Persona-image zevnějšku a oděvu gravettienců platí pro vizáž a oděv, která má reprezentovat gravettienského člověka venku před vnějším světem. Proto bychom mohli předpokládat, že v soukromí, při práci existovala odvrácená tvář gravettienské vizáže?
Ze samotné persony, tak jak jí stanovil pro lidské chování C.G.Jung vyplývá nutnost držet se v některých případech persony právě pro člověka samého i v osamění. Persona je tak jakýmsi záchranným kruhem před malomyslností, úzkostí, strachem,
monotóností, všedním klišé, nudou a depresí. Zase si vzpomeňme na podmínky severu a častého uzavření v obydlí v době nečasu, v době osamocení vyplývající ze strategie některých situacích, kdy právě persóna zřejmě hrála pro gravettience přední roli v tom, aby svoje přečetné úlohy v životě vůbec zvládali a zvládali je jako lidé kulturní, kteří svoji personu dále produkují.
Ačkoli to tak laikovi připadá, že sošky žen by mohly ukazovat jak tehdy gravettienské ženy chodily na veřejnosti, je opak pravdou, klimatické podmínky nic takového reálně nedovolovaly, proto vlastně ono řemínkování, páskování některých sošek spíše vypovídá o intimním dekoru oné odvrácené soukromé strany. A to v podstatě možná jen nepřímo, sošky se totiž nemusely zhotovovat přímo jako dokumenty typu postavy, účesu a zdobení někoho reálného, ale mohly původně představovat i abstraktnější symboly, ale fantazie tvůrců se prostě opřela o známé reálie a známé detaily, tudíž výpovědní autenticita by pak byla sekundární ale byla by. A to pro nás zcela evidentně stačí.
Proto si lze představit, že pro personu gravettienu platí zásada mít vždy upravenou hlavu mít vždy upravený oděv na němž jsou možné ozdoby, ale směrem k reprezentaci – pro slavnostnější a společenské chvíle se sahá k velmi zdobenému oděvu, který je zdoben i v detailech a jehož výroba stála značnou práci, vzácné suroviny a čas (např. korálkování slonovinou, řemínkování, pošití stébly (známo u severoamerických indiánů), různobarevnou srstí, peřím či dekorativními textiliemi).