V televizních pořadech, v encyklopediích, v učebnicích a na obrazech vidíme pravěké lidi jako rozcuchance a špinavce, snažící se obhájit prostou existenci - svůj holý život a tak ani nemají čas sami na sebe. Nějaká představa aplikovat pro ně personu je z této tradice zcela směšná. Ovšem jen do té doby než zjistíme, že etologové odhalili, že savci věnují úpravě svého těla něco kolem hodiny denně a že tedy i onen dávný člověk by měl být také poznamenán onou hodinou pečlivé starosti o svůj zevnějšek a hygienu. Pro personu a čas na ni vyhrazený i u našich předků mluví dva závažné argumenty. Prvním je archeologický materiál, který ukazuje čas věnovaný zdobícím prvkům oděvů, účesů a tělních okrasných řemínků a druhým argumentem je morfologie dávných lidí jasně naznačující, že evolučně patří mezi nás, moderní sapienty, kteří jsou savci a mezi lidoopy, kteří jsou také savci. Proto logicky předpokládáme, že i dávní lidé patřili mezi savce a jako savci se také chovali a sem patří právě i ona hodinová péče o zevnějšek, která musí být na zevnějšku také patrná.
Persona jako zbraň ve válce zesměšňování a hanobení
Vlastně je to docela paradoxní, že přesto, že jsou gravettienci dvacet tisíc let a víc všichni mrtví, psychologicko společenský aspekt vnesený do vizuální persony sošek a hrobů je stále tak živý jako v době gravettienu. V tomto smyslu je zvláštní, že něco překonalo čas a může to vypovídat o vlastních tvůrcích, nositelích a celé kultuře.
Vizuální persona gravettienců má však dnes i další úkol, který v době její původní existence byl neznámý, tedy chránit dávné příslušníky velkých loveckých evropských kultur severského typu před jejich vlastními potomky, kteří se na ně dnes dívají povětšinou s největším opovržením a naprostou neúctou a lhostejností jako na evolučně zastaralé a neschopné, otrhané primitivní divochy.
Naším velmi důležitým úkolem je také tehdejší vizuální personu prezentovat s odpovídající razancí dnešní veřejnosti a zamezit tak dalšímu ponižujícímu hanobení někdejších mladopaleolitických národů a etnik, které je ostudné a zvrhlé. Navíc vše umocněno z důvodu, že si tady v Evropě hanobíme vlastní předky.
Ve skutečnosti lze postupovat i právní cestou a to hned ve třech oblastech proti porušení zákona:
hanobení rasy a národa,
šíření lživé informace,
šíření pomluvy.
Každý, kdo ukazuje gravettience (ale i jiná paleoetnika) jako nějak retardovaná, nedokonalá, hrubá a ,,zvířecky“ neurvalá, musí doložit alespoň rámcovou oprávněnost své dedukce. Pokud však nemá takové materiály k dispozici, může být podle příslušného platného zákona trestně stíhán.
Když tuto kapitolku četl psycholog Jiří Šupa, zaskočila ho radikálnost a vyhraněnost, která nabízela představu extrémistického přístupu k představě o dávných paleoetnikách. Proto je důležité vysvětlit, proč je zde toto téma naznačeno. Především ze dvou důvodů, jednak v zájmu úplnosti oblastí možného využití práce o personě a také ke stanovení čitelného symbolu kompetentního zpracování materiálů z paleolitu. Symbolu, který naznačuje velice srozumitelně hranice, které nekompetentní osoba nesmí překročit, kdy si jasně bude vědomá, že šíření pseudorekonstrukčních představ s hanlivým a nepodloženým nábojem ji může vystavit i právnímu postihu. Vědomí, že existuje taková možnost postihu, by mělo samo o sobě už stačit jako samoregulační mechanismus odklonu od stávajícího nekritického tradicionalismu.
V reále asi třetina našich paleolitiků zastává názor, že by měla být právně postihována ta strana, která očividně a zcela nepodloženě zesměšňuje a hanobí paleoetnika. Domnívám se, že je to taktéž myšleno jako určitá forma teritoriální hrozby, protože vlastně ono zesměšňování paleoetnik jde ruku v ruce z nerespektováním stávajících výsledků vědních oborů, ke kterým daní vědci patří. Jedná se tedy také spíše o deklaraci a jasné symbolizování určité hranice, než o skutečný zájem někoho opravdu žalovat a někde se opravdu soudit.
Dokonce někdy zároveň s požadavkem možnosti právního postihu mi daný specialista jedním dechem řekne, že on sám takto otevřeně vystupovat nemůže, ačkoli je to jeho názor, protože je státní zaměstnanec a v rezortu státu dochází právě k největšímu zesměšňování paleoetnik, ale abych se o dané možnosti alespoň zmínil já, protože jako výtvarník nejsem přímo začleněn do stávající vědecké státní hierarchie.
Nejotevřeněji vystupoval na veřejnosti profesor Jan Jelínek, když upozorňoval na šíření těch nekritických a svévolných myšlenek směrem k některým dávným lidem, které v historii Evropy vedly k filozofii, kterou následovaly události druhé světové války.
V publikaci dokládám, že v současnosti je pro laika zcela nemožné se v oblasti paleolitu dobře orientovat, pseudorekonstrukce dokonce produkují vedle rekonstrukcí dnes i samotní vědci. Tato fakta mají spíše veřejnost informovat o nutné potřebě vzniku státní instituce, profesně orientované na rekonstrukční paleoetnologii, než ventilovat nějakou snahu někde někoho opravdu zažalovat.
Skutečné doslovné právní tahanice by měly dva dopady. Na jedné straně naprosto negativní prostředí strachu v oblasti výzkumu paleolitu a o to nikdo doopravdy nestojí, druhý dopad by byl mediální a v některých zemích s tradicí účinné medializace by bylo možné cíleným transparentním procesem účinně zviditelnit celý problém. Muselo by však být jasné zúčastněným stranám, že kauza má jen propagační charakter a zúčastněné strany na kauze ve skutečnosti vydělají. Taková událost by však mohla vést i tak k druhotnému a nechtěnému honu na čarodějnice jinde – tedy všude tam, kde zůstal hlavní důvod a celý podtext právní pře zcela nepochopen.