Proč?

Při psaní persony jsem nikdy zvlášť neuvažoval o tom, že by bylo potřeba vysvětlovat, proč mě tolik zajímá, jak dávní lidé v pravěku vypadali. Vždyť by mi mohlo být jedno, jestli byli neandrtálci takoví nebo onací nebo jestli lovci mamutů nosili vlasy na jednu nebo druhou stranu. ,,Taková věda, ze které se nenajíme nebo nám nepostaví rychlejší auta, je zbytečná.“ Pavel Chronc označuje takový přístup za animální. Mohl bych sáhodlouze vysvětlovat, jak je poznání minulosti prospěšné a co to může znamenat pro pochopení v prognostice, užité antropologii a já nevím, kde ještě a byla by toho celá řada, ale to já teď nechci. Spíš se vrátím k tomu člověku, který kritizuje zájem o dávnou minulost lidstva a požaduje jen praktické věci jako jídlo, otop, bydlení a dopravu. Když si takového člověka odchytíte a skrytě se za ním vydáte, zjistíte, že on nežije podle toho, co vám káže, jenom nepracuje, jenom se neohřívá a jenom nejí, ale doma se baví, komunikuje, telefonuje, dívá se na televizi, čte knihy, poslouchá nahrávky, má řadu koníčků, chodí na vycházku nebo se prostě někdy jen tak dívá na strom před domem v parku a sleduje tam ptáky. Bez těch věcí kolem by byl jeho život vězením na svobodě, byl by nenaplněný a prázdný. Lidé jen někdy vůbec nedovedou posoudit situaci, když má na sobě jen trochu jiný kabát.

Někteří studenti a mladí vědci se mě ptají, jaký smysl má archeologie nebo antropologie, k čemu vlastně je a jakou má filozofickou podstatu, prý na fakultách se o této dimenzi málo nebo dokonce vůbec nemluví. Já se osobně nedivím, řada přednášejících si pamatuje doby, kdy nebylo jisté, jestli archeologie vůbec přežije nebo zda nebude velmi silně zeštíhlená a i tu možnost, že by ji nebylo možné ani u nás studovat (Podborský, 2000). Archeologové totiž sami o své budoucnosti nerozhodují, je to především věcí rozhodnutí patřičných politiků a úředníků. Proto tito přednášející mohou mít určitý pocit nejistoty, když se začne diskutovat přímo k samotnému filozofickému jádru archeologie nebo prehistorie a necítí se určitě dobře a příjemně. Tak jak plošněji zanikla paleoetnologie, mohla zaniknout i archeologie nebo antropologie a daní specialisté tak dnes mohli být ve stejné šlamastice a věřte, že je to nezáviděníhodná situace.

V reále bez zkoumání minulosti a bez povědomí minulosti je celá společnost zatížena stejně tak, jako jedinec, který ztratil paměť. Kdo najednou pozbyl svoje vzpomínky, je vyšinut z dění, je považován za postiženého, nemocného a neúplného a každý bezesporu cítí, že je to velmi nemilé a že je nutné situaci řešit nějakou terapií u odborníka. Takový jedinec bez paměti vypadává z normálního života. Kulturně sociální antropologie někdy hledá paralelu mezi jedincem a společností (kulturou). Na společnost je možné také nahlížet jako na takovou živou bytost, jako na jedince. Jakkoli se to zdá zjednodušené, je to dobrý příměr. Rozdílnosti se týkají především oblasti mezi individuální a sociální psychologií jedinců uvnitř této společnosti. Hledání a prezentování minulosti posiluje identitu dané kultury, to se promítá jak do procesu individuace a čitelnosti dané společnosti, ale tak i do pocitu sebeidentity, který se promítá do postoje jednotlivce jak uvnitř, tak ven, ovlivňuje vystupování, obchod, politiku atd.

Nějaké úvahy o tom, že jsou některá údobí pro společnost méně zkoumání hodná, mi připadají jako takové řízené sebemrzačení, které později přivede pacienta (společnost) k psychoanalytikovi s diagnózou projevů potlačovaných vzpomínek. Protože je v práci mnohokrát vzpomínán C. G. Jung, je možné se na oblast podívat i z pohledu jungovské psychologie. Zpracovávání informací o dávné minulosti a jejich šíření do společnosti pak lze chápat jako materiál, který se ukládá jako do kolektivního podvědomí. Odtud se tento materiál dostává ven v různé podobě opět mimo vědomou cestu a může i zásadně ovlivňovat filozofii, postoje a jednání. Jung se zabýval například negativním obsahem kolektivního podvědomí kolem aspektů třetí říše u fenoménu tzv. ,,plavé bestie“. Stejně tak, jak může být obsah kolektivního podvědomí nebezpečný, může být i velice pozitivní. Prehistorikové i historikové tedy svojí prací ovlivňují a formují společnost více, než si dovedou představit a dokonce více, než si je společnost schopna uvědomit.