Sošky gravettienu lze pro naše analytické úkoly uměle rozdělit na tři okruhy:
- Za prvé to jsou kubisticky - blokovitě zpracované sošky, které naprosto postrádají detaily a proto pro naše účely čtení informačního zápisu nemají smysl.
- Ve druhéskupině jsou popisné sošky s mírnou dekoratizací, vytvořené vlastní umírněnou geometrizací, které jsou pro naše studium nejlepším materiálem.
- A ve třetí skupině to jsou přegeometrizované venuše, které ve své předekorativnosti přerostly do hypervýtvarného světa, který existuje sám pro sebe, bez ohledu na realitu (je to nová umělá realita). Proto ani tyto sošky nám nemohou v žádném případě podat věrohodné informace o vizáži někdejších lidí. Snad právě tyto venuše sloužily také jako hmatky (umělecké předměty vnímané hmatem). Jejich povrch je hladký, některé prostorové oblasti jsou výrazné, ne vždy vizuálně realistické - nicméně určitým způsobem evokující pocit z doteku skutečného těla, navíc umocněný snadností okamžitého zmapování a uchopení celého těla objektu naráz.
Z uvedených důvodů se budeme zabývat právě tím druhým, mírně dekorativním typem sošek.
Pro všechny sošky registrujeme kánon proporcí, který dělí hmotu sošky zhruba na šest dílů, kdy tukové polštáře na a nad horními okraji pánve vyznačují polovinu těla. Klín se posouvá o šestinu níž a končí níž než spodek zadečku atd. Tato specifika nesmíme připsat někdejší figuře, ale právě výtvarnému kánonu. Zato můžeme sledovat i při výtvarném zjednodušení, jak je věnována zvýšená pozornost prvkům, které bychom mohli nazvat dekoračními. Sem patří nejčastěji specifické řešení účesu, které je nejproměnlivější u kulturní oblasti maltsko-bureťské (ta je gravettienskému kánonu nejvzdálenější, možná ani nemá stejný základ a možná je jen paralelní). Jindy nelze přesně specifikovat, zda se jedná o zvýtvarnění přirozeného tvaru vlasů, specifického účesu nebo nějaké zdobné pokrývky hlavy (Willendorf, Brasempoy). O předmět se vedou spory, protože lidé po předchozích zkušenostech mají sklony tyto zkušenosti do archeologického materiálu promítat.
Účesy na hlavách sošek jsou poměrně častým jevem. Chybí jen tehdy, když chybí hlavička sošky nebo když je hlava předekoratizovaná do abstraktních, geometrických tvarů a nebo když je tvar hlavy naznačen hrubším, blokovitým rukopisem.
Šest venuší nám předvádí tělní ozdoby coby pásky a řemínky umístěné na hrudi sošek.
Poznámka:
Umělecký předmět znázorňující prsa (dole) je výjimečný už proto, že je to není přímo soška, zato zde vidíme vyjádřeny dvorce. A velmi pravděpodobně i zdobení přesto, že jsou tyto rýhy někdy vykládány jako prostor ženského klínu vložený mezi prsa. Rýha uprostřed totiž může být to, co bychom tam anatomicky očekávali. Předpokládat tělní ozdoby jako diagonální pásy je jistě logičtější, protože je to statisticky pravděpodobnější. Jev, který naopak je statisticky málo pravděpodobný, patří už nikoli k logice, ale k heuristice. Takové bizardní anatomické kombinace (klín včleněný do hrudi) totiž v ostatním gravettienském materiálu chybí. Jelínek (1977) si diagonálních pruhů nevšímá, zato popisuje zadní trn a možnost zavěšení v místech jeho provrtání. V reále bylo vrtání vertikální a zavěšení by bylo ,,zvláštní“, navíc bylo těžiště evidentně před tímto trnem. Zavěšení tedy je věcí obtížnou a spíše bychom měli přemýšlet o navléknutí na vertikální trn nebo o nějakém našití. Bez experimentu jsme ale samozřejmě už mimo realitu.
Srovnání jasných, realističtěji zachycených řemínků - tělních ozdob na soškách východního gravettienu (nalevo) s dolnověstonickým materiálem uprostřed a napravo, který však zřejmě představuje uměleckou geometrizaci přirozených anatomických linií.
Poznámka:
U nás už roce 1977 Jan Jelínek (Jelínek, 1977) registruje některé sošky s ozdobnými pásy a evidentně si je vědom i účesu na soškách, i když prostor, který této oblasti věnuje, je až podivuhodně zanedbatelný: ,,Ženy jsou znázorněny většinou nahé, jen venuše z Lespugue má vzadu jakousi úzkou zástěrku sahající od pasu dolů, která však zdaleka nekryje přehnané hýždě. Na dvou venuších z Kostěnek je znázorněn jakýsi pás se vzorkem a na jedné z nich příčný pás nad prsy.“ Toť vše k tělnímu zdobení a to ještě venuše z Lespugue si o zástěrce od pasu dolů může nechat jenom zdát, protože zástěrka začíná až pod zadečkem. Když Jelínek srovnává venuši z Gagarina s venuší z Willendorfu, popisuje: ,,Obě mají stejný předklon hlavy, stejný tvar těla, stejně složené ruce na prsou i podobný účes.“ Jelínek si tedy účesů byl dobře vědom, přesto raději spekuloval spíše o systematice členění venuší a hypotézách důvodu jejich vzniku.
Pět sibiřských venuší předvádí na našem molu skutečné oděvy.
Osamělé torzo hliněné venuše z Moravy je sice neidentifikovatelné, co se týče pohlaví, zato nese jasný záznam o zdobení malbou nebo tetováním.
Dále k dekoru patří ozdobné pásky, řemínky a tkaničky. Ty jsou vždy zdobícím prvkem nejen samy o sobě, ale téměř vždy jsou znázorněny tak, že v sobě nesou další výtvarnou informaci o nějakém konkrétním členění, které je možno interpretovat jako proplétání, stáčení, tkaní, sešívání a podobně (v oblasti střední a východní Evropy). Toto zdobení je vždy estetické má anatomickou (kánonickou) logiku (i když nemusíme mít pro některé prvky etnografické analogie) a krášlí jinak nahé tělo.
Poznámka ke geometrizaci a dekoratizaci:
Už srovnání rukopisu současných primátů a erektů z Bilzingslebenu nese základní rozdíl a to mezi chaotickým rukopisem u lidoopů a geometrickým u člověka. Právě přirozená geometrizace rukopisu u člověka uplatněná v různé míře, vytváří struktury, jejichž opakovatelnost a předvídatelnost pociťujeme jako dekorativnost a máme pro takovou skladbu různě individuálně rozvinutou libost. Proto z tohoto pohledu zcela pochopitelně chápeme uplatnění geometrizace u gravettienského materiálu jako nutnou součást výtvarného projevu člověka (ve smyslu sociobiologickém), natož moderního člověka Homo sapiens sapiens.