Tato kapitolka si všímá zvláštního mechanismu, který má obrovskou sílu, kdy nutí dívat se aktéry na věci kolem přesně vymezeným způsobem a podvolovat se očekávaným postojům. A to tak silně, že lidé, kteří pak vypadnou z vlivu této síly nechápou, jak to, že věci naprosto zjevné dříve vůbec neviděli. Jedná se o skupinový tlak. Obrovskou sílu, která jako psychický mechanismus nutí jedince přizpůsobit se skupině, být s ní zajedno ve všech vymezených směrech. Takové to ,,Co by tomu řekli lidé?“ Jiné myšlení, jiné jednání, jiné chování i filozofie se odmítá. Skupina nebo jedince ve skupině vyhledávají (odhalují) individualisty (jinak smýšlející) a chovají se k nim podle mechanismu odborně zvaného ,,vyšinutí“. Toto je agresivní psychický mechanismus, který likviduje protivníky a je oním pověstným bičem pro poslušnost členů skupiny. Lidé tak neprotestují ani u zjevných a názorných věcí, protože si vědomě nebo podvědomě řeknou: ,,Asi to vidím špatně... asi jsem něco přehlédl... udělal jsem někde chybu, přece jinak by na to reagovali všichni hned tak, jak jsem chtěl reagovat já. Kolem jsou všichni moudří a bystří, copak já?“
Kouzlo skupinového tlaku tkví v tom, že z chytrých lidí dovede udělat nesamostatné hlupáky. Skupinový tlak lze charakterizovat jako podvědomé podřizování se většině. Na skupinový tlak lze také nahlížet jako na tlak nutící jedince najít si nějakou dovolenou roli a vzít si na sebe nějakou dovolenou personu. Uvědomění si tohoto mechanismu, jeho pochopení a udržení kontroly nad ním, je vlastně základním předpokladem složitých samostatných myšlenkových poznávacích a vyhodnocovacích operací. Jedinec, který se dovede vzepřít skupinovému tlaku, se stává svobodným, jeho myšlenky a zájem o okolí mu otevírá oči pro bohatý svět plný záhad a tajemství, který může volně zkoumat a objevovat a volně popisovat. Uteče svému zabetonovanému a slepému okolí do naprosto jiné dimenze myšlení, zatímco ostatní tančí v těžkých a velkých holinkách medvědí, toporný tanec on se věnuje virtuóznímu baletu myšlení a objevování. Teprve pak pochopíme, proč Leonardo da Vinci nebo Giotto tolik předběhli svoji dobu nebo naopak proč lidé v dobách těchto géniů spali a spokojili se s bludy.
Skupinový tlak je mechanismus velice užitečný pro tvory žijící společensky, nalézají ve skupině bezpečí a ochranu. Nemusí zde být tak ostražití, všechno z nich padá, mohou si odpočinout a pohodlně se vézt, ale za všechno se musí platit a cena může být vysoká.
Skupinový tlak je rozhodně jedním z nejzákladnějších a nejznámějších mechanismů moderní sociální psychologie stejně důležitým, jako hierarchický tlak. Proto není divu, že je velmi často studován a objevuje se v dílčích podobách pod specifickými označeními jako například síla vlivu okolí, sociálně obecně přijímané očekávání, nekritické připsání vyhraněných rolí pod vlivem okolí, skupinové myšlení a další. A samozřejmě, že tento jev deformující myšlení a chování většiny neunikl pozornosti Carla Gustava Junga, který použil vlastní trefné termíny a popisy skupinového tlaku. Jednoduše a hanlivě je označil jako stádnost.
,,Všichni velmi dobře víme, jak vypadal pračlověk, no takhle určitě ne, tak už toho nech a zařaď se!“ Odtud se bere ta sebejistota tvrzení o vizáži a chování pračlověka, jako by v onom pravěku mnozí dnešní lidé opravdu byli a na vlastní oči sledovali všechny ty chlupy na zarostlých pažích pralidí, jakoby potěžkávali pádné kyje, spouštěli se na dno lapacích jam, seděli u ohňů v tisícovkách jeskyní a okusovali polosyrové maso s vůní borovicového popela. Skupinový tlak je jevem, který vede ke konvenční představě o ,,pračlověkovi“, kdy všichni dozajista ví, jak vypadal a choval se ,,pračlověk“.
Obecná představa ,,pračlověka“ je, co by názor stáda nebo skupiny, silným podnětem nutícím nás přijmout tento vzor, coby společensky očekávaný a výhodný. Ale skupinový tlak může stejně významně ovlivňovat i malé skupinky specialistů, kteří si mohou utvářet vlastní mikrosvět představ ať na pracovištích, fakultách, v týmech nebo na kongresech. Je to všudypřítomná síla, před kterou nejsme nikdy uchráněni a jedinou naší obranou před ní je neustálé prověřování podnětů a informací z okolí a určitá vnitřní síla se vzepřít okolí, pramenící z kritického ověřování vlastních poznatků a závěrů.