…Praha, podzim, sobota ráno roku 1980
…,,včera jsem si doma zkoušel vyrábět modely ptakoještěrů spolu s mým taťkem, který je strojní konstruktér a dříve se zabýval i vlastními konstrukcemi létajících modelů letadel. Proto tady toto řeším tak, a tohle tady zase takto“…
...Na to drobný starý muž se slzami v očích poukázal na své dřívější obrazy ptakoještěrů a procedil mezi zuby: ,,Oni sami vědci přesně nevědí... Několikrát velmi zásadně kolem ptakoještěrů změnili své názory!“
Uvědomil jsem si, kam tím Zdeňek Burian mířil. Ukazoval mi rozpor přístupů k tématu, kdy on, výtvarník, dává do provedení malby úplně všechno až za mez výjimečně výtečného, jen aby provedl uměleckou, dokonale sugestivní malbu. Na druhé straně těch, co zpracovávali dávné materiály, byla cítit nepodložená sebejistota.
Nešlo mi jen o to, že kdysi byli ptakoještěři považováni za vodní zvířata stejně jako deinotheria, ale o to, že se psalo v odborných publikacích o otiscích srsti a zároveň, ale vždy odděleně také o tom, že nově byly nalezeny drobné, výstužné tyčinky v křídlech ptakoještěrů a nikdo se vůbec nevzrušoval možností, že se popisuje stejný jev a že ona srst může být právě tak dobře jen oněmi drobnými, mikroskopickými výstužnými tyčinkami.
Proč se tím daný poradce nezabývá? Proč nezpracovává daný materiál nad rámec výtečného? Proč se více jak vynikající výtvarná práce nemůže opřít o více jak vynikající podklady? Jako by ti, co zpracovávají podklady, si nevážili práce tohoto malíře. Přestože říkají něco jiného, dali mu k ilustraci jen nějaké teorie a názory z určitých neprověřených pohledů.
Pozoroval jsem tohoto muže najednou už z úplně jiného pohledu. Výtvarník, který svým podáním přesahuje své okolí, se podíval jakoby směrem k hromadě svých obrazů s paleolitickou tématikou a mávl rukou: ,,Kdo ví, kolik je toho kvůli tomu dnes naprosto špatně a bůh ví, jak to bylo doopravdy.“
To mě úplně bodlo. Dlouho jsem vzhlížel k výsledkům jeho práce jako k podložené, seriózní a ověřené a ačkoli jsem už pár let věděl svoje, tohle jsem nečekal.
Pochopil jsem, že je potřeba mít úctu k dobře vykonané práci a je potřeba mít úctu i k nevšedně výjimečné a geniálně vykonané práci a takovou práci je nutné ošetřit zase jen výjimečně dobře zpracovaným podkladovým materiálem. Jakékoliv diletantství, nepořizování záznamů, obhajob a postupů, nepodložených spekulací a amatérismu jsem najednou jasně chápal jako urážku práce a celoživotního snažení tohoto muže. Byla to minuta, která naprosto změnila můj postoj k rekonstrukci, vztahům, podmínkách a pracovních postupech při ní.
Jako výtvarník jsem si vzal ke studiu odborné publikace o archeologickém materiálu gravettienu, které jsem se snažil plně respektovat. To mě vedlo ke složitým, napínavým a dramatickým výjevům ze života lovců mamutů a za to jsem stále a stále bombardován otázkami nebo spíš výčitkami, proč jsou moje práce tak ,,moderní“ (uspořádané) a ne takové ,,starodávné“ (nahodilé a hrubé). Proto jsem začal výstavy prokládat vysvětlujícími obrázky typu názorných rekonstrukčních metamorfóz sošek a hrobů, ale spíš jsem přiléval olej do ohně. Rozséval jsem svojí přesvědčivostí spíš zmatek. Vždyť těm lidem do této chvíle bylo přeci vše jasné a dávný svět byl tak jednoduchý a přehledný.
Jako výtvarník si dnes prostě a jednoduše nemůžete dělat takové rekonstrukce, ke kterým vám archeologové, antropologové a paleoetnologové (dále často jen prehistorikové) jen dodají hotové materiály. Například archeologie paleolitu přes všechnu současnou otevřenost k dalším vyhodnocujícím vědám (procesuální a postprocesuální archeologie) se specifikovala především jako výkopová archeologie, která v oblasti paleolitu s několika málo lidmi obdivuhodně dělá, co může a to většinou hodně daleko nad rámec svých možností. I když, jak mi sdělili někteří archeologové, je to role připsaná společností. Archeologové zaměření na paleolit prostě dostanou finanční prostředky spíš na kopání, než na vyhodnocování. Konkrétní vyhodnocení archeologického materiálu se však především týká aktuálně zpracovávaných (vykopávaných nebo revizně zpracovávaných) lokalit. Nepostupuje se podle posloupnosti náročnosti vyhodnocení pro pochopení charakteru té které někdejší kultury a etnika.
Tedy jinak řečeno, některé určité, i ty nejzákladnější materiály (jednoduše pochopitelné) z určitých lokalit nemusí být dodnes uspokojivě podrobněji zpracovány, protože mohou prostě patřit jen ke starším sběrům nebo sběrům, na jejichž pozdější výzkum se prostě jen nepodařilo zajistit dostatek financí. A to se v rámci gravettienu udělal obrovský kus práce a proběhlo několik velkých multidisciplinárních zpracování některých lokalit. V rámci archeologie i paleoetnologie je to úžasné, ale pro rekonstrukce nedostatečné. Rekonstrukce potřebují i takové racionálně zhodnocené materiály, které nepatří do oblasti tradiční archeologie a absentují i v oblasti znovuvytvořené paleoetnologie. Proto si mnohé materiály musím najít, zhodnotit a zpracovat zcela sám. Je to normální? Nestala se tak náhodou někde chyba?
Jako výtvarník dovedu zhodnotit výtvarnou a řemeslnou stránku díla dávné sošky a za pomoci psychologie moje postřehy pojmenovat. Jako původně propagační grafik (na umělecké průmyslovce jsme měli i výukový předmět - propagace) vím, že tyto výsledky se nejprve musí dostat k veřejnosti, protože to je abeceda poznávání našich předků. Bez této abecedy nikdy nebude nikdo moct číst a seřazovat si další informace o podobě a charakteru dávných etnik a poznávat tak skutečnou tvář pravěku.
Když vidím v televizi pořady věnující se složitým a diskutabilním interpretacím ze života gravettienců a přitom gravettienci sami neodpovídají základnímu, velmi jasnému a dobře dostupnému materiálu a jsou jen pralidmi v kožešinovém, prázdném oděvu bez nápadu, vzpomenu si, že v prvním ročníku umělecké průmyslovky nám paní profesorka Filipová kladla na srdce, že na koncertě není ostuda zahrát jednoduchou skladbičku, když ji opravdu bravurně nacvičíme a bezchybně předneseme, ale sebesložitější náročná a dlouhá skladba, když je zahrána falešně a s chybami, je neodpustitelnou ostudou.
Proto se ve své práci obracím k těmto nejopomíjenějším, nejjednodušším a ,,zanedbatelným“ maličkostem, protože to jsou pro mě věci základní. A jestli jsou nevědecké podle konvenčních měřítek některých současných archeologů a antropologů, pak jsou jistě vědecké podle měřítek poznávání zjevných, racionálních zákonitostí a jejich užití ve smyslu vědy, jak ji chápal a popisoval geniální renesanční vynálezce, anatom, vědec, malíř, grafik a sochař Leonardo da Vinci, což je pro mě kritérium plně dostačujícím.
Obrazová příloha. Před otevřením podrobného výzkumu persony gravettienu zůstávala míra autenticity rekonstrukcí otázkou. Pro laiky byli zobrazovaní lidé na nových rekonstrukcích v Antroparku příliš vyspělí, ale mohlo tomu být i naopak.
Brněnský šaman léčí pomocí kotoučků zraněného muže. Pokrývky hlavy muže i šamana jsou v duchu gravettienu. Je dobře, že nejsou vidět vlasy, je zde pak méně spekulací. Na druhé straně oděv muže i šamana působí stroze. Interiér příbytku jakožto konstrukce obydlí sama tehdy v roce 1998, kdy tento obraz vznikal, nebyla nijak samostatně podrobně zpracována. (Jedná se o jeden z prvních samostatných obrazů s tématikou gravettienu pro Antropark).
Tento starší obraz (kolem roku 2000) byl upraven tak, aby lovci vyhovovali gravettienské vizuální personě. V reále již řadu let existují k tomuto obrazu materiály k jeho další úpravě. Na takovou práci však doposud nebyly prostředky. Navíc doposud neexistuje podrobná kritická studie věnovaná zbraním paleolitu.
Tvůrce brněnské sošky. Tento obraz dlouhovlasého muže, realizovaný v roce 1999, vznikl jako přitakání odpůrcům modernosti gravettienců. Krátké vlasy byly pro odpůrce modernosti nemyslitelné. Dnes tyto vlasy neodpovídají personě, i když jsou v koridoru možného, zvláště jednalo-li se o šamana, který se konvencemi určených pro normální lidi nemusel řídit. Dnes je možné spekulovat o velikosti mužské sošky, která by snad mohla být ještě o něco větší.
Tento obraz dolnověstonických gravettienských šijících žen z roku 1999 vyvolal ve své době mnoho nevole. Vše připadalo řadě lidí příliš vyumělkované. To způsobuje pravidelná geometrizace jurtového obydlí nahoře na obraze a obličeje typické pro Evropanky. Dnes můžeme naopak říct, že vlasy dívky napravo mohly být klidně také sepnuté, jako u prostřední postavy a nebo být nakrátko zastřiženy. Absence prvků a symbolů primitivnosti působila také negativní hodnocení. Obraz byl ze současného pohledu velice správný, ale provokativní. Teprve v Personě se věnuji vysvětlení, proč je nutné opustit evolucionalistický přístup představy řešení gravettienských předmětů a proč evropské tváře zasazené do kožešinových oděvů tak rozčilují současné nekvalifikované pozorovatele.
Znovu jeden z prvních obrazů. Lidé uvnitř obydlí, stejně jako Eskymáci, nemusí nosit oděv. Dnes můžeme zase kritizovat nesestřižené vlasy zobrazených. Nejedná se o rekonstrukční transformaci účesu, přesto jsou vlasy upravené, což zase personě gravettienu odpovídá. Dnes je možné říci, že vybavení interiéru i konstrukce samotného obydlí stále nejsou zpracovány. Kladně je však třeba hodnotit ukázku tváří muže a ženy, každý z nich má typicky odlišné rysy, tvar hlav je odlišný. Muž má daleko nižší čelo než žena, což je v osteologickém materiálu pavlovienu skutečně dokladováno, přesto má muž výraznější bradu. Takovou mužskou bradu máme dochovanou z Pavlova. Osobně si cením umělecké autenticity dosažené lidskostí prostředí, které charakterizují přátelské obličeje a úsměvy.