Popsané vysvětlení ke kterému se přikláním i já nahrazuje evolucionalistickou nebo neoevolucionalistickou představu kulturně gradujícího schématu, kdy ubohý paleolitický člověk ještě neměl úplně vyvinuté lidské cítění a proto pohřbíval jen výjimečně, jak mě jeden archeolog (specialista na holocení kultury) kdysi řekl, ,,Lovci mamutů ještě neměli ustálený standartní pohřeb“. Tato představa vysvětluje ojedinělost hrobů jako výjimečnou poctu obzvláště zasloužilým a uznávaným členům tehdejších společenství.
Malá diskrétně interní polemika o tom, zda mají tvůrci pořadu ,,Za pravěkými lidmi“ televize BBC delší nosy než Baron Prášil. Tato teorie většinou končí u tohoto popisu a už se málokdy výjimečně pohřbený mrtvý dostane k ostatním mrtvým, ty ostatní nechává tato teorie ležet bez povšimnutí (nádherně a názorně zpracování této představy je zachyceno v dokumentu televize BBC, Za pravěkými lidmi). Stejně to samé očekává od členů někdejší společnosti, aby si mrtvých nevšímali a obyčejní nezajímavý lidé nebyli pohřbíváni vůbec. Asi kolem tábora leželi nějací mrtví, nebo někde zůstali ležet na cestě a ostatní to přešli mávnutím ruky ať je to bratr, sestra, dítě, přítel. ,, No a co my jsme ještě primitivní – tady si lehni a čau.“ Na druhé straně evolucionalističtí gradualisté mluví o rovnostářství a ,,prvotně pospolné společnosti“ a v případě pohřbu ji jsou najednou ochotni popřít, diferencovat a společnost hierarchizovat ,,Jednoho pohřbíme deset tisíc ostatních né!“. Myslím, že u takového výkladu jde především o popření citu a citového vztahu u jiných časově vzdálených etnik a kultur, tedy o stejnou písničku se stejným psychologickým scénářem, který vedl k úplně stejným představám bezcitovosti neevropských etnik 19.a první poloviny 20.století, jak to popisuje Stephen Jey Gould nebo Alberto Vojtěch Frič, Pavel Šebesta a další autoři. Spíš tento přístup víc vypovídá o samém hodnotícím etniku, které se jakoby snaží o představu o nějakém jiném nějak vzdáleném (časově) etniku a evidentně do něj promítá vlastní nánosy z podvědomí, ale i nevědomí, své vlastní problémy kolem citů a s city a své vlastní problémy s projevy citu a soucitu. Výtvarník by řekl, autor vyobrazení,,Snímání z kříže“ je determinován svoji dobou. Nejde tedy z pozice výtvarníka o nějaké objevování Ameriky. V daném případě přímo mluvíme o samém termínu dehumanizace etnika.
Slabinou dané evolucionalistické teorie je také zjevná skutečnost, že podzemních hrobů během mladého paleolitu nepřibývá, ani se nezvětšuje jejich výpovědní hodnota, hroby následné magdalenienské civilizace ze střední a východní Evropy nenesou v žádném případě ani tolik informací jako předchozí a starší gravettien (a vlastně u nás z Moravy skutečné hroby ani nemáme) . A dokonce některé situace kostí z předgravettienského aurignacienu (Mladeč na Moravě 32 000 let) najdeme také v starém paleolitu v půl milionu let staré situaci ze španělské Atapuerky, kde bylo také nalezeno mnoho ostatků z velkého počtu jedinců (32), a někteří jedinci jsou zase různě poznamenaní, úrazy nebo nemocemi (Vančata Universitní noviny), tak jak to zjišťujeme i u daleko mladších paleoetnik (hromadění zdejších kostí může upomínat nějaký pohřeb, nebo pohřby, přičemž Atapuerka je zřejmě přesvědčivější počtem jedinců). Navíc etologové zjistili a také nejednou nafilmovali chování slonů (Loxondonta africana) při setkání s ostatky jejich bývalého druha, které je evidentně emotivní a někdy nese dokonce i prvky ritualizovaného chování. Podobně emotivní scény byly natočeny i kolem mrtvých hrochů, kteří navíc mrtvého brání proti krokodýlům.
V prostředí postkoloniální společnosti, která se vyrovnává s minulostí i svými zájmy jistě víra v tvrdého necitelného primitiva, který s chápajícím a citlivým člověkem má málo co společného, taková představa nebudí údiv. Pochopitelné, že tento společenský tlak povede při amatérské rekonstrukci k takovým výsledkům jako právě v pořadu BBC. Tady dávní lidé nemají v oblasti chování se k mrtvému ani úroveň některých zvířat a pozorný divák si tohoto přístupu okamžitě všimne už tím, že na rozdíl od všech současných zvířat chodí dávní lidé s obličeji špinavými s prominutím jak prasata. To samé se týká vlasů, žádné současné zvíře nemá chlupy na všechny strany, ale o zevnějšek samo či navzájem si pečuje, zvláště naší příbuzní. Odborník ví, nebo by alespoň měl vědět, že existuje určitý výčet typů standartních kamenných artefaktů už i ve starém paleolitu a od nich se odvíjí mnohonásobně vyšší počet nedochovatelných artefaktů, které byly těmi kamennými zhotovovány a upravovány. Ale mimo hrubě zpracovaných kožešin a pár zbraní můžeme ve filmových rekonstrukcích mluvit v pořadu o vákuu nedochovatelných etnografických artefaktů, to platí především pro středopaleolitické neandrtálce, s velkým výčtem typů nástrojů, které jak vidět tvůrci pořadu nezohlednili směrem k finálním výrobkům.
Směs faktů, dohadů, ale i evidentních blábolů je sugestivně předložena veřejnosti pod lživou rádoby záštitou, ,,vědci se domnívají, vědci zjistili,,
Kdo se jen trochu v branži pohybuje moc dobře ví, že je spravedlivé, aby bylo řečeno, že ,,někteří vědci se domnívají a někteří vědci zjistili“, ale téměř vždy je možné ještě dodat ..,,že jiní vědci s tím v zásadě (nebo tak úplně) nesouhlasí!“
Zajímavé je, že i někteří naši archeologové na holocení kultury si mnou ruce nad tím, jak se ten který film povedl a jak je tam všechno, co měli na přednáškách Svoboda, Jelínek a Oliva. Jde o neuvěřitelně deformovaný informační filtr, protože z přednášek Jelínka, Svobody i Olivy znám úplně jiná fakta a úplně jiný ráz charakteru paleoetnik. A co je nejlepší je konfrontace s názory některých těchto samotných specialistů na pořady tohoto typu vedená osobně. V práci si znovu ještě níže tohoto faktu všímám a určitě by stál za podrobnější psychologickou studii, která by se zabývala proč někteří obyčejní archeologové vidí paleolit úplně jinak, než jejich kolegové specialisté na paleolit, ale automaticky přisuzují své představy o paleolitu právě oněm specialistům aniž by se s nimi skutečně konfrotovali.
Osobně považuji taková sice zaobalená, ale ničím nepodložená tvrzení, že dávní lidé nedosahovali ani úrovně ostatních savců za hanobení daných lidských ras, kultur a národů. Jestliže vidíte v přírodopisném filmu jak opičí matka přistupuje k tělu mrtvého potomka, nebo jak k nemocným nebo mrtvým se chovají sloni nebo hroši nemůžete přece sledovat za půl hodiny film, kde se chovají dávní lidé ke svým mrtvým jako kusy ledu aniž by vám přeci nedocvaklo, že si na vás někdo s prominutím zase štípá dříví.
V pořadu BBC prezentováné samotné opuštění mrtvého a jeho umístění v krajině však ani nutně neznamená, na vzdor komentáři filmu, že nejde o pohřeb.
Ale stejně dnes s hlediska širokého rozmanitého etnografického měřítka je třeba podzemní pohřeb považovat jen za jednu z mnoha možností, v mnoha etnikách a kulturách se s mrtvými zachází odlišně a pohřbem se zde rozumí úplně jiné zacházení s mrtvím, často dochází k vícefázovému deponování mrtvého, k jeho mumifikaci, jindy ke zkonzumování, zničení přírodními silami, jindy k spálení. Očekávat jako doklad vyzrálého citově kulturního evolučního vyspění až jen pohřby pod zem je velmi sebestředné a hodnoceno z psychologické strany velmi jasně definovatelné jako naprosto ukázkové ulítnutí z racionálního světa z důvodu kulturního zastínění a svůj lví podíl bude mít i mechanismus popsaný jako Pigmalion ( vyplývající jako následek svévolné diskriminace - efektu modrookého). Navíc to zní jakoby dnes naprosto všichni mrtví šli jen do země, což není pravda, protože miliony Evropanů jsou zpopelněni a skončí v nádobách a ty v nadzemních skříňkách. Znamená to, že příbuzní zpopelněných jsou bezcitní primitivové, kteří jsou evolučně ještě nedokonalý a netrápí se pro zesnulé? Kosti z mnoha starých přeplněných hřbitovů se časem stěhují a stěhují dostávají se do kostnic a bůhví, kde nakonec skončí. Kdo něco ví o pařížských hřbitovech a kostnicích mohl by povídat hodiny, ale historikové dovedou popisovat také nejednu cestu ostatků mrtvého. Druhotný pohřeb je také určitou realitou jak naší evropské historie tak i realitou dneška.
Proto takový typ pořadů byť produkovaný institucí společensky prestižního charakteru, mající základní problémy se zobecněním a nebo naopak s konkretizováním předložených představ, je jen pouhou pseudovědou produkujících jen pseudorekonstrukce. Vedle vědy bude vždy živá i pseudověda a je tomu tak ve všech oborech a vzkvétá-li dodnes vedle astronomie i astrologie bude vedle rekonstrukční paleoetnologie i vždy živá pseudorekonstrukce.
Proč se vůbec zabývat takovými představami, které ani nerozlišují co je spekulace a co je fakt? Je třeba poukázat na to, že doposud neexistuje rekonskce jako institucionalizovaná systematicky fungující věda a proto má pseudorekonstrukce ve společnosti prakticky monopolní výsostné postavení a je brána celou veřejností za plnohodnotnou normu.
Dovětek ,,o kanibalismu"
Komentáře některých laiků, kteří najednou zjistí že paleolitický materiál nese stopy, které by mohly vést k úvahám o kanibalismu, především u novinářů rozvijí obraz krvežíznivých divochů, primitivů, kterým lidský život není svatý. Především v obecné rovině je nutné říci, že stopy na kostech vypadající jako řeznické stopy mohou být vrypy vzniklými okolní kameny v půdotoku, nebo stopami po upravení mrtvého (Oliva, šamanský hrob) pro další uložení. I přece tak vzdělaní a obdivovaní staří Egypťané rozřezávali své mrtvé, aby je mohli balzamovat. Archeologové nemají nikdy jistotu, že i když kosti nesou řeznické stopy, že skutečně došlo ke kanibalismu, pokud ano tak rozlišujeme tři typy kanibalismu. Prvním je důvod aby zemřelý člověk, který je nám blízký zůstal dál s námi. Druhý důvod je prestižní a teritoriální mytologizované chování k mrtvým tělům nepřátel a třetím důvodem ke kanibalismu je zoufalství hladem.
U gravettienců, především u našich pavlovienců zaznamenáváme lidskou kost se zářezy (Předmostí) a provrtaný lidský zub (Dolní Věstonice), a jak poznáme ještě dále v knize možná se u gravettienců objevoval zájem o olámané lebeční svrchlíky. V reále žádný gravettolog však nebude nikdy ukvapeně hned ve všem vidět rozřezaná lidská těla a kanibalismus, to by bylo velmi neopatrné. Gravettienci totiž měli zájem o tajůplné předměty ukryté v hlubinách země, které se dostávaly místy na povrch, jako jsou fosilní materiály. Záliba ve fosilních materiálech je v Evropě datovaná už kolem 200 000 let v Anglii fosílií zachovanou uprostřed jedné stěny pěstního klínu. A naši gravettienci jak zjistíme dále sbírali schránky měkkýšů určené k výrobě ozdob. I největší vyzdobený gravettienský hrob na světě- dvojhrob ze Sungiru je vyzdoben korálky vyrobených rozřezáním roster druhohorních belemitů. Proto i k starším lidským ostatkům mohlo být přistupováno podobně a pravděpodobně tomu tak i bylo.
Na druhé straně je nutné kanibalismus popisovat opatrně, protože by zcela neoprávněně mohl poškodit náš obrázek o některých etnikách, poněvadž jej vidíme přes naše kulturní zastínění. Především se jedná o fakt, že kanibalismus sleduje etnografie a je nutné před unáhlenými úsudky přeci jenom přečíst nějakou tu literaturu. Kanibalismus mrtvých příbuzných popsal a trefně komentoval Alberto Vojtěch Frič, myslím, že to znělo nějak,, je lepší do mrtvého bližního píchat vidličkou než do živého bajonetem“. Myslím, že tím trefil hřebíček na hlavičku sebestředného evropského ega. Nakonec je nutné říci, že kanibalismus u přírodních národů měl vždy kulturní náboj a byl projevem kultury (naučeného chování) zato kanibalismus Evropanů byl projevem důsledků šílených nápadů a úchylných plánů, které přeměnilo za druhé světové války statisíce Němců a Rusů v Stalingradském kotly na vyhladovělé zoufalce, kteří přistupují ke kanibalismu takového rozměru, že evropané od toho okamžiku ztratily jakékoli právo dívat se na jiná etnika skrze prsty a jakkoli moralizovat.
Koeficient civilizačního zkreslení je na rozdíl od sošek u hrobů pochopitelně vyšší. Charakter odkryvu u tak složitého materiálu, jako jsou sungirské hroby, je evidentně patrný už z prvního pohledu na otevřené hrobové situace. Je jasné, že archeologický odkryv byl enormně náročný na čas a trpělivost i na metodiku fixace jednotlivých perliček, aby během odkryvu nespadávaly. Je jasné, že k tomu muselo někdy docházet a při nejlepší vůli došlo k určitým, ale v podstatě snad zanedbatelným posunům. Fotodokumentace pořizovaná během výkopu se ukázala velmi užitečná, protože už například velké kolečko z kopí původně stálo na hraně ve vertikální poloze, ale po odstranění zeminy spadlo naplocho, jak vidíme z fotografií po skončení preparace.
Italské hroby mají starší data nálezů současné archeologické dokumentace prezentuje například nákrčník už mimo samotnou kostru. Z doprovodných schématických náčrtů není jasné zda jde o nákrčník nebo náhrdelník, navíc vše je tak ideálně umístěné, že není možné uvěřit, že se jedná o pečlivou kresebnou studii nálezové situace. To jsou evidentně podezřelé souvislosti a proto také tyto materiály nebyly pro tuto publikaci vůbec zpracovány. Evidentně je k nim potřeba více daleko podrobnějších a přesnějších podkladů a informací, ale je také možné, že pro rekonstrukční metamorfózu jsou tyto materiály definitivně ztraceny.
Brněnský šaman Brno II se svou hromadou kelnatek kolem hlavy byl de fakto archeologicky zničen. Jak byly kelnatky na hlavě uspořádány dnes můžeme už jen spekulovat. Můžeme alespoň bezpečně konstatovat, že zde byly v takovém množství, aby by zaplnily celý povrch čepice. Archeologie nám zde nepředkládá žádnou fikci, jen smutné konstatování reálné situace (Martin Oliva, Šamanský hrob).
Samozřejmě, když vidíme sungirské hroby, vidíme jen to, co archeologové chtějí abychom viděli. V úžasu nad jejich šokující bohatostí musíme zůstat stroze pedantští a musíme konstatovat, že naprosto chybí v archeologických materiálech zpracovaný pohled na stav korálkování postav zezadu (Balák, Chronc, Rea 2001). Určitou nápovědou jsou zdobení kolem rukou a nohou, které očividně běží kolem někdejšího údu. Jak však vypadá materiál dole pod žebry, pánví a obratly je otázkou.
Archeologický materiál je u sungirských hrobů velmi objektivní a nesnaží se trvat na jediné možné interpretaci některých určitých jednotlivostí například na výkladu smyslu řady korálků na hlavě děvčete (tam a tam). Myslím, že inteligentní člověk si z práce ruských autorů rychle udělá dobrou představu o charakteru materiálu a o jeho specifických problémech. Asi nezjistíme přesně jak byla ta či ona řada korálků tak nebo onak tvarována, ale je nad Slunce jasnější, že v originále šlo o bombastické, výtvarné a řemeslně perfektní a velmi pracné oděvnické dílo. Žádné tendence něco v archeologickém materiálu měnit nebo striktně na něčem nepodloženém bazírovat zde nemělo ani důvod. Spíš bychom čekali opak, silný evolucionalismus jež má vést ze tmy, primitivnosti a chaosu k šťastným zítřkům lidstva. A najednou najít tento doklad solidních, náročných a krásných oděvů? Kdybychom žili ve světě filmového Jamese Bonda čekali bychom, že ,,ruští soudruzi“ tyto hroby zase zahrabou, nebo zcela odstraní slonovinové artefakty. Ale hroby nevykopal nikdo jiný než lidé a nadšení lidé, kteří odvedli naprosto skvělou práci. Průvodní fotografická dokumentace dostatečně přesvědčivě dokladuje velmi blízkou shodu s konečným fotograficky zachyceným odkryvem. Samotné množství korálků i počet hrobů i počet jednotlivých řetízků je tak velké, že i kdyby se s něčím tu a tam pohnulo nic podstatného by to pro celek neznamenalo. Proto jsou tyto hroby s velmi nízkým společenským koeficientem zkreslení a jsou velmi vhodné k zpracování v rekonstrukční paleoetnologii zvláště u rekonstrukcích, které budou zaměřeny jen na frontální pohled na postav a polopostav.