Na rekonstrukční paleoetnologii jde nahlížet jako na plněmultidisciplinárníobor. Vyloučením jediného oboru můžete dostat jiné výsledky a stejně tak zohledněním jediného dalšího oboru můžete výsledky taktéž úplně pozměnit a dojít i k diametrálně opačným závěrům. Je to podobné jako v oblasti kriminalistiky a práva, kdy podobnou situaci označujeme jako ,,objevení nových skutečností". Dříve se rekonstrukce vytvářely především na základě paleoantropologického a archeologického materiálu s určitým přihlédnutím k etnografickým paralelám a vše stmelovalo uplatnění gradualistického evolucionalismu (v biologické evoluci i v kulturní evoluci). Tím vznikla jednoduchá úsečka, která měla na jednom konci primitivismus a na druhé straně civilizovanost a daná zkoumaná kultura byla prostě umístěna na této úsečce dle libovůle hodnotitele. Tak se ale obvykle stávalo, že samotné moderně vyhlížející archeologické artefakty se dostávaly do rozporu s vymýšleným, nedochovaným prostředím, které bylo daleko, daleko primitivnější. Hodnotitelům často chyběl harmonický přístup, smysl pro kulturní vzorce a komplexní hodnocení výtvarné a estetické úrovně všech předmětů jak skutečných, tak rekonstruovaných. Předně autoři míchali hrubé artefakty s krásnými a hrubé považovali za doklad primitivnosti, kterou pak uplatňovali u obydlí, oděvů a účesů. Ve skutečnosti experimentální archeologie přinesla zjištění, že ty krásné nástroje jsou určeny k trvalému použití a dlouhodobě budou reprezentovat majitele před společností a ty hrubé jsou jen dočasnými spotřebními nástroji. Toto základní rozdělení přineslo první praktický klíč k nahlížení na dávné kultury a první určité vodítko, jak vůbec přistupovat k dávnému materiálu.
Dalším důležitým zlomem bylo začlenění nových oborů do rekonstrukční paleoetnologie. Především je význačná kombinace oborů jako sociobilogie, evoluční psychologie, genetiky, srovnávací psychologie a etologie. Tento blok moderních vědních oborů se dostal do úplně jiného světla v momentě moderních evolučních teorií jako pulzující evoluce a stáze a náhlý výskyt. Z tohoto úhlu se pohled na kulturní změny musel přehodnotit a došlo k návratu k pluralistické koncepci řazení kultur, tedy k návratu k teorii z konce 19. století. Paradoxně je to teorie o něco málo mladší než evolucionalistická koncepce. Pluralistická představa řazení kultur řešila mrtvá místa, která právě evoluční řazení kultur nedokázalo vysvětlit. Pluralistická koncepce stála v základu moderní americké kulturní antropologie a tak je spolupráce s kulturními antropology relativně snadná a paleoetnologové mají s tímto oborem velmi mnoho společného. Například kultury mladého paleolitu rozhodně nejsou stupňovitě řazeny za sebou, ale mají svoje technologická, řemeslná a umělecká nezaměnitelná specifika. Toto prosté konstatování sebou nese stejnou úlevu jako kdysi konstatování (v paleontologii), že se živočišné druhy dlouhodobě nemění a ponechávají si miliony let svoje charakteristická druhová specifika. Nebylo to nic světoborného, vždyťstratigrafie s tímto faktem pracovala vždy a dokonce používala pro charakteristické dlouhodobě se vyskytující organismy označení ,,vůdčí zkameněliny". Stejně tak archeolog určí podle určitých charakteristik, např. zda jsou nalezené nástroje gravettienské nebo magdalenienské, samo bližší časové zařazení v rámci dané kultury ale nepozná, k tomu je nutné použít fyzikální metody. Práce se sociobilologií je pak v tomto kontextu úplnou radostí. Živočišný druh vzniká rychle a jeho chování se rychle vymezuje. Pak můžeme sledovat historii druhu, nikoli tedy už skutečnou evoluci. To je příběh o využití genetického a kulturního potenciálu v čase. Vzniká řada možností forem kultur a to vše s prakticky jedinou genetickou a biologickou výbavou a je jedno, zda se jedná o dávné nebo recentní kultury. Důležité je, že je produkuje jediný stále stejný živočišný druh.
Abychom dobře chápali jedince a jeho vztah ke kultuře, musíme se dostat do oblasti psychologie. Tu můžeme propojovat se srovnávací psychologií a etologií na jednu stranu a na druhou stranu s psychologií z oblasti kulturní antropologie. Tady můžeme sledovat celou řadu mechanismů, které nám mohou objasnit nejednu archeologickou situaci a dojdeme snadno k určitým jednotným principům a kulturním vzorcům, charakteristickým pro určité kultury a snáze tyto situace pochopíme. Budeme schopni jednak prognostikovat a zároveň také odhadovat podobné projevy i v oblastech chování, které se v archeologickém materiálu neobjeví z důvodunedochovatelnosti.
Další velikou oblastí rekonstrukční paleoetnologie, ale i rek. etnologie je psychologie hodnotitelů. Tedy zájem o samotné hodnotitele a vnější a vnitřní vlivy, které působí na psychiku a tedy i výsledek práce hodnotitele. Jedná se o oblast individuální psychologie a ve velké míře i o oblast sociální psychologie. Sledujeme zde takové jevy známé jako kulturní zastínění, skupinové myšlení, skupinový tlak, nástřel, vtisk, archetypy, různá traumata, sugesci, nátlak, manipulaci, nalhávání si, vyrovnání se s rozporem a tak dál a tak dál. A psychologie pochopitelně jednak mění naše postoje a názory, protože nám umožňuje stát před sebou samým s nepokrouceným objektivním hodnocením a pochopitelně nám pomáhá takové informace dál kvalifikovaně šířit, protože výsledky rekonstrukční paleoetnologie a etnologie jsou určeny právě veřejnosti a naší kultuře.
Z daného je jasné, že nejde jen o určité nahodilé využití množství oborů, ale o ucelené a logické propojování určitých oblastí daných oborů. Jedná se často o používání jen určitých škol, určitých konkrétních prací. Tak vzniká propojená logická konstrukce, která je ověřována v dalších a dalších oborech. Například určité oblasti humánní psychologie jsou dosud nepropojeny se srovnávací psychologií a sledujeme pomocí psychologie samé, že jsou více heuristické než logické. Proto je nutné se od nich distancovat a při práci je nepoužívat, zvláště když jsou v rozporu s praktickým pozorováním v oblasti etologie. Každý obor je tedy velmi důležitý a vstup každého oboru znamená mnohdy i výsledky zcela odlišné od těch předchozích. Proto jsou výsledky rekonstrukční paleoetnologie mnohdy tak odlišné od předchozích či souběžných prací vydávaných za rekonstrukce, které stojí jen na několika málo oborech či na spekulacích. Proto dnes můžeme mluvit o nesmiřitelných protipólech mezi vědou a pavědou v oblasti představ o chování a vizáži lidí dávných kultur.
Pavědecké rekonstrukce dnes najdeme v muzeích, v knihách i v televizi a bohužel na nás působí často sugestivně, protože využívají moderních možností zvýtvarnění a tak je snadno přijímáme. Přijímáme je také proto, že nás tyto práce vlastně „vychovaly“ a v podstatě je už očekáváme, protože jsou součástí naší kultury. Formální podpora, značka, podpis institucí či titulů důležitých lidí nás ujišťují o odbornosti, přestože nám nikdy nikdo nedodá písemné práce s kritickým vysvětlením, jak to či ono vzniklo a proč je to či ono takové.
Prosazovat vědeckou rekonstrukci s obhajobou, s protokolem, s písemným odborným článkem je tedy pákou proti institucionalizované hlouposti, která je v tomto případě plně součástí naší kultury. Nikdo se nezeptá, kde jsou specialisté na rekonstrukce, kde mají pracoviště, kde jsou písemné podklady pro takovou práci, a když alespoň nějaké materiály dostaneme, tak výborně. Půjdeme s nimi ke specialistům a půjdeme tyto předpoklady konfrontovat s primátology, etnology, sociobiology atd. Novinářům chybí zatím jak kompetence tak odvaha. Ve skutečnosti lze velmi snadno rozstřílet představy prezentované v mnohých ,,renomovaných" projektech, protože mají veliké problémy s neznalostí samotného archeologického materiálu, protože co není nalezeno na určitých protěžovaných místech, jakoby neexistovalo. Důležité nálezy nemohou být jen z USA, z Británie nebo rovnou z Paříže, ale musíte být roky v knihovně a pátrat, než najdete fascinující a klíčové materiály z malé španělské dědinky nebo odkudsi z Rumunska nebo ze Sibiře či z jakýchsi výkopů narychlo prováděných při výstavbě dálnice. Řada lidí, kteří s představami o pravěku mají profesionálně něco společného, si nechce kolem pravěku cokoli komplikovat. Mají naivní představu primitivních divochů a jejich kultura je pro ně cosi, co snadno a rychle pochopí a budou si moci domýšlet. Proto velmi podceňují i samotné studium základního archeologického materiálu.
Rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie tedy slibují veliké dobrodružství, napětí a spoustu neuvěřitelných výsledků v procesu našeho poznávání. A tak tady před námi leží spousta práce jako pozvánka za fantastickým a ojedinělým dobrodružstvím. Je to náš skutečný výlet v čase, srovnatelný s cestou batyskafu na dno Mariánského příkopu, nebo s cestou na Měsíc, Mars či Jupiterovy měsíce. Budou to setkání civilizace s civilizací, kultury s kulturou.