Jedná se o vymezení kulturních vlivů na psychologii jedince. Hazel Rose Markusová ze Stanfordské university (Zimbardo, 2000, The Self – Jak vnímáme sami sebe), která se zabývá výzkumem procesu individualizace (jak se stáváme individualitou - jedincem) uvádí: ,,To aby se jedinec vyčlenil a osamostatnil, aby získal identitu, vyžaduje sociální úsilí. Můžete samozřejmě existovat jako biologický jedinec, ale k tomu, abyste získali identitu v určité společnosti, si musíte osvojit její myšlenky a zvyky a stát se součástí jejího kulturního prostředí. Jako jedinec se nemůžete vyčlenit a stát samostatně.“
Abyste mohli získat totožnost, musíte existovat v určitém kulturním prostředí. Toho nejde dosáhnout osamoceně, nelze stát sám o sobě bez okolního prostředí. Z tohoto pohledu má tak kultura více sociální než biologické kořeny. Kultura je souhrn nejrůznějších, obecně platných pravidel, zvyklostí a způsobů pohledů (obecně platného způsobu myšlení a obecně platných řešení některých věcí), se kterými se ztotožňujeme, abychom získali vlastní identitu. Nerodíme se tedy s americkými geny, s japonskými geny ani s magdalenskými, aurignacienskými nebo gravettienskými geny, ale o tom, čím se staneme, rozhoduje prostředí, ve kterém vyrůstáme a které si osvojujeme. Jedná se o FAKTOR VLIVU SOCIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ. Kultura je tedy získaná vnitřní výbava lidí.
Teprve z tohoto pohledu na jedince ve vztahu ke kultuře vidíme, proč se opakují pro gravettienskou oblast kulturního vlivu s takovou pravidelností některé prvky a to někdy i na obrovské vzdálenosti a ve velkém časovém rozpětí. Člověk tedy, jako tvor kulturní, se spíše daleko více učí a přizpůsobuje okolité kultuře, než aby vynalézal a zásadně z principu něco měnil.
Chci na to upozornit zejména proto, že rozdíly v kulturách paleolitu jsou nezřídka okamžitě a nekriticky spojovány s biologickými změnami, které však, jak ukazuje morfologie mozku, nejsou tak evidentní nebo je nepozorujeme vůbec. Je třeba skutečně říct, že velikost a stavba mozku jsou v podstatě identické nejméně u všech sapientů i neandrtálců a někdy se uvádí identická stavba mozku i u mladších erektů. Velikost mozku je často věcí podvodů a manipulací, velikost obsahu mozku mladých erektů kolem půl milionu let je už ve spodní hranici variační šíře moderního člověka. A velikost mozku neandrtálců, ale dokonce i gravettienců je zase naopak na horní hranici současného člověka. Na rozdíl od řady antropologů, kteří zapracovávají do svých teorií jen ideální a perfektní mozky současných lidí, já zase s oblibou pokazuji na to, že i lidé s poškozením mozku či přímo s absencí určitých částí mozku nebo dokonce jedné poloviny hemisféry, jsou schopni kulturního a společenského zařazení. Počítám tedy s funkční plasticitou mozku, tedy s možností jeho vytrénování a rehabilitace. Asi by vám bylo špatně z některých obrázků poškozených mozků a jejich majitelé s nimi dokáží žít, mluvit a řešit každodenní situace a někteří dovedou nakonec i studovat. Dávní lidé, o kterých se bavíme, mají mozky z lékařského hlediska v naprostém pořádku.
Samotné rychlé kulturní změny holocenních kultur posledních deseti tisíc let mohou totiž představovat jen logický rozdíl mezi modelem dynamického sociálního prostředí s určitým nízkým počtem jedinců a jiným dynamickým modelem sociálního prostředí s vysokým (otevřeným) počtem jedinců.
Pochopení kulturního pozadí vizuální persony je rozhodující v tom, abychom si nepletli unikátnost s ojedinělostí, kdy unikátně dochovaný archeologický materiál může mluvit o obecném trendu kultury, o náročném strategickém sebepředvádění se. Tedy nikoli o izolovanosti doloženého materiálu vzhledem k izolovanému uplatnění v gravettienské kultuře. Znamená to například, že bez znalostí konkrétních kulturních pohřebních zvyklostí gravettienu lehce zaměníme unikátnost s ojedinělostí.
Podobně akulturně můžeme vysvětlovat technologická ,,ustrnutí“ jak v samotném gravettienu tak i u předchozích kultur a vyčítat například středopaleolitickým neandrtálcům, ale i středopaleolitickým sapientům jejich nechuť vyrábět sošky nebo provrtávat kosti a škeble.
V reále je pro výtvarníka samozřejmě daleko lepší malovat na kůži, kde může rozvíjet do stran a do prostoru postavu i příběh, který je něčeho součástí, byť by to byla právě ona kůže nebo stěna skály. A dá se daleko lépe zpracovávat mnohem poddajnější a ideálnější dekorační materiál jako peří, ostny, stébla, kůže, srst, rostlinná vlákna či dřevo a všechno tohle bude stejně efektní a ještě to bude váhově lehčí než kosti a škeble. Kulturní zastínění nás samých porovnává paleolitické lidi směrem k nám, jestli vyhovují našemu kulturnímu chápání jedinců. Nevidíme-li takové doklady, považujeme pak taková paleoetnika snadno za nekulturní a zcela odlišná, místo toho, abychom si uvědomili, že snahou středopaleolitických sapientů, ale i neandrtálců jako jedinců, nebylo přijmout našekulturní měřítka, ale začlenit se do jejichreálného a tehdy živého kulturního prostředí. Tedy společná může být jen shoda chování, snaha jen začlenit se do kultury, která nás obklopuje (i když každého obklopuje pochopitelně jiná kultura).
Výsledná absence provrtaných kostí i extrémně dochovatelných materiálních dokladů, dnes někdy chápaná jako doklad absence ,,symbolického myšlení“, je možná jen umělou spekulací, mající základ právě v akulturním vnímání odlišností. A je velice pravděpodobné, že s tím, jak se bude časem porovnávat kulturní chování sapientů mladopaleolitické Evropy s kulturním chováním předmladopaleolitických sapientů zbytku světa, bude naše kulturní zastínění jistě podrobeno velmi tvrdé a nesmlouvavé kritice (označované jako etnocentrismus).
Opakující se prvky projevu gravettienské tradice v soškách a hrobech ukazují na jednotný a propojený sociálně adaptační systém, který je úspěšný a dlouhodobě akceptovatelný na rozsáhlém geografickém území. A celkově právě z pohledu persony a jejího kulturního pozadí si můžeme uvědomit neuvěřitelně obrovskou vnitřní sílu takového gigantického, kulturního, časoprostorového, sociálního útvaru, jako je právě gravettienská civilizace.
Kurt Lewin a Ellen Langerová
Americký psycholog Kurt Lewin vedl v třicátých a čtyřicátých letech výzkumy, které měly odpovědět na tehdejší politickospolečenskou situaci v Německu a zabýval se otázkou, jak je možné tak snadno ovládat lidi. Kurt Lewin přidává a rozvíjí vlastně Junga dál zjištěním, že uniforma či stejnokroj má dokonce sílu jednotlivce pověřit nějakým úkolem a způsobem chování, ba dokonce celým souborem chování.
Experimenty prováděné Ellen Langerovou jednoznačně ukazují, že vliv celkových okolností, kam patří prostředí, může velmi výrazně měnit výkon organismu jednotlivce. Ve svém pokusu zjistila, že simulátor profesionálního dopravního prostředku a profesionální skafandr může zlepšovat výkon zraku až u 40% mladých lidí.
Z daného je patrné, že u těch populací gravettienců, které žily v extrémních severských podmínkách (například pavlovienci), byl jejich život a přežití s největší pravděpodobností možný jen díky personě, která mohla posouvat výkony a hranice lidských možností nad rámec normálních sil. Právě v období našeho pavlovienu se nejpravděpodobněji držela teplota trvale dole bez jediného zakolísání směrem výrazněji nahoru, jak ukazuje rozbor vrtu v grónském ledovci (článek ve sborníku mikulovského semináře 2002). Navíc problém v severských podmínkách časté deprese z nedostatku slunečního svitu mohla řešit zase právě ochranná ruka persony směrem k samému nositeli této persony. Udržet si jen samotnou danou vizuální personu znamenalo věnovat jí pravidelně a denně čas a pozornost, což je určitý pracovní rituál, který právě svojí pravidelností je náplní značně uklidňující a protidepresivní.
Určitá konkrétní vizuální persona nás spojuje s nějakým konkrétním symbolem a vzorem chování, jednání a poslání, vlastně i s otevřenou nebo i méně zjevnou mytologií či novodobou mytologií. Něčeho podobného si všímal Jung u léčby pomocí symbolů, které otevírají mytologické příběhy nebo jejich aktuálně užitečné části.
Zpětně důležitý je pro rekonstrukční paleoetnologii i Kurt Lewin, specificky v psychologickém studiu předpojatosti a kulturního zastínění. Lewin nás upozorňuje, že určitá uniforma či stejnokroj nás pověřuje nějakým úkolem. Líbí se mi označení ,,mluvící šaty“. Šaty, které vypovídají, jak budeme situaci řešit (ve smyslu záchranář, požárník, lékař, policista atd.). Tady je možné chápat úkol i jako roli, to znamená, mohlo by nám to vysvětlit, proč je oděv pravěkých hadrníků v obecném povědomí tak zakořeněný. Oděv fiktivního ,,pračlověka“ prostě dokresluje jeho úkol, poslání a roli zúženou na roli nedokonalého předka, jehož jediným úkolem bylo vyrobit archeologicky dochovatelné artefakty a zanechat naživu nějaké ty potomky a jeho posláním je kráčet ke šťastným dneškům, takže by měl být nositelem nešťastného, nedokonalého a nedohotoveného (oděvu). Ale ona uniforma ,,pračlověka“ může spouštět daleko závažnější mechanismus lidského chování, může mu dát konvenční vymezení chování i prostředí a hlídat ho v něm, přesně v duchu vězeňského experimentu, kterému se pro jeho závažnost budeme podrobněji později věnovat.
Poznámky ke vztahu psychologie a prehistorie (Psychologie a paleolitický materiál)
Archeologický materiál, tak jako produkt každé lidské činnosti, je možné podrobit psychologické analýze. A je dokonce nutné ho podrobit psychologické analýze. Ale to okamžitě neznamená určitý, ideální a jedině možný výsledek. Sám Jung v knize "Duše moderního člověka" říká: ,,Kolik je psychologů, tolik je psychologií“. Psycholog Pavel Chronc (ústní sdělení) zase upozorňuje, že řada psychologů používá svůj vlastní slovník pojmů. V reále v psychologicko-pedagogické praxi to vypadá obdobně, jak uvádí Sandra F. Riefová (Riefová, 1999, 150-151). Popisuje, jaké jsou potíže se správným stanovením diagnózy ADD u dětí: ,,Výchovný poradce nebo psycholog však při návštěvě zjistí, že rodiče mají problémy v manželství a pak automaticky předpokládá, že potíže dítěte jsou přímým následkem rodinných problémů. Léčbě se potom podrobí rodiče. U dítěte je mezitím stanovena špatná diagnóza a nedostává se mu pomoci… Někteří dětští psychiatři a psychologové se vytrvale drží názoru, že většinu potíží, se kterými děti zápolí, způsobují problémy rodičů nebo rodiny. Jestliže však někdo žije s dítětem, jehož potřeby mu odčerpávají veškeré zdroje energie, času i peněz z rodinného rozpočtu, samozřejmě že bude mít problémy v manželství. S problémy se přece potýkají i šťastná manželství.“
Podobně je tomu i kolem hodnocení archeologických materiálů. Především záleží na tom, jaký materiál dá archeolog k posouzení psychologovi a jak ho okomentuje. Psycholog bez znalosti etnografie a klimaticko-sídlištních souvislostí a bez znalosti využívání zdrojů tehdejšími lidmi je v nezáviděníhodné situaci. Psycholog také může být ve vleku společenské představy ,,o pračlověku“, takže i to je potřeba ošetřit. V praxi stačí obyčejné dodání výsledků vyšetření mozkoven dávných lidí a pro gravettien stačí přinést fotodokumentaci kulturních předmětů z naleziště Malta na Sibiři. Psycholog může popisovat jen sekundární projevy, jako například precizaci výrobků v čase až do mladého paleolitu, ale to někdy jen proto, že mu archeolog neukáže několik málo nálezů starších, které jsou v tak malém počtu, že podle něj je jejich význam zcela zanedbatelný. Psychologové, jak už jsem uvedl, jsou ale stejně jako ostatní lidé ovlivněni vtiskem, dávajícím paleolitickým lidem určitou podobu a určitý typ chování a stejně tak označení paleolit, pračlověk, pravěk jsou nástřelem, jehož vlivu se nezbaví zcela ani sám psycholog. Skutečně se tento materiál nedá posuzovat, pokud sepsycholog v oblasti nepohybuje nějakou delší dobu a dokud neprojde knihovnu a neprobere stovky knih, v nichž pravděpodobně po čase sám najde materiály o Königsaue, Scheningenu a Bilzingslebenu a dalších klíčových lokalitách a dokud nenarazí na rozpor mezi genetikou a archeologií ohledně časově-prostorových koncepcí vzniku a šíření moderního člověka a vzniku a šíření moderní typicky lidské kultury. Pak psycholog zjistí, že pro vyšetřování archeologického materiálu bude nutné stanovit vždy velmi speciální postup pro jednotlivé aspekty chování.
Tyto způsoby mohou být různé a může jich být mnoho a v podstatě by vždy měly umožňovat obcházet řadu zkreslujících mechanismů. Psycholog bude navíc konfrontován s psychologickým materiálem, jímž jsou samotní prehistorikové. V ideálním světě, ve kterém však nežijeme, by měl být svět psychologie a prehistorie nepřetržitě a dostatečně propojen v rámci vědního oboru evoluční psychologie.
Psychologie a prehistorikové
Při sledování persony jistě vznikne otázka, proč nebyla persona pro gravettien stanovena daleko dříve. Odpovědí je vzdálenost mezi obory, konkrétně mezi obory zpracovávajícími prehistorii a psychologii. Přizvání psychologa ke spolupráci neznamená však okamžitou nápravu a vyřešení všech potíží a úkolů. Absence dosavadní spolupráce s psychologií vedla v prehistorii k rozvíjení představ a zvyklostí, které jsou dnes se součastnou psychologií někdy neslučitelné a povedou často ke konfrontačnímu prostředí. Ale absence této spolupráce naopak někdy vytvořila snahy prehistoriků suplovat psychology a zajímat se o psychologii, proto nyní existuje i část prehistoriků otevřená psychologii a vítá vstup psychologů do oblasti studia prehistorie.
Psycholog se v tomto prostředí musí nejprve zorientovat a sledovat samotné poradce a kolegy i autory různých prací a hledat vlivy, které je formovaly, ovlivňovaly a vytvářely současné myšlenky, názory, závěry a postoje. Prehistorik naopak musí vědět, že ke změnám musí příchodem psychologa dojít a že psycholog může zásadně hodnotit jeho přístupy k řešení úkolů. Musí s tím počítat a tyto zvraty přijmout.
Především sledujeme vliv vtisku, a to jednak na utváření názoru na dávného člověka a jeho kultury a pak na způsob nahlížení na odlišné projevy ostatních lidí. Jednak společnost velmi silně počítá s postavičkou ,,pračlověka“, protože je součástí kreslených vtipů, televizních reklam a drobných skečů v nejrůznějších pořadech. Společnost tak učí a představuje dětem pračlověka jako symbol, jako písmeno abecedy, které se naučíte číst a budete vždy vědět, co znamená a sami toto písmeno budete vždy umět produkovat.
Dále sledujeme vliv vtisku v hodnocení odlišných a slabších. Neúplností kulturního záznamu archeologického materiálu může snadno docházet k mechanismu posuzování a hodnocení starších kultur jako něčeho ,,odlišného, slabšího a horšího“. Naše první seznámení s odlišnostmi u zpracovávání myšlenkových úloh je také důležité, předně asi tím nejvýraznějším soudem jsou školní známky a ohodnocení. Velmi důležité a nepřehlédnutelné bylo například nespravedlivé hodnocení a ponižování žáků s poruchami LMD nebo ADD v dobách minulých (tehdy bez této diagnosy), kteří v diktátech dělali hromady chyb. Často takoví žáci stávali před třídou a byli plísněni, před ostatními zesměšňováni a šikanováni. Učitel svým chováním vnáší model, jak se chovat k někomu odlišnému, který nesplňuje určitá kritéria norem. Takový rádoby pedagog pak podle jevu Pygmalion ničí nebo vyzdvihuje určité žáky. Ty, kteří měli poruchy, vyplývající z LMD či z ADD, sám diagnostikuje jako hloupé, líné, lajdáky, neukázněnce atd. a přistupuje k nim už zcela odlišně. Zimbardo ve svém televizním seriálu ,,Poznáváme psychologii“ upozorňuje na rozdíl v trpělivosti učitele k žákům a Sandra Rief v knize "Nesoustředěné a neklidné dítě ve škole" upřesňuje, že u žáka, kterého učitel pokládá za nadějného, čeká na odpověď průměrně plných pět vteřin. Za tu dobu si žák nachystá oblast, ze které začne odpovídat. Kdežto u žáka, kterého považuje za slabšího, čeká učitel průměrně pouhou jedinou vteřinu. Za danou vteřinu se nemůže žák pochopitelně na nic připravit a je tak velmi účinně likvidován.
Jaký toto mělo vliv na prospěch žáků, je dnes naprosto jasné. Byl učiněn pokus. Namátkou vylosovaní žáci byli označeni učitelům za psychology pečlivě vybrané studijní typy. A najednou jen samotnou změnou postoje učitele se tito žáci začali ve škole zlepšovat. Jak se vlastně mohou zlepšovat takové beznadějné případy hloupých, lenošných a roztěkaných či někde jinde duchem přítomných žáků? Předně psychologové už dávno opustili koncepci všemocné a božské inteligence, která stojí úplně za všemi projevy žáka. A když někde žák kulhá, neznamená to dnes pro psychologii, že je to proto, že by byl málo inteligentní. Prostě jen nemá tu či onu zásuvku nebo mu jezdí přes zásuvkový vyhledávač neovladatelný rychlovýtah. Je strašné pro žáka s LMD a inteligencí nesrovnatelně převyšující daného učitele, když tento na něj řve a zesměšňuje ho před celou třídou. Takové jednání musí vést u žáka k naprosté rezignaci a nejvyššímu možnému opovržení učitelem a školou a nebo k vyhlášení naprosto nenávistné války. Pro okolité žáky, hlavně ty šťastnější, je jednání učitele určitým vzorem, který si pak dál nesou bez ohledu na případná pedagogická minima či maxima. A tak šmahem mohou zamítat názory oponentů (kteří nějak připomínají ony ,,slabé“ spolužáky), ale mohou podobný filtr uplatňovat i pro určitá paleoetnika a dávné kultury. Pak mohou zamítat dokonce celé archeologické nálezy, jindy určitým nálezům zase neposkytnou srovnatelný prostor ke zkoumání jako těm nálezům, které jsou ze ,,správného“ období a mají ,,správné“ tvůrce a přednesl je ten správný člověk.
Určitou další potíž, se kterou se psycholog zkoumající hodnotitele může setkat, je určitá uniformita inteligenčního typu. Je to zaprvé proto, že je tak málo paleolitiků, že nemohou statisticky ani obsáhnout inteligenční typy a dál proto, že školy především dříve umožňovaly studium a uplatnění jen typům, schopným zapamatovat si ohromné objemy hlavně symbolických dat. O nějaké prostorové či jiné inteligenci ani nemluvě. Pro úplnost uvádím výčet různých typů inteligence podle Howarda Gardnera (Frief, 1999,122):
1. Lingvistický typ, který se nejvíce naučí tím, že říká, poslouchá a vidí slova.
2. Logický/matematický typ,který se nejvíce naučí třídenním na kategorie či třídy a prací s abstraktními vzory a vztahy.
3. Prostorový typ,který se nejvíce naučí vizuálním znázorňováním s využitím představivosti a prací s barvami/obrázky.
4. Hudební typ,který se nejvíce učí rytmem, hudbou a melodií.
5. Fyzicko-kinestetický typ,který se nejvíce naučí dotekem, pohybem a interakcí s prostorem.
6. Interpersonální typ,který se nejvíce naučí ze spolupráce s ostatními tím, že se s nimi dělí o své myšlenky a ztotožňuje se s nimi.
7. Intrapersonální typ,který se nejvíce naučí samostatnou prací, výukou respektující jeho tempo a individualizovanými projekty.
Pak je pochopitelné, že práce hodnotitelů (jako celku) paleolitického materiálu může být tedy v některých oblastech hodnocení i značně chudá a jednostranná na předložené varianty různých řešení (množství předložených řešení v šíři koridoru možného). Tuto negaci tedy rozhodně nelze přičíst chybě jednotlivých paleolitiků, ale alarmující absenci většího počtu paleolitiků s daleko pestřejší mozaikou inteligenčních typů.
Další oblastí potíží při hodnocení paleoetnik u konvenčních prehistoriků může být absence psychologických pravidel při práci v týmech. Týmová práce je v konvenční prehistorii velmi vzácná a většinou dočasná a při rozhodování nemusí striktně dodržovat protiopatření proti skupinovému myšlení. Osobně jsem se spíš setkal se zprostředkovanými týmy, kdy přirozeně a neformálně nadaný jedinec různou měrou zprostředkuje myšlenky a závěry jedněch druhým, ve snaze posunout vědění dopředu (to je případ i přístup autora). Proto je třeba, aby psycholog zjistil, zda za určitými závěry stojí jedinci nebo skupiny vědců a pokud za nimi stojí skupinová práce, ať už v pracovních týmech nebo dočasných skupinách na konferencích, je nutné věnovat pozornost reviznímu přezkoumání myšlenkových pochodů a závěrů z této produkce. Stav a kvalita týmové práce je zjevná množstvím a vahou pokládaných si tzv. ožehavých, tabuizovaných a někdy i naprosto základních a zásadních otázek.
Hierarchický tlak zase stojí za nekritickým přebíráním názorů a závěrů a individuální myšlení může zmást samotný mozek, řadící automaticky cokoli do určitýchzdánlivě souvisejících útvarů a logických celků. Mozek tak činí automaticky a nezajímá ho, zda své závěry náhodou buduje jen na dílčích, neúplných výsledcích či jen na některých výsledcích. Tady je nutné sledovat, zda bylo dodrženo kritické hodnocení, které má zpracovávat reprezentativní i náhodný objem dat. Někteří psychologové jsou specialisté na kritické hodnocení a jsou schopni sledovat určité konkrétní práce a vyhodnocovat ,,hodnotitele“ a jsou schopni zjistit, jak dalece ,,hodnotitelé“ dodržují kritické hodnocení a zda jejich závěr ještě vůbec spadá do oblasti vědy.
Pak může psycholog sledovat míru utváření vlastního subjektivního obrazu světa, kdy může být tento obraz mimo realitu archeologických nálezů a výsledky jiných oborů. Tento jev je spojen s utvářením informačního filtru, který prostě některým typům informací zabrání jejich začlenění. Překážkou k objektivizaci je běžně omezený úhel pohledu, úzkostné a nekritické lpění na určitých filozofiích, zásadách, principech či přáních. Častou deformací, se kterou se psycholog může u prehistoriků setkat, jehyperarcheologizmus, kdy je zaměněn dávný skutečný svět za umělý a fiktivní, stojící jen na tom, co se archeologicky dochovalo. Je to přesně opačný postup který se učí už malé děti do jednoho roku a to je předvídat děj, který nevidí. Přesněji předvídat průběh děje, který sledovaly, najednou ho nevidí a za chvíli ho mohou znova sledovat. Děti do jednoho roku se naučí vytvářet si prostorovou mapu prostředí, objektů a jejich vzájemných vztahů, proto očima hledají, kde se vynoří člověk na skluzavce poté, kdy v jedné části skluzavky vjede za plentu. Ve světě vědy se můžeme setkat s přesně opačnou a někdy velmi striktně dodržovanou zásadou ,,Co nevidíme, neexistuje ani neexistovalo a je tedy nevědecké se tím zabývat.“ To by se dalo vysvětlit jako produkt úzkostného strachu před omylem. A to zase může pramenit z prostředí, které je úzkostné, netolerantní a vypjaté.
Psycholog se může setkat i s prehistoriky, kteří se cítí velmi silně provázáni se společností a hájí její konvence, proto pro ně některé oblasti, otázky a problémy neexistují, protože neexistují ani ve společnosti.
Docela specifické, až pikantní je pro psychologa zjistit míru zkreslení prehistorika jeho mírou deformity k případnému úzkostnému upnutí se na některou oblast, v níž vyniká sběratelství. Sběratelství je jak jedním ze způsobů otevření se konkrétní realitě, tak způsob útěku před jinými realitami. Psycholog musí vědět, jestli člověk, kterého má před sebou bude vůbec schopen spolupráce při vytváření představ o někdejším životě nebo zda má před sebou těžký případ deformity nutkání obklopování se předměty – chorobného sběratelství, který vidí smysl jen ve shromažďování, oprašování, uspořádávání a péči o předměty jen ve své stávající, fyzické podobě. Pak pro takového člověka může být možná jen podoba prehistorických vědních oborů, které mu nebudou manipulovat a ,,ohrožovat“ jeho sbírky. Je možná i fobie těchto sběratelů z rekonstrukce, kde by jejich střepy hrnců nebo střepy z naštípaných kamenů měli v rukou nějací cizí, vzdálení lidé a transportovali je do,,živých komunit“. Je pravděpodobné, že právě sběratelé, kteří stáli u zrodu a prvotního rozhodujícího směřování archeologie, se rekrutovali právě i z určité části ,,velmi nadšených sběratelů“.
Další oblastí zájmu bude pro psychologa jednání, které je možné popsat jako důsledek teritoriálního a osobního obranářského chování prehistorika.
A samozřejmě speciální zájem bude ze strany psychologa směřován k dalším nejčastějším a nejvlivnějším zkreslujícím psychologickým mechanismům, jako nešťastný nástřel pevného bodu, jednoduchý a úsměv vyvolávající syndrom chlapáka, lidem přirozená projekce stínu persony, fascinující heuristické uvažování a podobně.
Psychologie a malířství
Je zajímavé, že stejně jako může psychologie sledovat hodnocení paleolitu u prehistoriků, může stejně sledovat výtvarné zpracování, rekonstrukční paleoetnologii i propagaci výsledků. Psychologie se tak prolíná kompletní rekonstrukční paleoetnologií. Dnes psychologie samozřejmě může zpracovat podklady pro stanovení strategie, jak nejúčinněji zpracovávat a propagovat výsledky rekonstrukční paleoetnologie, ale v podstatě jen kopíruje a říká jinými slovy přesně to, čeho si všímal před více jak 600 roky již Leonardo da Vinci.
Předně, když se rozhodujeme jak sdělit nejširší veřejnosti závěry našeho bádání, nabízí Leonardo především malířství. ,,Ve sporu malířství a ostatního umění vítězí u Leonarda malířství, je všestrannější než sochařství, umnější, nejsnadnější – je v něm proti sochařství více perspektivy a stínování, je bohatší o barvy. Malířství je víc než hudba, sloužíc lepšímu smyslu – zraku, je víc než poezie, neboť mezi básnictvím a malířstvím je poměr takový, jako mezi stínem a tělesem, který vrhá stín, je rozdíl jako mezi představou a skutečností. Malířství je nejvznešenější vědou, neboť je právoplatnou dcerou přírody, nelze se mu naučit tak jako matematice, nelze je kopírovat tak jako spisy, takže kopie je stejně cenná jako originál, každé dílo malířské je jedinečné, samo v sobě vznešené.“ (z Leonardových záznamů sestavil Pečírka 1975)
O sdělitelnosti malovaných obrazů da Vinci napsal: ,,Ta věda je užitečnější, jejíž plod je sdělitelnější, a proto naopak je méně užitečné, co je méně sdělitelné. Cíl malířství je sdělitelný všem generacím vesmíru, protože je podroben schopnosti vizuální… Malířství tedy nepotřebuje tlumočníky různých jazyků, jako potřebuje literatura, a bezprostředně uspokojí lidské pokolení tak, jak to činí výtvory přírody. Malířství znázorňuje smysl díla přírody s větší pravdou a jistotou, nežli slova nebo literatura, avšak písemnictví předvádí s větší pravdivostí slova, což nečiní malířství. Řekněme však, že podivuhodnější je ona věda, jež znázorňuje díla přírody, nežli ta, která znázorňuje díla strůjce, totiž díla lidská, jímž jsou slova, jako jsou poezie a podobné, jež procházejí jazykem.“
A o výjimečnosti malby a vizuálního vjemu dál Leonardo píše: ,,Oko, zvané okno do duše, je hlavní cestou, jíž lidský rozum může bohatěji a velkolepě zkoumat nekonečná díla přírody, a ucho je druhé a to se zušlechťuje věcmi vyprávěnými, jež oko vidělo. Kdybyste vy, dějepisci nebo básníci, anebo na druhé straně matematici, nebyli viděni okem, špatně byste o nich mohli referovat svými spisy, a Tys, básníku, zobrazíš-li příběh líčením pera, malíř mu štětcem učiní zadost snáze a dosáhne toho, že bude pochopitelný s menší únavou. Nazveš-li malbu němou poezií, bude moci malíř také říci, že poezie je slepým malířstvím. Nuže podívej: která osoba je postiženější, slepá nebo němá?“
Jestliže v souvislosti s obrazovými rekonstrukcemi někdo vystupuje proti nim, znevažuje je a jejich význam a má raději mrtvé exponáty, černobílá schematická znázornění a slovní popisy, tomu patří tyto Leonardovy myšlenky:
,,Kdybys pohrdal malířstvím, které je jedinou napodobovatelkou všech děl, jež lze vidět v přírodě, určitě bys pohrdal bystrou invencí, jež s filozofickou a důvtipnou úvahou pozorně zkoumá všechny vlastnosti forem, moře, krajiny, stromy, živočichy, byliny, květiny, které jsou obklopeny stínem a světlem, a skutečně, to je věda a legitimní dcera přírody, protože malířství zrodila příroda, kvůli přesnosti však řekneme vnučka přírody, protože příroda zrodila všechny viditelné věci a z těch se zrodilo malířství...“
Sugestivní realistická malba evokuje skutečnost, nutí lidi nad předváděnými ději a výjevy uvažovat a hodnotit je. Množstvím dat a informací v malbě nás nutí přemýšlet o spoustě údajů, témat a oblastí naráz, proto je barevná sugestivní malba větší učitelkou myšlení a větším kolbištěm předvedení znalostí a udělané práce, než dílčí černobílé, schematizované obrázky, samotné fotografie artefaktů nebo jen pouhý popis. Zkrátka malířství učí lidi myslet. Jaromír Pečírka si této skutečnosti všímá, když o Leonardovi da Vinci píše:
,,...když maloval obraz, vnášel do jeho organismu, do jeho stavby a skladby něco z přesnosti a konstrukce stroje. Chtěl, stejně jako jeho přítel Pacioli, aby jeho práce přinášely praktický užitek, aby podporovaly a učily lidi myslet…“
Realistická malba pracuje s reáliemi, představuje reálie a to nemůže jinak, než skrze studium reálií. Proto je malba popudem ke studiu reálií. To platilo i pro Leonarda da Vinci, jak uvádí Pečírka:
,,Malířství dávalo Leonardovi bezprostřední popudy ke studiu přírody i ke studiu člověka, k nauce o proporcích lidského těla, k anatomii…“
Když je zařazeno do metodiky v postupu práce u rekonstrukční paleoetnologie ono přemítání nad modelem u malíře během samotné malby rekonstrukce, můžeme se ptát, proč je to tak důležité. Leonardo si všímá právě tohoto aktivně-poznávacího aspektu malířství při zpracovávání témat.
,,Božská podstata, již má malířova věda, způsobuje, že malířův duch se přeměňuje v podobu ducha božského, jelikož se s neomezenou schopností rozlétá k vytváření podstat různých živočichů, rostlin, plodů, zemí, krajin, horských skalních útvarů, přízračných a strašných míst, která vyvolávají v divácích děs, a také sličných, příjemných a půvabných míst, rozkvetlých různobarevných luk, zčeřených vlnami mírných vanů větrů, sledujících vítr, který od nich prchá, řeky řítící se s prudkostí velkých přívalů z vysokých hor, unášející stromy vyrvané z kořenů…“
Zajímavostí je, že i filozofické principy, o které se opíral Leonardo da Vinci, postrádaly v oblasti kultury a umění evolucionalisticko-gradualistický princip. Asi bychom očekávali, že malíři dříve byli špatní a teprve směrem k dnešku jsou jejich díla lepší a lepší, například v oblasti chápání reálného obrazu. Ale Leonardo, jako vzdělaný dějepisec umění, si všímá, že tomu tak není, že nehraje žádnou roli, že přibývá universit, že lidé si myslí o sobě jen to nejlepší. A že se posouváme po časové ose od hloupé minulosti k dokonalé budoucnosti. Někdy proti stovkám a tisícům rádoby vzdělaných lidí může stát obyčejný malý vesnický chlapec…
,,Malba nebude výtečná, jestliže malíř bude považovat za autoritu malbu druhých, bude-li se však učit z přírodních věcí, vydá dobré plody, jak jsme viděli na malířích po Římanech, kteří stále napodobovali jeden druhého, a řečené umění upadalo od století k století. Po těch přišel florentský Giotto, který narozen v osamělých horách, obývaných pouze kozami a podobnými zvířaty, jsa přírodou obrácen k podobnému umění, začal kreslit po balvanech postoje koz, jež hlídal, a tak začal dělat všechna zvířata, jež viděl, takže po mnohém studiu předčil všechny mistry nejen svého věku, nýbrž i mnoha minulých staletí. Po něm umění upadalo, protože všichni napodobovali vytvořené malby, a tak ze století do století pokračovalo upadání tak dlouho, než florentský Tommaso, zvaný Masaccio, ukázal dokonalým dílem, jak se namáhali zbytečně ti, kdo nepovažovali za autoritu samozřejmě přírodu, učitelku mistrů.“
Tento Leonardův postřeh byl i jeho životním krédem, které zkoumá a zobecňuje známé principy. Zajímá se i o názory a principy, které hlásají autority a když zjistí, že mají problémy ze zobecňováním, sám jde danou oblast zkoumat a sám trvá na kritickém myšlení, i když celé okolí zůstává dlít v omylech.
V obracení se na veřejnost se Leonardo dostal do sporu s tehdejšími humanisty, nepsal totiž svoje spisy v latině, ale v lidovém živém jazyku. Jeho směrování bylo právě k nekomplikované a nejúčinnější službě lidem.
Je zajímavé, že v oblasti umění, ale i vědy je vždy určitý odpor z oficiálních míst k takovému přístupu služby či informací k veřejnosti, který je nejúčinnější. Například i Darwinovi bylo vyčítáno, proč vlastně svoje dílo o původu druhů nenapsal latinsky a jen pro odbornou veřejnost a proč se anglicky obrátil na nejširší veřejnost. Sochař Gerasimov sice dosáhl otevření ústavu pro rekonstrukce podob podle lebek, ale platil za to tím, že musel ponechávat svoje práce v neosobní bílé nebo kovové, neživé barvě. Sugestivní iluzivní realismus se brzo ukázal pro obrazové rekonstrukce jako nejideálnější a v díle Charlese Knighta získal velké ocenění už v první polovině 20. století. Je věcí psychologie, aby odpověděla, proč sugestivní realistický obraz světa, otevřený nejširší veřejnosti, tolik děsí mnohé vzdělané lidi a úředníky zrovna u nás, proč tak horečně odmítají takový projev, nebo jej zesměšňují a všelijak znevažují. To je aktuální právě u nás, kde působil geniální sugestivní iluzivní realista malíř Zdeněk Burian, jehož naprosto ideální práci si vlastně nikdy nikdo z archeologů specialistů na paleolit neobjednal.