Základní pojmy
Rekonstrukce– znamená znovuobnovení, znovuvytvoření, znovuoživení. Rekonstrukce je napodobenina původní podoby, iluze původního stavu. Do této kategorie patří například rekonstrukce budov podle původních plánů, ale také (v oblasti výjevů z minulosti) rekonstrukční metamorfózy - transformace.
Rekonstrukce výjevů z minulosti– je myšlenková (a následně verbální, plošná, prostorová, filmová či digitální) konstrukce napodobující někdejší život, podložená solidními, informovanými domněnkami, odborně zpracovaná na základě kritického hodnocení (kritické hodnocení je soubor kritérií daný psychologií limitující vědeckou práci). Rekonstrukce výjevů z minulosti je racionální a co nejlogičtější a také co nejvěrohodnější ,,obraz“ (představa, napodobenina) minulosti s použitím všech možných pomůcek k dosažení co nejpravděpodobnějšího obrazu minulosti. Je to také napodobenina někdejšího dojmu – image, již bychom získali, kdybychom navštívili někdejší lidi. To vše v určitém jasně vyhraněném koridoru možného. Předpokladem dané práce je kvalifikovaný přístup. To znamená, že jsme obeznámeni s procesy archeologizace, geologickými a půdními procesy, které ovlivnily stav současného archeologického materiálu, a že rozumímepsychologii a jsme schopni zajistit nezkreslený a nestranný výzkum a posouzení někdejší kultury či určitých projevů dané kultury. To, že práci dokladujeme písemně, je samozřejmostí.
Rozlišujeme primární rekonstrukci a sekundární rekonstrukci. Primární rekonstrukce jsou ty, které jsou jasně vymezeny archeologickým materiálem. Jejich konstrukce je jasná a pomocí kritického hodnocení jednoduše odvoditelná. Tyto rekonstrukce se nazývají rekonstrukční metamorfózy (nebo transformace).
Složitější odvozené myšlenkové konstrukce bez přímého či dostatečného archeologického podkladu (sekundární rekonstrukce) nazýváme rekonstrukčními napodobeninami. Sekundární rekonstrukce vycházejí nejen z jediného archeologického podkladu, ale opírají se také o již vzniklé jiné rekonstrukce, proto označení sekundární. Některé rekonstrukce zůstávají některými znaky v oblasti rekonstrukčních transformací a některými znaky zase v oblasti rekonstrukčních napodobenin.
Příklon ke kritickému přístupu a písemné doložení myšlenkové konstrukce řadí rekonstrukce do světa vědy. Odklon od kritického hodnocení produkujepseudorekonstrukce, které nejsou ničím jiným než výsledkem pavědy. Pro současnou vědeckou rekonstrukci je nutné akceptování mnoha dalších oborů a nesmírně důležité je jejich propojování.
Psychologie uvnitř rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné odhaluje zkreslující mechanismy, které nám automaticky brání kvalitně zpracovat paleolitický materiál. Těchto mechanismů bylo nalezeno téměř ke stovce a některé mají na nás tak silný vliv, že se tohoto vlivu nikdy nezbavíme úplně. Proto psychologové navrhují určité složité, velmi speciální a odborné postupy práce na rekonstrukcích tak, abychom se negativním vlivům dokázali vyhnout a mohli se v oblasti hodnocení a poznatků pomalu posouvat kupředu. Dnes je možné rekonstrukce správně chápat jako cestu k širším výsledkům, které leží teprve daleko před námi, a které zatím ani neumíme produkovat a teprve připravujeme pro takovou práci půdu. Zatím tedy vědecké rekonstrukce budou velmi tématicky omezené, velmi zúžené na jednotlivá zpracovávaná základní témata. Větší rekonstrukční celky v samotné rekonstrukční paleoetnologii jsou dnes jen zkušebními modely a určitými pracovními sondami, než definitivnějším, skutečně plně podloženým komplexem. Rekonstrukční paleoetnologie tak mění dosavadní chápání a obecné hodnocení rekonstrukce zcela zásadním způsobem.
Rekonstrukční paleoetnologie může také prognostikovat. To díky skutečnosti, že hledá propojitelné cesty mezi jednotlivými obory, snadno získává solidní, velmi pravděpodobně správné teorie a metodiky, které jí dovolují získat data odhalující základní mechanismy a zákonitosti. Ty se pak dají aplikovat jak na rekonstrukce, tak i v oblasti prognostiky.
Obecná rekonstrukční paleoetnologie
Je důležité, abychom aktivně hledali takové archeologické a antropologické materiály, které prozrazují určité konkrétní informace o chování, charakteristikách a ,,etnografických" materiálech někdejšího etnika. Rekonstrukční paleontologie pracuje s vizuálním materiálem, vizuálním představou. Je si vědoma velmi omezené a nepřesné slovní rekonstrukce, proto pracuje s náčrty, schématy či barevnými, realitu připomínajícími materiály. Přesto musí být součástí práce písemný materiál, popisy, porovnání, revize, kritiky, obhajoby apod...
Základní metodikou je metodika segmentace, kdy se pro určitou danou kulturu a určité paleoetnikum hledají jednotlivé klíčové materiály, které mají potřebnou výpovědní hodnotu pro konkrétní psychologickou vlastnost a schopnost či dokonce pro určité konkrétní kulturní řešení (kulturní vzorec). Tyto jednotlivé materiály se dlouho analyticky zpracovávají izolovaně, aby se zabránilo připsání subjektivních prvků v chování a schopností zkoumané kultuře. Dále se provádí syntéza chování a popřípadě kulturních zvyklostí s možností určitého doplnění.
Důležitá hesla obecné rekonstrukční paleoetnologie jsou: klíčová lokalita, klíčový archeologický materiál, klíčový antropologický materiál, segmentace, analýza, syntéza.
V ,,Personě gravettienu" byl takovým klíčový materiálem gravettienský soubor popisných ženských sošek a hrobový materiál s dochovanými nášivkami. Materiál byl zpracován bez ohledu na to, že se jedná o dávný paleolitický materiál, pozornost byla při analýze věnována všem výpovědním aspektům tak, jako by se jednalo i o současné materiály. Vznikly tak kategorie střihů, účesů, pokrývek hlavy, ozdobných pásů a kategorie severského arktického oděvu. Odloučením od celkového dojmu naší obecné podvědomé představy - předpojatosti o paleolitu tak nedošlo k zastření, které mohlo zamezit objektivní a jinak zcela jasné interpretaci. Z pohledu již zpracovanépersony bylo pak možné znovu sledovat paleolitický materiál a hledat pak další klíčové materiály, které dokládají i v jiných oblastech severský způsob života, kdy je důležité solidní konstrukční, řemeslné a umělecké zpracování artefaktů.
Umělecká rekonstrukční paleoetnologie - úvod do metodiky
Postesk nad tím, že je někdo výtvarník, a že se mu to bádá kolem uměleckých předmětů, když je výtvarník, je i není oprávněný, vlastně spíš záleží na tom, jaký je výtvarník. Ve skutečnosti je nejlepší, má -li výtvarník nejblíže zkoumavému duchu renesančních umělců a ve své niterné podstatě se považuje stále za renesančního umělce, pro kterého je renesance stále živá. Otevření se přírodě, obdiv k přírodě a snaha ji zkoumat je prioritou, stejně, jako byla prioritou da Vinciho. Ale i sámLeonardo da Vinci vysvětluje nesamozřejmost realistické objevné malby. Píše, jak umění od Římanů upadalo, protože celé dlouhé generace umělců nepovažovaly za autoritu přírodu, ale lidské vzory. Nepomohli nejlepší učitelé, nepomohly nejlepší školy ani nejskvostnější lidská díla. Až malý chlapec z hor zvyklý malovat kozy a ovce po kamenech, změnil běh světa. Proto by bylo naivní se domnívat, že samotný fakt, že je někdo výtvarník, by mělo automaticky změnit náhled na paleolitický, byť i jen umělecký materiál.
Vlastně stejně tak můžeme vidět, že i v lékařství, i když šlo do tuhého a šířili se morové nákazy nebo žlutá zimnice, dávní universitně vzdělaní lékaři raději citovali autority, za něž se schovávali, než aby se povznesli nad tradice a konvenci a začali používat vlastní hlavu a začali studovat reálné děje a souvislosti kolem nich. To stejné však platí i o konstruktérech a hlavně o otevření se novým řešením ze strany zadavatelů, což zvládají teprve zoufalí lidé v zoufalých situacích jako jsou například válečné konflikty.
U umělecké rekonstrukce je tedy prioritou leonardovský přístup, který na jedné straně nedůvěřuje konvenci a čemukoli, co se obecně tvrdí a je to plošně bez námitek přijímáno. Taková obecná tvrzení, postoje a stereotypy jsou obzvláště podezřelé a hodné toho nejpřísnějšího revizního přístupu. A na druhé straně seleonardovský přístup otvírá původním pramenům, které zkoumá z pohledu nezaujatého samostudia nadšeného jedince. V leonardovském renesančním přístupu vidíme otevření se přírodě, původnímu zkoumanému materiálu, experimentu a snahy nalézt obecně platné principy. Sem ale také patří rozvinutí citu pro práci, invenci a otevření se vlastním vnitřním emocím. Jedná se o rozvinutí smyslu pro kvalifikovaný odhad, který posouvá nejasné, jen tušené věci do konkrétnějšího světla, kde pak mohou být lépe zkoumány a ověřovány.
Právě u umělecké rekonstrukční paleoetnologie očekáváme, že citlivá duše umělce si všimne něčeho, co uniká pozornosti jiných. Že ztvární to, co se bojí zkonkretizovat ostatní. Umělecká rekonstrukce je tak určitým předvojem a průzkumníkem prošlapávajícím cestičku, stejně jako určitou laboratoří a místem prvního experimentu pro některé éteričtější poznatky nebo poznatky, které máme, ale jejich existenci si ani nepřipouštíme.
Umělecká rekonstrukční paleoetnologie také naplňuje hypotetickou modelovou rekonstrukční paleoetnologii konkrétní vizuální prací. Vzniká tak konkrétní vizualizace představy, jež vyšla právě z modelové rekonstrukční paleoetnologie. Ale zpětně dochází k interakci nazpět do modelové rekonstrukční paleoetnologie a dochází ke komentářům a doplňkům z její strany, které se pak zase promítají v oblasti umělecké rekonstrukční paleoetnologie.
Důležitým úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je vytváření nových nástřelů, nových vtisků a nových symbolů, nových sugescí, a nových umělých zkušeností, které jsou často jediným možným odrazovým můstkem pro další práci v rekonstrukční paleoetnologii vůbec (kdy bychom jinak dleli v dosavadní určitě nesprávné symbolice a nástřelech).
To, že se musí pořizovat dostupné písemné zprávy k vyhotovovaným pracím z pozice kritického hodnocení, je naprostou a samozřejmou nutností. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie musí být taktéž spojena se studiem výtvarných uměleckých forem, uměleckých výrazových prostředků, uměleckých oblastí a směrů. A to od výtvarných děl přes literaturu, film, počítačovou animaci a jejího dopadu na veřejnost a jedince až po studium příslušných oblastí psychologie. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie se vytrvale musí zabývat také propagační strategií a teoretickým studiem propagační strategie spolu s příslušnými oblastmi psychologie. Psychologie musí být součástí umělecké rekonstrukční paleoetnologie stejně jako u modelové rek. paleoetnologie.
Formy práce:
Konkrétním úkolem rekonstrukční paleoetnologie je realizovat rekonstrukce ve třech naprosto jasně oddělených základních podobách a to jako rekonstrukční transformace - metamorfózy, dále jakorekonstrukční napodobeniny - imitace a konečně v podobě uměleckých kvalifikovaných volných představ.