,,Nemůžeme mít větší ani menší vládu, než nad sebou samým.“
Leonardo da Vinci
Naše chápání persony a jejích hlubších kořenů souvisí bezesporu s naším postojem k psychologii a to konkrétně, zda je pro nás psycholog doktorem v bílém plášti s nesmyslným kulatým zrcátkem - nakukovátkem na hlavě z kreslených vtipů, kdy nedovedeme rozlišit psychologa od psychiatra a nebo zda je pro nás psychologie oblastí, které se otevíráme tím více, čím na nás negativněji působí dnešní stresové prostředí ve snaze zavčasu snížit rizikové faktory některých civilizačních vlivů, zejména stresů. Pochopení podstaty persony závisí na tom, zda vnímáme psychologii jako vzdálenou vědu o cholerikovi a sangvinikovi apod., která se zdravých a normálních lidí vůbec netýká nebo zda psychologii vnímáme jako součást našeho života, vyplývající z podstaty našeho specifického fungování vnitřní psyché.
Otevřenost k psychologii souvisí s kulturní tradicí té či oné země, kultury a prostředí. A samozřejmě psychologie se rozpadá na množství psychologií, škol a proudů a to někdy jak vzájemně propojitelných, tak paralelních, ale i protichůdných. Moje snaha je věnovat se právě těm psychologiím, které se dají propojovat s dalšími obory a nemají problémy se zobecňováním. Tím se samozřejmě konkretizuji a dostávám se do pozice, kdy musím některé koncepce striktně odmítat a jiné přijímat a rozpracovávat je. Především stavím na moderní psychologii, která vyrůstala zároveň s etologií a psychologií zvířat a lidí z padesátých a šedesátých let 20. století a nyní je propojitelná s biochemií, neurologií a genetikou. A obráceně, odmítám tradiční ,,velké“ oficiální ,,státně-politizující“ koncepce ať z toho nebo onoho konce světa.
Tady je dobré vložit naprosto praktickou poznámku, proč bylo v minulosti přehlíženo zakládání si na vizuálním dojmu u dávných lidí. Především je personu možné uplatnit jen tehdy, když si sami sebe, svoji vizáž, své chování, své teritorium, svoje předměty, objekty a podobně, dokážeme uvědomit. Je to spojeno jak s rozpoznáváním ostatních, tak se seberozpoznáním a sebeuvědoměním. To bylo často tradičně spojováno s inteligencí, která byla zvířatům, ale i některým lidským rasám odpírána. Takže tento luxus sebepoznání měl ležet také mimo ,,ony dávné primitivy“.
Když jsem sledoval televizní pořady, kde protagonisté předváděli, jak je šimpanz inteligentní, že se na rozdíl od ostatních zvířat v zrcadle pozná, napadlo mě pochopitelně stejně otestovat každého leguána, kterého jsme doma měli trvale nebo i dočasně na hlídání. Věděl jsem o jediném leguánovi, který zápasil se svým odrazem ve skle od Jiřího Gabriše z vídeňské zoologické zahrady, ale všichni moji (nebo mně dočasně svěření) leguáni (7 kusů) se rychle, doslova v minutách naučili rozeznat v zrcadle a jako dospělí naprosto nevšímavě zrcadla míjeli, přestože jindy, když byl za sklem jiný, nový, cizí leguán, se po svém vehementně dožadovali, abych je k němu pustil, že ho "jen zabijí".
Když jsem dané skutečnosti a souvislosti probíral s psychologem Pavlem Chroncem vysvětlil mi, že na rozdíl od obecně rozšířené představy, která si poznávání jednotlivců i sebe sama vysvětluje inteligencí, přistupují k této oblasti psychologové zcela odlišně. Šimpanzi, orangutani, bonobové, delfíni, leguáni zelení a lidé mají společného jmenovatele a to je složitý sociální život, kdy jediným letmým pohledem musí kohokoli vizuálně okamžitě a bezproblémově identifikovat. K tomu jim slouží speciální organické centrum v mozku. Toto centrum, když je nemocí nebo úrazem poškozeno, má to za následek, že člověk může být jak chce inteligentní a zastávat významné místo, prostě nepozná toho pána v zrcadle ani tu paní, se kterou žije. Tím zároveň vysvětluji, proč má cenu se zabývat u dávných lidí personou a její vizuální formou (pro člověka jako živočicha s velmi důležitým smyslem pro vizuální informaci). U člověka se optické seberozpoznávání začíná rozvíjet asi kolem 18 měsíců a mělo by být ukončeno ve dvou letech, kdy se dotyčný ihned pozná v zrcadle. Někteří badatelé spojují toto období s rozvojem empatie, které časově navazuje na seberozpoznávání v zrcadle. Zdánlivá souvislost ve skutečnosti však spíš jen koreluje s postupným rozvojem aktivity jednotlivých center, které se stávají funkční.
Zároveň to ukazuje, že pro pochopení funkce mozku je reálnější takový model, který je podobný skříni plné zásuvek, kdy každá zásuvka skrývá nějaký program, a když nějakou zásuvku nemáte – nechybí vám tam jen konkrétní program, ale i úplná schopnost dané téma řešit, byť byste byli sebeinteligentnější. V praxi se s tím setkáváme u různých poruch takových specifických ,,zásuvek“, asi úplně nejběžněji například u dysgrafie či dyslexie. Lidé s blokem nebo poruchami funkcí mozku pro úkoly psaní a čtení mohou mít sebevětší inteligenci a řada dalších zásuvek je perfektní, ale to nijak nemůže ovlivnit absenci smyslu rozpoznávat a orientovat se v oblastech spojených s psaním a čtením. Jejich rozbitá ,,zásuvka“ s určitým ,,programem“ jde ,,otevřít“ jen z části a program se nemůže nikdy uplatnit naplno. Toto lidskému oku skryté postižení je však zdrojem řady zásadních nedorozumění. Pro učitele je takový žák sice oficiálně dysgrafik, ale ve skutečnosti si řada učitelů myslí, že je žák prostě jen nějakým směrem hloupý a tak k němu jako k hlupákovi přistupují (následuje jev Pygmalion). Pamatuji si, jak jedna paní učitelka se ke mně důvěrně naklonila nad psychologickou diagnosou mého syna a zeptala se: "Ale co si myslíte doopravdy?"
Většinou svoje osobní přesvědčení a ,,znalosti“ učitelé deklarují v nerespektování doporučení k určitému přístupu k takovým dětem od specialistů z pedagogicko-psychologických poraden. A to konkrétně nedodržováním doporučeného psaní doplňovaček místo diktátů a opisů. Žáky pak takový svéhlavý učitel ničí vlastně tím, že o výsledné známce nebo o úspěchu či neúspěchu nerozhoduje žák, ale právě jen sám učitel. U opisů a diktátů není žák prakticky schopen se soustředit na nějaké s-z nebo i-y a jeho známka je statisticky předvídatelná. A rozdíl mezi rychle píšícími žáky a dysgrafiky a dyslektiky narůstá, když je učitel(ka) na děti hodná a chce, aby i ty ,,hloupé“ děti měly pěkné známky a tak diktuje tak, že vyslovuje měkce I a tvrdě Y a vůbec podává jasnou verbální nápovědu. Bohužel ale i výsadu takovéto nápovědy mohou využívat jen zcela zdraví jedinci, byť by nebyli nějak speciálně talentovaní a inteligentní. Pomalu píšící dysgrafik, zápasící při kontrole napsaného textu s jednotlivými písmenky, které mu utíkají, schovávají se a zase se někde objevují bez logického vztahu k tomu, co je na papíře skutečně napsáno, sotva stačí sledovat diktát samotných vět. A to ještě musí přemýšlet nad tím, co se vlastně diktuje, protože diktáty mají obsah a je rozhodně lepší přemítat u psaní nad popisovanými ději, historickými událostmi nebo exotickým prostředím, než věnovat myšlenky předem ztracenému zápasu s hledáním písmen a i/y, mně/mě, s/z a podobně. Potíž je, že dysgrafik používá ,,operační paměť“ pro úkol, který ostatní řeší automaticky a jen se soustřeďují na gramatiku. Vzniká tak větší známkový rozdíl mezi dětmi s LMD a rychle píšícími a rychle čtoucími dětmi. Jak by se lidé dívali na to, kdyby tělocvikář nechal běhat beznohého chlapce chodícího po rukou s normálně urostlými spolužáky a pokaždé by ho nechal vystoupit, vynadal mu a dal mu špatnou známku za výkon. Společnost by takového tělocvikáře odsoudila, protože souvislosti jsou vizuálně zjevné. Tam, kde však věci zjevné nejsou, nás lidi jako tvory, kteří mají zrak a sluch jako smyslové dominanty, plete, když vidíme vizuálně zdravé dítě či zdravé zvíře a nechová se se 100% výkonností, to první, co nás napadne je: ,,Pokud něco nedokáže, tak proto, že zřejmě nebude tak inteligentní jako my.“ Pokud vidí lidé postiženého obsesivním chováním, jak z ničeho nic mává nebo něco vykřikuje nebo se najednou prudce pohybuje a před tím vypadal jako zdravý a silný člověk, tak mu často jen řeknou, aby toho nechal, protože vůbec nechápou, proč se dotyčný tak chová.
A tak jako u beznohého běžce, o výsledné známce dysgrafiků a dyslektiků tak rozhoduje učitel poměrem opisovaček a diktátů oproti doplňovačkám. Tyto marné snahy cokoli změnit na známce z diktátu nebo pomalost a nepřesnost čtení spojená někdy nebo vlastně vždycky s veřejným pranýřováním, shazováním a zesměšňováním (šikanou) před spolužáky, jednoho dne musí dovést žáka k rezignaci a k nenávisti se učit (úzkost paralizující).
Na školách v USA právě pro žáky a studenty s poruchami učení (např. ADD/ADHD) zavedli speciální odborné poradce, kteří spolu s učitelem žákem a rodiči postupují jako tým při zvládání potíží při výuce (Riefová, 1999). Nejedná se však o ekvivalent našich psychologických poraden, kdy připadá na jednoho psychologa neuvěřitelné kvantum žáků, kteří se do poradny dostanou statisticky jednou, nanejvýš dvakrát do roka. Samozřejmě pak o nějaké týmové práci nebo užším ovlivnění učitelů nelze mluvit. Proto se i u nás v poslední době objevuje snaha proškolovat o poruchách samotné učitele. Nejedná se však o plošnou akci, ale jen o určitou část pedagogů, kteří po vyučování mají určité žáky ,,doučovat“. (Patří sem i otevírání specializovaných tříd pro děti s LMD.)
Nějaké studium psychologie na vysoké škole na mnohých učitelích v tomto ohledu nezanechává mnohdy nejmenší stopu. Rozepisuji se zde, abych dostatečně důrazně nastínil princip funkce oddělených jednotlivých center v mozku. Psychologie se totiž nedá nabiflovat, dokonce i s empatií jste vedle, psychologie je takový skutečně paralelní a často rafinovaně skrytý, složitý vnitřní svět s vlastními pravidly nebo rovnou s celými soubory pravidel. Ve skutečnosti je proniknutí do psychologie katarzí, protože vše je jinak, než se jeví. Největší šok bývá ze zjištění, že naše úplná kontrola ,,mně vlastních, naprosto svobodných" myšlenek, rozhodnutí a vlastního jednání je do značné míry pouhá iluze.
Osobně doporučuji skutečně si nachystat nějaký praktický pokus z oblasti paralyzace pomocného chování, protože lidé si právě v této oblasti často představují, jak by někde oni sami nebo někdo jiný hned někomu potřebnému pomáhal. Ale v reále platí úžasně silná, zjevná a snadno předvídatelná paralyzace tohoto chování, která je pro každého skutečným šokem, kdy musí přehodnotit svůj vlastní intuitivní odhad na základě reálné skutečnosti.
Najděte si v patřičných publikacích takové popisy a vyzkoušejte si je, teprve pak budete vědět, o čem vlastně píši.
Mimochodem, kdyby na našem místě byla jiná, daleko běžnější zvířata, spojovala by si seberozpoznávání a rozpoznávání tak, jak to děláme nepřesně někdy i my – s inteligencí, ale dělala by to na své parketě a to na základě čichu a schopnosti rozlišovat charakteristické individuální pachy. A jako ,,neinteligentní“ zvířata by rozhodně hned vyřadila jak šimpanze, tak leguány i lidi, které spojuje velmi mizerný čich.
V poslední době se etologové věnují tzv. vytváření vnitřní mapy u živočichů spojené s heslem ,,zorientovat se“. Mně osobně se ono zorientování líbí čím dál víc, protože tak, jak etologové dokládají schopnosti vnitřní mapy u hmyzu (včely), dostává logiku právě i anatomická mapa, kterou si zcela evidentně vytvářejí někteří živočichové o sobě a o druhých. Především je to zřejmé ve skupině leguánů zelených, když si navzájem prohlíží odlišnosti, ale patří sem i prohlížení vlastních rukou v ranném věku. Stejně tak jsme byli se synem překvapeni, když si náš samec prohlédl pozici jiného leguána, kterého chtěl zabít a který byl námi ochraňován na určitém vzdáleném konci gauče, pak se náš domácí sameček nenápadně proplížil pod postelí a vynořil se přesně v místě, kde ještě před chvílí skutečně jeho oběť spočívala. Stejný orientační smysl mají i ve vodě lovící krokodýlové.
Zorientování se a vyznání se v okolí i v anatomii druhých je u některých živočichů nutností k pochopení významu věcí, smyslu řeči těla a celkové i dílčí situace. Navíc etologové mluví o zvláště specifických informačních bodech jako o tzv. spouštěcích schématech. Zorientování se v tělech živočichů je však různé podle různých druhů živočichů a tato schopnost vzrůstá u denních, společensky žijících živočichů, vyskytujících se ve složitém prostorovém prostředí a to vše za předpokladu, že jejich nejdůležitějším smyslem bude zrak a nejhorším čich.
Základním předpokladem pro uplatnění mechanismu vizuální persony tedy bude toto utváření vnitřní mapy, zorientování se a to vše spojené se schopností vhledu. Vhled zase sám jako náhlé řešení problému bez zkušebních pokusů – úspěchů a omylů totiž dost dobře nelze pochopit bez existence vnitřní mapy a zorientování se a hypotetického procházení situace v mysli (mechanismy představivosti a fantazie). Na takové vnitřní mapy narazili i experimentátoři se zrcadly, kdy zjistili, že malpy a sloni, ačkoli se nepoznají v zrcadle, dovedou pomocí něj nalézt ukrytou potravu. Tj. chápou jeho iluzorní prostor jako odraz reálného světa.