Pro dané zpracování jsem v literatuře našel vyobrazení více jak 90 sošek nebo jejich zlomků, které mají všechny atributy sošek gravettienské produkce. U několika kousků nebo lokalit, především skalních rytin, jsem našel kulturní začlenění k aurignacienu (Jelínek, Velký obrazový atlas), ale vzhledem ke skutečnosti, že přímo v kulturních aurignacienských vrstvách venuše nikdo neuváděl, mám podezření, že jde buď o opis staršího údaje, kdy se ještě nerozlišoval gravettien od aurignacienu nebo je datace, jako třeba u reliéfu na skále, obtížná. Možná v jiném materiálu bude nějaká novější revize. Je však také možné a nebráním se v zásadě této myšlence, že kánon pro gravettienské venuše, jakož i jejich mytologicko kulturní základ, se objevil už v aurignacienu a některé Venuše mohou být starší. Jelikož se však jako nejstarší figurky někdy uvádí jen zvířecí figurky z aurignaceinského Vogelherdu (Jiří Svoboda - Mistři kamenného dláta), budí tyto informace dojem, že ženské figurky do nejstarší fáze mladého paleolitu tak zcela přesvědčivě nepatří. Bohužel realitou však je, že archeologové mnohá data spíš odhadují podle uložení vrstev a typu kamenné industrie, protože není možné vždy pořizovat dostatek patřičných, avšak i drahých fyzikálních expertiz. U dříve odkrytých nálezů zůstávají zcela pochopitelně nejasnosti dodnes. Většinou se však odhady pohybují v rozmezí několika tisíc let, jak se ukazuje na příkladu odhadu šamanského hrobu Brno II, který byl původně odhadován na počátek pavlovienu, ale fyzikální revize materiálu jej časově posunula až do období, kdy bychom očekávali wilendorf-kostěnkienskou kulturu (ale stále jen v rámci gravettienu, i když se jedná o posun asi 2 000 let)(Martin Oliva - Šamanský hrob). V hrobě byly materiály, jako například kamenné kruhy, které známe právě z pavlovienu a bylo tedy logické jej řadit právě tam. Z daného vyplývá, že je však možné, že buď některé kultury přetrvávaly podstatně déle, než se dá očekávat nebo alespoň jejich některé kulturní tradice přetrvávaly podstatně déle a najdeme je i v jiné, následné kultuře (to je zřejmě i případ pozdního aurignacienu v době střední fáze mladého paleolitu na Moravě).
Mapa Evropy ve střední fázi mladého paleolitu ukazuje odlišný reliéf pobřeží od dnešního. Británie a Irsko je součástí Evropy, Istrie neleží u moře a Černé moře je samostatné, sladkovodní jezero, neexistuje Azovské moře. Důležité je rozmístění ledovců na severu a Alpského ledovce. Černě značené jsou některé známé gravettienské lokality na a nad úrovní alpského ledovce. Vymezují pás severského typu osídlení v krajině tundry, tajgy a chladných lesostepí. Pás těchto severských lokalit pokračoval dál na východ až do centrální Sibiře. Jižně od Alp byla hranice středomořského gravettienu.
Přetrvávání takových prvků ze střední fáze mladého paleolitu směrem k nám, tedy do nejmladší fáze mladého paleolitu, může být pouze okrajové a rozhodně ne výrazné (s výjimkou kostěnkienu a Malty a Buretě). Oproti tomu jak magdaleniénské pojetí ženy, tak i východoevropské pojetí ženy v tomto následném období zcela opouští gravettienskou kánoniku a produkci stojících statických, ctihodných sošek a mění ženu na znázornění jediného okamžiku a jediného pohybu, kdy se žena prohýbá a vystrkuje zadeček. Gravettienská tradice se vším všudy, co patřilo k jejím venuším, během nejmladší fáze mladého paleolitu padá do nenávratna a je tím zcela uzavřenou samostatnou kapitolou (možná s výjimkou některých kostěnkienských a některých sibiřských kulturních oblastí). Nebude proto vůbec asi vhodné srovnávat a stavět vedle sebe evropské gravettienské a evropské neolitické venuše, protože přes určitou podobnost mezi nimi neexistovala žádná kulturní návaznost, protože ji přerušil magdalenién a dozvuk magdaleniénu (mezinské venuše). Neolitický materiál bude nejspíše jen náhodnou vnější paralelou, za kterou stojí už zcela jiná společnost a jiná mytologie a spojuje je jen stejný model.
Poznámka k vztahu venuší k realitě:
Na tiskové konferenci k výstavě ,,Lovci mamutů“ v roce 2006 představil Martin Oliva svoji vizi gravettienských venuší jako volně fantazijního materiálu, který má máloco společného s realitou a kterému dnes nerozumíme. To bylo však řečeno z kontextu a nešťastně zvoleného úhlu, vyplývajícího z vysvětlení podoby předmostské rytiny venuše. Tam Oliva referoval o možném halucinogenním působení určitých látek na autora rytiny. Z této pozice pak bylo nevěrohodné cokoli, co gravettienci provedli. V reále i předmostské venuše vychází z typického gravettienského kánonu proporcí a vzory, kterými je vyjádřena, odpovídají normálním gravettienským středoevropským dekorům, které nacházíme i jinde. Nejedná se o postavu mimo kánon či dekor a není zde nic, co by skutečně vybočovalo zcela mimo gravettienské zvyklosti. Naopak už Jelínek ve Velkém obrazovém atlase (Jelínek 1977) se věnuje popisné a realistické straně gravettienských venuší, které řadí do okruhu aurignacein-garavettienský okruh. Vylučuje z něj naopak sibiřské sošky. Dnes to však vypadá, že bezpečně aurignaceinské venuše rozhodně nejsou statické a že si vesele hoví jako v klasicistně-barokním obrazu.
Do persony gravettienu nebyly zařazeny magdalénské venuše, nepatří do gravettienské kulturní tradice a mají vlastní kánon, kdy jsou těla žen viděny z boku vždy s vystrčeným zadečkem a často v typickém předklonu. Navíc nenesou téměř nikdy informace o účesu a nikdy o nějakém jiném dekoru jako je čelenka, řemínky, oděv.
Předlohou pro transformaci této polohy figury byly tyto magdalenské venuše: vlevo nahoře klečící venuše z Sireuil ve Francii, dole uprostřed rytiny venuší z La Roche, Lalinde ve Francii, v pravém dolním rohu je venuše z Pekárny v Moravském krasu a vpravo rytina venuše z Pech Merle, která nese asi vůbec nejsolidnější informace o vlasech pro celou epochu magdaleniénu. To je ve srovnání s gravettienem skutečně zoufale slabé.
Tato transformace zase kopíruje jednu z petersfelských venuší s prohnutým tělem a pokrčenýma nohama, toť další typická pozice pro mnohé magdalenské venuše. Vlevo vidíme venuši z Petersfelsu u Engenu v Německu, stejně tak jako vpravo uprostřed. Vpravo nahoře je pak venuše z Nebry v Německu. Soška venuše z Ölknitzu vpravo dole ukazuje pozici stojící venuše, ale stále s nepřehlédnutelně zvýrazněným zadečkem.
Mezinské venuše mají v předozadním pohledu stejný postoj jako gravettienské venuše, ale na profilu vidíme, že je možné také chápat tyto sošky zároveň jako postavy s pokrčenými koleny ve smyslu magdalenského pojetí. V Mezinu meandrový vzor zažíval právě svůj umělecký vrchol a tak nemohl chybět ani na postavách žen.
Další komplikací kolem sošek je určitá míra absence kvalitního a dostatečně názorného studijního materiálu. V zásadě je nutným předpokladem mít vedle kvalitních fotografií i kresby, jejichž linie sledují jednotlivé partie hmoty sošek tak, že linky někde zcela konkrétně začínají, někam směřují, mají nějaký konkrétní průběh a zase nějakým konkrétním způsobem končí. Grafický záznam musí být tak obsáhlý a dostatečný, aby bylo možné díky němu znovu vytvořit danou popisovanou sošku nebo její část. To je pravidlo, se kterým jsme byli na umělecké škole seznámeni, když jsme se tehdy zabývali vědeckou ilustrací, což je v praxi většinou jen iluze. Navíc by bylo velmi vítané, kdyby se právě u sošek v mamutovině automaticky přidávaly i schématické kresby, které by odlišovaly přirozené pukliny a letokruhy zuboviny od záměrných rýh. Z fotografií se vždy alespoň část přirozených puklin nedá rozlišit od záměrně rytých čar. Například ruské materiály (Abramova) byly poměrně dobře zpracované, ale v některých případech bez dalších pohledů, například shora, činila interpretace takové potíže, že jejich rozbor s odstupem několika let je v konkrétních případech očividně rozdílný a výsledná rekonstrukční metamorfóza rozhodně není zcela shodná. Materiály v dostupných publikacích západního gravettienu byly sice efektní, ale rozhodně ne vyčerpávající. Podobně je tomu i u našeho materiálu, například se sice hodně v literatuře mluví o jakýchsi čtyřech symbolických důlcích Věstonické venuše na temeni její hlavy, ale téměř nikdo se neobtěžuje pověstnou Věstonickou venuši shora prezentovat (výjimkou je například Čas lovců Jiřího Svobody).