Malba ukazuje M. M. Gerasimova v Sungiru, jak se chystá vyjmout zdobenou lebku muže k antropologickému zpracování a pořízení portrétu. Všimněte si také perliček a červeného zbarvení hrobu. (Prostředí i postavy jsou autentické.)
Představy o vizáži paleoetnik jsou nejpřesněji vzato jen ze dvou zdrojů. Jedni pracují s fantazií pod heslem ,,Sela bába mak, nevěděla jak“a stávají se pak hrdými rodiči hadrářů, špinavců, pomatenců, primitivů, rozedranců, rozcuchanců, rozchloupanců, bezdomovců, mužiků, ztroskotanců, zoufalců, hejkalů a divoženek. Ti druzí předkládají svět gravettienu zcela nezávisle na prvním pohádkovém světě. Takovým pozitivním ojedinělým zjevem byly ruské sochařky a rekonstruktérky T. S . Syrnina a G. V. Lebedinskaya, pokračovatelky odkazu sochaře a antropologa Michiala Michajloviče Gerasimova, zakladatele Ústavu pro rekonstrukci obličeje podle lebky. Ty také vytvořily několik portrétů gravettienců, tím nejimpozantnějším dílem jsou portréty dětí ze Sungiru. Tyto portréty jako by se vysmívaly všemu, co se kdy namalovalo a vystavovalo a předkládalo veřejnosti za nejčistší výsledek pátrání rádoby čisté vědy.
Děti měly na hlavách úhledné čepice pošité korálky, přesně tak, jak byly v jejich hrobech nalezeny. Byly respektovány i jehlice na hrudi, stejně jako nášivky perliček na halenách u krku. Nikdo z laiků, kterým jsem předložil fotografie rekonstrukcí těchto dětí, nehádal na paleolit, spíš na středověk nebo na nějaké dnešní etnikum se svérázným krojem.
V časopise pro mládež "Pionýr" se někdejší redakci kdysi nelíbila poslední životní práce M. M. Gerasimova - žena z Dolních Věstonic. Nemohli jen tak přejít příliš vysoké čelo na pravěkou ženu. Nic méně tak, jak se přísně držely rekonstrukce podob dětí materiálů z hrobů, stejně tak se držela Gerasimovova rekonstrukce informací nejen ze skeletu ženy z Dolních Věstonic, ale i malého, slonovinového portrétu, který naznačoval vyčesané vlasy nahoru k drdolu či copu. Práce byla nejspíše vytvořena opět přirozeným citem pro image a personu a u prehistoriků ojedinělým a zvláštním darem nemanipulovat u rekonstrukcí s archeologickým materiálem.
Navíc se domnívám, že právě v případě sungirského hrobu jde o úhelný kámen, který je zlomem v nazírání na vizáž mladopaleolitických lidí. Děti mají tak nádhernou a bohatou výzdobu na oděvech a tolik výrobků ze slonoviny, že manipulovat s těmito artefakty pokrývajícími i jejich hlavy nebo je dokonce zcela popřít ve jménu lidově přijatelné představy primitivnosti, nikdo nemůže, protože by to nebylo ničím jiným, než nejsprostší a nejtrestuhodnější krádeží a přímo hanobením hrobů. Nelze dost dobře nějak ukázat tyto děti tak, aby nebyl vidět jejich nádherný oděv a bohatě pošité čepice. Proto chce-li někdo vidět v dávných lidech primitivy, raději tento již téměř padesát let známý dvojhrob zamlčí a v tichosti obejde (avšak materiály z tak rozsáhlého výzkumu a celého sídliště vycházely publikačně zpracované teprve až v nedávné době).
Hledání a směrování
,,Zkušeností je dokázáno, že ten, kdo nikdy nedůvěřuje, bude podveden.“
Leonardo da Vinci
Nádhernou ukázkou zmatečné a tragikomické prezentace vizáže gravettienců je práce antropologa Jana Jelínka. Ačkoli Jan Jelínek společně s akademickým malířem Pavlem Dvorským, někdejším členem Českého fondu výtvarných umělců, vytvořili pro gravettience image ,,zoufalého mužika“ či dnes označitelného také za ,,útrpného bezdomovce“ majícího hlavu pokrytou slepenými, rozcuchanými vlasy, zcela jasně v konvenční linii novodobé mytologie o předku primitivovi (Jan Jelínek, Střecha nad hlavou - katalog /barevná obálka/ ke stejnojmenné výstavě, Moravské zemské muzeum, Brno, 1986), proti této konvenční vizi zcela odlišně sám Jan Jelínek při slovním popisu gravettienských sošek znázorněnou vizáž plně respektuje a doslova na ni upozorňuje ,,Všimni si účesu“ (Jelínek Jan, Umění v zrcadle věků - katalog k další výstavě, Moravské muzeum, Brno, 1990).
A byl to u nás skutečně Dr. Jan Jelínek, který v druhé polovině 20. století chtěl nasměrovat další vývoj prehistorie k zájmu o paleoetnografický záznam sošek venuší, když už v roce 1972 v publikaci "Velký obrazový atlas pravěkého člověka" umístil na jednu celou stranu zvětšeninu dekorativního malstsko-bureťského artefaktu a popsal ho jako hlavičku, zachycující účes – pohled zezadu. Pokud jste však chtěli naznačeným směrem pokračovat bez zorientování artefaktu z boku a ze předu, nebylo možné stanovit, jak by měl vlastně účes vypadat. Ba dokonce když jste zvolili kritický, revizní přístup, brzy jste narazili.
V publikaci "Izkustvo SSSR" (Abramova, Izkustvo SSSR) je tento artefakt řazen nikoli mezi úlomky sošek, ale mezi neidentifikovatelné zlomky s ornamenty vyzdobených předmětů. Vkrádá se tedy pochybnost, zda vůbec existuje nějaký pohled na předmět zepředu, tedy upřímně řečeno, možná vypadá daný předmět stejně ze všech stran a ozývá se celkem pochopitelná otázka, zda daný předmět hlavičkou vůbec kdy byl. Martin Oliva mi nedávno ukazoval odlitek tohoto předmětu a skutečně je z druhé strany bez vzoru, je hladký. Neviděl jsem však tak charakteristické rytí kolem obličeje, které vyznačuje hranice obličeje a vlasů. Druhá strana tohoto artefaktu vypadá jako setřelá. Navíc se bavíme o sádrovém odlitku, takže posouzení je komplikovanější, ne-li zrovna nemožné. Pravdou ale je, že určitá část spodní části vypadá jako odlomená a silně připomíná ulomený krk. Nicméně tato ,,hlavička“ je velká několik centimetrů a celková soška by byla na maltskobureťské sošky nezvykle velká.
Obrazně řečeno kletba brněnského šamana znova zapůsobila a ačkoli Dr. Jan Jelínek cestu sledování obsahu formy gravettienských sošek evidentně a zcela dostatečně naznačil pro druhé, sám ji již nikdy dál nesledoval a nedovedl se podle ní sám řídit tak, aby jeho ilustrátor tvořil harmonicky s archeologickým materiálem. Ve skutečnosti přes několik těchto výjimečných, kladných postřehů Jan Jelínek nikdy nenavázal na Absolonovy rekonstrukce a ani se nezajímal o posun v oblasti rekonstrukce, takže pak ani přirozeně nikdy nepřekonal Absolonovy a Forestierovy stařičké obrázky.
Vzniklé nesrovnalosti spíš upoutávaly pozornost a můj zájem o danou oblast, protože jasně ukazovaly, že tato Janem Jelínkem textově naznačená cesta je důležitá, jednoduše racionální a dostatečně reálná. Ale evidentně zde musí existovat nějaké obecnější a řekl bych přímo zákeřné psychologické mechanismy, které tak brilantního myslitele a uznávaného Mistra kritického hodnocení ošálily.