Vyhodnocení z pozice výtvarníka

 

Vlastně rekonstrukční metamorfózy měly původně doložit civilizovanost zevnějšku mích mladopaleolitických lidí, ale byly diváky chápáni jen jako izolovaný materiál, který nemůže nic změnit. Přirovnám, svého času se žáci v hodinách náboženství učili, že byla země stvořena za sedm dní i s člověkem a v druhé hodině v přírodovědě se dověděli v geologii o milionech let evoluce a proměn planety, flóry a fauny. Obě dvě informace žáci dovedli ve své většině oddělit tak, že si zakázali srovnávat oba dva školní předměty a každý se učili naprosto zvlášť a také nad nimi přemýšleli zcela odděleně. Stejně tak si pozorovatel rekonstrukčních metamorfóz zakáže aplikovat a spojovat výsledné rekonstrukční metamorózy s obyčejnými výjevy z všedního života dávných lidí.

Divák musí prostě prvně přijmout metamorfózu v její samostatné oblasti a to právě je možné díky množství a pak teprve pomalu se může přidávat krůček po krůčku živost všedního obyčejného dne. Neznatelně a pomalu jen to, co divák zvládne akceptovat a pak najendou to bude možná on kdo řekne ,,…pane Balák, ti vaši gravetienci na starých obrázcích ale neodpovídají soškám a hrobům, nejsou takový jako ze škatulky, jsou moc divocí mají často dlouhé vlasy, málo zdobné oděvy… Jak to? Co pak jste si toho nevšimnul už dřív?“

A já budu spokojený a jestli to budou slyšet i gravettienci bude to po více jak sto letech zesměšňování pro ně příjemná satisfakce od jejich potomků.

Vlastně až při závěrečných korekturách mně teprve došlo, že rekonstrukční metamorfózy jsou takovým unikátním superesem, kartami, které nemůže představa paleolitických lidí jako hadrářů nikdy sama postavit ve vlastních barvách. Rekonstrukční transformace perfektních sošek s účesy a zdobnými pásy a hrobů s dochovanými nášivkami kdyby byly tyto převedeny taktéž v jediné názorné kompozici mířící však finálním zpracováním do podoby hadrářů by byly příliš evidentním rozporem a značná část veřejnosti by už asi sama začala uvažovat o záměrném podvodu, ze strany těch, které jí ony hadráře stále předvádí.

Proto, když někteří muzejníci mluví o rozdílných výsledcích na rekonstrukcích jen jako o nějakých dílčích projevech různých individuálních výkladů, kdy si samotná veřejnost má udělat vlastní obrázek, je velmi ustřelené. Je však možné na tuto hru přistoupit, ovšem se striktním požadavkem, aby protistrana předložila své rekonstrukční metamorfózy a obrazové doklady o stále špinavých rozcuchaných, ale zdravých a od komunit neodloučených jedinců.

Je více jak zřejmé, že je to neproveditelné tak, aby nebylo zřejmé, že jde o podvod. Proto si myslím, že druhá strana na nic takového nikdy nepřistoupí. Naopak nejspíš označí archeologické nálezy tedy sošky a hroby jako odtržené od někdejšího života, jako hypotetické ideály, které v praktickém životě zůstaly nenaplněny – bez zájmu o fakt, že v hrobech naplněny jsou.

Ale spíš to dopadne, jak jsem to sám pocítil že, na společné výstavě, kde jde porovnávat různé přístupy, dojde k tomu, že lidé rozhodující o výstavě na které by mohlo dojít k expozici rekonstrukčních metamorfóz raděj půjdou až tak daleko, že použijí nejrůznější intriky proto, aby zabránili rekonstrukční metamorfózy vůbec vystavovat.

Proto je i odvetou těmto několika málo zpátečnickým muzejníkům tato práce plná rekonstrukčních metamorfóz, kterou by šlo označit ,,Rekonstrukční metamorfózy kam se podívṓ. Rekonstrukční metamorfózy v onom nadkritickém množství, kdy už mají, vzájemně se podporujíc, sílu předsvědčivosti a rychle si už dál samy nacházejí svoje příznivce a to nejrychleji právě mezi specialisty na paleolit, ale překvapivě i napříč archeologickým i muzejnickým světem a je velice pravděpodobné, že zde vzniká možná zcela nový trend, který velmi výrazně ovlivní i archeologii a muzeologii zaměřenou na holocení kultury.