,,Padá to mezi dvě židle!“
,,...Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“ A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku... ...,,Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec. ,,Ó, u mě doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, ,,je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá... ...Mám také květinu.“ ,,My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.“ ,,A proč? To je to nejhezčí!“ ,,Protože květiny jsou pomíjející...“
Antoine de Saint-Exupéry
Styl vizáže v souladu s reálným archeologickým materiálem z gravettienu – gravettienskou personou propaguji u nás v rekonstrukcích od konce 80. let. Na výstavách věnovaných rekonstrukcím gravettienu je představa jiných, než hadrářských primitivů pro určitou část veřejnosti naprosto nepřijatelná. Proto je nutno přistoupit k daleko názornějším a přesvědčivějším způsobům informování, jako rekonstrukční metamorfózy ze sošek a hrobů (například televizní pořad ČT ,,Skutečná tvář pravěku, Balák, Svoboda“,).
Odpor značné části veřejnosti je však tak silný, že lze mluvit přímo o válce a běžné prostředky, jako například jen sdělení, jsou bez odezvy a spíše vyvolávají odpor (podobný dojem, jak mi sdělil Jiří Svoboda, má i on, který se také velmi snažil o posun nazírání veřejnosti na nositele mladopaleolitické kultury).
Nějaká profesionalizace oboru, zabývající se kritickou rekonstrukcí, nepřichází v úvahu a nikde ve společnosti nemá podporu. Pouze se očekávají hotové výsledky a to jen tehdy, když se to bude zrovna hodit. Nějaké studování? Nějaká systematická práce? Samozřejmě se určitě objeví chytráci, kteří budou procítěně a někdy i sugestivně vysvětlovat, proč nebylo možné profesionalizovat oblast rekonstrukcí a budou mluvit tak dojemně, že by jim dal člověk korunu. Ale jako výtvarník dobře vím, že ve středověku také řada chytráků měla tisíc naprosto přesvědčivých důvodů, proč lékaři nebo výtvarníci nesmí studovat lidské tělo. Lékař nebo výtvarník má přece léčit nebo kreslit, jaképak hraní si s mrtvými těly a prohlížení svalů, úponů a kostí.
Generace za generací, ročník po ročníku totiž lidé u nás přijímají VÍRU a to prostřednictvím Štorchových Lovců mamutů, slepou víru v předky s vizáží a náturou primitivů a hadrářů. Tuto víru přijímají do svých srdéček už jako děti! Určitě je na vině skutečnost, že se nikdo nikde a nikdy systematicky nezabýval rekonstrukcemi dávných etnik.
Je to asi tak, samotné povědomí existence nějaké vědy a vědců vytváří ve společnosti pocit, že vědci a nějaká věda fundovaně řeší úkoly kolem představ o paleolitických kulturách a i samotnou vizáž lidí těchto kultur. Představované obrázky a výjevy z encyklopedií, učebnic a filmů jsou přece určitě tou poslední aktuální představou vytvořenou vědci a plně podloženou vědou. Pokud víme něco o psychologii a známe způsoby předávání informací, víme, že verbální informace, ať už ve skutečném nebo v psaném slově, je značně nedokonalá oproti předávání množství lehce zapamatovatelných, znázorněných dat včleněných do obrázků. Proto bude i člověk znalý předpokládat, že tato obrazová data budou velmi hlídána a budou velmi přesná. Spíš je to vše v rovině jednoduchých symbolů, které vědě a vědcům přisuzujeme v rámci novodobé mytologie (ať se vyjadřujeme jazykem Jungovým). A vůbec se pak nestaráme, jestli existuje nějaká věda a vědci, kteří se danou oblastí mají skutečně systematicky zabývat.
Když jsem chodil na uměleckou průmyslovku, procházel jsem cestou do školy kolem pracovišť Moravského muzea a představoval jsem si, že tam určitě jsou specializovaná pracoviště, kde systematicky bádají vědci nad tím, jak vypadalo to nebo ono pravěké zvíře, ten nebo onen dávný člověk nebo jeho dávná kultura. Rok před maturitou jsem tam zašel, protože takovou práci jsem chtěl dělat, ale dozvěděl jsem se na ředitelství, že žádné takové pracoviště, kde by se systematicky věnovali rekonstrukcím nikde neexistuje ani nikdy neexistovalo.
Myslím, že kdyby nějaké schopné noviny nebo televize poslaly do muzeí a univerzit své dobré reportéry, aby zjistili, jak se vlastně vytvářejí představy o podobě dávných kultur, mohlo by jít o odhalení asi jednoho z největších skandálů vůbec.
Moc se mi líbilo označení, které pro takový typ situace užil francouzský vědec z oblasti kosmického výzkumu Marcello Corradiny, který komentoval jinou, ale podobně neřešenou oblast vědy. Podle něj taková oblast vědy se vědcům zdá málo vědecká a příliš civilní a tak ji nechtějí řešit a naopak civilním institucím se jeví jako vysoce vědecká a rozhodně ji samy řešit nebudou. Marcello Corradiny trefně poznamenal ,,...a tak to padá mezi dvě židle!“.
To mi připadá celé velmi jasné a názorné, ve vědě je to častý jev, hlavně když se věda začne bouřlivě rozvíjet. V antropologii a psychologii se to řeší tak, že když se objeví taková nová oblast, která nikam nezapadá, tak se označí novým, charakteristickým přídavným jménem, přidá se základní označení a na světě je nový obor, patřící do určité oblasti. Například kulturní antropologie, historická antropologie, lingvistická antropologie, inženýrská antropologie, kriminalistická antropologie, antropologie psychologická, užitá antropologie nebo sociální psychologie, individuální psychologie, klinická psychologie, atd. To by se dalo určitě trefně označit za ,,přinášení nových židlí“.
Určitou specifikací vedle archeologie je u nás dnes paleoetnologie, která má jedno pracoviště pod Akademií věd (Středisko pro paleolit a paleoetnologii) v Brně a další specifikací paleoetnologie je rekonstrukční paleoetnologie. Po vzoru jiných vědních oborů jsme s docentem Jiřím Svobodou vytvořili označení rekonstrukční paleoetnologie pro obor, který má specifický úkol a to zajímat se o někdejší život paleoetnik a svým označením má navíc zapadat do určitého konkrétního rámce blízkých a pracovních oborů a tradic, spadajících do 20., ale i 19. století. (Přijel jsem za ním do Věstonic s návrhem ,,rekonstrukční paleoetnografie“, vzhledem ke specifickým rekonstrukčním metamorfózám. Označení ,,rekonstrukční paleoetnologie“ byl protinávrh Jiřího Svobody, který mě tehdy seznámil s orientací zamýšlené paleoetnologie i s významem přihlášení se k tradicím paleoetnologie, prosazované svého času Karlem Absolonem, proto jsem jeho návrh přijal a od té doby tuto oblast tak označuji jak v odborných, tak civilních pracích.)
Začlenění archeologie, paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie do vzájemné spolupráce je to nejsnadnější a nejrychlejší, potíž je však s financováním rekonstrukční paleoetnologie, protože nemá státní institucionální zázemí a neatraktivní rekonstrukční metamorfózy, vznikající kolem základního výzkumu, se ,,prodávat“ nedají. Nicméně potíže jsou jen v oblasti personálního a finančního zaměření. Začlenění, spolupráce, metodika i základní pracovní oblasti jsou zřejmé a plně funkční již od začátku.
Úplně jiné postavení má takzvaná experimentální archeologie, to je oblast dodnes často obklopená naprostým nepochopením a zmatečností. Ke každé vědě totiž patří experiment, pokud o ní chceme mluvit jako o vědě, tedy pokud jsme na půdě kritického hodnocení. Archeologie bez experimentů by totiž byla jen pavěda, to je víc než jasné. Proč se tedy archeologie někdy experimentům brání? Některé experimenty totiž překračují cílové zaměření archeologie. To znamená, že prvořadou roli zde hraje zájem o materiální stránku – tedy o artefakty a krajinu naleziště. I muzeologie se v současnosti profilovala pod tímto vlivem jako muzeologie artefaktů. A rekonstrukce i experimenty se zde musí pohybovat jen v koridoru zájmu této archeologie, pokud nechtějí viset ve vzduchoprázdnu, poněvadž jak už bylo výše zmíněno, v oblasti státní vědy neexistuje žádný obor ani pracoviště, které by se odborně a systematicky rekonstrukcemi dávného kulturního života zabývalo. Lidé si skutečně neuvědomují, že ze strany státních institucí nemají běžně nikde žádný obor, který by se zabýval zájmem o dávná etnika jako o někdejší živé entity a to navíc v komplexním pojetí řady souvislostí. Před profesionálními archeology i příznivci archeologie však někdy vyvstanou velice logické úkoly, které je potřeba řešit. Vše vypadá velmi přirozeně a člověk by rád věřil, ,,že císař má krásné nové šaty“, ve skutečnosti jsou už prostě mimo stávající oficiální státní oblasti vědních oborů.
V reále mnozí zájemci a pracovníci o doby minulé občas nebo častěji překračují tyto hranice a nevědomky se pouštějí do oblasti paleoetnologie či etnologie nebo rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie, aniž by si toho však vůbec byli vědomi (nebo si toho raději ani nechtějí být vědomi). A tak řada experimentů, na které mnozí archeologové nahlíží s rozpaky či je rovnou odmítají, patří určitě a plným právem někam jinam, než do archeologie.
Ale potíž je, že takové experimenty mnohdy neodpovídají ani metodice rekonstrukční paleoetnologie.
V současnosti lze registrovat snahy experimentální archeologii raději přivést nazpět do archeologie, proto se mluví nověji o ,,experimentu v archeologii“. To se týká především profesionálních archeologů, kteří by neradi ztratili nasměrováním do nějaké nové oblasti státní a oficiální finanční zajištění. Takto však bude docházet uvnitř k napětí, protože archeologie je úplně o něčem jiném, než rekonstrukční etnologie nebo rekonstrukční paleoetnologie. Když například bude někdo experimentovat s naháněním sobů pomocí kamenných sloupů, je to rozhodně správné v oblasti rekonstrukční paleoetnologie, ale je to nepřijatelné pro archeologii, protože ta nikdy takové kamenné sloupy nedoložila a i kdyby byl lov sobů pomocí sloupů seberacionálnější a sebelépe logicky jasný, archeologie je věda striktně stojící na archeologickém výkopovém materiálu. A pokud tento sloup nikdo nevykopal, není rozhodně oprávněné mrhat v oblasti archeologie prostředky a prověřovat tuto oblast.
Na druhé straně rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie je v této oblasti v katastrofické situaci a nemá vůbec žádné finanční prostředky.
Já jsem také ten, kdo pro rekonstrukční paleoetnologii také požaduje od archeologie čisté, archeologické, materiální doklady, protože z jiných oborů dostáváme hlavně verbální nebo písemné, teoretické informace a rekonstrukce nemohou stát jen na pouhých teoriích. V rekonstrukční paleoetnologii má archeologie se svými hmotnými materiály své pevné a velmi důležité místo. A experiment v archeologii musí prověřit, jak daný artefakt vznikl, jak probíhal proces výrobní realizace, dobývání a transport surovin, ukládání artefaktů v živém táboře, proces archeologizace, ale nic víc a nic nadto.
Obrácení se k zájmu o dávná etnika, jako by byla živá a zkoumání života těchto etnik je už někde jinde a dnes zcela skandálně ,,padá mezi dvě židle“ nebo do kompetence finančně a personálně nezajištěné, ale už několik let existující rekonstrukční paleoetnologie nebo do úplně nové, zatím hypotetické oblasti rekonstrukční etnologie (rekonstrukce života holocenních etnik).
Tyto oblasti tedy už mají svoji židličku. Sice tak malou, že se na ní nedá sedět a leckdo je přehlédne, ale mají.