V detektivkách si svědkové vzpomínají na detaily, které v poslední chvíli osvobodí z pod gilotiny nebo elektrického křesla nevinného a naprosto přesně usvědčí skutečného pachatele. Je skutečně naše mysl takovým archivem přesných nahrávek toho, co jsme kdy zažili?
Na tuto otázku se snaží odpovědět už dlouhá léta samotní psychologové. Jedna věc je, že někdo má o takové koncepci své pochybnosti a něco jiného je, co psychologové o paměti obecně soudí. Ledaže by prošli tito psychologové v plošném měřítku katarzí.
…Běží vědecká konference psychologů, jeden vážený pan doktor vedle druhého. Vážné pochybnosti o významu paměti má zatím jen malá skupinka vědců…
Jeden nudnější referát stíhá druhý, zatleskat a další. Už aby byla přestávka, už by každou chvíli měla být.
A konečně.
Na velké chodbě kongresové místnosti je plno, všichni se tlačí ven. Vtom se cosi stane a někteří lidé se do sebe pustí a vše rychle přeroste do rozměrů nechutného incidentu. A to jsme pánové vysokoškoláci a né nějaké malé děti, stydím se za vás.
A už zde máme policii a vyšetřování a výslechy. Velevážení páni psychologové, docenti, profesoři a asistenti, či obyčejní seržanti nebo vojíni jsou vyslýcháni a výslechy popisující průběh incidentu jsou pečlivě zaznamenávány znovu a znovu.
Pak přichází rozuzlení. Celá ta věc byla jen šaráda. Vše proběhlo jen v rámci pokusu, pokusu o paměť a vnímání událostí. Hodnotitelé pokusu předstoupí před své kolegy a začnou číst jednotlivé popisy události. Popisy se liší, každý ze svědků viděl událost jinak a kamera, která vše zachytila vypovídá, že lidské smysly nedokáží pozpátku zmapovat události tak, aby odpovídaly realitě. Naše mysl zachycuje jen střípky událostí kolem sebe a dokonce registruje jen některé objekty, většinou ty, které očekáváme, že je tam uvidíme a z toho všeho vlastně smontováváme nový příběh a nový sled informací a dat, náš subjektivní obraz událostí. Od té doby psychologové přistupují k lidské mysli velmi shovívavě, nepřeceňují ji a dokonce se začali zabývat novou oblastí takzvaných ,,falešných vzpomínek,“ tj. oblastí bludných paměťových procesů, které mysl vytváří při určité konstelaci vnějšího a vnitřního světa. To vše mělo pochopitelně i svůj dopad v právním světě, v soudnictví a pochopitelně se musíme tímto tématem zabývat i my.
Po dohodě s psychologem Jiřím Šupou jsem zde zařadil tuto novou kapitolku, protože individuální myšlení, představy a naše chování výraznou měrou stojí za rozdílným vnímáním reality od různosti jejího výkladu k směřování dalších souvislostí až dokonce po odmítnutí určité reality jako takové. To je velmi významná síla, kterou se musíme hned od začátku zabývat a musíme ji mít na zřeteli, protože rozdílnost subjektivního vidění světa je u lidí mnohdy tak značná, že stejný materiál, stejná metodika a stejné postupy nás mohou dovést k naprosto rozdílným výsledkům. Kritické hodnocení a specifické postupy nám pomáhají hledat příčiny těchto rozdílů.
Předně je třeba říci, že za různými představami podoby života lidí v dávné minulosti je vždy myšlenková konstrukce, jak již vyjadřuje slovní základ slova rekonstrukce. A myšlenková konstrukce je i za takovou představou, která bude mít potíže se zobecňováním, některými obecnými pravidly a zákonitostmi, na jejichž základě vznikají její práce. Taková myšlenková konstrukce je totiž přítomná i ve světě pseudovědy a pavědy, například u ufologů, kteří obhajují mnohá ,,setkání“ a u různých nekritických záhadologů. Ale je možné, že konstrukce vzniku víry v trpaslíky, víly a ohnivé mužíky skrývá hodně podobnou konstrukci jako nekritická víra v pračlověka nebo opočlověka.
Tak jak historie výzkumu chování zvířat procházela v devatenáctém století ,,anekdotickým“ obdobím, není nijak uchráněn výzkum představ o chování dávných lidí a musí si také on prožívat svoje ,,anekdotické“ období. Představa pračlověka s cárem kožešiny a kyjem je prototypem a symbolem ,,anekdotického“ období a nás velmi zajímá, proč na rozdíl od zoologie přežívá u některých jedinců tento model dodnes, tedy už ve třetím století výzkumu.
Od druhé poloviny 19. století registrujeme nárůst archeologického materiálu na jedné straně a na druhé straně hypotetické evoluční modely, především evoluční stupně. Je zajímavé sledovat život a sílu ovlivňovat společnost od obou oblastí. A je nesmírně lákavé pozorovat lidi jako jedince, kteří se s touto disproporcionalitou vyrovnávají tak různě právě díky vlastnímu subjektivnímu obrazu světa, kdy oba póly pochopí a zpracují po svém.
Subjektivním obrazem světa se vysvětlují jak individuální rozdíly v našem chápání světa, důvody k neslučitelnosti názorů a dialogu několika nebo i jen dvou lidí, ale stejně se tak vysvětlují příčiny plošných, obecně rozšířených omylů. Že názory lidí na nejrůznější situace mohou být různé a že se lidé, kteří některé určité názory zastávají mohou mýlit, je kupodivu jasné už docela malým dětem, jak registruje vývojová psychologie. Dokonce můžeme mluvit o tom, že je nám přirozená snaha pochopit, co se děje v mysli druhého člověka, tedy přirozená lidová psychologie. A když si otevřeme základy téměř jakékoli psychologie, rychle zjistíme, že takové rozmanité jednání vyplývá z určitých individuálních rozdílů v poznávacím procesu jedince a pak z dalšího individuálního následného specifického zpracování.
Pohled na subjektivní obraz světa je možné si velice dobře představit jako prostor s řadou jedinečných vnitřních map (vlastního vědomí, vlastního těla, ostatních blízkých jedinců, objektů a subjektů kolem, prostoru a krajiny /tzv. kognitivní mapy (Fraňková, Bičík, 1999), kognitivní (mentální) mapy (Šípek, 2001), dále by to byly mapy času, vzdušných nebo vodních proudů, pachů, zvuků, gravitačních hodnot ale i společnosti a hierarchie atd./. A je možné, že k nim připadne i jazyková - lingvistická mapa, ale je také možné, že je tato mapa jen sítí vzniklou propojením jednotlivých jiných map podle určitého programu - modulu (termín z evoluční psychologie). Představa řeči jako mapy nám představuje řeč jako síť slovních symbolů pokrývající veškeré dění kolem nás slovy akustickým označením. Nebo taktéž je takovou mapou svět umělých vizuálních symbolů, pravidel (právních či úředních či jinak formálních) a schémat postupů v oblasti složité sociální komunikace po zablokování přímé sociální vazby nepřímou sociální vazbou a nástupu ,,umělé sítě pravidel"“. To zajišťuje jedincům vykonávajícím ,,úřad“ vyrovnání se s rozporem toho, co není slučitelné s citlivým přístupem přímé sociální vazby.
Tyto mapy navazují na vnímání světa kolem a navazují na obrazy, které se při procesu vnímání (určitým programem - modulem) utváří v mozku. Tyto mapy jsou utvářeny sítí tvořenou různým způsobem a mají různou kvalitu. Organismus s nimi zachází podle toho, jaké má svoje senzory a podle priority a kvality svých jednotlivých senzorů. K senzorickým mapám můžeme přidat nejen prostorové mapy ale i mapy sociální, mapy pocitové nebo naopak vjemy pocitové mohou ovlivnit mapy prostorové či jiné.
Tyto mapy jsou pak podle potřeby vyvolávány a konfrontovány s reálným světem podle určitých vzorců (schémat, modulů) chování a slouží k zorientování jedince v různých situacích. Bez takových map by byl jedinec zcela ztracený, nemohl by se orientovat. Proto se v poslední době v etologii doslova roztrhl pytel s pozorováním chování živočichů a jejich vnitřních map (ať už přímo nebo nepřímo pod označením ,,mapa“). Především to jsou výzkumy u hmyzu, pavouků a havranovitých, ale registrujeme jej i u plazů. /V naší literatuře najdeme některé dílčí informace v knize (Fraňková, Bičík, 1999, s 170) v kapitole ,,Prostorové učení a koncepce kognitivní mapy“/.
Velmi zajímavá je pro poznání zkreslování našich představ ta oblast psychologie, která se zabývá cestováním v prostoru. My sice cestujeme u rekonstrukcí hlavně v čase, ale pro časoprostorovou oblast psychologie platí velmi podobné a často tytéž parametry pro vznik takových vnitřních map. Touto oblastí psychologie je geopsychologie a právě díky geopsychologii si snadno můžeme vysvětlit mnohá základní zkreslení našich představ o paleolitických kulturách.
Geopsycholog Jiří Šípek ve své publikaci ,,Úvod do geopsychologie“ pěkně názorně vysvětluje tyto mapy: ,,Kognitivní mapou se rozumí reprezentace vnější danosti. Člověk má nějakou svoji představu například o Evropě, o své zemi, regionu, ve kterém žije a nebo o bezprostředním okolí svého domu apod. Má tedy příslušné kognitivní mapy. Kognitivní mapy podléhají určitým chybám zpracování, musíme počítat ze ,,zakřivením“.“ Do zkreslení Šípek řadí vlivy jako emoce, únavu, přeceňování vinou blízkosti a podceňování vinou velké vzdálenosti a upozorňuje na Reissovu práci, která se věnuje zkreslujícím sociálně kulturním faktorům. Reiss (1993) uvádí jako příklad jev, kdy ,,...Němci umísťují Prahu, Varšavu atp. mnohem dále na východ, než reálně jsou.“
Šípek podtrhuje individuálnost vnitřních map. Černoušek (1992) upozorňuje, že: ,,Na kognitivních mapách se podílejí všechny naše smysly. Lidé se liší co do schopnosti orientace. Každé takové kognitivní schéma mívá své dominanty, uzly trasy, hranice oblastí. Předpokládáme také, že různé oblasti jsou zmapované s různou podrobností, a jsou také emočně obsazené.“ Thrift (1996) zkoumá ,,...současný svět v jeho hyperaktivní, hypermobilní podobě a časoprostorovém zakřivování.“ Šípek znovu cituje Černouška u charakteristik prostředí. Důležitým středobodem je jasně patrná deformace časoprostoru kognitivní mapy vlivem egocentrismu. ,,Člověk prostor kolem sebe, své životní prostředí chápe egocentricky, podobně jako v sociálních a kulturních dimenzích se geograficky chápe a prožívá egocentricky a strukturuje se podle protikladu domov - cizina.“ (Černoušek, 1992, s 46). Je to rozčlenění, kterého si všímá v jiné souvislosti Wilson, když mluví o ,,oni a my“. Je pak naprosto jasné, že vzdálená paleolitická etnika se stávají nejvzdálenějšími ,,cizinci“ stejně jako nejvzdálenějšími ,,oni“ a zakřivení naší kognitivní mapy je tak snadno předvídatelné, jako naše mylné vyhodnocování ,,jejich“ kultur a schopností.
Poznámka: označení ,,vnitřní mapa“ používané někdy v etologii, má někdy ve srovnávací psychologii zcela odlišný význam, kdy se pod označením mapa (mapování, kognitivní mapy) myslí určité ,,schéma chování“ nebo řešení. Kdežto schéma v evoluční psychologii je zase schéma chování někdy označováno jako ,,modul“ nebo ,,program“. Vnitřní mapa bývá ve srovnávací psychologii, ale i v etologii někdy označována jako ,,orientace“. A v této publikaci autorem používané označení schéma znamená jen v hrubých obrysech a principech naskicovaný plán (slovník výtvarníka). Schéma je tedy označení pro základ určitého konkrétního jednání, jako základ určitého programu, který je ve skutečnosti, v momentu realizace, rozšířen o individuální projev daného jedince, do podoby vhodné pro danou konkrétní situaci. Kdežto zase v etologii používané označení pro ,,spouštěcí schéma“ nahrazuje autor této publikace někdy označením ,,spouštěcí symbol“, protože lépe vystihuje úlohu daného spouštěcího prvku mechanismu určitého daného schématu (programu) chování. Ve své době se označení symbol nepoužívalo, protože se toto označení většinou chápalo jako prvek vlastní jen člověku (a donedávna se na symboly tak skutečně v některých proudech v prehistorii nahlíželo). V současnosti, právě ve srovnávací psychologii a etologii se s pojmem symbol, konkrétněji ,,umělý symbol“, můžeme setkat běžněji právě i v souvislosti s chováním zvířat a užitím symbolů. Není tedy ve srovnávací psychologii a etologii pojmem směřujícím jen k člověku, ale v současnosti k celé řadě živočichů a to nejen primátů a kytovců, ale i bezobratlých. Doporučuji znovu ke studiu alespoň publikaci Fraňkové a Bičíka. Proto reaguji na změnu situace a přikláním se k označení, které je nejbližší popisovanému významu.
Jiří Šípek se časoprostoru a jeho významu a proměnám věnuje v kapitole ,,Svět ve své prostorovosti a temporalitě“, sleduje mechanismy ,,filtrů“. ,,Časoprostor je jevem nejen fyzikálním, ale je také psychologickým fenoménem. To, jak vnímáme prostor (s jeho členěním, velikostí, podnětnou bohatostí, zajímavostí), záleží z výrazné části na našem vlastním postoji, očekávání, aktuálním stavu, preferencích, zkušenostech apod. Rozdělíme si pracovně náš prostor na ten, který je dán reálnými, fyzikálně doložitelnými vlastnostmi, tedy na vnější, a na prostor imaginovaný, vnitřní. Co se potom děje, procházíme-li, putujeme-li nějakým prostorem? Dochází v různé podobě ke kombinacím. Přesněji řečeno se mění stupeň ,,kombinace“ vnějšího prostoru s prostorem vnitřním. Nemůžeme vnímat vnější prostor takový, jakým,,reálně“ je. Vždy přidáváme své projekce, ,,filtry“ a vlastně jde o apercepci, nikoliv o čistou percepci. (Filosofickou otázku, je-li ,,reálný“ svět pro nás vůbec poznatelný, zde necháváme stranou).“ Šípek se v kapitole o prostorovosti a temporalitě dopracovává k vlivu emocí otevřených asociacemi, vyvolanými podněty z reálního prostoru. Emocemi změněný prostor pak označuje za emočně ,,zabarvený“. Šípek dál zpracovává změny chápání krajiny a světa vlivem dalších osob, dostává se na řadu sociální oblast spolupůsobení. Je naprosto jasné že utváření představ o dávných lidech a jejich světě musí podléhat subjektivním filtrům v mnohosti vlastních světů a musí také reagovat na emoční a sociálně - společenskou reálii. Ale stejně tak například v modelové rekonstrukční paleoetnologii si takto můžeme představovat i psychologický proces chápání světa kolem u dávných lidí. Můžeme si dosazovat do rovnice krajinu, klima, vegetaci, faunu, ekologické vztahy, vnitřní členění společnosti, mytologie, hmotnou kulturu a podobně. Výsledkem každé kultury je určitým způsobem nějak chápaný časoprostor. Každou kulturou je nějak charakteristicky deformován či tvarován a formován.
Systém vnitřních map nám také vysvětluje základní materiálně-informační potenciál pro jev známý jako ,,vhled“, kdy daný živočich jde rovnou vyřešit daný úkol, aniž by jej před tím někdy řešil a nejde jej řešit cestou omylů a pokusů, ale s nadhledem a hned a správně. Jestliže hodnotíme paleolitický materiál a uplatňujeme některé naše představy z našich školních let staršího data, ani si neuvědomíme, že například ono známé bludiště, kterým se pohybuje laboratorní myš za potravou, je dnes zpracováno i jinak, než jej známe. My takovému jednání zvířete, které se ve stejném labyrintu rychleji a rychleji dostává k potravě, automaticky připisujeme chování typu jednoduchého řetězce pavlovových reflexů. Dopouštíme se tak nepřesnosti, protože dnes se už ví, že tato jinak jistě zajímavá koncepce nevysvětluje hledání zkratek a změny strategií. Kdysi byli badatelé programově příliš úzkostní (vzhledem ke společenské situaci), než aby zvířatům připsali paměť, učení nebo vědomí a zároveň se tak vyhnuli antropomorfismu, ovšem za cenu dalších mnohých nepřesností a zapovězení bádat v dalších širších oblastech. Naopak jasné lidské projevy, které se považovaly za projevy volného myšlení, se ukázaly něčím jiným, než jak se původně zdálo. Například učením v pravém slova smyslu není ,,učení se“ mluvení u dítěte, protože se přesným pozorováním dokázalo, že bez ohledu na řadu nevhodných příkladů ze strany okolí, postup osvojení si řeči se odvíjí podle vlastního plánu přijímání určitých slov podle předem daného harmonogramu (časového programu) vlastního vývoje jedince (tzv. předpřipravené učení). Dále se ukázalo, že řada lidského jednání se ve skutečnosti opakuje a postupuje podle identického scénáře - programu, který evoluční psychologie někdy označuje jako modul. Některé aspekty vhledu, reflexu a učení zpracovává taktéž publikace (Fraňková, Bičík, 1999).
Rozhodující slovo má u jednotlivých živočišných skupin a druhů, ale nakonec i u jednotlivých jedinců upřednostnění těch kterých map, jejichž kvalitativní úroveň je pro daný druh nejspolehlivější. Tj. je spojena s nejlepšími senzory a je vyhovující i pro dané prostředí. Naopak při změně prostředí tyto zaběhané či dokonce pevně dané mechanismy vytváření map vedou k omylům. Z etologie jsou známy jako bezdůvodné útoky žraloků na lodní šroub nebo sebezničující lety nočních můr kolem lamp. Takové negativní chování není důsledkem nedostatku inteligence ale ,,senzorické slepoty“, kdy daný živočich nedokáže vyhodnotit správně situaci, protože mu správné informace nedodá jeho hlavní senzor.
Každý jedinec je přes určitou druhově danou rovnost v určitém koridoru jiný a je pro něj samozřejmé, že ve své fantazii řeší dané úkoly právě díky vnitřním mapám, které navzájem propojuje a tak mu vzniká příběh či situace, nad kterou může snít a rozvíjet si tuto oblast myšlení nebo může řešit situace, které ho záhy čekají. Což je například u stromových zvířat pohybujících se v trojrozměrném prostoru, jako jsou opice, ptáci, ryby, delfíni nebo leguáni,velice důležité. Navíc probíhá řešení některých takových situací dvojmo. V první chvíli je řeší jeden rychloprogram a druhý, pomalejší program vše pečlivěji přehodnocuje a hledá nejlepší nové řešení a v případě potřeby vysílá signály k opravě prvního rozhodnutí.
Bez odhadu prostorově-časové situace by v mořích nepřežili kytovci, kteří budou mít mapy především zvukové, optické a chuťové. Psi budou mít mapy především pachové, sluchové a optické, kočky především optické, hadi tepelné, seismické a čichové. Bez složitě a přesně koordinovaných map by nemohli sokoli provádět své výpady z výšky. Ptáci mají především perfektní optické a sluchové mapy, stejně jako lidé, kdežto většina savců bude sázet na čich. Toto vnímání světa vysvětluje odlišnou orientaci dovednosti jednotlivých druhů zvířat bez prázdného klišé zaklínadel pudů, instinktů a inteligence. Inteligence se tak osvobozuje od námi daných úkolů a můžeme ji nalézat, pozorovat a popisovat v určitém, pro ni vyhrazeném, reálném koridoru. Tak se na inteligenci můžeme konečně dívat jako na schopnost využívat určité dané přítomné mapy a co a nejpřesněji je synchronizovat, propojovat a co možná nejobjektivněji je porovnávat s realitou. Můžeme v inteligenci spatřovat jak míru nakládání s jednotlivými mapami, tak rychlost, s jakou se daný tvor v nich orientuje. Je pak snadné si představit, že individuální rozdíly ve využívání informací ze senzorů u jednoho druhu povedou k širší škále důrazů na různé typy chování. S tím může souviset vlastně také i individuální způsob využívání senzorů (v rámci variability jednoho druhu), který povede k různé míře kvality informací a tím zase k individuálnímu upřednostnění určitého typu chování spojeného s nějakou individuálně nabytou senzorickou výhodou. A nebo naopak s redukcí některého typu chování, kde senzor z nějakého důvodu nepodává správný a spolehlivý výkon. Tento model by nám pak vysvětlil, proč se v psychologii v posledních letech plošné IQ kritizuje a nahrazuje se přesnějším modelem specifikovaných IQ, které jsou vyhraněné pro určité oblasti. Celá oblast inteligence je pak už spíše uchopitelná, když předběhneme dobu, ve které byla tato původní kapitola napsána a využijeme evoluční biologie, kdy inteligenci spojíme s chováním. Tedy s kategorií individuálního řešení situace, které není geneticky přímo dané a umožňuje pružnější adaptaci organismu na změny. Doporučuji knihu Evoluční biologie (Jaroslav Flégr, Academia, Praha 2009).
Psychologie sama přidává každému z nás navíc individuální projev, který se formoval a specifikoval od našeho zrodu a genetika a sociobiologie zase část naší individuality hledá dokonce ještě v genetickém programu jedince. Proto se nemůžeme divit, když psychologie se na člověka jako určitého jedince dívá jako na nový, ohromný vesmír s vlastními zákonitostmi a pravidly, pro kterého by musela přes všechny společné mechanismy fungování mysli vždy vytvořit novou, vlastní, specifickou psychologii. Individuálnost a ojedinělost reakcí i subjektivita jedince nestojí však jen na specifické, předem dané genetice jedince a na výchově, prožitcích, učení a rozvoji daného jedince, ale také na momentálním stavu vnitřních a vnějších faktorů, ať to je momentální stav hormonů, stav kondice organismu nebo stupeň únavy. Někdy se na daném výkonu podílí i kofein nebo alkohol (psychotropní látky), jindy prosté přepracování, různé tlaky, obavy, úzkosti, stresy či nemoci a poruchy. Schopnosti jedince se mnohdy velmi mění i během samotného dne. A stejně se na výsledku mohou podílet pozitiva, motivace, odměny, pochvaly.
Poznámka: jako výtvarník - iluzivní realista jsem si musel samozřejmě všimnout, že mezi lidmi jsou obrovské rozdíly v mapování prostoru a objektů kolem nás a ve schopnostech si zákonitosti a informace uložit a převést později do dvojrozměrného záznamu. Především někteří nemnozí jedinci mají schopnost citem zpracovávat perspektivu a to i bez znalosti deskriptivy (Giotto) a jsou schopni si zapamatovat a znovu vizuálně i tvůrčím způsobem opětovně vybavit jak prostor, tak objekty kolem, barevnost, struktury, obrysové a objemové charakteristiky, ale také tvary a chování předmětů v prostoru, ve vodě, v proudu, ve vzduchu, v beztížném stavu apod. Jsou schopni dávat tvářím výrazy.
Jiní lidé tohoto schopni nejsou vůbec. Tyto vnitřní mapy lze posilovat vědomostmi a cvičením a lze výrazně měnit individuální výkonnost. Ve skutečnosti je prostorová mapa pro běžného člověka překvapivě chudá a neosvětlená, těžko si uvědomuje rozložení stínů a světla a jejich zákonitosti a vzájemné vztahy. Ve figuře na umělecké průmyslovce dokonce profesor Odehnal nabízel tykání tomu žákovi, který správně vrhne na schodiště stín zábradlí. Nikomu se to nikdy nepodařilo a on odhadoval, že to jednou provede někdo s jedničkou z deskriptivy. Když zjistil, že má onoho výjimečného žáka před sebou, zeptal se mě, co mám za známku z deskriptivy. ,,Čtverku, pane profesore!“ Podobné vysvědčení měl i můj taťka, který je úspěšný konstruktér, stejně jako jeden z bratrů, který je také strojní konstruktér.
V praxi jsem narazil na lidi, kteří jsou různě schopní rozlišit iluzivní obraz od čistě výtvarného. Musím říci, že by mě samotného zajímalo, zda skutečně celkově registruje většina lidí iluzivní obraz jako sugestivnější a opravdovější. To by stálo za výzkum, nicméně jsem se setkal mnohokrát s tím, že některé mé obrazy pokládali někteří lidé za fotografie. Tato oblast se musí podrobněji zpracovat už proto, že je možné a reálné, že někteří lidé, kteří nejsou schopni zpracovávat prostorové a jiné mapy, nerozliší rozdíly mezi obrazy a mají-li tu moc, vyplývající ze své funkce, pak nebudou schopni vůbec rozlišit, co je obecněji vhodné pro sugestivní prezentaci muzejních expozic.
A stejně tak mám podezření, že někdy proklamovaná představa, že myšlení spojené s verbální řečí je skutečně nadřazeno všemu ostatnímu uvažování, je poněkud nepřesná a odtažená od reality. Spíš mi to připadá jako představa toho, kdo se živí mluvením a kdo se chce zásadně odlišit od mechanismů, které užívají ostatní tvorové. Nevím však, jak je tato představa dalece skutečně podložená, nevím ani, jak je do této oblasti zapracováno myšlení hluchých či hluchoněmých, lidí s poruchami center řeči a myšlení výtvarníků a konstruktérů, tedy těch, kteří nejsou bezprostředně závislí na slovech, ale na prostorové orientaci - mapě a promítají si do ní další mapy jako časové, materiálové atd. Zatím jsem takové ucelené materiály nikde neviděl zpracované.
Důležitým momentem pro rekonstrukce je fakt, že rekonstrukční paleoetnologie se zabývá materiály, které mnohdy klasické prehistorické vědy sotva registrují nebo na ně rychle zapomínají. Běžně zpracovávám staré a starší lokality, protože sice na nich byly učiněny významné objevy, ale materiály nebyly dostatečně zpracovány, popsány, zakresleny, nafotografovány. Chybí souvislosti a v mnohých ohledech vše vypadá, jakoby se snad daný archeolog bál materiál popsat takový, jaký jej objevil. To, že pak takové materiály chybí v samotném výčtu základního materiálu, který nám má postavit základní podobu dávných lidí, vede naprosto jasně a předvídatelně k mylným závěrům. Jak to, že mnohé důležité materiály najednou ze zpracovávání dané oblasti prostě zmizí nebo se do nívůbec nedostanou?
,,Co nechceme vídat často, odsunujeme mimo, na okraje. Ovšem ony ,,okraje“ nemusí být nutně také na fyzických okrajích, na reálné fyzické periferii.“ Šípek cituje Černouška a přidává: ,,Černoušek připomíná v literatuře uváděný údaj, že 90 procent známého architektonického a urbanistického prostředí vnímají obyvatelé měst subliminálně, pod prahem vědomí. To jen napomáhá tolik kritizované lhostejnosti obyvatel měst k nepořádku, zanedbanosti, odpadkům apod. Člověk přestává vnímat to, co je příliš časté a běžné a také to, co prostě vidět nechce, co by mu mohlo navozovat nelibost.“ To by mohlo vysvětlovat, proč klasičtí prehistorikové některé materiály jakoby nevnímali a dokonce tak můžeme vysvětlit, že si i zvykli na to, že prostě nebudou vzdělávat a adekvátně informovat veřejnost. A dokonce můžeme takto vysvětlit i ochotu některých klasických prehistoriků a archeologů předstírat, že zpracovávají vizáž dávných etnik a zajímají se o způsob jejich života a že jejich obor je tímto směrem skutečně orientován. Černoušek v knize Jiřího Šípka dál vysvětluje: ,,Jde také o fenomén vytěsňování, pokud nám nějaké jevy navozují napětí, konflikt - tedy nemusí jít pouze o zvyk.“ Tady raději přidám, že Černoušek není fatalista a uvádí způsoby, které nás probouzejí a učí nás vnímat s otevřenýma očima dosavadní šedou realitu.
Myslím, že jsem již dost evokoval důvody, proč se na různé věci můžeme dívat velmi odlišně a v tomto směru se mi líbí příměr, že za jedincem je nutné vidět jeho osobní příběh.
Tento příběh ovlivňuje vlastní jednání jedince a jeho okolí. My sami máme tendenci vidět vše v pouhých symbolech, právě bez příběhu. Pro kluky se stává dívka symbolem vytrženým z kontextu vlastního příběhu, rodiny, vztahů, vazeb. Chceme ji spíš vnímat jen jako jeden vyhraněný subjekt a často tímto směrem přemýšlíme a jednáme. Dívka tedy už není člověk, sluha není člověk, úředník není člověk, zaměstnanec není člověk. S nástupem profesních specializací ztrácíme schopnost vidět člověka a vidíme jeho profesní a společenské zařazení.
Pak nutně a zcela evidentně máme problémy, když v archeologii chybí takové artefakty, za kterými my sami vidíme nám známé příběhy. Pak nepřiznáváme příběhy z našeho břehu lidem z takových kultur (,,my“) a přiřazujeme tam spíš naše představy o lidech z druhé strany, kteří jsou ,,oni“.
Naše konstrukce představy o pravěku člověka má dva takové základní individuální modely. Prvním je konstrukce hledající podle materiálů různých vědních oborů, která potlačuje srovnání se společenskou představou. A naopak druhá konstrukce se bude prvně ptát: ,,Co společnost, co instituce, co muzea, co školství, co média?“ a bude potlačovat zájem o reálné archeologické a další odborné podklady.
Psychologie je jiná pro každého člověka a určitě bude jiná i pro dávné lidi. Nebude jednotná pro dávné lidi v rámci jejich jedné skupiny i skupin vzdálených. Zcela odlišná bude pro severské lovce, jimiž byly i gravettienci a určitě bude jiná pro sběrače a lovce.
Onen osobní příběh je nutno vidět za každým člověkem i dávným člověkem, i když ho neznáme a nikdy ho nepoznáme. Stejně tak je nám dnes jasné, že i zvířata jsou individualitami s vlastním viděním světa, s vlastní individuální povahou a osobností a za každým z nich jsou určité, mnohdy zcela nenahraditelné vazby, ale také vlastní životní příběh. Pohled na tvory jako unikátní jedince s vlastní psychologií je pro nás důležitým protipólem obecných mechanismů, které plošně sledujeme jak u jednotlivých druhů, tak u řady skupin organismů, které nám posledních patnáct let předkládá evoluční psychologie. Ale zároveň musíme akceptovat fakt, že jak jednotliví badatelé, tak i jejich obory, mají za sebou právě takové individuální a jedinečné osobní příběhy. Zjišťujeme tak, že existuje rivalita mezi jednotlivými vědci i obory, kdy jeden potírá druhý, ačkoli ve skutečnosti se jeden rozvíjí právě díky výsledkům z druhé strany a opačně. Jindy existují některé vědecké obory jakoby v tiché izolaci, bez propojení k ostatním oborům a zde zase najdeme prvky izolacionalismu a zaostávání.
Proto vlastně můžeme dnes sledovat nejrůznější množství názorů na paleolitické kultury a lidi. Ptáme-li se, co si o těch a těch aspektech lidského chování v paleolitu myslí vědci, nedostaneme tedy zcela rozhodně jednotnou odpověď. Například posledních patnáct let se velmi prudce rozvíjí evoluční psychologie. Některé etologické pozorování prováděné také v několika posledních letech posouvá mnohé i velmi závažné oblasti chování značně dopředu, ale nezřídka i jiným směrem, takže předchozí teorie, na kterých se někdy staví, se rychle rozpadají. Znamená to tedy, že už jenom prostá informovanost by mohla změnit dosavadní náhledy jednotlivých paleolitiků, ale musíme k tomu přičíst i notorický nedostatek psychologů a etologů spolupracujících s paleolitiky a můžeme správně hádat, že dané nové výsledky nebudou umět buď sami paleolitikové vůbec zapracovat nebo se dopustí některých osobních specifických chyb, vyplývajících z nekompetence a neznalosti daných oborů. Za dobrodružství rozhodně stojí porovnat si například knihy Čas lovců, Evoluční psychologie a Srovnávací psychologie a základy etologie. Skutečně někdy máme pocit, že se všechny tři jinak vynikající publikace jaksi vzájemně míjejí. Osobně mi to připadá, jako by se na jevišti absurdního divadla střídaly obrazy zbídačených, hladových postav s kasičkami plnými peněz se scénami postav se správnými klíči, aniž by se tyto postavy kdy vzájemně setkaly.
Postoj psychologů
Na tomto místě byla po domluvě s psychologem Jiřím Šupou zařazena i tato drobná kapitolka, která vysvětluje situaci zainteresovaných psychologů ke zpracovávanému tématu persony gravettienu. Zaujala mě skutečnost, že Jiří Šupa si po přečtení rukopisu ,,Persony“ vyžádal identické materiály, které po mně chtěl před pěti roky již psycholog Pavel Chronc, spoluautor článků o oděvech v paleolitu. Proto je třeba pružně reagovat a začlenit dané zkušenosti do této práce pro vytvoření možnosti plošnějšího propojení s psychologií, aby ono mezioborové propojení nebylo výsadou jen několika zasvěcených psychologů.
První oblastí zájmu psychologů byl mozek gravettienců, druhou oblastí jsou věcné doklady gravettienské kultury.
Asi se paleolitik chytne za hlavu, protože mu to připadá jako naprostá zbytečnost, vždyť je to přece jasné. Ale mimo úzkou skupinku paleolitiků je obraz informací o paleolitu jiný. I psychologové si totiž gravettienské lovce mamutů představují jako malomozkové primitivy s velkými nadočnicovými oblouky a běžně je zaměňují s neandrtálci, protože pro ně jsou ,,pralidi jako pralidi“.
V reálném světě archeologie paleolitu je situace zcela odlišná od obecné představy vžité ve společnosti. Navíc se rozhodně nejedná o nějaký výkřik vědy posledních měsíců, let nebo desetiletí. Morava poskytla solidní osteologický materiál v obstojné kolekci ještě na konci 19. století, především při hromadném nálezu v Předmostí u Přerova. Lebky tohoto nálezu zpracoval Profesor Matiegka už v roce 1934 a Matiegka se zabýval i obsahem mozkovny. Pořídil sádrové výlitky a protože je v reále v lebce otlačen mozek ne zcela zřetelně kvůli plenám, do kterých je ,,zabalen“, nefotografoval Matiegka výlitky přímo v čisté sádře, ale nejprve vymazal plochu grafitem a ten z ploch setřel. Grafit zůstal v prohlubních a touto jednoduchou, ale účinnou technikou se mu podařilo zkontrastnit obraz povrchu mozku. Už Matiegka musel konstatovat, že kapacita mozku je u přerovských lidí nadprůměrná a anatomická stavba mozku je v rámci variační šíře moderního člověka Homo sapiens sapiens.
Další pozdější antropologické výzkumy ukazují, že tendence k modernímu utváření mozku časově zapadají nad horizont půl milionu let, tedy na hranici předpokládaného dělení člověka na formu Homo sapiens sapiens a na formu Homo sapiens neandrtalensis. Obě formy člověka se pak časem vyznačují zcela identickou základní stavbou a velikostí mozku, která dosahuje právě ve středním a mladém paleolitu svého průměrného maxima. Neandrtálská forma člověka později mizí a průměrná kapacita mozku moderního člověka se snižuje. Ve válce sukna (i ve stejnojmenné kapitole této publikace) zazněla slova pražského paleolitika Jana Fridricha, který upozorňuje na identickou stavbu mozku, přesněji řečeno charakteristického lidského cévního vzorce u gravettienců a dnešních lidí. Paleolitikové totiž znají zpracované materiály o anatomii mozků v publikacích Homo předmostensis (Matiegka, 1934,1938).
Kresba odlitku mozkové dutiny moravského gravettience označovaného jako Pavlov I. Obrázek ukazuje charakteristický tvar mozku z profilu. Ačkoli je pro nás reliéf mozku zastřený někdejšími mozkovými blanami a tekutinou, jsou zcela zřetelně vidět cévy, vytvářející nám velmi dobře známé vzorce. Ve skutečnosti už v první polovině 20. století Matiegka natíral grafitem odlitek mozku gravettience a pak grafit z vyvýšených míst smazal. Tím dostal jeho kontrastní reliéf a mohl tak zjistit, že mozek pavlovienců byl plně zařaditelný do variační šíře moderního člověka. Dnes by bylo možné tuto práci provést pomocí počítače.
Tento obrázek výlitku mozku patří člověku z Araga a jeho stáří se pohybuje k půl milionu let. Ačkoli vidíme menší čelní část mozku, celková kapacita evropských erektů často přesahovala 1000 kubických centimetrů. (Různé podobnosti a tendence směrem k nám vycházejí z faktu, že s těmito lidmi jsme měli společné předky.)
Na rozdíl od dávných evropských erektů byly čelní laloky neandrtálců i gravettienců velké a to navzdory dojmu, jakým působí jejich lebky s výraznými nadočnicovými oblouky. Ty však nejsou ničím jiným, než specificky modifikovanou kostí, za níž se skrývá stále stejně velký mozek.
Výlitek mozku neandrtálce z Gánovců ze Slovenska (plná čára - obrázek nalevo) vypadá na levém obrázku velmi podobně jako jeden mozek gravettience (DV 13 - mírně přerušovaná čára). Nad těmito liniemi vidíme tečkovaný obrys jiného gravettienského muže (Pavlov 2). Ačkoli nás to svádí k tomu, abychom hned na základě bokorysů mozků začali dělat velké závěry (jak se to někdy, především dříve často dělalo), frontální pohled na výlitky mozku u neandrtálce a moderního člověka nám ukazují, že se evidentně řešil stejný problém dvěma cestami. Na prostředním obrázku je vidět, že mozek neandrtálců byl nápadně zvětšený horizontálně (Gánovce), u moderního člověka je zvětšený pro změnu vertikálně (Pavlov II).
To je tedy jedna stránka věci, ale někomu by identická skladba mozku v oblasti makrostruktury nemusela stačit, proto psychologové moudře požadují ukázky projevů hmatatelné kultury. Tady šlo o to vybrat z archeologického materiálu jasně symbolizující artefakty, evokující typicky známou lidskou produkci. A kupodivu to nejsou kamenné nástroje, protože ty u nás nespouštějí žádané asociace, protože se dnes kamenné nástroje nepoužívají. Výběr jsem směřoval k nám známým formám předmětů jako kola, jehlice, hřebíky, tubusy, figurky. Ve zdobení jsem taktéž vybíral ty vzory, které jsou známé i dnes. Mou snahou bylo najít mezi ohromným množstvím paleolitického materiálu ty kusy, které svými tvary a strukturou připomínají nám známé předměty. Tím dojde k podvědomé asociaci a tvůrce těchto nástrojů přijmeme jako nám pochopitelné a blízké. To není problém ani u magdalenienu ani u gravettienu, protože materiál těchto kultur obsahuje ve své šíři předměty silně připomínající naší kulturu. Avšak tam, kde je kulturní situace příliš ,,sobě vlastní“, tj. nemáme předměty připomínající naší kulturu, těžko budeme tak snadno a jen pocitově přijímat tvůrce takových kultur jako typicky se chovající lidi. Znamená to, že naše kulturní zastínění může být v tomto případě pro některé paleokultury překážkou, pro jiné způsobem, jak jim porozumět. Naštěstí pro nás, kteří řešíme tak velmi mladou kulturu jako je gravettien, který má ohromné množství archeologického materiálu, o kterém můžeme říci, že je pro nás transparentní (pochopitelný a kulturně přijatelný /slučitelný/), je taková cesta schůdná.
Asociační předměty. Gravettienské předměty z moravského pavlovienu vyřezané ze slonoviny mají tvar nám dobře známých předmětů a lehce navozují asociaci známého prostředí. Velký předmět s očkem připomíná závaží kukačkových hodin, menší předměty připomínají hroty kovových kopí a lžíce. (Více materiálu je v V. části publikace v kapitole o řemeslné úrovni.)
Psycholog si tak dovodí, že jestliže vyráběl člověk předměty, které on sám zná, musí být také za takovou produkcí chování, které také zná, tedy typické lidské chování a fungování psychiky. A zpětně lze očekávat, že psychologové se sami budou zajímat o mechanismus přijetí jiné kultury ,,za vlastní“ (tedy za pochopitelnou). A že budou psychologové později spolupracovat při vytvoření metodiky ke studiu netransparentních (šeptajících) kultur, které jsou tak specifické, že neprodukovaly v dochovatelné podobě předmětové formy, které v naší kultuře běžně známe i dnes.
Otevřít pro psychology i tuto oblast bylo zase nutné, protože psychologové neznají paleolitický inventář a mají jen školské znalosti, které jsou většinou tendenční a blíží se víře gradualistické kulturní evoluce (v tomto duchu jsou také vybírány určité materiály do obrazových příloh učebnic a encyklopedií, se kterými se laik nejčastěji setkává), kdežto skutečný archeologický materiál (nejzjevněji u mladého paleolitu) dokládá především kulturní pluralitu.
Takže je-li rekonstrukční paleoetnologie místem katarze pro prehistoriky, kteří se v rámci ní seznamují s psychologií, je opačně oblast rekonstrukční paleoetnologie také oblastí, kde probíhá katarze psychologů, seznamujících se s archeologickým materiálem. Pokud by k tomuto seznámení nedošlo, byla by to vždy pro tu kterou stranu jen další zajímavá myšlenková konstrukce, ale jen jedna z mnohých. Jak může být psychologie tak vzdálená archeologii? Vždyť má ve svém základě mimo jiné i evoluční psychologii?
Tento popsaný stav zase jen ilustruje fakt, že kupodivu i evoluční psychologie se vznáší nad archeologií tak daleko, že ji ani nezahrnuje do svého prvoplánového předmětu zájmu. Evoluční psychologie je spojení dvou ob