,,Je jedna věc, kterou čím víc potřebujeme, tím více odmítáme a tou je rada, jíž neochotně naslouchají ti, kdo ji nejvíce potřebují, totiž nevzdělanci.“
Leonardo da Vinci
Při korektuře jsem si udělal k této kapitolce poznámku: ,,Proč se tímto tématem vlastně zabývat?“ Proč se v publikaci, která začala jako ryze odborný článek, věnuji takovému tématu jako je konspirace?
Protože patří do rekonstrukční paleoetnologie. Rekonstrukce nemohou vznikat samy pro sebe v nějakém vzduchoprázdnu v absolutně akademickém prostředí, ale jsou určeny do normálního života, kde budou muset bojovat o své světlo na slunci pozornosti.
Svět kolem nečeká na nějaké vědeckosti, racionality a opatrnosti, svět si vytváří vždy vedle vědy také pseudovědu, která má líbivou odpověď vždy pohotově v rukávu. Je těžké přejít kolem pseudovědy a zůstat klidný pro vědce, jakým je například Jaroslav Malina nebo Zdeňek Kukal (Soumrak kouzelníků, Vzpomínky na minulost), natož pro citlivého a emotivního umělce.
Někteří lidé, kteří nejdříve přijímali nové představy kolem mladého paleolitu, je po čase začnou odmítat, protože vidí, že se v Praze a v Brně na oficiálních místech nic neděje a že se tedy jedná o nějaký, snad tajný úkol shůry nepouštět žádné nové informace o paleolitu ven.
Jak popisuje Carl Gustav Jung v Duši moderního člověka, existuje takový mechanismus, kdy se člověk nerozhoduje sám za sebe, ale ztotožňuje se se svojí rolí a snaží se žít život podle nějaké předem dané šablony, předpokládané a obecně očekávané u této role. Vůbec nad věcmi neuvažuje jako teď já nebo vy, ale slyší jen něco a automaticky přemýšlí, co to přinese jeho úřadu, zda za to může být kritizován a hlavně zda nevybočí ze šablony úředníka. Proto je najednou ještě těžší přesvědčit některé úředníky, že podporou nového pohledu na paleolit se nedopouští podvratné činnosti.
Další část lidí, kteří sledují vývoj událostí, po zhlédnutí televizních pořadů propagujících pohled přes rekonstrukční paleoetnologii, očekává změnu ve školství a když se učebnice do roka a do dne nezmění, mají také pocit, že se něco děje a že je ,,něco“ oficiálně zakázáno. A tak přichází vysvětlení podle scénáře ve smyslu ,,Akta X“. Například, že někdo z ústředí státu zakazuje šíření nových informací o paleolitu. Bohužel takovým rázným argumentem pro takové přesvědčení byla výstava obrazů pravěku člověka Z. Buriana z oficiální strany státní instituce Moravského zemského muzea na začátku roku 2004, kdy práce Zdeňka Buriana ,,Pohledy do pravěku“ nebyly evidentně označeny tak, jak bychom to u padesát let starých prací očekávali, ale naopak v letáku byly práce Z. Buriana překvapivě hodnoceny jako ,,věcně správné“.
Stejně podobně vyzněly i nekvalifikované komentáře v televizi (Salon, Brněnská ČT, 2004). V písemných materiálech k výstavě, zaštítěné institucí jako je Moravské zemské muzeum, jsou dvojnásob nešťastné, protože budí dojem naprosté zbytečnosti nových rekonstrukcí. Můžeme si pak klidně domyslet, že Burian už všechno udělal a udělal to tak dobře. Naše přesvědčení bude určitě podpořeno další televizní ukázkou (ve stejném televizním pořadu) napodobitele Zdeňka Buriana. Tento epigon, kdyby byl alespoň dítě nebo mladíček, tak by to bylo ještě pochopitelné, ale určitě už ne u někdo kolem třicítky, navíc s titulkem ,,výtvarník“. Onen epigon ukázal ,,svůj“ stranově převrácený ,,portrét“ parantropa od Buriana. Svého času by dcera Z. Buriana za takový přístup daného výtvarníka okamžitě označila jako případ pro instituci, zabývající se porušováním autorských práv.
Ale stejně tak vyvozujeme, že existence dalších padesáti let antropologie, zaměřené na morfologii a vývoj člověka, stejně jako archeologie paleolitu, v podstatě jen potvrzovala koncepce a znalosti z padesátých let. Nic výrazného, kvůli čemu by měly obrazy zastarat, se tedy nestalo? A tedy i práce a výzkumy z oblastí archeologie a antropologie produkované ústavem Anthropos jsou tedy už padesát let zbytečné a jedná se o naprosto nehorázné, ba přímo kolosální plýtvání finančními prostředky?
Stejně tomu má být i v případě vydávání nových učebnic pro studenty archeologie na filozofické fakultě i na Katedře antropologie, stejně tak je plýtváním pořádání seminářů a konferencí a posílání odborníků na drahé zahraniční cesty? A Martin Oliva a Jiří Svoboda jsou ve svých pracích, ve kterých mají zcela odlišné koncepce od někdejších představ a mýtů, kterými se inspiroval Z. Burian, snad úplní a osamocení extremisté, na jejichž práci není třeba brát žádný zřetel? (Srovnej s kapitolou o otiscích textilu v keramice ,,Válka sukna“.)
Já myslím, že rozhodně nejde o žádné plýtvání a archeologické poznatky se dostaly dnes už úplně někam jinam, než byly před půl stoletím, stejně jako pohledy na dávná etnika, které s tím pochopitelně souvisí.
Jedno po druhém. Vrátím-li se k epigonovi Buriana, je zhola nesmyslné se vydávat dnes cestou plošného kreslení rekonstrukčních postupů (hraní si na počítač řešící úkol, který je v podobě lidského mozku zcela mimo možnost bezchybného zvládnutí množství dat) při rádoby portrétu parantropa. To dělal kdysi dávno Burian, protože prostě dostal od Vratislava Mazáka jen fotografie tohoto materiálu a byli rádi, že jej vůbec mají alespoň v takové podobě.
Dnes je však možné tento materiál zpracovávat nesrovnatelně přesněji v prostoru a Anthropos takové prostorové materiály (odlitky lebek) má. Takovou cestou rekonstrukce v prostoru jde u nás například docent Novotný z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně a tedy nechápu, proč najednou dnes, v rámci tak významné instituce jako Anthropos, najdeme takový anachronismus. Nicméně by měl takové závažné úkoly rozhodně zpracovávat vždy jen zkušený portrétista a v plošné následné prezentaci vždy jen výtvarník specialista na ilusivní realismus. Jiné výtvarné směry skutečně plošněji veřejnost neosloví a zkoušet něco jiného je jen další ztráta drahocenného času a naprosto zbytečné plýtvání prostředky. Stačí se jen podívat na zkušenosti z minulého století a není třeba dělat tvrdošíjně ty samé chyby stále dokola dalších sto nebo tři sta let.
Realitou však je, že autorka textu k Burianově výstavě není kvalifikovaným odborníkem na danou tématiku, není archeolog a teprve ne specialista na paleoetnika a jejich kultury, v zásadě nejezdí na oficiální semináře o rekonstrukcích a experimentu v archeologii a už z podpisu je vidět titul doktorky z přírodních věd a její specializace je antropologie – morfologie osteologického materiálu. S rekonstrukcemi a dávnými kulturami tedy opravdu nemá nic společného, jen má prostě v brněnském Anthroposu na starosti správu sbírky obrazů geniálního výtvarníka světové úrovně, malíře Zdeňka Buriana. Do letáku napsala jen to, co se uvádělo u Burianových obrazů už před desetiletími v éře Vratislava Mazáka. Je dokonce vidět, že žádné ,,novější“ informace k ní zvenčí nepronikly, protože označuje Z. Buriana za akademického malíře, jímž Burian nikdy nebyl. Což by samozřejmě, kdyby se skutečně zajímala o život Zdeňka Buriana, také musela vědět. Navíc to jsou také nějaké roky, kdy tento fakt byl dokonce zveřejněn.
Konspirace takového typu, kdy má nějaká vlivná vládní skupina zamrzlé lovce mamutů nebo neandrtálce pod zámkem a nechce, aby se někdo o nich dověděl pravdu, tak to si myslím, že je taková představa nerealistická a směšná. Ale samozřejmě svět, kdy je oblast rekonstrukcí ,,spadlých do šera na zem mezi dvě židle“, kdy si někteří lidé nebo skupiny lidí brání svoje staré představy, staré přístupy, názory a víru, vlastní důležitost, důležitost svého zastaralého způsobu rozhodování, svoji dosavadní práci, svoje dílo i svoji strnulou a neprozíravou představu budoucího vývoje vědy, tak to je realita života.
Také je nutné vědět, že pro určitou část prehistoriků a muzejníků je rekonstrukce pořád jen jednoduchounkou poslušnou ilustrací, rovnající se volné fantazijní představě, vytvořené jakýmkoli nahraditelným výtvarníkem jen na podkladě některých archeologických a paleoantropologických reálií a především na ,,kvalifikovaném“ odhadu, kolik civilizovanosti pustit dávným etnikům podle výše gradualistického evolučního vývojového stupně.
Jistě mezi koncepcí kritického přístupu nebo svévolného odhadu vidím naprosto nesmiřitelný rozdíl. Je to rozdíl mezi vědou a pseudovědou, přičemž pseudovědě se daří tak neuvěřitelně dobře proto, že nabízí (podezřele) levné řešení. Taková koncepce se však hodí už jen do přežívajícího náhledu na muzejní prezentace. Laik chce především vidět pravěk, chce vidět, jak ti lidé tehdy žili, ale dostane něco jiného. Dostane odbornou a vědeckou odpověď, drahou budovu, ve které jsou především draze získané archeologické nálezy a jako drobný dovětek tam budou tedy nějaké ty levně pořízené ,,rekonstrukce“. A to budou předkladatelé hodní, protože v muzeologii je nejdůležitější samotný archeologický nález, rekonstrukce je jen pouhá ,,nadhodnota“. Stařičká koncepce muzea a role rekonstrukce z devatenáctého století se střetává s realitou jednadvacátého století, s nabídkou množství naprosto nových oborů a oblastí vědy, rozvoje záznamové techniky. Tím se otevírá neuvěřitelné spektrum materiálů pro pochopení vzniku kultury, myšlení a typicky lidských projevů, využitelných pro formování nové vědecké a kvalifikované představy o dávných etnikách. Ona stařičká koncepce nechce tuto realitu vůbec vidět, řekněme, že ji popírá už sama sobě podvědomým mechanismem nalhávání si, aby ještě něco udělala postaru jako určitý poslední pomník sama sobě.
Je věcí médií, aby o tom všem přemýšlela, porovnávala, ověřovala, informovala či dokonce požadovala.
Právě kvůli této realitě života a možné konfrontaci s takovými lidmi nebo skupinami vlivných lidí, kteří by mohli na nějaký čas odsunout kritické zpracovávání podkladů pro rekonstrukce (rekonstrukční paleoetnologii), mi bylo ze strany mých amerických přátel doporučeno studovat pomocné materiály právě od autorů ze Spojených států a Velké Británie a odvolávat se na ně a zároveň tyto instituce informovat o aplikaci jejich výzkumů směrem do nového oboru. Speciálně právě i orientace tématu směrem k takové světoznámé osobnosti, jakou byl Carl Gustav Jung, bylo součástí této strategie, protože se práce C. G. Junga těší stálému zájmu, konkrétně se zde mnoho čerpá z publikace Anthonyho Stevense o Jungovi, která byla vydaná v roce 1994 právě v anglickém Oxfordu. A speciální místo zde má i spoluzakladatel sociobiologie, americký vědec Edward O. Wilson z Harwardu, jež je světoznámou osobností a jehož vědecké práce byly oceněny Americkou národní cenou a dvě práce pro veřejnost získaly Pulicerovu cenu.