Jsou-li přesněji zvýtvarněny, také ukazují to nejlepší a nejreprezentativnější (DV, Brasempoy, Malta a Bureť) a lze konstatovat, že pokud schopný gravettienský výtvarník prezentuje lidskou tvář podrobněji, tak takovou, která je krásná a pro populaci jako celek reprezentativní (DV a Brasempoy). Tyto portréty jsou snad ve všech případech zlomky sošek. Většinou se nikdo původem ,,portrétů“ nezabývá. Příčiny vidím jednak v naprosto zoufale nedostatečném způsobu fotografické prezentace i v nejodbornějším publikačním materiálu. U sošky z Brasempoy najdete ve starší literatuře (ta francouzská publikace) snahy ji rekonstruovat jako sošku a i její zjednodušení a absence úst se jeví v kánonické a zvyklostní rovině typické pro gravettien a najdeme ho právě i v maltsko-bureťském kulturním okruhu.
Zvláštností se teprve jeví až věstonický materiál obsahující dvě hlavičky s výjimečně naznačenými ústy. U prostorové skulptury hlavičky vidíme na profilu předsunutí maxily před mandibulou, což je normální zásada stavby obličeje, kdy hmota nad horním rtem je prostě vpředu před hmotou pod spodním rtem (běžná výtvarná zásada nejvíce uplatňovaná u portrétu a figury z profilu). Když například tento fakt zjistil koncem 80. let někdejší vedoucí Anthroposu osteolog Luděk Seitl, považoval danou siluetu dokonce za knír (ústní sdělení Luďka Seitla, 1988). Malý, destičkovitý obličej druhého artefaktu z DV má nezvyklou výtvarnou stavbu a v ploše jen velice jednoduše symbolizuje vrypy oči, nos a ústa. Někdy bývá naznačena spojitost s obličejem kostry dolnověstonické ženy, která byla nalezena blízko nálezů obou hlaviček. Její hlava byla v určitých partiích značně nesouměrná a to i v obličeji. Přirozenější vysvětlení křivosti portrétů je ale prostší. Když užíváte silicitová rydla na zpracování tak malých artefaktů, tak na nějakou symetrii prostě zapomeňte. Proto vidět v drobných artefaktech návaznost na konkrétní osteologický materiál je naivní a přestřelené. Podobné vrypy na maltsko-bureťském materiálu ukazují, že ani on není ideálně geometrický a kdybychom chtěli přísně dodržovat takovou zásadu souměrnosti, museli bychom například Moravianskou venuši považovat za popisnou studii ženy, postižené velmi závažnou nesouměrností těla asi nějakou rozsáhlou formou křivice. Ale to samozřejmě jen když odhlédneme od základního faktu, že gravettienské umění se v nesouměrnosti doslova vyžívalo (gravettienské pojetí symetrie v lečems /např. zdobení čelenek/ připomíná podobný postoj k symetričnosti jako umění Navahů a skrývá se za ním pochopitelně i zajímavá mytologie).
U destičkovitého obličeje vidíme vliv informačního filtru v případě, že je tato venuše srovnávána s lebkou skrčené ženy z DV a s plastickou hlavičkou z DV. Malá plaketka má totiž křivé všechno, oči, nos i ústa. Vypadá to, že k tomu došlo vinou rydla, ale stejné deformace docílíme, když si původně vodorovnou pracovní plochu lehce nakloníme (vyosíme) na kteroukoli stranu i u obyčejného kreslení (zanikne tím důležitá kolmice vzhledem k oku pozorovatele - kreslíře). Plastická hlavička má však oči i nos rovné (to je rozdíl oproti plaketce) a vyosená ústa spíš reagují na křivou, nesymetrickou hmotu spodní části slonoviny představující zde bradu.
Teorie o křivoústé věštkyni zachycené na dvou portrétech je myslím případem, kdy se střílelo od boku a ještě od zeleného stolu. Nedílnou součástí jakéhokoli kritického hodnocení je i experiment a bez toho, aby někdo interpretoval sošky, aniž by sám zkusil z daných materiálů zhotovit odpovídající repliky popisovaných artefaktů, je dotyčný klasicky už mimo reál. Při zpracovávání tak malých předmětů není nejhorším problémem vyrýt rovná ústa, tím se v experimentu ani zabývat pomalu nebudete, protože vaší největší starostí bude, jak zafixovat danou zpracovávanou hmotu tak, aby vám při zpracovávání netančila na koleně a šla vůbec nějak zpracovávat. Kdo si skutečně odzkouší takovou práci, prvně bude přemýšlet, jestli dané hlavičky nebyly součástí celého těla, pak by totiž šly zpracovávat daleko lépe.
Proto mě spíš zajímá báze možného připojení k původnímu tělu a mikroskopický rozbor zkoumání dané báze. A nebo můžeme tyto hlavičky zařadit k nálezu mužské hlavičky z Brna II a přemýšlet, zda to, co máme před sebou, není nějakým zbytkem postaviček skládaných také možná z dílů či dokonce z různých materiálů. Právě plochý obličejíček z DV není problém vložit do dutinky v jinak dřevěné sošce nebo všít nebo nalepit kožené loutce.
A nebo jsme se opravdu dostali k novému prameni, kdy má samotné zobrazení hlavy nějaký smysl a můžeme uvažovat, zda zde není nějaká spojitost mezi maskami obličejů sibiřských šamanů nebo červeně obarvených hliněných masek, zakrývajících obličeje některých gravettienských mrtvých? A nebo je zde nějaká spojitost s kamennou zoomorfní skulpturou plaketkové masky z italského gravettienu?
ZPÁTKY K SOŠKÁM V OBECNĚJŠÍ ROVINĚ
Z daného vyplývá, že gravettienské sošky jsou samy o sobě zpracovány tak, aby samy sebe prezentovaly. Přesto, že mnohdy není ani zvýtvarněn obličej, je zde věnován značný prostor pro předvedení účesu nebo alespoň jeho základního tvaru a zdobné pásky přes tělo mají téměř vždy zaznamenáno vnitřní členění. Jedná se tedy o zdůraznění umělých dekorativních prvků. Sošky tak deklarují čas a pozornost, kterou jim v místech ozdob či účesu někdo věnoval. Protože se jedná o pravidlo, lze prognostikovat, tj. předvídat, že příští nalezené sošky budou mít statické, důstojné tělo, vyzdobené konkrétně naznačeným skutečným účesem a v případě tělních ozdob budou tyto nejpravděpodobněji dále segmentovány. Je tedy možné stanovit tuto personu pro gravettienské sošky, ale nejen to. Víme, že stejná situace se opakuje v gravettienských hrobech. Proto je možné personu známou ze sošek plně vztáhnout i na skutečná etnika gravettienu.
Ačkoli se například na tuto věstonickou skulpturu může někdo dívat jako na určitý rébus a vykládat ji také jako obrácené mužské genitálie, je to spíše interpretace vlivem nástřelu a asociací z fotografií zobrazujících sošku zepředu. Takové fotografie jsou totiž daleko frekventovanější, než pohled na venuši z boku, kde je jasně patrné jak zesílení postavy v dolní části, tak prohnutí ne nepodobné zkratkovitým madlénským znakům ženy.
KOEFICIENT SPOLEČENSKÉHO ZKRESLENÍ
U sošek je koeficient společenského zkreslení velmi nízký a je dán charakterem materiálu, který je v některých případech tak technicky a umělecky dokonalý a bohudík i dochovaný, že některé artefakty jsou vesměs srozumitelné již v nálezové podobě. Zvláštní pozornost se musí věnovat především slonovinovým soškám, které praskají po letech a nebyly nalezeny v celku nebo v kompletní podobě, pak existuje možnost omylu nebo subjektivního závěrečného zpodobnění od restaurátora v určitých doplňovaných partiích. A obráceně, některé fragmenty mohou být omylem vysvětlovány jako už celá, hotová díla. V obou případech bude nutné se zabývat kus od kusu danou situací, ale bez CT se dnes těžko stanoví, kde byl materiál doplněn a jak. Opakující se základní charakteristiky sošek jsou však obecně zárukou, že nikde nedošlo k žádnému zásadnímu zkreslení. Naopak materiál sošek je možné pokládat za jeden z nejjasnějších a nejspolehlivějších výpovědních archeologických materiálů z paleolitu vůbec. Právě tento archeologický materiál je tak spolehlivý, že právě on musí být jako první zpracován rekonstrukční paleoetnologií a je i měřítkem dalších archeologických materiálů, v našem případě situací z výkopů hrobů.
HROBY - obecně
...na hrob šamana se pak nazpět navrší hlína, druhá polovina přelomené paličky se na něj položí a umístí se sem buben... Tato situace provázející šamanské hroby Sibiroidů velmi připomíná nálezovou situaci mužského hrobu Brna II.
Nejdůležitější hroby gravettienu jsou nejvhodnější pro stanovení vnější persony.
Pro zpracování persony byly základním materiálem tyto hroby gravettienské kulturní tradice. Nahoře nálezy z Itálie (Barma Grande, Grimaldi), pod nimi z Ruska (Sungir) a dole z Moravy (Dolní Věstonice). (Další dva hroby z Moravy /Brno II, Předmostí/ byly pro personu zničeny, protože nebyly pořízeny jejich přesné nálezové fotografie ani přesné nákresy.)
Italské hroby nejsou tak dobře dokumentačně a publikačně zpracované a dostupné jako ruské hroby ze Sungiru. Proto nemohly být zpracovány do podoby rekonstrukčních transformací a napodobenin. Například část kosti na čele tohoto člověka může být jak jehlice, dýka, hrot oštěpu, ale také jen nějaká zlomená kost. Chybí informace o lebce, její obrázky a dokumentace, stejně jako dokumentace k rozmístění perliček na hlavě.
Stejná situace je i u těchto dalších lidí z italských hrobů gravettienské kulturní tradice. V řadě odborných článků však chybí dostupná fotografická a kresebná dokumentace nálezových situací šperků a zdobení, jakožto i antropologická dokumentace. Ale pro pochopení samotné persony gravettienu jsou dané materiály postačující.