...,,Jsem zeměpisec," odpověděl starý pán. ,,Co je to zeměpisec?" ,,To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště." ,,Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. ,,Konečně opravdové zaměstnání!" A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy jsem neviděl tak vznešenou planetu. ,,Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?" ,,To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec. ,,Ach !" (Malý princ byl zklamán.) ,,A hory?" ,,To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec. ,,A města a řeky a pouště?" ,,To také nemohu vědět" řekl zeměpisec. ,,Vždyť jste zeměpisec!"...
....,,Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští psací stůl..." Antoine de Saint-Exupéry
Klasická konvenční muzeologie rekonstrukce většinou rovnou vypouští nebo se omezuje na volné (,,vznášející se“) ilustrace k archeologickým nálezům nebo evolučním teoriím. Proto rekonstrukce paleolitu nebyly nikdy chápány jako samostatný obor, přirovnatelný například ke kriminalistice. Spíš byly chápány jako prostor pro ilustrování a šíření politických nebo soukromých světonázorů (evoluce) či jsou předmětem atrakce pro komunální politiku pro dané, konkrétní lokality. Politické upřednostnění a vlastně jakýkoli nevědecký výběr lokalit pro rekonstrukce s opomíjením jiných, důležitějších lokalit (se základními informacemi) zcela logicky a nevyhnutelně vede ke zcestným výsledkům.
Ilustrace evolucionalistické teorie, hledající primitivní předlohy podle předem dané představy o vizáži, pochopitelně přímo přehlížejí nebo překrucují materiály, dokládající vyspělost a trpí "tasadajským komplexem" (Tasadajové – velmi primitivní jeskynní, dodnes přežívající paleoetnikum, studované od sedmdesátých let na Filipínách řadou expedic předních vědeckých institucí, např. i National Geographic). Ve skutečnosti se však jednalo o hrané ,,westernové městečko“, kdy celá akce sledovala jisté finančně podnikatelské cíle, využívajíc k jejich dosažení nekritické naivity některých vědců a jejich slepé touhy objevit zapomenuté primitivy, dokládající jimi vyznávanou teorii postupné kulturní evoluce člověka). A lokální rekonstrukce vznikají zase jen na základě daných lokálních materiálů, nejčastěji nanejvýš s přihlédnutím k tomu, jak to dělají ostatní, což jsou zase jen ,,rekonstrukce“ vybraných lokalit a evoluční ilustrace. Není přece možné jít dělat vyobrazení ze života magdaleniénu, když není zpracován daleko zjevnější gravettien. Musí se postupovat racionálně od zjevného k méně zjevnému.
Řešení
Naším úkolem je zpracovat materiály bez ohledu na to, zda se hodí nebo nehodí do nějaké evoluční teorie a bez ohledu na to, že lokalita se netěší místní podpoře komunálních politiků, ba může být místním politikům a úředníkům zcela lhostejná. Poznávání paleoetnik je cestou srovnatelnou s cestou do vzdáleného vesmíru, ale s tím rozdílem, že víme, že určitě najdeme nám neznámou vzdálenou civilizaci, kterou můžeme poznávat.
Jak silné je ono smazávání artefaktů časem, je v posledních desetiletích nejzjevnější u mladého paleolitu, kdy se podařilo díky výjimečnosti některých lokalit a příznivých podmínek odhalit řadu unikátních technologií, které do období doby kamenné a především do období starší doby kamenné neměly podle gradualistických evolučních teorií vůbec patřit. Právě do jedné takové kultury ze starší doby kamenné, do výjimečně dobře dochovaného gravettienu, míří tento příspěvek.
Co je to persona podle Carla Gustava Junga a v psychologii obecně
Persona je původně maska, kterou nosili herci v antickém divadle.
,,Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje jen nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako je třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní lidé domnívají, že tím je.“
Jung. K. G. Duše moderního člověka
Jako mají domy fasádu, má každá osobnost personu (persona – maska, kterou nosili herci ve starověkém Řecku). Pomocí ní se formujeme do tvaru, který pokládáme za přijatelný pro ostatní. Jelikož persona rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu naší společenské adaptace, užívá se pro ni někdy názvu "sociální archetyp"nebo "archetyp konformity". Jde vlastně o jakousi výkladní skříň, v níž rádi vystavujeme své nejlepší zboží, takže je sní vždy spojena určitá přetvářka. Lze ji také přirovnat k odborníkovi pro styk s veřejností, kterého naše "JÁ" zaměstnává ve snaze zajistit, aby o nás lidé měli dobré mínění.
Anthony Stewens, Jung 1996
Persona je určitý koridor chování, ve kterém se uplatňují určitá konkrétní kulturně sociální pravidla, jež dávají jedinci v očích ostatních určitou identifikaci, nějakou konkrétní roli, ale ukazují i hodnotu společenské úrovně. K takovému jednání patří vystupování, ale i vizáž a některé další projevy. Může se jednat jak o pravidla a zvyklostí zcela plošné, rozšířené v celé dané populaci tak i v rámci populace určitá persona deklaruje určitou specifickou část populace, například hierarchickou, profesní, duchovní, věkovou, deklaruje její stav a podobně. Ale její obecnost a šíře je daleko větší a Jung to pěkně vyjádřil pod širokým označením ,,adaptační systém“.
Personu vidí Jung jako pomyslný cíl, který jedince orientuje v životě, jako určitý ideální limit, kterému se chceme přiblížit (i když je zle, když se s ním staneme identičtí). To dává našemu životu mimo jiné i určitou náplň a řád a zčásti i smysl. Je to známá věc, která nás uklidňuje a vede nás.
Zároveň je persona maskou, identifikačním veřejným oznámením našeho společenského zařazení, které je pro naše sociální okolí čitelné a jasné. Za takovou masku se můžeme schovávat, protože samotné naplnění persony je reálně spíš nikdy nenaplnitelným ideálem. Ve skutečnosti, říká Jung, jsme jiní a zranitelní, ale persona jako maska nás ochraňuje před negativním společenským okolím. Personu tedy vidí Jung i jako ochranný štít, který odkládáme jen před našimi přáteli.