V onom ,,zorientování se ve vizuálním pohledu na druhého člověka" možná sehrává dost důležitý moment oblast vnější prezentace kvalitního genetického materiálu. Jak při předvádění se opačnému pohlaví, ale možná i při předvádění se celému okolí hraje svoji úlohu to, že možná podvědomě čteme informace o kvalitě genetického materiálu té které osoby. Důležité je dobře vypadat a evoluční psychologové přidávají, že jsme vnímaví i vůči drobným rozdílům ve fyzickém vzhledu. Například, čím je vaše tělo souměrnější, tím jsou vaše geny v průměru kvalitnější a organismus odolnější.
Psycholog Steven Gangestad a biolog Randy Thornhill prováděli v tomto duchu pokusy, které tuto teorii prokazují. Symetričtější lidé byli považováni za atraktivnější. Je pravděpodobné, že pokud posuzujeme zevnějšek člověka, i z tohoto pohledu je dobrý, pravidelný a geometrizovaný oděv i jakékoli patřičné pravidelné zdobení těla tím, co může přidat jedinci na hodnotě.
Myslím si, že například výběr partnera, výběr spojence či prostě i jen výběr dočasné společnosti k odpočinku a poklábosení probíhá na základě vyhodnocení zevnějšku. Vizáž je jako příslovečný vrchol ledovce nad vodou. Informuje nás o vlastnostech daného jedince, jak má upravenou hlavu, jak o sebe celkově dbá, jak pracný je jeho oděv, kolik času a tvořivosti je ochoten obětovat nějakému účelu? Vizáž daného člověka nám poskytuje zástupnou odpověď: ,,Ne, nečeše se, je zanedbaný, dokonce tady má ušmudlaný oděv, což znamená, že je povrchní a lenošný a nevšímavý, zahleděný zřejmě jen sem tam do něčeho, určitě nemá všech pět pohromadě. Jeho rozpadající se, děravý oděv ho vůbec nezajímá. Určitě nebude takový člověk spolehlivý, ani by nepoznal, že něco potřebuji, když vidím, že on nepozná, že něco potřebuje jeho oděv. A že ani není přizdoben? Asi nemá asi smysl pro hezké věci, o čem se proboha s ním budu bavit? Vždyť když mu něco krásného daruji, neocení to a naopak co může darovat on mně? Možná nerozliší ani hvězdu od vrabčího hnízda. Pryč od něj!“ Da Vinci v této souvislosti rozebírá tělo člověka jako vývěsní štít duše. Když je duše zmatená, je zmatené i tělo. Leonardo chápe starost o tělo a zacházení s tělem jako nápovědu toho, zda má dotyčný všech pět pohromadě. Vizáž je praktický nápovědníček, jak to s námi vypadá i po genetické stránce, jestli máme dobrou genetickou výbavu pro moduly starání se o sebe, pro seberozpoznání, pro uplatnění sběratelství, pro uplatnění tvořivosti.
Podle naší vizáže mohou ostatní snadno usoudit, zda naše genetická výbava dokáže zajistit, že naše úprava, zdobení a oděv bude pravidelná, vyrobená s citem, vhledem, nápadem, trpělivostí a podobně. Teorie stovek a tisíců speciálních modulů (programů) řídících mysl v určitých jednotlivých situacích v moderní evoluční psychologii Johna Toobyho a Ledy Cosmides nás také přivádí ke scénáři, kdy si můžeme představit, že budeme chtít z výše uvedených důvodů o sobě dát vědět, že ona velká hromada modulů, která je ve výbavě naší mysli, je zcela v pořádku. A podle prostředí, ve kterém se pohybujeme, se mění se i důležitost jednotlivých modulů. Proto ve svém zevnějšku předvádíme právě ty, které jsou chápány jako momentálně nejdůležitější. Proto někde v teplém, na zdroje bohatém prostředí, nemusí být rozpuštěné, mírně zanedbané vlasy ještě úplnou katastrofou, naopak mohou vypovědět, že je takové máte, protože je to pro vás praktické, poněvadž jste například skvělý potápěč, hledající pod vodou potravu nebo váš divoký vzhled znamená, že budete dobrý bojovník skvěle si hájící svoji domovinu. Ale v prostředí aridním nebo severském nebo jinak náročném bude nutné, když o sobě dáte vědět, že jste zodpovědný, spolehlivý, pečlivý, trpělivý a pracovitý. Tedy vhodný do takového prostředí (že jste v daném prostředí po čertech výhodná partie). To je to, co zaznamenáváme na oděvech sošek v Maltě a Bureti a na ozdobách oděvů ze Sungiru. Ale nakonec i v účesech všech gravettienských sošek i v případném dekoru nahého ženského těla. Ale to zase dává smysl také gravettienskému jemnému textilu tehdejší severské Moravy. Textil je výpovědí, za kterou se skrývá řada činností, takže textil okamžitě jako zástupný symbol vypovídá o řadě modulů vašeho chování či jejich zdravých kombinacích. Doporučoval bych se věnovat oblasti posloupnosti významu jednotlivých symbolů vizáže, některé totiž patří do oblasti atraktivních znaků ,,pro partnera". Jiné, určené pro sebeidentitu určité společnosti, mohou tyto znaky dokonce potlačovat nebo rovnou znetvořovat. Čím je pro skupinu důležitější identifikační znak, tím více se může sexuálně atraktivní znak vytrácet. Ale to platí i o celém dalším spektru chování a vizáži jednotlivce. Samozřejmě podrobné studie těchto vztahů mají pro představu vizáže paleolitických společností velký význam, neboť je velmi konkretizují.
Jungova persona ve světle ,,vnímání sebe sama“
Dalším takovým psychologickým předpokladem pro existenci vizuální persony je sebeuvědomění, proto věnujme této oblasti trochu prostoru. Pramenem informací pro nás bude Philip Zimbardo (Zimbardo, 2000, The Self - Jak vnímáme sami sebe).
Psycholog William James v roce 1890 položil základy pro výzkum a poznání individuality člověka, pro ,,vnímání sebe samotného“, přičemž rozlišil tři pohledy, jak vnímáme sami sebe – materiální, duchovní a společenský.
MATERIÁLNÍ pohled – souvisí s hmotným světem, vlastními věcmi a lidmi kolem nás.
DUCHOVNÍ pohled – vypovídá o tom, co si myslíme o vlastním vnímání a jak hodnotíme různé události.
SPOLEČENSKÝ pohled – nám zprostředkuje dojmy, které vyvoláváme u ostatních lidí.
V oblasti společenského vnímání sama sebe jsou důležité otázky: Jak působím? Vidí mě ostatní tak, jak bych chtěl, aby mě vnímali? K tomu používáme prostředky neverbální komunikace, kterými získáváme pozornost druhých jako: pohled z očí do očí, pohyby těla, hlavy, rukou... atd. (například vizáž - vizuální persona).
Pozitivně hodnotíme toho, kdo se dívá do očí a chová se klidně. Negativně na nás působí těkavé, uhýbavé pohledy, které působí nezúčastněně, stejně jako chaotické pohyby rukou a hlavy, které prozrazují, že osoba je neklidná.
Změny ve vystupování se odehrávají běžně mezi lidmi. Jsou určitou komunikací mezi lidmi, pomocí které se určuje relativní sociální postavení a moc jedince. Odrážejí sociální hledisko vlastních představ, abychom zachovali představu o sobě, kterou jsme o sobě vyvolali. To je způsob, který nazýváme STRATEGICKÉ SEBEPŘEDVÁDĚNÍ, aby nás druzí vnímali stejným způsobem, jak vnímáme sami sebe.
Strategické sebepředvádění funguje při vzájemné interakci mezi předvádějícím se a příjemcem. Tito příjemci našeho vystupování na nás reagují – vytváří odezvu, tj. POTVRZENÍ CHOVÁNÍM.
Na lidi, kteří se projevují negativně (depresivně) ostatní reagují záporně (záporná odezva) a považují je za méněcenné. Naopak na extroverty okolí reaguje velmi pozitivně.
Tyto oblasti naznačují, myslím, docela jasně, že určitý směr, určitou pozici člověka ve společnosti i to, jak se sám projevuje navenek, je možné posuzovat jako snahy směřovat v různých oblastech (persona, jednání, pohled očí, pohyby), jak v celku, tak jednotlivě, vždy nejpravděpodobněji stejným směrem, tj. potvrzení chováním se uplatňuje jak pro obsah řeči, postoj, pohyby, pohled, ale i vizáž. Proto pokud jsme získali z gravettienu některé prvky vizáže, ale i kompletní vizuální pohledy na člověka, můžeme dovozovat i jeho postoj, pohyby, pohled i jednání.
Zajímavé je, že některé gravettienské sošky, které mají předkloněné hlavy, obsahují prvky, které čteme jako projev méněcennosti a tak stejně chápeme i absenci pohledu očí. Oči jsou naznačeny jen u několika málo uměleckých děl a ty jsou pochopitelně velice důležité při čtení postoje a chování (Brasempoy a Dolní Věstonice). Ale ostatní výpovědní prvky ukazují končetiny v klidu a statické, nanejvýš názorně klidně a jasně provedené pohyby a gesta (například klidné, narovnané, někdy mírně v kolenou ohnuté nohy, ruce podél těla nebo na prsou, jindy ruce drží předmět /roh/). Žádná známka neklidu, napětí, nervozity.
Nemohu samozřejmě v dané chvíli říci, že podle sošek můžeme jednoznačně tvrdit, že nevyvolávají zápornou reakci a pocity méněcennosti. Proč?
Protože nejsou jednoznačně optimistické, nejsou plně uvolněné, nestojí v kontrapostu, jsou příliš symetrické, navíc některé jsou poškozeny a patinovány, nepůsobí svěžestí nového výrobku. To je však polovičatý závěr, musím totiž zase jako výtvarník oponovat, protože u sošek, které jsou tak drobné jako venuše, kdyby samotné ruce více uvolněně a živěji vystupovaly do prostoru, jako příliš tenké a křehké by se poškodily (výjimku tvoří jedna z venuší z Gagarina). Jakmile však registrujeme venuše na reliéfech, ruce najednou ožívají, jdou do prostoru a figury něco drží nebo vytvářejí ne zcela jasně pochopitelné gestikulace. A také skládaná velká figura z hrobu Brno II měla ruce zřejmě bez příslovečného upnutí u těla (Oliva tam a tam).
Z této strany se tedy můžeme dívat na gravettienská etnika jako na lidi, kteří míří při svém strategickém sebepředvádění určitým konkrétním směrem, které se odehrává v různých rovinách.