samovýroby) taková představa paralelního řazení alespoň u srovnatelných kultur je nejschůdnější. Gravettien rozhodně nepatří do toho spektra kultur, které běžně přesažnou a nezvratnou měrou hierarchizují společnost do obludných rozměrů, kdy většina ztrácí svobodu a možnost čerpat ze surovinových zdrojů. I když je některý ojedinělý archeologický materiál už za hranicí obyčejného individuálního řemesla (Sungir) je tak množstvím nikoli výtvarným zpracováním.
Po výtvarné stránce musíme registrovat, že všechny artefakty jsou řemeslem samovýroby pro sebe sama a pro sobě rovné. Neexistuje zde přes veškerou umělecky špičkovou úroveň takový výrobek, který by měl takový dizajn a ornamentální zdobení, které by nápaditostí a naprosto přesnou jakoby strojovou geometrickou pravidelností bylo jakoby zcela z chladného a neživého jiného světa od specializovaného řemeslníka. Chybí zde takové umění, které by vyráželo přímo dech z měřítka ze strany a úrovně řemeslných samovýrobců a vytyčovalo tak specifickou persónu hierarchicky vysoce postaveného jedince, který má moc nad ostatními a vlastní lidské i surovinové zdroje nebo přístup k nim. A navíc má taková hierarchická špička o sobě neracionální mínění důsledkem vyrovnání se z nepřirozeným postavením tak, že buduje vlastní mytologii (např. ono známé ,,z Boží vůle král“), kdy se přidružuje mechanismus svévolné diskriminace (efektu modrookého) (například v také ve stejné barvě ,,modrá krev“). To je charakteristické u mnohých holocenních kultur ať primárně u skutečných vysoce postavených osob, nebo sekundárně, kdy je jejich persóna nebo spíše jen její prvky jsou napodobovány ostatními, podle specifického pořadí společenského spektra. Gravettienský a vůbec paleolitický materiál i při geometrizaci zůstává stále umělecky obyčejně lidský a přirozený, nikdy neodvrhe určitou disproporčnost a asymetrii.
Archeologický materiál gravettienu, přes to, že je zoufale omezen na dochovatelný materiál je velmi transparentní, má štěstí, že zažil minimum geologických proměn, že nebyl vždy vystavován přímým vlivům v půdě chemicky a mechanicky aktivních místech, a že klimatické podmínky a kulturní podmínky některých stanic vytvořily pastí na řadu drobných předmětů, které se tak dostaly až k nám.
Na otázku proč je gravettien natolik odlišný od středního a starého paleolitu po stránce uměleckých předmětů se dá zase odpovědět gouldovským výčtem rozmanitosti. Nemůžeme přece hned křičet, že jsou lidé středního a starého paleolitu nějak omezení a retardovaní a na nižší, protože od nich neznáme sošky a kresby, vždyť kolik lidí se dnes považuje se za velmi inteligentní a velmi lidské, úspěšné a vůbec mající o sobě vysoké mínění a přitom ani nekreslí, ani nemalují a ani nevytvářejí skulptury či plastiky. Spíš bych se přikláněl k představě, která vychází principiálně ze základní práce od Zikmunda Freuda, kdy se jedinec ve společnosti vyrovnává uměním s negativními vlivy, které na něho omezení, které vyplývá z existence a působení ostatních lidí ve společnosti má. Výtvarná práce může být tedy jako jakási terapie, u některých jedinců mají-li prostorovou představivost může být (spolu s hypertrofickou tvořivostí a hypertrofickým shromažďováním) určitou posedlostí a tito jedinci mohou nastolit v kultuře určitou novou normu až určitý nový společný rituál. Ale to je jen jedna z mnoha možností. Společné snižování takového napětí se d ale snadněji vyjádřit, vyprávěním, povídáním si, fyzickým kontaktem, zpíváním a tancem (což stále může i tak být vysvětleno hypertrofiemi chování).
Přitom je spousta věcí ve výtvarné oblasti absolutně archeologicky nezachytitelných, ale na jiné se možná díváme a nevidíme v nich výtvarné umění, protože to v určitých případech bez určité umělé nebo předchozí skutečnosti prostě není ani možné (jev Pigmalion). Lidé se prostě vyrovnávají z napětí vzniklé společným soužitím v oblasti velkého možného kulturního výčtu i dnes se najdou lidé i u přírodních národů, které se jen zdobí a zdobí svoje artefakty, ale nevytvářejí dochovatelné sošky a obrazy a etnografové s nimi normálně mluví smějí se přátelí se a nenapadne je vykazovat je mezi nějaké pod nebo před nebo staro.
Máme štěstí, že gravettienská mytologie a kultura dovolovala a dokázala zpracovávat kosti a slonovinu kámen a hlínu, zobrazovat zvířecí a lidské figury a byla otevřena celému spektru materiálů. Není jiné archeologicky tak transparentní paleolitické kultury a tak gravettien se pro nás stává branou, předpokladem a podmínkou k pochopení a studování dalšího paleolitu a základním materiálem pro studium a zpracování rekonstrukční paleoetnologií.