Mají za úkol uměleckou formou přeměnit vybraný archeologický a antropologický materiál do snadno pochopitelné živé formy. Jedná se jen o převedení stylizovaného či skutečného, ale špatně čitelného neživého materiálu do dobře čitelné, živé a sugestivní nebo emotivní podoby. Úkolem je jasně ukázat spojitost dané rekonstrukce s původním materiálem a převést tak trauma z nedokonalého, zbytkového a časem poznamenaného nálezu do pozitivní emoční roviny. Rekonstrukční metamorfózy či transformace tak mají podpořit vznik mechanismu ,,nedokonalý archeologický materiál = práce na jeho oživení". Rekonstrukční metamorfózy tak pracují proti ustrnutí - uvíznutí v archeologickém materiálu a jeho ,,traumatizující nehybnosti - neživosti" a vzniku jednostranného sběratelství artefaktů a kultu mrtvých artefaktů.
U materiálů z období mladého paleolitu, především u gravettienu, vzácně u magdalenienu a aurignacienu můžeme využívat rekonstrukčních metamorfóz k pochopení vzhledu někdejších lidí, k pochopení jejich vizáže, úpravy vlasů, oděvu a ozdob. Právě pro pochopení persony gravettienu byly použity rekonstrukční transformace sošek a hrobů. Některé rekonstrukční transformace jsou už na pomezí rekonstrukčních imitací a to především některými částmi (například oděvy ze Sungiru). Stejně je možné rekonstrukční transformace zaměřit na obydlí, na výrobu předmětů, na technologie. Prvním krokem zde však bylo stanovení podoby gravettienců, protože různé práce pak už mohou vykonávat lidé s konkrétní autentickou vizáží. Tyto primární rekonstrukce slouží k vytváření pozitivních nástřelů a pozitivní sugesce a vytváří tak prostředí pro pochopení daných kultur a také určitý prostor pro přijímání dalších nekonvenčních informací o těchto kulturách. Jedná se tedy o základní práci v oboru rek. paleoetnologie.
U přechodných kultur a středního a starého paleolitu jsou realizovatelné jen ty rekonstrukční transformace, které jsou zaměřené na výrobu artefaktů, provozování ohnišť a podob lovu. Navíc se musí řešit výtvarně důležitý, ale těžký úkol - neukázat dávné lidi, protože neznáme jejich skutečnou kulturní vizáž. Vznikl by tak naprosto nežádoucí nástřel spekulací. Proto bude nutné prezentovat dlouho jen čisté rek. metamorfózy, které ukáží činnost, ale ne tvůrce. Tyto práce budou seřazeny do cyklů, kde budou vyprávět o svém tvůrci a vlastně nám obraz kulturní vizáže dávných předmladopaleolitických lidí bude vznikat až za pomoci nepřímé persony a dojmů z rek. metamorfóz.
Rekonstrukční metamorfózy se hodí používat vždy a všude a to nejen pro paleolit, ale i pro holocenní kultury. Jen je nutné vždy zjistit výtvarný klíč někdejšího zobrazení člověka a jeho vizáže a vždy postupovat od nejednoduššího úkonu postupně k úkolům složitějším a nebát se častého opakování. To je součástí sugesce a prosazení správných autentických vzorů v našem podvědomí.
Variační šíře možností u transformací(různé možnosti výkladu) se zachycuje buď na jedné kompozici nebo na více kompozicích. Je přirozené, že další variace se objevují teprve během práce samé, proto je třeba začlenit ostatní možné variace alespoň do textu, který se vztahuje k rekonstrukcím a má zůstat dostupný (např. na internetu). U rekonstrukčních transformací by měly být variační možnosti podloženy jasným materiálem z jiných podobných nálezů téže kultury. Jinak bychom bez podložení mohli mluvit o rekonstrukční imitaci - tedy o jiné kategorii rekonstrukce.